Květina z jiného světa (černucha)

Daleko od lidí, daleko od známého světa je říše temnoty a bouřková hora, kde nikdy nesvítilo slunce. Jediný, kdo v hradě v temné říši bydlel byl samotný král, který si říkal Temnota.

 Nesnášel světlo, nesnášel květinové louky a barvy, měl rád jen stín, tmu a prach.

A z toho prachu vyrostla květina přímo u cesty před hradem krále. Vykvetla bílým květem uprostřed léta.

 Krále to ze začátku naštvalo, ale když květina slíbila, že po odkvětu si může vzít tobolku s jejími semeny na výrobu lektvaru zapomnění, krále to potěšilo a nechal květinu žít. Dokonce květinu chodil i zalévat.

 Na konci léta černucha vytvořila tobolku se semínky. Král si tobolku utrhl, část semen zasel a druhou část semen odnesl do své alchymistické věže do svého hradu.

 Semínka rozdrtil a dal do horké pramenité vody, přidal hvězdný prach, šupinky ze zlaté ryby, kořen pampelišky a jed z modrých žab.

 Po uvaření zamíchal a přidal do lektvaru šťávu z červeného pomeranče a lístky máty.

Ráno přišla navštívit hrad jeho bývalá dívka – dcera dobré bylinkářky, co bojovala vždy proti zlu.

Ale její dcera i přes matčino kázání si nedala říct a šla navštívit krále temnoty, do kterého se zamilovala, když přijel na návštěvu do jejich království.

 Ale temný král měl už dívky dost, jediné, co si přál, aby na něj zapomněla.

Král neměl rád dobro, a navíc na bouřkové hoře bydlela královna bouřky se svou dcerou.

 A on si chtěl vzít její dceru za ženu.

„Dobré ráno, Dobromilko,“ pozdravil temný král.

 „Dobré ráno, můj králi,“ usmála se.

 Král pustil dívku dovnitř a nalil jí lektvar zapomnění do skleničky.

Ale zapomněl, že má dívka na kru medailon po své matce, ve kterém je skrytá magie dobra.

 Medailon jeho zlé úmysly odhalil a začal svítit.

 „Proč by mi měl můj král lhát? Zbytečně svítíš, zhasni,“ nevěřila dívka medailonku.

 „Jestli tě medailon štve, rád si ho nechám do jednoho lektvaru,“ pronesl klidně král.

 „Do jakého?“ Zeptala se radostně dívka.

 „Do lektvaru krásy pro mou dívku,“ usmál se král s představou, že ten lektvar uvaří pro princeznu bouří.

„Dobře, vezmi si ho,“ sundala si dívka náhrdelník a dala ho králi.

Král se usmál a šel znovu do své laboratoře a medailon hodil do připraveného odvaru z bylin a jedu.

 Do odvaru ještě přidal stříbrné měsíční bobule a vrátil se k Dobromile.

 Dobromila mezitím vypila lektvar a vrátila se zpátky domů.

Král byl potěšený, že má od dívky klid. V laboratoři si vzal dokončený lektvar a přelil ho do křišťálové lahvičky.

Mezitím, co večer procházel cestou k bouřkové hoře, narazil na květy černuchy znovu – ty, co on zasadil před rokem.

Tentokrát mu ale květy odmítly vytvořit semena, dokud neodčaruje bylinkářku.

 Král nad tím celou cestu k bouřkové hoře přemýšlel.

„Dobrý večer, temný králi, co tady děláte?“ Zeptala se překvapeně princezna, která zrovna prosila déšť, aby jí zalil její černé růže v zahradě.

„Pro tebe jsem Temnota, princezno,“ usmál se přátelsky král a daroval princezně lektvar.

„Až mi černuchy dají semena, přinesu ti je,“ slíbil princezně.

Nechci temná semena, chci abys odčaroval tu dívku. Viděla jsem, jak odešla do svého království a zapomněla cestu, pomohla jsem jí,“ prosila dívka krále.

„Dobrá, ale pak ti dám zásnubní prstýnek,“ povzdychl si král a šel odčinit svůj čin.

Navštívil druhý den ráno království dobré královny a odčaroval její dceru svou magií.

Přišel domů, do své temné říše a najednou zmizela tma a zima a objevilo se slunce.

 I královna bouřkové hory se přišla k němu k hradu podívat, co se stalo.

Ale princezna z bouřkové hory běžela šťastně za svým králem.

„Já věděla, že se polepšíš,“ radovala se a když spolu šly kolem cesty, čemeřice dozrály tobolky se semeny.

Princezna je utrhla a na jaře je zasadila do své zahrady mezi černé růže.

 Temný král se ze svého studeného hradu v ten samý rok odstěhoval k princezně na bouřkovou horu.

 V létě jim vykvetly černuchy znovu.  Dobromila si později našla mladíka z blízké vesnice. Oba páry spolu žili šťastně až do smrti.