Květina

Květina

Anotace: Není nad luční kvítí.

Květina vykvetla, rozhlédla se, a když kolem sebe spatřila plno jí podobných květin, pozdravila je:
„Dobrý den.“
A ještě dříve než jí stačily květiny na pozdrav odpovědět, zeptala se:
„Jak dlouho kvetete?“
„Celý den,“ odpověděly květiny.
„A kdy odkvetete?“
„Za týden.“
„Hm,“ zakývala květina květem a zamyslela se.
„To je málo. To se vám asi nelíbí, že?“
„Jak by se nám to mohlo líbit,“ vzdychly květiny, „za chvíli vyrostem, vykvetem, a než se stačíme pořádně rozkoukat, odkvetem. Málokteré z nás si někdo všimne. Co z toho života máme? Nic! Ale je to dáno…“
„A vy se divíte?“ přerušila je květina. „Podívejte se na sebe jak vypadáte! Rostete ve škarpě pokryté prachem! Kvetete jako jo a ne! A květy máte svěšeny! To si myslíte, že si vás potom někdo všimne? Barvu máte vybledlou až hrůza a v plevelu nejste ani vidět. Je to především vaše chyba. Musíte o svůj zevnějšek trochu dbát. A chybí vám také správná výživa…“
Květina se odmlčela.
„Poraď nám,“ žadonily ostatní, „jsi chytrá, my bychom si sami neporadily.“
„No dobře, tak přestaňte bědovat! Vždyť to sama také potřebuju.“
Květina se odmlčela a pokračovala: „Nejdříve se musíte pořádně omýt od prachu, potom se musíte náležitě nalíčit a navonět, aby si vás všimnul zahradník. Ten už bude vědět, co dál.“
Květiny se tedy líčily. Jedna druhé pomáhaly, vylepšovaly navzájem svůj vzhled, a když skončily, byla radost na ně pohledět.

Při jedné ze svých vycházek se zatoulal k silnici zahradník. Když ho veselá květina zahlédla, zavolala:
„Rychle! Stoupněte si na špičky a zvedněte květ, ať je vás pořádně vidět!“
Květiny poslechly. Stouply si na špičky, vytáhly se co možná nejvíc a napřímily se.
Naráz to mezi plevelem zahrálo všemi barvami.
Zahradník zbystřil pozornost. V místech, kde jindy viděl jenom špinavou trávu, spatřil množství krásně kvetoucích kvítek. Když se k nim přiblížil, ucítil i omamnou vůni. Bývaly tu jen přišlápnuté, nevzhledné kytičky, ale teď? Byla pravda, že mu ty nevzhledné kytičky přece jen něčím připomínaly a pomalu nabyl přesvědčení, že je vlastně dobře zná. Ale nikdy předtím je neviděl v tak krásných pastelových barvách.
Rozhodl se, že je přenese do své zahrady.
Ještě týž den to udělal a květiny byly pojednou v krásném prostředí. Dostaly vzácný vitamín, po kterém měly ještě větší květy a prodlouženou životnost. Zahradník je ošetřil i proti rzivosti a jiným neduhům a zabezpečil jim dostatek vláhy.

Květiny byly nádherné. Byly šťastné a nesmírně vděčné své družce, která je k tomu blahobytu dovedla.
Jednou ale přišly nějaké holky a všem květinám uřezaly květy. Byly to zahradnické učnice, jež osud květin patrně příliš nezajímal.
To byl strašný šok, ze kterého se květiny nemohly vzpamatovat. Ony totiž viděly pouze prostřednictvím květů a slyšely zase jenom pomocí květů.
A když vyrašila další poupata a už chtěla promluvit, přišly zase ony bezduché učnice s hroznými nůžkami a květy ustříhaly, svázaly, vhodily do kýble s vodou a odnesly.
Kdysi veselá květina se čirou náhodou dověděla, že jejich květy dávají do ošklivých váz, kde nemohou dýchat, a tam na ně civí spousta dalších zahradnických učnic, říkají, jaká je to nádhera, a vůbec si neuvědomují, že venku na zahradě to těm květům sluší mnohem víc.
Naivní květiny si myslely, že to přestane, že není možné, aby měl zahradník tolik květin ve váze. Ale on je neměl jenom pro sebe. Ubohé květy nechal prodávat na trhu a jako zvláštnost každému vykládal, jak dlouho vydrží, aniž by uvadly.
Každý den uřezávaly učnice květinám stvoly a to trvalo neustále. Květiny měly kvést až do konce léta, protože vitamín jim prodloužil životnost. Dřív kvetly sice jenom týden, ale mohly se skrz květy podívat směle na svět, naslouchat a hovořit spolu. Ale co teď! Co je jim platná vitalita, kterou získaly po vitamínu a životnost? Nic!
Bylo to prodloužené umírání!
To si uvědomila květina, která to myslela dobře, ale která všechno zavinila. Byla zase jediná, která si to uvědomila, neboť ostatní neměly dar myšlení, a moc se trápila, že nemohla svým družkám pomoci.
Ty, protože neuměly přemýšlet a učnice jim to vlastně ani nedovolily, se dál snažily být hezčí a hezčí a zahradník si liboval.

Květina vykvetla, zamračila se a nenalíčena a nenavoněna ohnula květní stvol a svraštila všechny listy, aby vzbudila dojem nemoci.
„Támhletu vyhoď na kompost,“ nařídil zahradník jedné učnici, když procházel zahradou, „zvrhla se v původní formu.“
Učnice květinu vykopala, naložila na kolečko, ale protože byla líná, neodvezla ji až na kompost, nýbrž do škarpy vedle silnice, kam to bylo blíž, přímo do míst, odkud květina pocházela.
Za normálních okolností by květina jistě uschla, ale jelikož měla v sobě dosud množství vitamínu, měla dobrou vitalitu a dost sil k zapuštění kořínků do země. Množství rozličných plevelů a silná vrstva prachu ochránily brzo květinu před zvědavými zraky náhodných chodců.
Své družky květina již nikdy nespatřila, protože byly od ní příliš daleko a její zrak ani tenký hlásek, kterým by jim mohla pomoci, nebyly ve spleti plevelů nic platné.
Ale jí, obyčejnou skromnou květinku, jelikož byla sama, navštívil čmelák, což způsobilo, že dobře odkvetla, a ze semínek brzy vyrostly další docela maličké květinky jí podobné, po kterých tolik toužila…
Autor Kalka-psanec, 07.03.2009
Přečteno 505x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

Pokud ty květiny byly skutečně krásné, jistě je zahradník začal rozmnožovat mnohem účinněji, než by to dokázaly samy ve volné přírodě a prodával je i lidem, kteří je neřezali, ale ponechali je kvést na svém záhoně.

12.04.2009 18:57:00 | Frankie.jdreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter