...

OpilyJohn Poezie v próze » Ze života

   

 

   "To bude dlouhej den," postěžoval si pán s dírou na flanelové košili, když dokouřil 

viržínko dívaje se k obloze.

Před hostincem stál i neznámý, pravděpodobně přespolní, muž v klobouku.

"Čím delší dny, tím delší život!" zvolal a rukou se dotkl krempy svého homburgu

v naznačení pozdravu. Vzápětí oba muži vstoupili do cukluftu, kde si svorně poručili pivo. Toho odpoledne a ani nikdy potom spolu již nepromluvili. Otevřené dveře hostince nabídly pohled na první velké kapky, které explodovaly o nový chodník, táhnoucí se Hostomicemi pod čím dál tmavším nebem. Zvýšené hlasy kolem.

   Někde jinde, v jiné vsi, kousek za humny se kluci prohánějí na dospěláckých kolech a křičí jeden přes druhého, blatníky všichni hrdě odmontované. V poslední chalupě vpravo se starý Majer krčí pod stříškou z eternitu. Sleduje nicneříkajícím pohledem psa, který se znaveně šourá do boudy, zrezivělý řetěz se  za ním pomalu sune žíznivou, stále ještě horkou hlínou.

   Do šenku jako velká voda vtrhnou další hosté - početná skupina omladiny se 

halasně směje, s náladou podpořenou nenadálou změnou počasí, ale také dnešních

plánů. Mokré letní šaty ženám přilehly dočista k tělu.

   Hle, ba i spousta okatých děvčat! podiví se pán s dírou na flanelce. Vyspravit hadr

to nesvede, ale putyky voblejzat to se nežinýruje, pomyslí si pán, kdysi znamenitý

košíkář, později dobříšský hokynář nevalné pověsti, a prchavě vzhlédne na ten chlípný moment od své holby. Onen korbel si střeží, kdysi si ho přivezl až z Domažlic.