Na počátku

Anotace: trochu jiné stvoření světa

Na počátku byla jen Prázdnota. Žila sama ve svém nekonečném království. A cítila se sama.
Na počátku nebylo nic. Vypudila tedy ze svého nitra hmotu a vznikl Vesmír, Světlo a Tma. Žila pak s Tmou a Vesmír se Světlem ve světě barev.
Prázdnota však stále nebyla šťastná. Pozorovala svět který ji byl cizí a obdivovala ho. Byl krásný a tajemný svou rozmanitostí jako ona svou nedostupností.
Zplodila tedy spolu s Vesmírem Oheň a zrodily se hvězdy, vznikla jádra velkých asteroidů, Vodu, když povrch planet zalila čirá tekutina, Vzduch s nímž se zrodila atmosféra s bouřemi bičujícími povrch planet, Zemi s Životem, kteří ruku v ruce prošli po planetě a její povrch se zazelenal a nakonec Smrt a mnohé hvězdy pohasly.
Matka milovala své děti, žádné však nedokázala obejmout, až na jediné. Smrt, která se sem uchýlila daleko od šťastných sourozenců v otcově náruči. A přesto byla konečně šťastná.

Jednou ležel Život na rozkvetlé louce, když k němu přišla Voda.
„Bratříčku.“ Oslovila jej, „Dej mi také nějaké děti na hraní jako má Země.“
„Máš přeci vodní rostliny o ty se starej, s nimi si hraj.“ namítl Život.
„Beze smyslu. Patří naší sestřičce. Z ní si berou živiny a na hru se nehodí. Jen hloupě povlávají v proudu.“
I stvořil tedy Život ryby k radosti své sestry a přišel k němu Vzduch.
„Chci také nějakou společnost. Vzduch je tak nudný a jsem tu sám.“
Pak zhmotnila se náhle mezi svými bratry Země se smutný výrazem v tváři.
„Bratře. Mé děti trpí. Jejich květy jsou přeplněné pylem, nemění se na plody a ne-vznikají semena. Vítr na všechno sám nestačí. Pomoz prosím.“ Vztáhla ruce k Životu.
Ten se zamyslel, pohlédl na Větra. „Myslím že vím jak vyhovět vám oběma.“
Vzduchem tady zazněl bzukot včel, prolétli motýli, vosy a čmeláci a vznikl hmyz na zemi i ve vzduchu, některým i ve vodě se líbilo. A aby Vítr nebyl závistivý a jelikož hmyz byl pro jeho hrátky příliš křehký, vzniklo ptactvo rozmanité ve velikostech, barvách i zvucích v hrdle.
Stvořil pak Život pro zábavu svou zvěř a zašel za svým bratrem Ohněm aby mu také vytvořil pár hraček.
Oheň jej však okamžitě zastavil
„O mě se nestarej bratříčku. Sám si dokáži poradit. Mé děti jsou mi mnohem věrnější než ty tvé.“ I z dlaně mu vyskočil plamínek poskakující po skále.
Potřásl Život hlavou a odešel, aby si odpočal.

I svět se dál vyvíjel a Vesmír s Prázdnotou byli šťastný pár a počet jejich dětí se roz-růstal, povrchy planet se zvrásnily horami a ty se pokryly sněhem z oblak padal déšť a sníh a život zvěře se zpestřil bojem, strachem, radostí i smutkem.

