Představivost

Anotace: Obyčejný příběh o neobyčejným chlapci

Představivost je velmi důležitá věc, bez ní člověk prožívá prázdný život a vidí kolem sebe pořád jen ty samé věci. Nejdůležitější je představivost pro děti. Představivost a fantazie, dvě slova určující stupeň zábavnosti prožitých a prožívajících zážitků. A přesně tyhle dva slova Daniel nepostrádal.
Danielovi bylo 10 let a chodil do čtvrté třídy. Obyčejný chlapec, trochu menšího vzrůstu. Rovné, hnědé trochu delší vlasy, které mu padaly do očí.
„Dane, pojď dolů na večeři!“ Volala zezdola z kuchyně jeho matka a vyrušila ho tak z hraní si s letadly, které měl tak rád.
Žili spolu sami dva, on a jeho matka. Otce si ani nepamatuje, odešel od nich, jak byl ještě malý, neschopný vnímat věci zřetelně a pamatovat si situace. Pamatoval si jen křik. Křik na mámu, nebo na něho? To už mu bylo jedno, důležité je, že teď už žádný křik doma neslyší. Jeho matka by na něj nikdy nezvýšila hlas, měla ho ráda, byl to jediné, co měla.
„Už jdu! Hned jsem dole.“ Pomalu sklízel svá letadla na poličku, kde si je vždycky ukládal. Pak scházel po schodech, z předposledního skočil na podlahu a vběhl do kuchyně.
„Posaď se, hned ti přinesu večeři,“ matka se otočila, šla pro talíř s večeří a během chůze pokračovala, „ani si mi dneska neřekl, jak bylo ve škole.“ Vzala talíř a s tázavým úsměvem šla ke stolu.
„Ale jo, bylo dobře mami.“ Znuděným hlasem odpověděl a sklopil zrak do talíře, který mu položila na stůl. Ani nevíš jaká je to hrůza ve škole, nenávidím ji, nenávidím všechny co jsou v ní. Začal znechuceně kroužit lžíci v talíři a sem tam si nabral jídlo do úst.
Matka se usmála, pohladila Daniela po jeho hnědých rovných vlasech a vydala se k dřezu mýt nádobí. Cestou zapnula rádio, kde hlas moderátora zrovna hlásil počasí. Příjem byl trochu slabý, z reproduktoru se ozýval jemný šum a bylo to asi kvůli tomu, co se dověděli od moderátora počasí. Zásadní informace byla ta, že se blížila silná bouřka, která bude nejspíš trvat tři dny.
Z rádia se dál linula pomalá píseň s monotónním hlasem, to už Daniel měl dávno snědeno. Na hodinách viděl, že je sedm hodin večer a to byl čas na jeho oblíbenou pohádku v televizi. Naběhnul k televizi, zapnul ji, sedl přímo před ní a bez hnutí sledoval.
„Sedni si dál od televize Dane.“ Volala na něj matka z kuchyně, věděla totiž, že bude sedět blízko, tak to dělává vždycky. Tolikrát mu už to říkala.
Domyla nádobí a šla k němu, lehla si na gauč. Byla unavená z práce. Pracovala na úřadě a dneska měli velké fofry, jak říkala vždycky její spolupracovnice. Velké fofry, to byl výraz, pro dny kdy bylo na úřadě plno lidí, dny které byly poslední na vyřízení určitých záležitostí.
Po skončení Danielovy oblíbené pohádky se ještě chvíli dívali na televizi a pak mu už jen matka řekla: „Umyj si zuby a jdi spát, zítra ti třeba jít do školy.“ Do té nenáviděné školy.
Daniel se sebral a šel, ani nic neříkal, žádné námitky.
Rychle si vyčistil zuby, převlíkl se do jeho oblíbeného pižama s dvouplošnými letadly a cestou do pokoje se stavil za mámou, aby jí popřál dobrou noc.
Když si lehnul do postele, venku už sílil vítr, ohýbal větve stromů a kapky deště klepaly na parapet okna jeho pokoje. Zhasnul svoji lampičku ve tvaru Mickeymouse na nočním stolku a snažil se usnout. Déšť začal pořád víc sílit, oblohu už protínaly i blesky s dunivým hřměním. To mu zas až tolik nevadilo, ale to co mu vadilo, bylo kousek od jejich domu. Byl to sousedův pes, který pořád štěkal.
Jeho soused byl starý pán, který si psa pořídil už asi tak před rokem. Pan Sobrovský, tak se jmenoval, dal tomu psovi jméno Rex. Asi měl rád toho policejního psa z televize a doufal, že jeho bude taky tak chytrý, ale nebyl. Vždycky mu utíkal a před týdnem minulé úterý, když se Daniel vracel domů ze školy, zase utekl, s vrčením na něho skočil a svalil ho na zem. Daniel měl tehdy velký strach, naštěstí si toho pan Sobrovský všimnul dřív, než se mu stačil Rex zakousnout do krku. Pan Sobrovský odvedl psa za obojek zpátky k boudě a přivázal ho. Daniel se zvedl ze země se slzami na tváři a utíkal domů, co mu jen nohy stačily.
A pes pořád štěkal. Daniel si vybavil ono úterý. Popadla ho zlost a stejně jak školu, nenáviděl toho psa. V hlavě si ho dokonale vybavil, jak tam stojí u boudy a štěká. Vedle něho velký strom se ohýbá ve větru, on štěká. Je tma, okolí kolem něj osvětlují jen blesky, on pořád štěká. Jeden blesk zasáhne velký strom a ten začne padat na štěkajícího psa. Daniel se začne usmívat. Strom zavalí psa i s boudou, z pod kmene se vyvalí jen rudá krev. Žádný štěkot už nebyl slyšet. S touhle představou Daniel klidně usnul a tvářil se spokojeně.

***

Další den ráno, když se vydal Daniel do školy, už nepršelo, právě naopak, svítilo jasně slunce a bylo celkem příjemně teplo. Cestou nahlédl do zahrady pana Sobrovského. A byl tam. Pes, kterého nenáviděl. Tak on to přece jenom přežil. Svraštil naštvaně čelo a pokračoval v cestě.
Školu neměl daleko od domu, proto chodil pěšky, zabralo mu to tak dvacet minut. On těch dvacet minut měl rád, vždycky přemýšlel a sledoval ještě skoro neprobuzené okolí. Většinou přemýšlel, jaké by to bylo být jako letadlo a letět někam daleko a vysoko. Někde kde by neslyšel žádné posměšky a jen tak se nechal unášet proudem větru.
Když tak šel se zasněným pohledem do země, najednou se zarazil před vysokými stíny na chodníku. Byli to oni. Dneska prosím né. Pomyslel si Daniel a zastavil se.
Před ním stáli dva kluci, byli to Adam a Michal. Oba byli starší, chodili do osmé třídy, každý měl z nich strach. Adam byl hodně vysoký a chodil v tričkách s různými nápisy, většinou proti škole a dospělým. Jeho kumpán Michal, kterému nikdo jinak neřekl, než Křivák, kvůli jeho ústům, které měl v pravém koutku zkřivené a vypadal jako by se neustále poškleboval. Oba měli velmi dlouhé vlasy, Adam černé jak havran a Křivák tmavě blond. Už napohled působili, jako pěkní výrostci s kterýma jsou problémy.
„Hele, mladej. Přece bys neprošel jen tak kolem nás bez pozdravení.“ Řekl skřiplavým hlasem Křivák zkřivenými ústy. „To se přece kamarádům nedělá.“
Daniel strnule stál s vytřeštěnýma očima a pozoroval Adama, který ho levou rukou chytl za rameno a šahá pro něco do kapsy. Vytáhne skládací nůž, jedním stiskem vystřelí čepel, od které se odráží ranní svit slunce a pomalu se blíží k jeho tváři. A teď ti vypíchne oči, aspoň už je nikdy neuvidíš. Nikdy je ani nic jiného. Daniel se rozklepal strachy.
„P-pro-m-miňte, já si v-vás nevšim.“ Těžce ze sebe dostal koktavým hlasem.
„Tak bych ti radil, aby se tohle už nikdy neopakovalo.“ Pokračoval Křivák, zatímco Havran kroužil špičkou nože před jeho tváří. „Je ti to jasný mladej?“
„A-a-no.“ Vyslovil tiše Daniel.
Oba výrostci se začali smát, Havran pustil Daniela, zaklapl nůž a schoval ho zpátky do kapsy.
„Běž mladej, než si nasereš do kalhot!“ Propustil ho se smíchem Křivák.
Daniel se vydal dál svou cestou rychlou chůzi, ale neběžel. To co teď chtějí je, abych utíkal, ukázal jim, jak se jich bojím. Šel tou nejrychlejší chůzi, co dovedl, ale neběžel. Nikoho neslyšel, že by za ním šel, takže mě nesledují. Byl už kousek od školy. Ještě, že neměli společnou školu, pomyslel si. Daniel chodil na první stupeň a ten byl v jiné budově, než druhý. Ještě, že tak.
Do školy přišel tak akurát se zvoněním. Měli zrovna hodinu českého jazyka s panem učitelem Škrábeckým. Danielův postoj k němu byl neutrální, neměl ho nijak moc v oblibě, ale taky mu ani nevadil. Nebyl nijak přísný, ale domácí úkoly vyžadoval v den, kdy chtěl, jakékoli opoždění znamenalo další navíc.
Usedl do lavice a ještě vydechoval po náročné cestě.
„Ahoj Dane.“ Usmála se na něj Martina.
Martina byla jeho nejlepší kamarádka, kluci většinou v jeho věku měli za kamarády kluky, ale on si rozuměl víc s Martinou. Byla vlastně jediná jeho kamarádka a žádné jiné kamarády, s kterýma by si rozuměl, neměl. Pro něho nebyla jen kamarádka. Měl ji rád, líbily se mu její blonďaté kadeře až po ramena, její výraz ve tváři když se usmívala. Byla to prostě vždycky moje Martina.
„Ahoj.“ Odpověděl Daniel udýchaným hlasem a pokusil se o úsměv.
„Jdeš nějak pozdě a vidím, že jsi asi i utíkal, co se stalo?“
Daniel se na ní podíval. Neutíkal, takovou radost bych jim neudělal. „Trochu jsem se zdržel cestou, tak sem pospíchal, ale stihl jsem to.“ Otočil se zpátky a šahal do batohu pro čítanku.
Hodina probíhala poklidně do doby, než měl Daniel číst z čítanky. Nebyl příliš dobrým čtenářem a zadrhával. To mu zas až tak nevadilo, jen kdyby se při tom někteří nesmáli. Největší problémy měl s dlouhými slovy, vždycky skončil v polovině slova a pořád dokola opakoval, než uslyšel nápovědu od učitele.
„Dál bude číst Daniel.“ Učitel pozvednul hlavu a podíval se na Daniela a pobízel ho kývnutím hlavy.
Daniel začal číst, dneska mu to celkem šlo, četl jakž tak plynule. Problémy však nastaly ve větě, kde se objevilo slovo provokativní.
„…zdál se vždycky pro-prov-vo-pr-provo…“ Daniel začal zadrhávat, nervózně se škrabal po zápěstí a čekal na nápovědu. No ták, vidíš, že to nezvládnu. Teď se začnou smát.
Spolužák Patrik v lavici vedle něj se začal tiše pousmívat, nebyl sám, slyšel víc smíchy syčících spolužáků. Ale Patrik mu lezl na nervy nejvíc, vždycky si z něho dělal srandu, v takové situaci většinou Daniela nazval koktou. To mu šlo nejvíc na nervy. Jaký kokta? Já ti dám ty idiote jeden. Prozatím držel jazyk za zubama, ale Daniel tušil, že to za chvíli vysloví.
„pro-pr-ov-pr…“
„Tak už se vymáčkni, kokto.“ Posmíval se Patrik a třída vypukla smíchem.
