Miláček Davu - 2. část

Anotace: Dokud jsem žil, měl jsem poklidný život v centru životním podmínkám uzpůsobeného New Yorku 2 roku 2048. Ale po smrti mi začal druhý život. Pokusil jsem se ukončit pracovní poměr s člověkem, jenž mi dal druhou šanci, ovšem zdá se, že minulost mě dohání.

Nebejt takovej frajer, tak bych šel asi domů a přiložil si pistoli k hlavě. Jenže já jsem frajer, protože jsem jediná bytost ( aspoň myslím ), která se může projít po bývalé francii bez protiatomového obleku. Proč? Mno stačí číst. Minule jsem trošku prověřil pevnost nosu kamarádovi z arény. Nos to vydržel, hlava ne. Můj předchozí příběh ve starších blozích. Nějaký člověk o mě ví vše a na jeho pracovním stole teď nejspíš leží můj spis. Pětset tisíc kreditů, to je jeho cena, jinak nesmím žít dále v klidu. Jak řikám, nebejt takovej frajer, asi se zabiju, ale třista tisíc už jsem si vydobil, ovšem pochybuji, že bude chtít jen to.

Moje vlastní kroky se rozléhaly po stěnách spálené části New Yorku a taška nepříjemně dřela do prstů. Přehodil jsem si jí do druhé ruky a zatočil do ,,svého'' vchodu. Ohořelý lak na dveřích se loupal a roky nemazané panty zaskřípaly silou mé paže. ,,Hola hola, domov volá'' zařval jsem do chodby a pohodil tašku stranou. Na stěně visel obraz s mojí adoptivní matkou, jak mě drží za ramena a líbá na tvář. Narovnal jsem ho a jal se klesat do hluboké tmy ve sklepě. Levou rukou jsem přejížděl omítku a vnímal každou nerovnost, dokud jsem nenahmatal vypínač. Žárovka slabě zapraskala a poselstvím rozžhaveného vlákna se světlo rozlilo po stěnách. V nejvzdálenějším rohu místnosti stálo křeslo přikryté igelitem se značnou vrstvou prachu. Přikročil jsem blíž a strhl igelit k zemi. Odtáhl jsem nábytek stranou a poklopem v zemi jsem si znovu hrál na Esmeraldu.
V tajné komůrce čtyři metry na tři jsem byl mírně napasovaný, sfoukl jsem špínu z prachem zanesené bedny a otevřel svou, přibližně patnáct let, nepoužitou výbavu. Navlékl jsem se do věcí a mozek mi přihrál vzpomínku, jak jsem se takto strojil téměř každý den před kontraktem.
Samopal se zkrácenou hlavní tížící mě na zádech jakoby mi dodával energii do kroku a balíček naplněných zásobníků v batůžku tomu přidával na realistice. U dveří jsem si nahodil tašku s penězi do dlaně a vyrazil vstříc polétavému prachu a smrtícímu smogu. Smrtícímu pro obyčejného člověka. Nasál jsem ten smrtelně nebezpečný vzduch a byl vděčný tomu, že mám plíce mrtvé už třináct let. Jelikož mám mrtvé i srdce, tak pro mě zima nebyl nepřítel, vlastně jsem teplo necítil celých těch třináct let. Nervózně jsem si ohmatal týl a pod kůží ucítil maličkou krabičku třímající můj život ve své... ve svých osmi hranách. Jediné co mi před třinácti lety dali do provozu je můj mozek a s ním i schopnost čichu a sluchu. Dokonalá zbraň pro dnešní podmínky, kdy je tři čtvrtě zeměkoule pod radioaktivním spádem, pokud k tomu přidáte pár ,,vylepšení‘‘ a mozek upravený na využití dvojnásobné kapacity, tak z toho dostanete něco, co já každé ráno vídával v zrcadle.
Po téměř pěti kilometrech jsem se dostal k bráně starého skladiště, které bylo chráněné plexisklovým poklopem. Prošel jsem přetlakovou komorou a stráže po stranách brány na malých věžičkách se naježili samopaly. Přešel jsem do kleku a Scorpion X7 mi sám vklouzl do ruky. Jak jsem tak jel s muškou u oka a monotónně mačkal spoušť, vnímal jsem krásu rozstřelených hlav na plexiskle v nejrůznějších kreacích, o kterých by měl i Picasso mokré sny. Když dopadlo poslední umělecké dílo k zemi, tak jsem jen nahodil rozžhavený samopal zpátky na záda. Těsně u brány jsem ho musel znovu sundat, protože mi pálil kůži na týlu, tedy ne že by mi to nějak vadilo, ale ten smrad byl nesnesitelný.