Tou laní

Vzhlédla od ohně hrdla a vrtkavého pnutí

do tmy ručkující po parapetě zimního okna

s výhledem na cizí,studená světla Světa.

Ve zvucích pozorovala směs bodavých ruchů

hlasů míjení  a naléhavých zápolení povětří

s ojedinělými trylky padajícími mezi nahé bezlisté spojence.

Ve ztraceném hlase zabloudila do Ticha a

mezi sípajícími kůstkami se pokoušela najít důvěrnost

za zavřenýma očima tak hluboko

až se v modrých jalovčinkách na pichlavém pozadí

rozvlnila záhřevná vůně a čas se v té krajině pootočil ke Světlu.

Na jejím pozadí v mléčném oparu a

rychle se míhajících mlžných cárech skrytého blankytu

se schoulila mezi mohutné paže poznamenané minulostí  

skryla se v tu hřejivou náruč a

zaposlouchala se do dávného pravidelného odbíjení laskavosti.

Napojila se v prodchnutí a odříkávala pro klid

V zastaveném čase se  obzor probouzel

v pohybech nebeského usilování

zvěř se objevovala a mizela

stopy se střádaly a kdo v nich uměl číst

nazul si Pantoflíčky a

mohl se vrátit ,aby byl přijat a odměněn.

Bílá silueta zdánlivé odevzdanosti

na kraji lesa trpělivě povlávala

aby opět našla nově narozený břízový Svět

a pod kmenem na návrší,pod prohlubní mezi mraky

ležela vzpomínka na milostivé teplo s hlazením všech

těch odpočívajících,blízkostí zahuštěných vlásků.

Zachvěla se,oheň  z hrdla náhle vzplál,

aby snad brzy, k úlevě úplně pohasl

dotkla se dlaní svými měkkými rty a

nastavila je tím správným směrem.

V jejím středu se zvolna rozeznívala  Sluneční píseň.