Laura

Anotace: zjistila jsem, že mi dělá problém sepsat rozhovor, a tak to vlastně začalo. Povídka v podobě dialogu...

Sbírka: Pokradmu

„Co to bylo?“
„Nevím, asi jen vržou okna.“
„Ale proč jsi je nezavřel?“
„Já jsem je přece zavíral.“
„Tak proč tak rachotí?“
„Asi se otevřely...“
„Jen tak?“
„Nebo je NĚKDO otevřel.“
„Chceš říct, že tu někdo je?“
„Nic takovýho jsem neřekl.“
„Kdyby aspoň naskočila ta elektrika.“
„Nehudruj a pojď najít svíčky.“
„Co je zase tohle? Je tu nějaká teplá louže..“
„Muselo prasknout topení.“
„Ale tady na půdě přece topení není.“
„Kde je tvůj pes?“
„Max? Asi pobíhá po baráku, proč se ptáš?“
„Ale jen tak, akorát bych řek, že už nepobíhá.“
„Co to meleš?!“
„Ale nic, to je z tý tmy. Radši tu počkej, já vylezu nahoru pro ty svíčky, jinak nám tu z toho hrábne....................Podívej, našel jsem svítilnu, škrtni jí.“
„Jo, hned...Sakra, vždyť je tady všude krev!“
„Já vim, nahoře je zbytek. Buď rád, žes to neviděl.“
„Je tam Max, že jo?! Věděl jsem to hned jak ses zeptal...Krucinál!“
„Ber to pozitivně, aspoň ušetříš za granule a Max si momentálně nejspíš užívá v psím ráji. Stejně si ho měl jen pár dní a stihnul tě solidně pokousat, takže máš o nepřítele míň, i když to zrovna teď moc neznamená“
„Do hajzlu! Neblbni, přestaň mě děsit.“
„Máš strach?“
„Řekni, že ty ne a utluču tě gumovou kačenkou.“
„Jo, seš fakt vyděšenej, vždycky takhle meleš, když se bojíš.“
„Nech si ten sarkasmus a pojď radši do kuchyně, dáme si kafe, jinak mě tu z toho šlehne.“
„Jo, jasně...A to kafe ukuchtíš jak, když je konvice na elektriku?“
„No, jako správnej skaut hodim hrnec na sporák a mám vyhráno.“
„No, to seš šikulka, ale možná bych napřed přemejšlel, na co frčí trouba, a tim pádem i sporák..“
„Kurnik, na to jsem nemyslel.“
„Nemůžu říct, že mě to překvapuje.“
„Drž hubu a pojď! Mám toho plný zuby.“
„To už doklepem, za chvíli bude svítat, přestane pršet, přestane foukat ten svinskej vítr a zase nastane klid a mír.“
„Pako, já ti říkal, ať nečteš toho Kinga. Salem sem, Carrie tam, a pak takhle debilně kecáš a nebojíš se, když se bát máš. Co přijde teď? Ukážeš mi zuby? Řekneš, že tě posílá oslizlej borec ze záhrobí?“
„Kdyby jo, asi bysme už nebyli kámoši, co?“
„Ty seš teda rozenej gangster...takhle blbě se ptáš vždycky, když se zhasne?“
„Ne, jen vždycky, když na půdě najdu zmasakrovanýho čokla a kámoš se mě zeptá, jestli mu ukážu zuby..“
„No fajn, pochopil jsem. Ne blbou otázku...Vykašlem se na to.“
„Radši jo, tak se pochlub, ještě si mi neřekl, co jsi o tomhle baráku našel v archivu. Proč si se tam vlastně hrabal?“
„Protože se tu dějou divný věci.“
„Jo a mě říkej, že Stephen King dohání lidi do blázince.“
"Já mluvim vážně! Prostě jsem nacházel věci jinde, než kam jsem je dal. V noci jsem slyšel hlasy, ale když jsem vystrčil nos , nikdo tu nebyl, akorát mi byla šílená zima. Nikdy jsem nic podobnýho nezažil, takže jsem si to nepřines, když jsem se sem stěhoval. Je to tady, v tomhle baráku..“
„Jo, už mlčim. tak co jsi tam našel?“
„Nic moc. Jen že kdysi dávno, no, asi tak před šesti lety tu bydlela nějaká holka, kterej za šílený bouřky ruplo v bedně, povraždila celou rodinu, kromě svýho bráchy, kterej teď žije v ústavu a neví ani jak se jmenuje, a nakonec vylezla na střechu v kovovej kroužkovej košili, jakou měli rytíři a smála se. Teda jen do tý chvíle, než jí sejmul blesk, ale asi s tím počítala.“
„Fíha, asi měla dost veselý dětství, když se tak pěkně smála.“
„To jo, taky byla asi docela zapálenej fanoušek středověku...zvlášť po tej bleskovej akci nakonec...“
„A ty si myslíš, že je teď tenhle barák nějak prokletej, nebo co?“
„To ani ne, spíš si myslim, že tu ta rodina ještě je.“
„Cože?!“
„No, promiň, jestli tě nějak děsim, ale můj pes se nejspíš houpe na půdě na trámu s vykuchaným břichem a vyříznutým jazykem. Vsadim se, že oči se taky někam zakutálely, pochybuju, že se tam Max dostal sám.“
„Sakra, jak to víš tak přesně, když jsi ho neviděl?!“
„Takhle ta slečna zabila svojí mámu.“
„No to musel bejt teda dáreček. Vsaď se, že když se narodila, rodiče brečeli štěstím a se slovy , naše malá holka´ jí navlíkali do růžových dupaček. A mě máma věčně říká, že se k ní chovám jako cizí. A jak jí říkali?“
„Sakra, bylo to něco cizího, nějaký převzatý jméno.“
„Takže typická česká Božena asi rodiče moc nenadchla.“
„To teda ne, chvilku počkej, někde tu mám noviny, ze kterých jsem část tý pohádky vyčet...Jo, je to tady. Jmenovala se Laura.“
„Jo, to zní dost vrahounsky.“
„Netlem se, běhá mi mráz po zádech, když si představim, že se jí tu řehtáme a ona zatim hledá nějakej vymakanej způsob jak nás odkrouhnout.“
„To je kec, je mrtvá, pohřbená, a tim její blesková kariéra končí, tak buď v klidu. Pochybuju, že by se vyhrabala z hlíny jen proto, aby nám vynadala za to, že má směšný jméno.“
„Mysli si co chceš, ale já si s ohněm zahrávat nebudu!“
„Nebuď srab. Buď seš živej, nebo mrtvej, ale nic mezi tim.“
„Dane?“
„Co zase chceš?“
„Proč máš v kuchyni zrcadlo?“
„Já tu nemám zrcadlo, nejsem magor, mám ho v koupelně, jako každej slušnej člověk, kterej tam aspoň jednou za den dojde.“
„Ne, určitě to byl jen odraz.“
„Odraz čeho?! Co to kecáš?!“
„No, něco se támhle pohnulo, byl to tvůj odraz, stopro. Teď si nedělám srandu.“
„A v čem bych se asi odrazil, nevíš? Je tam jenom lednička, jinak nic.“
„Běž do háje, určitě se mi to jen zdálo.“
„Počkej, zahlídnul si něco jen koutkem oka, že jo?“
„Jo, jenom tak napůl, jak se něco mihlo.“
„Tak to byla ona. Taky mi to dělá, a pak se mi zaručeně stane něco blbýho. za těch pár dní, co tu bydlim, jsem na pohotovosti stálej host. Začínám říkat vrchní sestře ,Maruško´.“
„Přestaň kravnout! Co myslíš tim: něco blbýho?!“
„Všechno možný, pád ze schodů, zavřou se mi dveře před nosem, takže mi ho přerazí, čas od času mě škrábne nůž, a pak se zase vrátí na linku. S touhle slečnou je sranda. Sice je mírně morbidní, ale musim uznat, že v tom má systém, holka jedna ušatá. Pokaždý zajde trošku dál.“
„Sklapni! Mně strach nenaženeš.“
„Já se o to ani nesnažim. Ona to zvládne sama.“

„Co bylo zase tohle? Jako by někdo zdrhal po schodech!“
„Je tady.“
„Dane, neblbni,třeba to byla jenom kočka.“
„Já nemám kočku.“
„Tak nějaká toulavá.“
„Když myslíš.“
„Do háje! Dane!“
„Sakra, co to máš za blbej zvyk opakovat pořád dokola moje jméno!“
„Tak se ti moc omlouvám, ale tady se mi ani trochu nelíbí. Nemůžem jít ven?“
„No, tak teď si magor nadruhou…ty neslyšíš, jak tam leje?“
„Slyšim, ale přece jen..radši mokrej, než mrtvej.“
„Jestli to tu nevydržíš, tak běž, ale já zůstávám.“
„Dobře, v pohodě. Asi mě sejmeš, když se zeptám, jestli bys semnou nešel na záchod, co?“
„Ne, v pohodě, pak můžem jít rovnou nahoru a užít si. Táhni, to zvládneš, vždyť už seš velkej kluk, ne? Máš doufám občanku, chlapečku...“
„Idiote, nehraj si na Michaela Jacksona. Tak fajn, já jdu sám, ale kdyby něco, nenecháš mě v loji. Piš si, že jestli se jen jednou zhoupnu na trámu vedle tvýho psa, po zbytek života se nevyspíš. Tak zatím šoumene.“

***

„Marku? No tak Marku!“
„Neřvi, uslyší tě.“
„Kdo, sakra?“
„Ona.“
„Co to meleš, přestaň s tim! Tohle je blbá sranda!“
„To není sranda, Dane…To je konec.“
„MARKU! DO HAJZLU, PROBER SE!!! CO TO TU KECÁŠ?!“
„Já nic, už mlčím, Laura ti to vysvětlí.“
„Laura? Zblbnul si? Říkal si, že je mrtvá. Buď žiješ, nebo seš mrtvej, ale nic mezi tim, pamatuješ? Řekl jsi to!!“
„Řekl…víš, asi jsem lhal…“
„Co tim myslíš? Děsíš mě! Přestaň už, nemám náladu! Že já kretén jsem se sem vůbec stěhoval!“
“Jo, to máš pravdu, milánku. Tenhle dům je totiž můj!“
„LAURA!“