Píseň pro dva

Píseň pro dva

Anotace: Pohádka o dětech, které si naplnily své sny Věnuji MBonitě za její skvělé taneční umění, které jsem viděla na videu Literu

Píseň pro dva


Předmluva: Bylo nebylo ...


„Tak to bylo, a ne jinak,“ říká starý švec a pomalu opravuje botky dvěma školákům, kteří stojí v dívají se kolem sebe. Ještě nikdy neviděli tolik podivných věcí, kůží, nářadí, ještě nikdy neviděli plesové botičky milostslečny Karličky, která si bude brát bohatého kupce pana Jeřába. Ještě nikdy necítili tolik podivných vůní.
„Děti, posaďte se přeci. Táta vám ty boty spraví, ale musíte počkat,“ řekla ševcová a přitom nesla každému po hrnku čaje, velkou buchtu k tomu.
„No, tady ve vsi,“ pokračoval švec,“ „byl starý dům. Už do dávno zbořili. A v něm žila rodina. Pořád se hádali a pořád na sebe křičeli. Až to bylo k nevydržení. Sousedé museli zavírat okna a také děti, aby neslyšely, jak si nadávají. No, boží dopuštění. Však dobře říkala stará Věchtrová, ta bylinářka, že kdyby měli nějaké děti, jinak by u nich bylo. To by se pralo, zpívalo, hodovalo. Ale když, nejsou, říkala, pak ani láska se nedrží a odchází jinam, na lepší. Říkalo se, kdysi dávno, že pod domem jsou jakási sklepení, jiní zase, že tam byl starý důl, ale každopádně, ať to bylo, jak to bylo, jejich křik a láteření se ozýval i v tom labyrintu, na jehož konci stál, divte se nebo ne, nádherný podzemní zámek. A kdo jiný by v něm bydlel, než král, královna s malým princem. Avšak místo sluníčka zářily ve stěnách drahokamy, diamanty a rubíny, místo rostlin se skvěly nádherné krystaly čistých křišťálů a smaragdů.
„A už zase křičí,“ sténala královna a dávala si na čelo chladný obklad. Král podřimoval na svém achátovém lehátku, naštěstí byl nahluchlý, tak ho ti dva nahoře příliš nerušili.
„Má drahá, tak si dejte do uší nějaké špuntíky,“ řekl král.
„Jste sobec, na co já bych si dávala špuntíky, když oni mohou přestat.“
„Ale má drahá, jsou to jen lidé. Na světě je to běžné.“
„ A, vy jste nějaký moc moudrý. A to tady budeme poslouchat pořád ten křik, dokud nezemřou? Vždyť jsou ještě tak mladí, ach jo,“ vzdychala královna a přitiskla si na čelo chladný oblázek.
„Má paní, brzy přijde na svět jejich dceruška, oni to ještě nevědí. A pak bude křičet jen ona. A to jen chvíli, než se naučí mluvit, Tak to bude. A kdepak je vůbec náš vznešený syn?“
„Ale v hudební jeskyni, zkouší tam se skřítky tu novou skladbu,“ řekla královna.
„Ach jo,“ říká král, „taky z něho mohlo být něco jiného, než hudebník. Umělec. Co to je za živobytí? Ani pořádně neumí pojmenovat minerály, nestará se o podzemní vodu, o ložiska nerostů, to bude jednou hospodář. To se něčeho dožijeme, madam,“ láteřil král.
„Nekřičte tady, Výsosti, mně brní hlava,“ naříkala královna.
„Ano, mně taky brní hlava, Madam. Vy jste mne přemluvila, abych ho dal k tomu Hadrůvkovi, kapelmajstrovi, do učení. Dokonce jste ho začarovala na malého venkovského kluka, aby nepoznal, kdo je vlastně jeho žákem. A jak to dopadlo? Kluk místo toho, aby kontroloval skály a převisy, hladinu podzemní vody, bludné kameny, což je jeho první povinností, tak píše, prosím pěkně madam, noty. A ti skřítkové, ti se taky o nic nestarají, jen fidlají na ty housličky, drnkají na harfičky a naše království upadá. A to tu ještě nestrašil had Fidon. To je všechno vaše vina.“
„Mlčte, Výsosti,“ okřikla ho královna a věděla, že Citrín chodí do umělecké akademie dál, ale králi se to bála říci.
„A já nebudu mlčet,“ okřikl ji zase král, „já si budu povídat co chci a jak chci, protož jsem král.“
„Ano? A já královna.“
A tak to bylo pořád. I když princ už byl chlapcem, i když se narodila malá Jasmínka, i když vyrostla ve sličnou panenku a on ve švarného hocha...

