Vánoční čaroděj

Vánoční čaroděj

Anotace: Tady je něco k vánočnímu tématu. Snad se těch letošních vánoc dožijeme. :-)

Vánoční čaroděj

Na jednom hradě žil strašlivý čaroděj Mračoun Kradač, jehož největší zálibou bylo sbírání respektive kradení třpytivých věcí. Jednoho zimního dne, kdy byl hrad zasypán sněhem tak, že působil skoro mírumilovně, navštívilo čaroděje strašidlo Kibic Všudylez.
Přistálo v čarodějově pokoji zrovna, když sepisoval seznam všech věcí, které zmizely v útrobách jeho hradu.
„Co tady děláš, ty nezvaný vetřelče?“ rozzlobeně houkl na strašidlo Mračoun.
„Prosím za prominutí, vaše temnosti,“ podlézavě oslovil čaroděje drobný průsvitný mužík s ohromnými botami.
„Jakže? Vaše temnosti?“ podivil se čaroděj, „co je na mně temného?“
Znepokojeně se prohlížel v zrcadle. Vskutku na jeho zevnějšku nic temného nebylo. Jeho hábit se třpytil jako slunce, zlaté boty vrhaly oslnivé záblesky, jantarové oči se skrývaly za diamantovými brýlemi a v černých vlasech a vousech se třpytily zlaté hvězdičky.
„Och, promiňte, vaše zářivá excelence, sluneční kotouči, mágu hvězd, paprsku…,“ snažil se napravit svou chybu Kibic.
„No, dobře, dobře, to stačí,“ zahučel smířlivě Mračoun, „ tak co mi vlastně chceš?“
„Doslechlo jsem se o vaší úžasné sbírce cenností a zatoužilo jsem jí navštívit,“ dychtivě pravilo strašidlo.
„Ty chceš vidět moji velkolepou sbírku?“ zachmuřil se čaroděj, „ a k čemu ti to bude dobré?“
„Chtěl bych ji vidět, abych vám mohl poradit, jaký další kousek vybrat do vaší pokladnice,“ uklonil se Kibic.
„Nevím o ničem třpytivém, co by dosud nebylo na mém hradě,“ prohlásil sebevědomě Kradač a zavedl svého hosta do sklepení. Jeho prostory doslova přetékaly zlatými a stříbrnými řetězy, drahokamy všech barev, perlami, křišťály, zrcadly, v malé krabičce se třpytil hvězdný prach, ze skleničky jiskřily sluneční paprsky…
„Vaše sbírka je opravdu velkolepá, vaše třpytivosti, avšak přece zde něco chybí,“ prohlásilo strašidlo.
Mračoun svraštil čelo jakou bouřkový mrak: „Mluv, co ze třpytivých věcí světa se nenalézá v mém sklepení? Dobře rozvaž svá slova nebo tě proměním v zlatou sochu.“
„Je mi líto, králi světel, avšak ve vaší sbírce jsem nezahlédl vánoční kouzlo.“
„Vánoční kouzlo? A co to jako má být?“nechápal čaroděj.
„No, víte přece, co jsou to vánoce, ne?“ opatrně se ujišťoval Kibic.
„Samozřejmě, to je takový ten potrhlý svátek, kdy všichni pobíhají po obchodech a do komína se jim cpe tlustý muž v červeném obleku… Co je na tom kouzelného?“
„Na tom, co jste řekl samozřejmě nic, avšak jsou i jiné způsoby, jak trávit vánoce.“
„To bych rád věděl jaké,“ brblal Kradač.
„Myslím, že nejlepší bude, když se podíváte sám,“ navrhlo strašidlo, „ právě dnes je Štědrý den, mohl byste navštívit svět a nalézt kouzlo vánoc.“
„Štědrý den – to bych mohl něco dostat, ne?“ ujišťoval se čaroděj.
„No, pokud jste byl hodný a napsal jste Ježíškovi,“ tiše odpověděl Kibic.
„Cože?“
„Ále nic.“
„Tak jdeme,“ Kradač otevřel dvířka čarovné almary a společně s Kibicem vešel do sněhobílého vánočně vyzdobeného městečka.
„Tak kde je to kouzlo vánoc?“ chtěl vědět čaroděj.
„Trochu trpělivosti, vaše zářící excelence, podívejme se třeba do tohodle domu,“ ukázalo strašidlo na několika patrový cihlák.
Neviditelná dvojice se vplížila do jednoho bytu, v obývacím pokoji svítil vánoční stromeček, v pokoji vonělo jehličí. Zdálo se, že vše je, jak má být.
„Do prkýnka, já se na to vykašlu!“ ozval se z kuchyně ječivý hlas, až čaroděj nadskočil leknutím. Do vůně jehličí se vkradl zápach spáleniny. Kibic opatrně nahlédl do kuchyně. Nějaká nervózně vyhlížející žena se právě rozčilovala nad připálenými řízky a její muž se krčil za prostřeným stolem. Při pohledu na něj mělo strašidlo pocit, že se ten nebožák neustále zmenšuje.
„Myslím, že tady kouzlo vánoc dnes nenajdeme,“ šeptl Kibic.
„A proč?“ nechápal Mračoun.
„Ti lidé se jen rozčilují a stresují, necítím z nich žádné štěstí.“
„A tam kde je kouzlo vánoc, musí být lidé šťastní?“
„No, ano, je to spolu nějak spjaté.“
„Hm,“ Kradač se zamyslel.
„Mňamósis kaprózis.“ pronesl šeptem a spálené řízky se změnily v chutné maso.
Žena si protřela oči. „Co se to děje?“
„Přísahala bych, že se ty řízky spálily,“ mumlala si.
Čaroděj na ni vyčkávavě hleděl, ale žádnou třpytivou věc nespatřil.
„Tak jdeme o dům dál,“ pokrčil rameny.
V dalším bytě narazili na muže, který honil kapra po celé kuchyni a vánoce ne vánoce nadával u toho, až se hory zelenaly.
„Asi budeme muset jinam,“ prohlásilo strašidlo, zatímco muž se zuřivě rozmachoval paličkou a křičel: „No počkej, já tě dostanu, ty setsakramentskej prevíte!“
Čaroděj jeho snahu zachmuřeně pozoroval.
„Nejlepší to bude, kde budou nějaké malé děti,“ řekl Kibic Všudybyl a opatrně zatahal čaroděje za rukáv, aby upoutal jeho pozornost.
„Když myslíš,“ zahuhlal Mračoun.
Ještě předtím než zmizel, šeptl: „Kaprum pic.“
Překvapený muž spatřil, jak jeho palička bezchybně trefila kapra do hlavy.
Na dalším místě se ocitli neviditelní návštěvníci v dětském pokojíčku. Asi šestiletá holčička spolu se svým čtyřletým bratříčkem vyhlíželi z okna. Oči jim zářily dychtivostí. V pokoji se vznášely třpytivé hvězdičky, které se vinuly dětem z hlavy.
„To je ono?“ zašeptal čaroděj v nábožném vytržení.
„Kdy už přijde ten Ježíšek?“ zatahal chlapeček svou sestřičku za rukáv blůzky.
„Kouzlo vánoc nebo život!“ zahřměl Kradač a zhmotnil se před dětmi.
Děti polekaně nadskočily.
„Pane, vy asi nejste Ježíšek?“ opatrně se zeptal chlapeček.
„Žádnýho Ježíška neznám, kouzlum vánocum do pytlum, šupito presto čmajz.“
V jeho kradačském pytli se však žádné třpytivé hvězdičky neobjevily. Děti jeho počínání nechápavě sledovaly.
„Jakto? Vždyť jsem ho už skoro měl?“ chytil se za hlavu.
„Vaše třpytivosti, myslím, že jste to kouzlo zrušil, když jste ty děti vyděsil,“ zašeptal naléhavě neviditelný Kibic.
„Copak já naháním hrůzu?“ obrátil se k dětem.