Daniel nasadil hanebný výraz do tváře a díval se přímo do čítanky, ani ho nenapadlo zvednout hlavu.
„Zklidněte se,“ pronesl učitel za katedrou, „dál bude pokračovat Martina.“
Ale to už byl Daniel mimo realitu. V hlavě se mu tvořila představa, která mu způsobovala úsměv na tváři. Viděl úplně živě v hlavě obraz, kde Patrik seděl v lavici a z uší mu začínala malým pramínkem vytékat krev. K uším se přidaly oči, tak vypadal, jakoby plakal rudě červené slzy. To ti patří ty idiote. Patriková hlava se začala třást, pořád zrychlovala, až explodovala a po celé třídě a spolužácích se rozprsknul jeho mozek a krev. Tato představa vyvolala v Danielaovi takový pocit blaha, až se začal hlasitě smát, aniž by si to uvědomoval. To už byl ale konec hodiny a jeho smích přehlušovalo zvonění.
Po zbytek dne se snažil Daniel vyhýbat jakýmkoli příležitostem, které by daly možnost ostatním si z něho utahovat. Dočkal se konce poslední hodiny a co nejrychleji vypadnul ze školy. Cestou domu by ho nemělo čekat už žádné nebezpečí, věděl, že ti dva chuligáni mají delší vyučování jak on, takže bylo nemožné, že by ho zastavili.
Kousek od domu však Daniela jedno nemilé překvapení čekalo. Na protější straně silnice zahlédnul Rexe, toho psa, co si ho už jednou dal málem na svačinu. Daniel strnul, když uviděl, že pes se dal během na cestu k němu. To je konec, teď mě určitě podkousne. Nemá cenu ani křičet. Pořád strnule stál. Pořád se přibližoval, už byl v polovině silnice. V tom se stalo, ale něco nečekaného. Po silnici se vyřítil nákladní automobil, psa srazil a ten odletěl na kraj. Nákladní automobil ani nezastavil, pokračoval dál bez jakéhokoli náznaku přibrzdění. Za to Rex, ten se zabrzdil úplně. Náraz do plotu mu roztrhl břicho, všechny jeho vnitřnosti vytekly na chodník a nejevil žádný náznak života. Aspoň to měl rychle za sebou. Danielovy oči se při pohledu na něj celé rozzářily a spokojeně dál pokračoval domů.
„To máš za to, ty psisko všivácké.“ Daniel si ulevil, když procházel kolem mrtvého Rexe.
I když uběhlo pár hodin od návratu domů, pořád musel na to myslet. Na to jak ten pes letěl vzduchem, jak tam jen tak pak ležel nehnutě. Nijak ho to neděsilo, právě naopak, po dlouhé době se cítil zase tak nějak naplněný pocitem uspokojení. Myslel na to i ve chvíli, kdy večer usínal v posteli.

***

Každý den bývá snesitelnější, když člověk ráno vstane s dobrou náladou, bez jakékoli znechucenosti, která by mu pozbytek dne zkazila. A právě takový snesitelný den čekal Daniela, aspoň podle toho v jaké náladě se ráno vzbudil.
Cítil uvolnění, jediné na co myslel, byla ta nehoda se psem. Nehoda? Pořád mu to leželo v hlavě. Že by snad někdo tam nahoře vyslyšel moje přání? Ale dyť já si vlastně nepřál jeho smrt. Já měl jen takovou nevinnou představu. Představu, kde ten pes byl zavalen stromem a umřel. Umřel…
S přemýšlivým výrazem sešel po schodech do kuchyně, aby se najedl, ani při ranním mytí mu to nedalo pokoj. Matka ho znepokojeně sledovala a nedalo jí to nezeptat se.
„Jsi v pořádku Dane? Není ti něco, vypadáš nějak ustaraně.“
„To nic, jen jsem přemýšlel, to je dobré mami, nic mi není. Měj se, už musím.“ Zavřel za sebou dveře a vydal se na další školní den.
Jeho úvahy mu tak zaneprázdnily mysl, že se zapomněl kolem sebe rozhlížet, jestli nejsou v okolí ti dva trýznitelé. Ale jak to tak vypadá, měl opravdu dobrý den, nikde nebyli, nikde nestáli, aby ho mohli zase vyděsit. Tentokrát do školy nemusel pospíchat. Šel si poklidně a přemýšlel.
Ve škole byl mezi prvními, spousta židli bylo ještě prázdných, ani jeho spolusedící Martina ještě nebyla přítomná. Jak pomalu minuty ubíhaly, prázdné lavice se plnily i jeho opravdová kamarádka Martina už dorazila. Všichni dorazili, až na jednoho. Židle posmívajícího se Patrika byla osamělá. Daniel tomu nijak nevěnoval pozornost. Dneska mám opravdu dobrý den.
Ve třídě byl velký hluk, nebyl skoro slyšet ani zvonek oznamující hodinu. Hluk ustál až s příchodem vyučujícího pana Škrábeckého. Vypadal obzvlášť zaraženě, takhle ho ještě Daniel neviděl. Tušil nějaké trable.
„Posaďte se,“ pokynul učitel na žáky a ti se posadili, „mám pro vás smutnou zprávu.“ Pan Škrábecký se z hluboka nadechl a pokračoval. „Jak vidíte, váš spolužák Patrik dneska není ve škole a už ani nepřijde. Včera večer zemřel.“ Chvíli mlčky stál a pozoroval třídu.
Třídou se rozlehlo hrobové ticho, na tvářích se objevoval výraz zděšení, hrůzy a místy se připravovaly kapky slz.
„Pro dnešek je výuka zrušena, jděte domů.“ Podařilo se ještě dostat panu Škrábeckému ze sebe, než odešel.
Všichni žáci se sbírali, každý mlčel při odchodu ze třídy. Daniel se ani nerozloučil s Martinou, šel rovnou domů a celou cestu přemýšlel.
Tohle není náhoda, stejně jak s tím psem. Myslím, že je to skutečně ve mně. Ale tak, proč se to projevuje teprve teď? Nebo to nebylo jen teď a já to prostě jen přehlížel? Kolik lidí jsem už takhle zabil a ani jsem si to neuvědomil?
Doma pochopitelně ještě matka nebyla. Dan jen odhodil věci do kouta svého pokoje a lehnul na postel. Stále přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo. Co udělal. Udělal? Ano, teď už si byl téměř jistý, že je to jeho vina. (Jeho přání.) Vůbec to Daniela nijak neděsilo, vzbuzoval se v něm pocit moci. Mám moc. Tak co, kdo si na mě troufne? Kdo chce byt do dne tuhý? Začal se hlasitě smát a vůbec nemohl přestat, ani nestál o to přestat. Byl to smích velkého vítězství nad vším.
Ze zdola se ozval zvuk zabouchnutí dveří a následovalo ho tázavé zvolání. „Danieli, jsi doma?“ Matka se vrátila domů dřív z práce, slyšela co se stalo a požádala o uvolnění. Šla přímo za ním do pokoje. Když vešla, našla Daniela, jak spí na své posteli. Potichu zavřela dveře a odešla.
Spal až do večeře. Zbudila ho matka tichým hlasem. „Danieli, vstávej. Danieli. Dole máš večeři.“ Otevřel slepené oči, chvíli si nebyl jistý kolik, že je hodin, že by zaspal do školy a všechno se mu to jen zdálo? Jediný pohled na budík ho přesvědčil o skutečnosti, že to nebyl jen sen. Sešel dolů, kde už na něj čekala večeře a matka.
„Slyšela jsem, co se stalo. To s Patrikem.“ Pohlédla na Daniela.
„No jo,“ zamumlal, „to se stává.“ Neměl se mi posmívat.
„To musí být pro tebe těžké,“ se starostlivým výrazem, „takhle přijít o kamaráda.“ Pohladila Daniela po vlasech a odebrala se k dřezu.
„No jo.“ Znovu odseknul bez zájmu. Jaký kamarád, to nebyl kamarád. A víš co? To já ho zabil. Vstal od stolu a s úsměvem se odporoučel. „Jdu nahoru do pokoje.“

***

V následujících dnech se Daniel rozjel na plné obrátky. Vůbec si neuvědomoval, jakou bolest způsobuje lidem, kteří přijdou o někoho blízkého, který se ho nějak citelně dotkl, nebo se jen křivě na Daniela podíval. Začalo se mu to vymykat z rukou, v jeho okolí začalo byt až příliš mrtvých. Starší občané chodili mnohem častěji do kostela a modlili se, ať je tohle prokletí opustí. Někteří se dokonce i odstěhovali. Nikdo však netušil co je příčinou toho neštěstí.
Danielovy představy byly většinou velmi morbidní, vždycky spousta krve, hodně násilí. Jako první na seznam po Patrikově smrti přišli samozřejmě Adam a Michal, známá to chuligánská dvojka.
V jeho představách o jejich smrti byli oba nakaženi nevysvětlitelným virusem, který z nich dělal rozkládající se mrtvoly. Nejdřív jim praskly oči přímo v důlcích, mazlavá tekutina se vylila po jejich tvářích a vyprázdnila tak otvory v lebce. Pak jim pomalu vypadávaly zuby. Bolestí řvali a trhali si vlasy, do doby než jim upadly ruce. (Tomu se Daniel obzvlášť smál, zasmál se pokaždé, co si na to vzpomněl.) Nakonec z nich zůstaly jen dvě hromádky končetin, masa a vnitřností v kaluži krve.
Danielovými oběťmi se stávali i lidé, kteří se ho jen slovem dotkli. Třeba ten starý pán, co ho okřikl jednou na ulici, když kolem něj projel na kole. Jeho denním pořádkem se po měsíci stala aspoň jedna oběť na den. Vůbec si neuvědomoval, čeho se dopouští, měl v hlavě jen jedno slovo „Moc“.
Ve škole v Danielově třídě, kde už ovšem bylo mnohem víc místa k sezení, než kdy jindy. Vypadalo to jak by školo postihla chřipková epidemie. I pár učitelů ubylo, ne však všichni vinou Daniela, někteří požádali žádost o propuštění.
Když se jednou chystal do školy, začal uvažovat nad tím, proč vůbec do školy chodí, dyť kdyby chtěl, nemusí žádna škola existovat. Zařídí ztrátu všech učitelů i žáku, co by ne, vždyť se mu stejně všichni jen posmívali. Celou cestu do školy nad tím uvažoval a probíral si své představy v hlavě.
Druhý den už do školy nešel, ráno vstal s horečkou a matka ho nechala doma, zůstala sním. Byla celá vystrašená, myslela si, že ji snad taky umře, dyť byl to jediné, co měla. Měla o něho strach.
„Tady máš teplý čaj, po něm ti bude určitě líp.“ Starostlivě pronesla na Daniela matka.
„Mě už je teď líp mami.“ Poslal ji horečnatý úsměv na uklidnění ve chvíli, kdy se ozval zvuk telefonu. Matka sešla dolů, zvedla telefon, ale nahoru nic neslyšel.
Po chvilce se k němu vrátila. S pláčem na tváři a nervózním hlasem hystericky vykřikla. „Já už to dál nesnesu. Tohle je katastrofa, zítra se stěhujeme. Budeš to muset zvládnout, i když jsi nemocný. V tomhle městě není bezpečno.“
To co jí vyděsilo, byla informace, kterou se dověděla po zvednutí telefonu. Celá budova školy se zřítila a zavalila každého, kdo v ní byl. Jako zázrakem je Daniel nemocný, pomyslela si, nebyl však jediný nemocný ten den. Kvůli horečce zůstala doma i jeho kamarádka Martina, jeho jediná kamarádka.
Následující den měli všechny potřebné věci sbaleny a odjeli pryč z města hledat nové Danielovo útočiště.