Seděl takhle Život pod korunami stromů u nahou dvě srnky a v klíně liščí mládě. Všude zněl zpěv ptactva a na nebi kroužil orel.
Náhle však zpěv utichl, stín orla zmizel v horách, srnky a lišče utekly do lesa.
Uprostřed paseky stála Smrt a tráva kolem ní byla zčernalá na popel.
Přistoupil k ní
„Co zde hledáš sestro.“ Oslovil Život Smrt. „Zde není nic co by jsi mohla potřebovat.“ Pohlédl na mrtvého zajíčka v její náruči.
„Co je mu. Chtěla jsem si s ním hrát tak, jak ty si hráváš.“ Zvedla Smrt nechápavě oči.
Život se k ní natáhl Vzal zajíčka do vlastní náruče. Ten zamrkal, seskočil na zem a utekl pryč.
„Tvůj dotek jej zbavuje toho co mu můj dal. Pohleď co se stalo s rostlinami jichž se dotkl tvůj šat.“ ukázal k zemi a Smrtiny oči následovaly je pohyb.
„Ale proč to tak je. Já to nechci. Chci si taky hrát. Dej mi také nějaká zvířátka, o které bych se starala jenom já.“
„To nejde.“ Zavrtěl Život hlavou. „Vše co já stvořím pod tvou rukou zemře. Tady ti já nemohu pomoci. Jen ty dokážeš vytvořit neživou bytost, která by patřila jenom tobě.“
Upřeně se na něj zahleděla. Pak položila svou dlaň na jeho hruď. Ucítil prudkou bo-lest a jak by jeho nitro chtěla vytrhnout z těla. Poklekl a odstrčil ji od sebe.
„Co to bylo. Proč to ve tvé hrudi takto buší, ale má je tichá.“
„Jsi mrtvá. Smrt nemůže žít. Nemá duši, kterou bych jí já dal.“
„Pak mi ji dej. Chci být jako ty.“ obořila se na něj Smrt.
„A zabiji tě. Jediná duše, která tě dokáže udržet při životě, je ta má.“
„Pak mi ji tedy dej.“
„A zemřu sám.“
„Potom chci tělo bez duše.“ Pronesla pomalu a rozvážně.
„S tím by jsi si mnoho neužila. Je mrtvé. Přechází v opěku naší sestry, která si z něj beze živiny. A já umím duši pouze dát. Nikoli odejmout. To umíš pouze ty.“
„Pak si ji tedy vezmu.“ Dupla nohou, prudce se otočila a odcházela.
„Počkej,“ zastavil ji a obrátil k sobě čelem. „Těla ale stárnou, jsou zraněná a příliš slabá na to aby duši udrželi. Takovou bytost potom sužuje bolest a utrpení. Snad by jsi si mohla brát je. Já se o ně nedokáži postarat. Poskytni těmto útočiště.“
„Zvířata?“ pozvedla obočí. „Ptactvo, ryby, hmyz? O ty se mám starat, když zemřou?“
„Ano. Ale odváděj je uváženě. Nedovol aby trpěli příliš dlouho. A nebuď ukvapená.“
„Nechci je.“ Odvrátila hlavu lhostejně. „Jsou tak jednoduší. Necítím z nich to co s tebe. Z našich bratrů a sester.“ Naklonila se k němu a upřeně mu hleděla do očí
Zarazil se a o krok ustoupil. „Pak tedy vytvoříme bytost, která by byla jako my. Jen smrtelná. A pak bude tvoje.“ Řekl spěšně. „Vytvoříme ji všichni dohromady. Bude pro tebe stejně atraktivní jako já.“
Zamyslela se a pak rázně přikývla.

Život pak pracoval rychle. Sehnal všechny své sourozence dohromady. Země vytvo-řila tělo podle odrazu svého. Voda mu vlila do žil krev, Oheň rozžehl jiskru v srdci že krev byla teplá a Vítr vdechl vzduch do plic. Život pak dal duši a Smrt smrtelnost v podobě nitě, kterou pomalu začala spřádat jedna jejich sestra.
A zrodil se člověk. Dostal darem od vládců vesmíru lásku, nenávist, krásu, moud-rost, zatvrzelost, hloupost, pýchu, štědrost a mnoho dalších vlastností, které uměl tu dobře, tu špatně využít, dostal družku pro své množení a Vesmír s Prázdnotou zplodili své poslední dítě.
Osud.