Obhajoba ježibaby z Perníkové chaloupky

Anotace: Jak by se asi obhajovala ježibaba? (Náš domácí úkol ze slohu)

Sbírka: Bedna pohádko-povídek

Mnoho a mnoho let jsem žila ve své perníkové chaloupce. Postavit chaloupku mi trvalo 20 let, pokaždé mi ji někdo snědl, když už byla skoro hotová. Konečně jsem ji postavila, ale předtím jsem se stala ježibabou-naučila jsem se zastrašovací triky. Ale jednou...
Po 250-ti letech jsem uslyšela ten odporně povědomý zvuk. To snad není pravda! Bylo tu X milionů táborů a kempů a nikdo na chaloupku ani nepohlédl.
A teď měl někdo zřejmě hlad a nenapadlo ho, že dům z perníku tu asi nebude jenom pro srandu králíkům. Někdo mi žral barák!
Dostala jsem strach-co když mi sežrali ten můj historický perník od cara Petra I.? Nebo perníkové srdce od nebožtíka Kryštofa Kolumba? Či snad spálený perník od krále Ferdinanda Dobrotivého?
Začínala jsem vzteky pěnit, což bylo velice pochopitelné. Takhle dožraná jsem ještě nebyla, před léty mi to zevšednělo, ale teď... Už jsem prostě neměla na stará kolena nervy.
Vyletěla jsem ven a řvala jako šílená: "Vy zmetci! Homelesáci! Vyvrhelové! Krvezrádci a debili! Milenci vlastní matky a děti slepic! Vy kozli! Vy hnojové a motyky! Tohle je krádež! Rabování!"
Pokračovala bych dál, kdybych se konečně nepodívala na koho to vlastně řvu.
Byly to dvě děti, které na mě hleděly, jako bych byla E.T. Děvče zažvýkalo pantem a vyfouklo bublinu. "Čaute babi, my vám nechtěli žrát ten chlívek." řekla ta holka a zamrkala umělými řasami.
Tohle bylo na mě trochu moc. To byla provokace! Vzala jsem tedy čistě z pobláznění ze vzteku motorovou pilu a nahnala je do sklepa. Já! Takový mírumilovný člověk! Nikomu jsem neublížila, každou mouchu jsem ochraňovala!
Dětí mě pak přišlo líto,-jsem citlivá duše-a tak jsem jim tam nosila všelijaké dobroty. Asi po třech měsících mi to děvče Marie řeklo, že čeká dítě s tím klukem Jendou. Fajn, ale nejsem babyboom abych se starala o děcka, a tak jsem tu dvojici chtěla vypustit. Samozřejmě že jsem si je tu nechávala čistě z osamělosti a opuštěnosti, to by udělal každý.
Na cestu jsem napekla perníky, a když už byli na odchodu a všichni se vyplakali, Jenda velice netaktně poznamenal, že bych měla zhubnout. Zrudla jsem vzteky a sápala se na sekyrku zaraženou ve špalku, ale Marie mi podrazila nohy lopatou na uhlí a vhodila mě do otevřené pece. A to jsem zrovna pekla trubičky!
Ti dva puberťáci mě tam nechali, a když odcházeli, tak na mě zařvali: "Babčo, pěkně se vyuď, ať se ti ty špeky vyškvaří!"
A od té doby je ze mně chudáka štíhlá babča a raději jsem se přestěhovala do domova důchodců. Za dobrotu na žebrotu, to mám za svoji péči o ty dva chuligány! I když, nebýt mě, tak by se ti dva nevzali. A neměli by toho roztomilého kloučka Adolfa. Právě jim píšu dopis. Stále jsem sice naštvaná, ale co se dá dělat. Jméno Jenda Hitler, město Berlín, tak, ještě známku a hotovo.
Nejvíc jsem zvědavá, co z malého Adolfka bude.