ROZPUSTILÝ KLUK

 

     Nemohla si nevšimnout, jak se na ni dívá. Miloval ji a ona jeho. „Projdeme se?“ Dovolil svému hlasu, aby do něj vstoupila něha.

     Hluboký a temný les byl plný lákadel. Od možnosti šplhat na stromy, plašit ptáky, honit se mezi jehličím, nebo jen tak pro radost našlapovat mihotavým přítmím neznámo kam. Poskakovali po mechových cestičkách, vzdalovali se od sebe a zase přibližovali, vzájemně se dotýkali. Čím víc byli spolu, tím pevnější bylo pouto, které je svazovalo. 

     „Už jsem ti řekl, jak tě mám rád?“ přitáhl Mefisto Mafii k sobě. Zasmála se a políbila ho.

     Do ticha se rozkřičeli ptáci. Větve stromů se zakývaly, veverce se zježila srst. PSST! Setmělo se. Neklid a předtucha.

     „Akéže sladúčké mačky!“ zařval jim do ucha. V ruce držel zahradní hadici (zahradník, proletělo Mafii hlavou, rozřezává oběti a kusy těl ukrývá v květináčích), nálada se pootočila, vzduch zhoustl.

     Prohlížel si je sinalýma očima. Na kříži nesl zásobník (jako by věděl, že kočky nemilují vodu). RATATA! Zběsile pumpoval vodu do hadice. Sříkala, prskala, cákala, šplouchala, vířila, syčela...

     Utopí nás jako koťata, napadlo je současně. Mefisto se protáhl a mohutným odrazem uskočil. Mafie ho následovala. K jejímu údivu se postavil před kmen stromu a panáčkoval jako zajíc.

     „To mě podržte, lidi, těm kočkám přeskočilo!“ Zachechtal se padouch a nasměroval hadici.

     Jako na povel se vrhli k zemi. Voda se odrazila od kmene (gejzír do výšky čtyř pater) a plnou silou crčela do zahradníka. „Pamatuješ prasklé vodovodní potrubí na Žižkově?“ špitl kocour. V úseku mezi starou borovicí a vysokým smrkem lesní ptactvo létalo odklonem. Rachot a panika.

     „Deset, devět, osm, sedm…“ odpočítával Mefisto. Zkroucený muž (zjevně si neuvědomující vážnost situace) sebedestruktivně nepřestával mířit hadicí, až  najednou bylo ticho.

     „Amen,“ řekl vesele Mefisto, a: „už neprší.“ Utopeného padoucha našli za dva měsíce. Justice odložila případ ad acta. Jasná sebevražda, zněl verdikt. Pan Neprakta na to namaloval kreslený vtip.

     „Kde jsme přestali?“ přitulil se Mefisto k Mafii.

     Zeleň lesa zářila svěžestí a pochmurný mrak, který jim visel nad hlavou, se rozplynul. Tu a tam se blýskaly kaluže, v nichž se odráželo jasné nebe. Poskočilo jí srdce. „Jsem…“ potlačila slzy, „ráda, že jsi.“ Obřadně se uklonila a procítěně zarecitovala:

     Jsi světlo, co ve dne svítí

     A tma, co v noci taje

     Jsi čarodějný kvítí

     Jsi první stupeň ráje

 

     Jsi všechno, co jsem kdy chtěla

     Jsi mého srdce zvuk

     Jsi neřízená střela

     Jsi rozpustilý kluk

 

     V rozmezí dvou ptačích pípnutí Mefisto oněměl úžassem. Ťuk, ťuk, ťuk, proklepával kmen stromu datel. Na stéblech trav se zatřpytily kapky rosy. Lesní včely se s tichým zabzučením zvedly a zamířily k obloze.

     „Mafinko,“ zašeptal. Byla to šťastná náhoda, která se svedla dohromady, anebo osud?