Ticho před odletem na sever

Ze snu mĕlkého jako moravský močálek mĕ probudí podobně nepohodlná, útrobná a zlámaná věta připomínající unaveného Kafku nebo Bretona na pokraji sil. Podivnĕ zlámaná a bezedná jako dno poezie snu samo. Tresť tĕch rukojetí slabik si již nepamatuji, čpĕlo to románovou stavbou, paměť z těch chvil mne klame jako bych byl v posledních letech obĕt své sebe-rezignace a vyhoření. Vím jen, že se často ve mne omílá psychosexuální trauma, což je koncept, který mi připomnĕl nedávno jeden hororový titul.

Vzpomínal jsem, s čím může být takové trauma spojené, s mladistvými eskapádami, chybĕjící odpovĕdností, kříšením čehosi lidského v umanuté a pochybnĕ nestálé lidské mysli plné pomíjivých, znepokojivých myšlenek a fenoménů. Jednoduše s krvavou psychosexualitou, poetickým ržáním na ovululující mĕsíc a také agresivní a dominantní matičkou, která možná zasela do mladého jinocha trochu čistokrevné, ale potlačované mysogonie. Přiznat si některé aspekty sebe sama bez tyranie může být obtížnĕ tristní, z úhlu soustředĕného pozorovatele komfortu, který nesnese kritiku svých narcistických pohnutek. 

Noční mlha nad vnitroblokem poslední suity dní se rozplynula v chladný vánek, po tom půlnočním probuzení cítím dvoukopák srdce jako rytmus, filosofický metronom, nebo dokonce psychosexuální rytmus klopýtající do podoby elektronického vyjádření. Stokrát jsem ustrnul na místě ve svém myšlení a životě a přece mne jakési pnutí žene vpřed se zbavit myšlenek na plátno modrého moře jako bych býval chtěl tomu puzení spisovatele-sepisovatele-sebe-terapeuta uniknout. Hádám, že je to jen hbitá kratochvíle jak zahnat víčka zpátky dolů k sobě samému, zatímco mladá spí a převaluje se.

Neklid a láska. Připoutanost k mládí, které je pomíjivé a objevuje se vzácnĕ v čiré euforii a elánu slunečního dne, ve tvářích, v mojem pohledu a atraktivitĕ. Vlastně řeším zakleslost lásky, podivnou zlost ulpívající za každým slovem, co padne do prostoru bílé záře displeje. Jste tady, čtenáři mého milostného nepokoje? Je touha opravdu spanilá, rozbujená noc, po které prahnu jako neudusaný milenec poezie? Nebo jsme zhnilý do morku kostí a lžu té nejmilovanĕjší osobě dlouhé roky po setmĕní naší lásky? Ach ta zraňující upřímná otázka vystavená do lůna noci, zmatnĕlá bílým šumem z ledničky. 

Má mysl, jedno dlouhé zatmění, přerušované záblesky světla. Jako pohlavní styk, už pár let mimo komfort jeho přirozenosti. Jak proces kapitalistického vykořisťování rozhazuje biologický rytmus, tĕká od tématu k tématu, nepřidrží se jednoho aniž by se nadechnul. Toužil po penězích a objevili se příležitosti udělat podcast s jazzmanem, odehrát set na akci v artbaru, jen se tomu otevřít a věřit. Přece to jde a přece je naděje i když vzácná, ať nepomíjí a nepohasíná. Ten průdech ze sna, jako pozohýbaná věta od pozapomenutého spisovatele, který je básník v nezrozené tmě kosmického lůna. Pramatky touhy.