novinářská pohádka

novinářská pohádka

Anotace: kterak hospodáříček přelstil novinářské šotky

Sbírky: Pohádky

Před dávnými lety, když ještě maminky nosily na ulici maličké kloboučky a černé sametové střevíčky a tatínkové chodili do práce rádi, stál v Sadové ulici velký pavlačový dům. Byl celý žlutý jako ta nejlepší vanilková zmrzlina, měl spoustu oken se záclonami a květináči s muškáty a předlouhé balkóny, po kterých se procházeli lidé, maminky tam věšely prádlo a dědečkové vysedávali, hráli šachy, povídali si nebo jen moudře mlčeli a zadumaně potahovali z dýmek. (To ovšem jen potají, když babičky nebyly doma,aby nehubovaly.)
V tom domě žil i tatínek Klicpera. Bydlel v třetím poschodí za dubovými dveřmi vlevo, číslo 22. Byteček to byl sice malý,ale maminka Klicperová ho zařídila tak útulně,že se jim žilo jako v paláci. Hned za dveřmi stál rozvrzaný botník a věšák,který vyřezával ještě dědeček pana Klicpery. Vedle byla kuchyňka, kde pořád něco dobrého vonělo a lákalo k nakousnutí, ve zdi se pak schovávalo také malé okýnko, u něj často seděla za stolem maminka Klicperová a zašívala a přešívala, protože byla švadlenou. Jejím největším snem bylo ušít krásné večerní šaty pro krásnou slečnu Tanečkovou z prvního patra. Jenže ta byla parádivá a taky trošku pyšná, a tak chodila jen do vyhlášených módních salónů a v nových šatech se producírovala v neděli na náměstí. Za měsíc si pak koupila nové šaty a staré zahodila. Taková to byla hlopě marnivá slečinka. Maminka Klicperová se na to dívala z okna a dál vyšívala dečky, zástěrky a polštářky nebo kabátky pro chudší lidi. Říkala si přitom, že tihle lidi z nich aspoň mají radost a hned se jí svět zdál veselejší.
Někdy zbylo mamince trochu látky a ušila z ní šatičky pro svoje dvě malé dcerušky. Takové šatičky nikdo jiný neměl a tatínek Klicpera se s radostí díval, jak si v nich dcerušky hrají na dvorku s dětmi. Tatínek pracoval v redakci Pražských novin; celý den zjišťoval, co se kde stalo a potom usedl v redakci za psací stroj a psal o tom lidem zajímavé příběhy.
Poslední dobou se ale tatínek vracel na večeří celý zamračený. „Co je ti?“ ptala se maminka a nalévala do talířků nudlovou polévku. „Ale“ mávl rukou tatínek „Zase něco v práci. Ať napíšu, co chci ráno vždycky vytisknou něco jiného a ještě to podepíšou mým jménem. Já to nechápu.“ „To se určitě brzy srovná..“usmála se na něj maminka zelenýma očima a tatínek se taky usmál a dal se do jídla.
Večer tatínek ne a ne usnout. Pořád se převaloval a přemýšlel, jak jen to s těmi novinami je. Když už se tak převaloval hodinu, rozhodl se trochu projít, aby přišel na jiné myšlenky. Dobře se oblékl, protože za okny chumelilo, zamkl dveře a šel. I jak se tak procházel parky a náměstím, uvědomil si najednou, že stojí naproti redakčnímu domu a že za okny se svítí.
„To je divné..“zabručel tatínek. Po tichoučku se vkradl dovnitř a prosklenými dveřmi pozoroval, co se uvnitř děje. Místnost byla osvětlená pouličními lampami a kam nedosáhly lampy, tam posvítil měsíc. Po stolech poskakovali dva mužíčkové velcí asi jako malý pudlík a škodolibě se chichotali. Ten starší s bílým plnovousem seděl na tlusté knize a diktoval druhému pidižvíkovi,co má psát. Ten poslušně poskakoval po písmenkách na psacím stroji a přizvukoval, jak jen je ten staroušek moudrý. „Tak je to. Já se tady dřu, píšu seč mi rozum stačí a tihle dva to tu přes noc všecko přehází. Tak to teda ne. Na to se musí něco vymyslet!“ pomyslel si tatínek Klicpera a nenápadně se zase vytratil domů.
Ráno se vydal na poradu s dědou Franckem.mezi lidmi se totiž říkalo, že rozumí kdejaké bylince a pověsti, a tak si tatínek říkal, že by třeba věděl, jak pomoci.
„Klicpero, to budou novinářští šotci.“ Řekl rázně děda,sotva mu mužíčky popsal. „Dřív si je novináři chovali a předcházeli, šotci šlapali jak hodinky. Ale znáš tu dnešní dobu. Na šotky už nikdo nevěří, natož aby si je předcházeli. Tak šotci přepisují a dělají gramatické chyby a vymýšlejí si nesmysly, hrají si ze slovy a vy novináři pak máte ostudu.“ „ A co s nimi budeme dělat, dědo?“ „Inu, já mám doma jednoho skřítka Hospodáříčka. Stará se, aby bylo v domě všeho tak akorát. To je ti takový čtverák skřítek…večer ti ho půjčím, schováš ho v redakci a on už ty šotky srovná.“
Tak tedy tatínek nastražil Hospodáříčka do šuplíčku psacího stolu a schoval se za dveřmi.
Hospodáříček se rozhlížel po místnosti a čekal na dvanáctý úder hodin z kostelní věže. S posledním úderem se vykradli šotci a dali se do práce. „Chacha- poslouchejte pane Šmoku, co tu ten lidský budižkničemu zase píše… Copak to má nějakou uměleckou úroveň ?“ vrtěl povýšeně hlavou mladší šotek až mu střapaté vlasy poletovaly kolem placatých uší. „to víš, že nemá. Můj milý Muhehe, ti dnešní lidi už nejsou co bývali. Musíme to po nich spravit. Piš:..“„Ehm, promiňte, že vás ruším pánové..“ozval se Hospodáříček. Šotci ustali v práci, podiveni, že tu nejsou sami. „Kdepak se tu berete kolego?“ otázal se šotek Šmok. „ale asi mě tu zapomněli..“posteskl si Hospodáříček……
Co se dělo dál to už se tatínek nikdy nedověděl, protože únavou usnul.
Ráno tatínka Hospodáříček probudil a povídá mu: „Už se ničeho nemusíte bát, ale nezapomeňte nechávat na stole karamelové sušenky, tyhle šotky si člověk musí předcházet…“
Tatínek mu poděkoval, a že Hospodáříčka poslechl, byli už šotci hodní a opravovali noviny jen tak, aby v nich nebyly žádné chyby. Noviny se zase začaly prodávat a tatínek dostal více peněz. Za ty penízky pak maminka ušila tak krásné šaty,že se o nich špitalo po celém městě a maminku si pak poprosili, aby pomohla kreslit návrhy krásných šatů. A tak byli všichni šťastní, že si splnili své sny.
Autor dori8, 15.07.2010
Přečteno 394x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter