Nemiluješ-li, zabij

Nemiluješ-li, zabij

Anotace: Takový maličký horor

Zhluboka nasával do plic sychravý listopadový vzduch. Bylo až opojné, tak hluboce dýchat. Rozhlížel se. Miloval pohled dolů do údolí, miloval to místo, právě tento začátek mostu překlenující hluboký kaňon, na jehož dně, kdesi velmi hluboko se jako stříbrná nit klikatila Lužnice. Snad se mu i trochu točila hlava, jako by vypil pár „Vizourů“, ale nepil nic. Nedokázal se jen tak napít, a především, chtěl si to všechno užít naplno. Podíval se dolů, přímo pod sebe. Uviděl pečlivě upravenou plochu nohejbalového hřiště, i teď puntíčkářsky zametenou. Červený čtverec ho lákal. Fascinoval ho a přitahoval. Jako by se nebylo možné kouknout jinam. I když oči zavřel, plul mu pomalu před očima a zářil temně rudou barvou antuky. „Je jako bazén plný mé krve“ Pomyslel si.

x x x

Alena spala. Ležela na pohovce a hrudník se jí zdvíhal a zase padal v poklidném rytmu vlastního dechu. Bylo to celé tak jednoduché. Stačilo k ní přikleknout a rychle vnořit čepel mezi žebra. Měla docela tvrdý spánek, tak by jistě neprocitla, ani kdyby to místo, to správné místo, tu měkkou tkáň mezi žebry, musel jemně a lehce nahmatat. Měla tvrdý spánek když se cítila bezpečně a kde jinde by se měla cítit bezpečně, když už ne doma.

Petrovi se snad už podesáté objevil v ruce právě ten dlouhý nůž. Měl ostří tenké a lesklé, jako by to byl středověký meč. Jeho zeleno-černá, anatomicky přesně tvarovaná rukojeť, zapadala do ruky, jako by s ní byla srostlá. Hebkost měkké gumy byla velmi příjemná na dotek. Byla skoro stejně hebká, jako Alenina kůže.

Přistoupil k ní a jednou rukou jí rozepnul svrchní knoflíky domácího oděvu. Nerada nosila trička a mikiny. Jak s oblibou říkávala, „škrtí mě všechno, co se nedá rozepnout". Odhalila se dvojice ňader, tolik mu známých ňader, ne už úplně ideálního tvaru, ale přes to stále hezkých a přitažlivých. Levou rukou ji jemně sáhl mezi ně a potom mu ruka na maličkou chvilku zabloudila i na hrot bradavky. Asi si říkal, že je to naposledy, co má možnost ten tmavě červený knoflík jemně pohladit, dotknout se ho. Pravačku i s nožem skrýval za zády, jako by ho mohla i ve spánku vidět, jako by se snad styděl za to, co se chystá udělat.

„Proč mě nenecháš spát! Co tady zase blbneš!“ Spíš vzdechla, než řekla. Přes to sebou ale pohnula a otevřela na něj doširoka oči. Viděl, jak jí pracují panenky, jak se snaží zaostřit a vyrovnat se s návalem světla. Trošku zpanikařil a když strkal nůž rychle za lem kalhot, lehce se řízl do zadku. Zabolelo to. Ne nijak výrazně, spíš to tak štíplo. Každopádně nebylo lehké nedat na sobě znát ani stopu překvapení. Pohladil ji. Vrněla jako kotě, zatímco on přemýšlel, kdy a kde se to všechno tak strašně pokazilo. Nemohl se na ní podívat. Neurčitě hleděl do stropu, zatímco ona vzala do dlaní jeho ruku, pravou ruku, která ještě před chviličkou svírala nůž a laskala se s ní po tváři.

„Máš mě takhle zlobit v noci a ne odpoledne, když jsem utahaná jako kotě a potřebuju na chvilku zavřít oko!“ Řekla, ale on jako by ji nevnímal. Jako by snad ani její hlas neslyšel.

„Uvařím kafe! Chceš?“ A aniž čekal na reakci, couval z obýváku do kuchyně. Tam konečně mohl nůž vytáhnout, otřít jeho ostří, jemně zarůžovělé vlastní krví, papírovou utěrkou. Cinklo to podivným akordem, když ho hodil do šuplíku mezi ostatní. Jako zvonkohra. Byl snad rozmrzelý? Rozhodně ne. Takhle to ostatně bylo poslední dobou vždycky. Pokaždé, když konečně usnula, pokaždé když konečně sebral odvahu, když se přiblížil až k ní, probudila se. Jako by něco čekala. Jako by ho odmítala pustit z dozoru i ve spánku, jako by ho i při odpočinku odmítala přestávat špehovat. Ona prostě musela slídit. Byla taková už dlouhou dobu a poslední dobou čím dál tím víc. Byla taková a snad ani chystaná smrt to nezmění. Odmítal myšlenku, že se mu osud snaží naznačit, že to TAK PROSTĚ NEMÁ BÝT! Nikdy vlastně neuvažoval o tom co bude, až se jednou Alena nevzbudí. Až to správné místo, nastudované dle anatomického atlasu najde. Čepel rychle a takřka bez odporu protlačí do jedinečného svalu, kde, jak Alena tvrdí, ho má navždycky uloženého. Co bude, až se vyhrne ven její krev a co bude, jestli na chvilku procitne a uvidí ho. Měla oči mladé a plaché srny. Stačila drobnost a toho pohledu, smutného, zklamaného pohledu by se až do smrti nezbavil.

To v čem žili, ale už dávno nebyla láska. Obracel se mu žaludek. Nenáviděl jí. Za vše! Za to, že neměli děti! Za to, jak se na něj upnula, i za to, jak si ho hlídala před světem! Připadal si jako ve vězení. Věděl, že jestli to jednou dotáhne do konce, chytí ho a zavřou, potom to nemůže být horší, než jejich vztah. V normální base má pořád naději, že jednou vyjde ven a že plíce svobodně naplní čerstvým vzduchem, prostým pachu potu ostatních spoluvězňů. Ale s Alenou? To je jasné doživotí.
Buď on anebo ona!

Povzdychl si nad svým nelehkým osudem, přes to jemně našlehal mléko a zalil ho kávou. Na vzniklou pěnu nasypal trošku skořice. Miloval skořici. Když vysoké sklenice z těžkého litého skla přinesl do obýváku, Alena už seděla a měla zapnutou televizi.

„Povídej mi něco! Ještě jsi mi dneska nic neřekl“ A prosebně na něj otočila oči. Jenže Petr měl v sobě příliš velký zmatek na to, aby se dokázal nenuceně bavit. Nemohl srovnat myšlenky, nemohl se na nic soustředit. Hlavně mu vadilo, že se díky svojí neschopnosti zase oddálil Jáje. Rozvedené divošce, která ho fascinovala.
Když byl s ní, pusa se mu snad ani nezastavila. S ní bylo vše skoro tak krásné, jako to bývalo kdysi s Alenou. Jenže Alena už něco tušila, snad i víc než tušila. Pořád ho provokovala tím, jak mu naznačovala jakými způsoby je ho schopná sledovat. Mohla klidně být profesionálním detektivem. Mohly se o ní psát kriminální romány. Věděl, že se neštítí ničeho. Udolával ho věčný strach z toho, že prostě jednoho dne půjde někam s Jájou a ona se vynoří jako zlý sen. Věděl co dokáže když je naštvaná. Nervovala ho hrůza z každé SMS, kterou chtěl Jáje poslat, protože si nebyl jist, jestli ji Alena nemůže nějak zachytit, zjistit z paměti telefonu, SIM-karty, nebo od operátora. Snad se u něj začínala projevovat i paranoia? Určitě.

„Nahoď téma. Nevím s čím začít!“ Opáčil a doufal, že z tónu hlasu bude jasně cítit, že si o ničem povídat nechce. Necítila. Zase začala o možnostech současné komunikační techniky. O tom, že dneska se jeden neukryje nikde a před nikým. Zase s ním cloumal vztek.

„No, jen zase neobracej oči v sloup a nedělej držky!“ Odsekla jedovatě na jeho okaté reakce.

„Umíš ještě něco jinýho, než na mě pořád útočit jako rozzuřenej sršeň?“ Štěknul úsečně, ale Alena, jako by ho neslyšela.

„Pořebuju si vzít auto a dojet na náměstí do drogérky. Vyměnil jsi už tu brzdovou hadičku?“ Zavrtěl hlavou. Je fakt, že neprozřetelně, nedávno řekl, že je „načatá“ a chtěla by vyměnit. Jenže myslel tak nějak výhledově. Nenapadlo ho, že bude od té chvíle útočit, dokud se nesebere a neudělá to. Zatím mlčel. Nechal svou tvář nachovět, ale mlčel.

„Říkal jsi, že je to sotva deset minut práce!“ Vracela mu zase jeho repliku. „Jenže u tebe je všechno na deset minut, když se k tomu konečně po půl roce dostaneš!“ Na to už ale nemohl mlčet.

„Jo, práce na deset minut a potom jedno odpoledne odvzdušňování! Jenže to ty nikdy nepochopíš! To prostě ženská nepochopí. Vidí jenom těch prvních deset minut!“

„Když to nechceš opravit sám, tak to dej do servisu!“ Štěkla ale s drzou výsměšností. Až to zabolelo.

„Když se s tím bojíš, tak si jdi na to náměstí pěšky! JE TO SLABEJCH DESET MINUT! A já s tím autem jezdím denně a jak vidíš, nic se mi nestalo. Zatím!“ Opáčil neméně drze.

„Jenže prevíti jako ty mají štěstí! A zapomeň, že se potáhnu s desetikilovým práškem na praní pěšky! Jenom by mě vážně zajímalo, co asi tak udělám, až se budu řítit do křižovatky z vedlejší pod auto, nebo na nějakého chodce s brzdovým pedálem sešlápnutým až k podlaze!“ Zasmál se tomu. „Ano, to je klasická ženská reakce!“ napadlo ho.

„No coby. To, co by udělal každej normální člověk, potažmo chlap. Prostě sundáš nohu z plynu a otočíš klíčkem! Taky rychle zatáhneš ruční brzdu! Ale nic z toho nebudeš potřebovat. Říkám ti přeci, že s tím autem jezdím denně a můžu tě ujistit, že brzdí úplně normálně.“ Trochu se uklidnila. Bavilo ho, jak se o sebe bála. Poslední dobou se tím bavil čím dál tím víc. Někdy se lekl toho, jestli to už není zvrácenost, ale stejně ho to dokázalo pobavit.

„Navíc jedinou přednost v jízdě dáváš teď, když budeš vyjíždět ze sídliště. Je to přehledná křižovatka a vidíš široko daleko. Až se budeš vracet, jedeš už jen a jen po hlavní, tudíž máš všude přednost“ Těšil se, že pojede pryč, že bude mít chvilku klid. Trošku času jen pro sebe, kdy ho nebude hlídat. Snad by mohl zkusit Jáje napsat. Snad by to mohl risknout. Když to neriskne, bude mít šanci mluvit s ní až příští týden a to je k nevydržení. To nemůže normální chlap vydržet. Věděl, že když už Alena jednou pojede na náměstí, tak svůj zájem rozhodně neomezí jenom na drogerii a prášek na praní. Zdrží se tak minimálně hodinu. Mohl by si s Jájou i zavolat. Když bude stát u okna a uvidí ji odjíždět, bezpečně by viděl, kdyby se měla pro něco vracet. Už byl vlastně rozhodnutý. Jakmile jejich letitý, snad kdysi cihlově červený favorit vyjížděl z parkoviště, vytočil Jájino číslo. Pěkně a pohodlně na pevnou. Tam si na něj Alena nepřijde. Uměl z paměti telefonu poslední volané číslo vymazat. Telefon vyslal k jeho uchu oznamovací tón jenom dvakrát, než se ozval na druhém konci krásný a příjemný hlas. Vždy veselý a dobře naladěný hlas, ochotný dychtivě naslouchat. Na stole zůstalo jenom chladnoucí a téměř nedotčené Alenino kafe, jako výzva.

Venku se muselo něco stát. Nejdřív slyšel sirény, snad záchranky, nebo policejního vozu a za chvilku i požárníky. Ty poznal bezpečně. Potlačil přirozenou zvědavost, zaklapnout sluchátko do vidlice a běžet se tam podívat.
Jájin hlas byl o moc příjemnější, než nějaká vzdálená katastrofa.

x x x

Když požárníci rozpárali vrak hydraulickými nůžkami, neozýval se zevnitř žádný zvuk. Nic. Vlastně celou dobu to činilo dojem, jako by pod přední masivní nárazník dlouhého kamionu nacpal někdo nevzhlednou kupu pomačkaného, načerveno lakovaného plechu. Jakmile vystřídal požárníka s těžkými nůžkami lékař s nepoměrně lehčím a jemnějším vybavením, dav za červenobílou páskou zašuměl nedočkavostí. Ten se ale vzápětí vynořil ven s vráskou vážnosti na čele. Zavrtěl zklamaně hlavou a dva zdravotníci připravili plastikový vak. Požárník se znovu pustil do vraku, teď už s nečekanou vervou. Byl si jist, že nemůže neopatrným pohybem nikomu uvnitř ublížit.

x x x

Když Petr později zavěsil, rozezněl se zvuk telefonu znovu, jako by toho povídání ještě neměl dost, jako by mu chtěl naznačit, „jen mluv, ještě jsi jí neřekl všechno“, i když mu bylo jasné, že Jája to být nemohla. Byli domluvení, že prostě volat nebude a ona to respektovala. Podíval se na hodinky a byl překvapený, že Alena je pryč už víc než dvě hodiny.

„Dobrý den. Tady Policie české republiky. Snažil jsem se k vám dovolat, ale linka byla stále obsazená.“ Hlas byl měkký a docela příjemný. Jen při slově policie mu na zádech vyskočila husí kůže. Uvažoval, co mohl kde provést. Možná minulý týden, když se vraceli s Jájou z Tábora, chvátal tak, že jel přes Dražice dobře devadesát. Jestli tam někde měli radar a nafotili ho, tak to bude asi drahé. Jenže hlas v aparátu nedal jeho myšlenkám možnost, se naplno rozvinout.

„Vaše manželka měla nehodu. Autonehodu. Asi před dvěma hodinami.“ Bylo mu úzko z toho co slyšel. Hlavou mu probíhala všechna poslední slova, co si vyměnili, než odjela pro ten zkurvenej prášek na praní.

„A co se jí stalo....“ Začal, ale byl přerušen. Policista měl asi dost zkušeností aby věděl, že nejlepší je to prostě ze sebe vysypat a nedávat u takových smutných událostí příliš času na mezimyšlenky. Věděl, že organismu stačí jeden šok a většinou se s ním vyrovná lépe, když to netrvá příliš dlouho, tak proč to natahovat a dávkovat.

„Je mrtvá. Bohužel, přes veškerou péči a přes okamžitý zásah lékařské služby se její zranění neslučovala se životem. O jaká zranění přesně šlo, ukáže pitva. Z vraku ji už vyprostili mrtvou. Je mi to moc líto...“ Pokoušela se o něj panika. Vnitřní panika. Bylo to jako kdyby rychle za sebou vypil několik panáků slivovice. Taky cítil, jak mu začíná být horko, jak na něj přichází opilost. Uvědomoval si, jak mu začíná být zle a zároveň věděl, že to ještě není konečná, protože vypitý alkohol se bude dál bez ohledu na jeho stav uvolňovat do krve. Pomyslel na nůž i na to, kolikrát ho měl za poslední dva měsíce v ruce s jasným úmyslem zabít ji.

„Tak jsem se konečně a nesmazatelně stal vrahem.“ slyšel kdesi za sebou. Snad se v první chvíli i snažil přikrýt dlaní mluvítko telefonu. Ta věta, prostá a strašná definice zazněla v jeho uších natolik reálně, že se bál, aby ji dotyčný neslyšel také. Že mu snad přišlo nepravděpodobné, aby to tak jasně a zřetelně rezonovalo jenom uvnitř jeho myšlenek.

„Copak ta blbá hadička musela prasknout zrovna ji?“ Okamžitý pocit osamělosti byl gigantický, jako by to měl být interval delší než světelný rok. Jako by Alena odešla už před měsíci. Nemohl uvěřit tomu, co se může stát sotva za tři hodiny. Odmítal tomu věřit. Překvapilo ho, že se necítil vůbec líp. Měl by se cítit svobodný, šťastný, o to mu přece už dlouho šlo! Konečně se splnilo do puntíku všechno, po čem toužil. Navíc si mohl být jistý, že jeho z toho nikdo vinit nebude. Jeho osobu nebude nikdo ani vyšetřovat, nikdo v tom nemůže najít žádnou souvislost. Jenže jemu bylo smutno. Měl před očima hrot její bradavky, jak vykoukl z rozepnuté halenky. Ještě cítil na prstech hebkost její kůže. „Proč sakra člověk nemůže mít radost z ničeho, nač se těší!“ V hlavě mu nezůstal ani kousíček místa, kde by mohl zrodit nějakou alespoň primárně jednoduchou myšlenku, nebo vzpomínku na Jáju. Mozek, bez ohledu na to, jestli to chtěl či ne, byl plný Aleny. Napěchovaný k prasknutí Alenou.

x x x

Nasával do plic zhluboka sychravý listopadový vzduch. Bylo až opojné, tak hluboce dýchat. Rozhlížel se. Miloval pohled dolů do údolí, miloval to místo, právě začátek mostu, překlenující hluboký kaňon, na jehož dně, kdesi velmi hluboko se jako stříbrná nit klikatila Lužnice. Snad se mu i trochu točila hlava.

Když lezl na širokou plochu masivního betonového zábradlí, přejela po silnici dvě kola s nějakými ženskými. Ty se ale chichotaly, povídaly spolu a nevěnovaly mu žádnou pozornost. K nohejbalovému hřišti mu zbývalo překonat posledních 48 metrů.

Vítr ho uchopil a nesl stejně, jako uchopil na stromech houževnatě uchycených v skále, hrst listí. Byl vyrovnaný, úžasně vyrovnaný a čistý. Jako by se měl právě narodit a ne zemřít. Přehrával si v hlavě události posledních měsíců, viděl před očima Alenu. Kývala na něj prstem a vesele mu říkala.

„Neflákej se a pojď už! Začneme znovu. A tady, tady je to hezké, uvidíš!“ Snad se i slyšel vykřiknout „Už jdu lásko!“ Ale jestli to tak bylo, tak slova stejně vzal a rozfoukal vítr bičující mu tváře. Byl to jenom mžik, i když co všechno se v mozku stane za takový nepatrný okamžik. Po chvilce už necítil žádnou bolest. Už nikdy žádná bolest a žádné výčitky...
Konečně mu bylo dobře.
Autor risik, 31.08.2007
Přečteno 316x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter