Marek Ploc - Ministr podsvětí

Anotace: První příběh agenta Marka Ploce, z kterého zamýšlím udělat několikadílný seriál na sobě nezavislích příběhů

„Tak kde jsou ty prachy!“ řekl Hrnčíř a bouchl do stolu.
„Dostanete je,“ odpověděl poklidně Ploc. „Snad jste si nemyslel že je přinesu až sem do vašeho klubu. To bych už také nemusel vyjít ven.“
„Těší mě že si tak věříme,“ ušklíbl se Hrnčíř ironicky.
„No tak, pane poslanče,“ řekl Ploc a upravil si svůj už tak dokonale padnoucí oblek. „Jsme oba profesionálové, velice zkušení profesionálové. Myslím že nemá cenu abychom na sebe zkoušeli takové laciné finty, jako je hraní na city. Když tedy dovolíte, čas jsou peníze. A peněz není nikdy dost. Proto pojďme, zavedu vás k vašim penězům.“
Nato si nasadil tmavé brýle, vzal kufřík a vykročil směrem z klubu. Hrnčíř louskl na své dvě gorilky a šel za ním. Těsně před dveřmi se ještě Ploc zastavil:
„A pánové, v poslední době mám drobný opletačky s policií, prosí vás, nepoutejme na sebe zbytečně moc pozornosti.“
„Spolehněte se, ani já nepotřebuji být zbytečně viděn.“
Zašli do podzemních garáží. Hrnčíř se svými kumpány zalezl do luxusního vládního vozu, Ploc vklouzl do neméně luxusního vozu nejmenované značky. Zabouchl dveře okamžitě zapnul vysílačku.
„Agent Marek Ploc volá centrálu!“
„Taky major Veselý, jak to vypadá ty starej blázne?“
„Všechno jde podle plánu. Mám v kufříku kokain za 6 000 000 od ctihodného pana poslance!“
„Výborně, Marku! Kde jsi?“
„Právě startuju auto. Odvádím je na smluvené místo. Řekni chlapcům z URNY ať si připravěj hračky.“
„Je mi to jasný, spolehni se. Bud v klidu a nic nepokaž! Trvalo nám tři měsíce než jsme na toho parchanta kápli.“
„Rozumím, konec!“
„Centrála konec!“
Plocovi poposkočilo srdce radostí. Vyjel z garáží a spokojeně, i když velice vzrušeně sledoval, jak za ním jede ulicemi noční Prahy poslancovo auto. Najeli na dálnici na Drážďany, ale asi po pěti minutách z ní zase sjeli. Pokračovali dál po silnicích druhé třídy a nakonec sjely u obce Chrášťany na lesní cestu. Netrvalo dlouho a dorazili k malému kamennému pomníčku s křížem. Zastavili. Ploc vyšel ze svého auta a dlouhými rychlými kroky přišel Hrnčířovu vozu. Ten otevřel dveře a vylezl ven.
„Tak.“ Usmál se Ploc, „jsme tady.“
„Hm, uznávám že jste si dal s výběrem místa záležet. Kde to je!“
„Tady,“ řekl Ploc a sáhl za pomník, odkud vytáhl kufřík. „Šest milionů v hotovosti, přesně jak jsme se dohodli.“
„Výborně, vidím že držíte slovo,“ usmál se Hrnčíř křivým úsměvem.
„Dobré účty dělají dobré přátele,“ řekl Ploc a podal Hrnčířovi ruku. „Doufám že naše spolupráce tímto neskončila.“
„Je to škoda, ale myslím že ano.“
Než Ploc tuto odpověď vůbec zpracoval, dostal obrovskou ránu zezadu do hlavy a padl omráčený bezvládně k zemi.

Bolest. To bylo první nač myslel když se mu rozlepovaly oči. Hlava ho bolela jak střep. To byl jeho hlavní problém do té doby, než si všiml že je spoutaný. Rozhlédl se kolem. Seděl přivázaný k židli s rukama spoutanýma za opěradlem v místnosti bez oken, v které byla jediným zdrojem světla matně svítící žárovka věsící volně na kusu kabelu za stropu. Přímo před ním byly dveře. Nebyla na nich klika. Únik byl naprosto nemožný. Vyrazit nešly protože se daly otevřít pouze směrem dovnitř a jen zvenčí.
Svízelná situace přiváděla Plocovu mysl k šílenství. Nevěděl kde je, nevěděl co s ním bude. Jak z toho jen k čertu ven? To byla jediná otázka která mu v jeho bolavé hlavě neustále přebíhala. Snažil se alespoň dostat ze svého spoutání, ale nešlo mu to. Po chvíli přemožen bolestí usnul. Když se probral podruhé, nebylo to tím že by byl vyspalý, ale proto že mu k tomu někdo pomohl. Jeden z Hrnčířovo strážců ho polil kýblem studené vody. Milé probuzení. Jediné co ho trochu potěšilo bylo to, že hlava už ho tolik nebolela. Když ale zahlédl u dveří stojícího Hrnčíře, doufal že je to halucinace způsobená migrénou. Nebyla.
„Přeji dobré ráno,“řekl Hrnčíř skoro až přívětivě. „Tedy spíš odpoledne. Jak se vám spalo agente Ploci?“
„Jak jste…“
„To si myslíte že si neprověřím s kým obchoduji? Nejsem hlupák. Člověk jako jsem já má přátele na vysokých místech! Věděl jsem téměř od začátku kdo jste zač!“
Ploc se nezmohl na slovo…
„Nemáte hlad?“
„Nic nechci!“
„Škoda… Slyšel jsem že se s plným žaludkem lépe umírá.“
„Co!?“
„Nedivte se, agente. Snad si ani nemůžete myslet že byste mohl zůstat naživu? Kdo moc ví je nepohodlný. A vy víte víc než dost.“
„Hlupáku… Mou smrtí nic nezískáte. Už jsem informoval kolegy z BIS.“
„Ano, informoval. A ti tupci si mysleli že je ruka v rukávu. Že mě dostanete. Věděl jsem že na mě URNA chystá po převzetí peněz akci. Jenomže já jsem se podle toho zařídil a ta banda ozbrojených oslů na mě čekala úplně někde jinde. Dnes už jsem udělal patřičné kroky a vše je zameteno! Mám své zboží zpět a jednoho agenta z krku!“
„Jenom by mě zajímalo kolik lidí jste uplatil. A kolik to stálo.“
„Kvůli vašemu varování BIS víc, než jsem předpokládal. Ale to je už jedno. A vám to vadit nemusí už vůbec!“
Pak přišla k Plocovi Hrnčířova gorilka a dala mu takovou ránu pěstí do obličeje, že upadl znovu do bezvědomí. Když se znovu probral, byl svázaný lepící páskou, v puse měl roubík a byl zavřený v kufru jedoucího auta. Podle nepříjemného drncání usoudil, že není na silnici, ale na polní či lesní cestě. Vše bylo jasné… Odvést agenta na odlehlé místo a zastřelit. Vše provést rychle a beze svědků. Ploc se chvěl na celém těle. Takhle přeci umřít nemůže!
Trvalo mu dlouho, než se uklidnil natolik aby mohl racionálně uvažovat. Sotva se tak však stalo, auto zastavilo. Slyšel jak se blíží kroky ke kufru. Nenapadlo ho nic jiného, než předstírat bezvědomí.
„Ták póď ty prase jedno,“ozval se hlas s ruským přízvukem, když se kufr otevřel. „Á ještě chrápe. K čertu s ním abych se tu teď s ním ještě táhnul… Svinské život…“
Pak popadl Ploce za ramena a silou Herkula ho vytáhl z auta. Po asi desetimetrovém vláčení po zemi ho konečně pustil. Ležel těsně vedle hrany skály a srdce mu tlouklo napětím. Silák vytáhl pistoli. Ploc ho sledoval přimhouřenými oči. Už už chtěl otevřít oči a začít žadonit o milost, když tu udělal jeho kat něco naprosto neočekávaného. V domnělém bezpečí si stoupl na kraj skály a začal močit. A očividně mu to dělalo dobře. Usmíval se při tom jako tupec a díval se na pramínek jak se dole tříští o kamení. Teď nebo nikdy! Ploc vymrštil své svázané nohy a kopl jimi siláka do oblasti kolen. Ten ztratil balanc a se srdceryvným výkřikem letěl dolů ze skály.
Výborně! Ploc vyplivl roubík a začal se soukat z obětí lepící pásky. Pomocí zubů si osvobodil nejprve ruce, zbytek už byl samozřejmě hračka. Poté zabouchl do té doby otevřený kufr a skočil do auta na místo řidiče. Otočil klíčkem. Ještě nikdy neslyšel tak rád zvuk benzinového motoru. Nemeškal ani vteřinu. Zařadil jedničku, otočil auto a s pískajícími pneumatikami pelášil po lesní cestě pryč. Ale jako by ale té smůly bylo málo, jako by si ten den neužil bolesti málo, spatřil Ploc uhánějíce po cestě přímo proti sobě stejné černé auto, v jakém seděl. Byl to druhý Hrnčířův strážce, který byl patrně poslán zkontrolovat odvedenou práci svého kolegy.
Samozřejmě že Ploc sešlápl plyn až k zemi a udělal druhému autu kličku. Strážce – říkejme mu třeba Voloďa – okamžitě pochopil oč běží, vyšvihl učebnicovou mafiánskou otočku do protisměru a uháněl za Plocem.
Strhla se honička jak z amerického akčního filmu. Lesní cesta byla úzká a klikatá a v té rychlosti, kterou se oba řidiči řítily, stačilo jediné zaváhání aby se stalo neštěstí. Jediné nač Ploc myslel bylo přežít. Děkoval teď bohu, že byl odjakživa skvělí řidič. Už na policejní akademii v tomto umu vynikal, podobně jako v bojových uměních či střelbě. Už konečně vykličkoval z lesa a uviděl před sebou silnici, když tu mu prolétly zadním sklem dvě kulky. Přikrčil se, ale pud sebezáchovy zapracoval a jel dál. PRÁSK! PRÁSK! Další tuplák do auta. A znovu, když tu ucítil v paži ohromnou bolest. Jedna z ran ho zasáhla. Naštěstí to bylo jen škrábnutí a kulka přistála v luxusním autorádiu.
Ploc vjel na křižovatku lesní cesty a silnice. Vůbec nevěděl kde je a kam jede, prostě jen strhl řízení doprava a ujížděl dál. Bolest v jeho pravé paži ho sžírala. Nemohl si ale dovolit zastavit a litovat se. Silnice byla mrtvá, a protože nikdo nejel, dovolil si Voloďa stále střílet. Naštěstí ale dával přednost rychlosti střelby před přesností, a po vyprázdnění zásobníku se bál v té rychlosti přebíjet.
Konečně uprchlík získal alespoň trochu představu o své poloze, když z ukazatele zjistil, že pojede-li stále týmž směrem, dojede po 10 km do Příbrami. A mohu vám říct, že ani mistr světa v rallye neujel tuto vzdálenost v lepším čase! Divoká kličkovaná skončila skutečně až u města. Tam už se pronásledovatel neodvážil.
Ploc vtrhl do temnější městské policejní služebny a okamžitě volal Veselému. Vše mu popsal a dozvěděl se, Hrnčíř je už za mřížemi. Veselý a chlapci z URNY tam vtrhli chvíli poté, co byl Ploc odvezen aby ho zlikvidovali.
Druhý den se v médiích objevila kausa o „Ministrovi podsvětí“ a byl rozbit celý gang jeho spolupracovníků, většinou úředníků z vysokých míst téměř všech ministerstev. O agentu Plocovi samozřejmě nikde zmínka nebyla. To byla daň za utajení. Novináři mluvili pouze o policii ČR nebo o majoru Veselém. Jako vždy.