Smutně se dívala Jasminka na své rodiče, jak se hádají a naříkají. Smutně se na ně díval i mladý princ. A jednoho dne pak zašeptal – tekelemetele, proměnil se v kocoura a utíkal všemi jeskyněmi až na svět. Vyběhl na palouk a schoval se do rozvetlého křoví. A už zdálky slyšel, jak nějaká dívka zpívá krásnou písničku. Až ji uviděl. Když došla docela blízko, vylezl z křoví a zamňoukal.
„Ale ty jsi krásný kocourek. Jak se jmenuješ?“
„Citrín,“ řekl a lekl se zároveň, že mluví. Ale byl rád, že se ho holčička nelekla. Naopak ho k sobě přivinula.
„„Páni, to nemá ani Horákův Honzík, mluvícího kocoura. A já jsem Jasmínka. Z toho domu u rybníčka. Chodím do hájku pro trávu králíkům. Víš, tam zpívají ptáci a je tam ticho. Naši se doma pořád hádají.“
„Naši taky,“ řekl smutně Citrín. Ale Jasmínka se už na nic neptala. Nesla ho v náruči luční cestou a zpívala mu.
„Ty krásně zpíváš,“ řekl Citrín.
„A ty?“
„Taky zpívám a hraji na různé nástroje svými drápky.“
„Přinesu ti něco, budeme spolu hrát, jestli chceš.“
„Ano, milá Jasmínko, ale já musím být večer doma.“
„No to já taky,“ řekla.
„Tak se zítra uvidíme zase u šípku.“

Král s královnou ani nepotřehli, že Citrín na chvíli zmizel.
„Citríne, večeře,“ zavolala královna a on poslušně přišel, uklonil se oběma rodičům a sedl ke stolu.
„Chlapče, ty tak rosteš. Asi bys měl jít do učení k magistru Šalamadějovi. Naučíš se řeči vodních proudů, skla i kamenů.“
„Ano, tatínku.“
„A taky bys ml začít studovat geologii, u magistra Pečeněhaře.“
„Jistě, tatínku.“
„No, a hrát můžeš, ale studovat musíš.“
Citrín si mnul ruce. Tak, nyní tatínkovi vyhoví a bude moci hrát. A pro krásnou Jasmínku složí písničku. A ta to zasse ponese v náručí mezi voňavými klasy, polní cestou a do toho budou zpívat ptáci a všechno bude jak v té písni, kterou napíše.

A bylo jak bylo. Mladý Citrín vystudoval všechny ty podzemní a kamenné vědy, i ty vodní, ale současně složil vysokou zkoušku na hudební škole, kam chodil stále jako chudý chasník a platil měděnými mincemi svému učiteli.
„A vidíte, kam to člověk múže dnes dotáhnout, když pilně cvičí, učí se noty a studuje, místo toho aby se někde poflakoval, zbytečně lelkoval a nebo ztrácel čas s hloupostmi. Náš student Jirka Polívka je absoloventem hudební akademie a s právem nosit titul „mistr. “
Citrín cítil, jak mu stoupá až k srdci podivná síla, která ho blažila a současně mu bylo líto, že to končí.
„A copak jsi si připravil na dnešní absoloventský koncert,“ zeptal se ho učitel. Citrín sáhl za košii a vytáhl noty. Učitel si je prohlédl.
„Ale chlapče, to je krásná píseň. Pro dívčí hlas. Ale kde honem seženeme tak dobrou zpěvačku, aby to zazpívala téměř z listu?“
„Já takovou znám. Je to Jasmínka.“
„Ale ano, máš pravdu. Asi ji slýcháváš zpívat v kostele.“
„Jistě, kde jinde.“
„Tak tu jsi si vybral?“
„Ano, tu a žádnou jinou.“

„Já jsem tě nikdy neviděla. Ale asi mne znáš opravdu, No ukaž. Já to zkusím.“
Citrín si sedl ke klavíru a zahrál předehru. Jasmínka se chvíli dívala do not a pak nasadila na soprán a její hlas už letí ke slunci, sedá na křídla orlů a ptáků, třese se v listí osik, achich, až je srdci ouzko, až člověk přestává dýchat a slzy se derou do očí.
„To je krásné,“ řekla Jasmínka, když skončili.
„Chtěl bych vám tu píseň věnovat, pokud byste dovolila, slečno Jasmínko.“
„Ano? To je pro mne veliká čest, Jirko Polívko,“ řekla a on ji obřadně podal svůj dar.

Citrín věděl, že nemůže stále běhat ve své kocouří podobě za Jasmínkou a také že se nemůže v podobě chasníka Jirky Polívky Jasmínce dvořit. Ale kdyby ji řekl, že je princi z podzemního království, asi by ho nechtěla. Kdo by rád žil ve tmě, i třeba za svitu drahokamů?A co král a královna? No, to by byl zase křik, až by uši zaléhaly. Musí to nějak provést.

Jednou ho zase Jasmínka držela na klíně a hladila po hlavě.
„Ty jsi takový můj kamarád,“ řekla, „ale ani nevíš, jak mně bolí srdce.“
„Proč?“
„Od té doby, co mi dal Jirka Polívka tu píseň a pak asi odešel studovat do města, se mi po něm stýská. Už nemám pro koho zpívat v kostele, už neám ke komu bych přidala druhý hlas. On byl jediný, ach, kocourku Citríne.“
„Nemáčej mi kožíšek slzami a přemýšlej, Jasmínko.“
„A o čem? On bude zatím slavný hudebník a já se nejspíš provdám za toho Horákovic Honzíka. On už namně zapomněl.“
„Jirka Polívka bude mít vystoupení. Jdi se na něho podívat a pokud tě pozná, pak bude všechno v nejlepším pořádku.“
„Jak pozná?“
„Po hlase. Budeš zpívat jeho píseň. A nebo – nepozná.“

Jasmínka se rozloučila s kocourkem a skutečně se na koncert vypravila. A Jirka Polívka, nyní již dospělý muž, měl veliký úspěch.
„A na závěr vám zahraji píseň, kterou jsem složil pro jednu krásnu dívku, Jasmínku.“
A Jamínka začala zpívat, že lidé jen naslouchali a tím večerem se nesla píseň nad jiné krásná. A Jirka Polívka se na ni usmíval a pak ji stiskl v náruči.
„Na tebe jsem myslel, tebe si vezmi za svou ženu.“
A Jasmínka přikývla a šťastně ho políbila.

Za to v království se strhla hotová bouře a v chaloupce také. Ale oba mladí se radostně smáli. A víte proč, děti?“ zeptal se švec.
„To nevíme,“ řekly děti.
„No, protože si naplnili své sny. A tak se nikdy nehádali. Nikdy na sebe nevražili a nekříčeli. A to se jejich rodičům v jejich mládí nepovedlo. Proto byli stále nespokojení. Tak tady máte boty a běžte domů.“
Ještě se za nimi díval nízkým okénkem, dokud mu nezmizeli z očí mezi venkovskými domky.
Autor Maura, 13.01.2010
Přečteno 846x
Tipy 15
Poslední tipující: modrá..., Okřídlená Lištička, Merin, Mbonita, Romana Šamanka Ladyloba, Bíša, Hazentla, Květka Š., enigman
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře

Velmi pěkně děkuji a klaním se tvému prozaickému umu,ta pohádka je prostě skvostná.

ST velikej

18.01.2010 22:18:00 | Mbonita

krásná pohádka ...kéž by všichni prišli na to jak naplnit své sny

17.01.2010 10:44:00 | Romana Šamanka Ladyloba

Stip.

14.01.2010 22:25:00 | Bíša

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter