Sníval jsem o tom, jak do sněhu zaseju fazoli

Sníval jsem o tom, jak do sněhu zaseju fazoli, která se vyšplhá vzhůru do blízkého nebe a rozkvete i za lednového rána. Jak raněný tesknotou si budeš hrát v jejím zářivém stínu... A pak jsem náhle vystřízlivěl, když jsem se zklamaně ohlédl a zestár o čtyřicet let – vždyť v té zchátralosti kolem tu vůbec nikde nejsi. Ale možná tě ze zimy srdce zavolám touhle básní. Možná se v ní rozpomenu na tvoje večerně zahloubané oči ve vlnách ohnivých vlasů, nežli tě zahlédnu zase jen odcházet…