„Trochu ano, pane,“ připustila holčička, „kdo jste? Nějaký Ježíškův pomocník?“
„Nevím, kdo je to Ježíšek!“ rozkřikl se čaroděj.
„Jejda, pane, to je přece takové rozkošné děťátko, co nám spolu s andělíčky donese dárečky.“
„Opravdu?“ zaujalo to Mračouna, „Já jsem nikdy nic od Ježíška nedostal.“
„To jste ale musel být strašně zlobivý, pane,“ kulil na něj oči chlapeček.
„Zlobivý? Ano, já jsem strašně zlobivý,“ nešťastně prohlásil čaroděj.
„A co jste udělal, pane?“ zajímala se holčička.
„Já jsem kradl, ukradl jsem všechno – zlato, šperky i sluneční paprsky.“
Sourozenci se zamysleli: „Tak to byste měl zase všechno vrátit.“
„Asi ano,“ zamumlal Mračoun a zmizel zpátky na svůj hrad.
„Vaše svítivosti, vy to chcete opravdu vrátit?“ zajímalo se strašidlo.
„Ano, budu hodný a dostanu dárek od Ježíška.“
„Ale co vaše sbírka?“
„Čert ji vem, já chci dostat vánoční dárky,“ odsekl zatvrzele čaroděj.
Té noci se děly velké divy, Mračoun Kradač vrátil všechno, co uzmul a nejen to. On dokonce dal té holčičce a chlapečkovi dva obrovské medvídky. Měli z nich takovou radost a čarodějovi se to tak líbilo, že podaroval ještě tisíce dětí po celém světě. K půlnoci se vrátil na svůj hrad naplněn dosud neznámým štěstím a pocitem spokojenosti. Kibic Všudybyl mezitím postavil do velkého sálu obrovský vánoční stromeček.
Čaroděj se dychtivě hnal ke stromečku, avšak nikde nespatřil ani stopy po tom nejmenším dárečku. Rozplakal se: „Ježíšek nepřišel a já se tolik těšil! Búúú,“ z očí se mu koulely slzy jako hrachy. Nebyl k utišení.
„Třeba to Ježíšek ještě nestihl, vždyť bydlíte až ve sté dimenzi,“ pokoušelo se ho utěšit strašidlo, „teď si běžte na chvíli odpočinout a do rána Ježíšek určitě přijde.“
Nešťastný Mračoun si tedy šel lehnout. Za chvíli usnul. Zdálo se mu, že se k hradu blížily nebeské sáňky naložené dárečky, uprostřed nichž seděl smějící se Ježíšek. Uslyšel zvoneček. Prudce se posadil. Zase zaslechl to zacinkání. Že by to nebyl jen sen? Běžel do velkého sálu a tam našel maličkatý balíček. S očekáváním ho rozbalil. Byla tam sklenička, v níž se třpytily hvězdičky. Pomalu ji odzátkoval. Vánoční kouzlo naplnilo hrad.
„Juchů, dostal jsem dárek od Ježíška!“ radoval se čaroděj, „ od teď slibuju, že budu hodný. Stanu se vánočním čarodějem!“
Klíčovou dírkou Mračouna pozoroval Kibic Všudybyl. Potutelně se usmíval.
„Je to ale dítě, ten čaroděj, vždyť tu skleničku jsem mu tam dal já,“ pomyslel si. Avšak musel přiznat, že ještě nikdy neviděl větší zázrak, než když se zatrpklý černokněžník změnil ve štědrého dárce.
Autor Blanche Lebalegie, 14.12.2012
Přečteno 1353x
Tipy 2
Poslední tipující: breberkar, Inna M.
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

K anotaci: Určitě se dožijeme, spíš jde o to, jaké budou, tedy ne po materiální stránce, ale po té duševní nebo duchovní ... :)

14.12.2012 10:42:59 | Inna M.

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter