CARMILLE I.

Anotace: Vadily mi ty pohledy. Ten smích. Šuškání a ukazování si prstem. A ze všeho nejvíc mi vadila samotná Carmille.

Člověk je otrokem svých vášní.
- italské přísloví

,,Jsem to ještě já…?“
Nevěřícně jsem zírala na svůj odraz v zrcadle.
Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, je tohle skutečně má tvář…?
Opravdu ta nezdravě nazelenalá pleť, propadlé tváře a vlasy připlácnuté ke spánku patří mně…?
,,Ne.“ zamumlala jsem. ,,Tohle už nejsem já.“
Naklonila jsem se nad umyvadlo, otočila kohoutkem a pořádně si opláchla obličej horkou vodou.
Na hladké ploše zrcadla se přitom usadila hustá, mléčně bílá pára.
Zvedla jsem ruku a chtěla ji setřít, na poslední chvíli jsem se však zarazila.
Namísto toho jsem ukazováčkem začala psát velikými průsvitnými písmeny její jméno.
C..A..R...M..I..L..L..E.
Pak jsem jej vyslovila nahlas.
,,Carmille.“
Bylo jedno, kolikrát jsem ho slyšela, napsala nebo vyslovila, pokaždé způsobilo, že se mi žaludek scvrknul do velikosti hrozinky.
Carmille Manseldová.
~Lady Heroin.~
Vtom v přízemí práskly dveře.
,,Selene!“
Trhla jsem sebou a málem se zřítila do vany.
Máma!A jde nahoru!
Zřetelně jsem slyšela její kroky na schodech.
Urychleně jsem setřela nápis a chňapla po kartáčku a zubní pastě.
V tu chvíli matka vešla do místnosti.
,,Selene, snídaně je na stole!“
Zarazila se na prahu a sjela mě pohledem od hlavy k patě.
Pak se zamračila.
,,Jaktože ještě nejsi oblečená..?“
Něco jsem zahuhlala a dál předstírala, že si zuřivě čistím zuby.
Neodvážila jsem se jí pohlédnout do tváře- připadala jsem si, jako kdyby mě načapala, jak dělám něco zakázaného.
Naštěstí se dlouho nezdržela.
,,Pohni trochu, ať nepřijdeš pozdě do školy.“ řekla a pak za sebou zase zavřela dveře.
Počkala jsem, dokud neodezněly její kroky, a teprve pak jsem si vypláchla pusu.
Máma byla fajn, přesto jsem nechtěla, aby to o mě věděla.
Tím ,,to" myslím Carmille.
Nemyslete si, že jsem byla do Carmille Mansfeldové zamilovaná.
Nejsem lesba.
Někteří mí spolužáci však byli přesvědčení o opaku.
,,Selene Shriverová je lesba.“ hlásaly nápisy na všech stolech v jídelně a na zdech dámských záchodků.
A tak jsem přestala obědvat a chodit na záchod.
Kdybych mohla, přestala bych chodit i do školy.
Vadily mi ty pohledy. Ten smích. Šuškání a ukazování si prstem.
A ze všeho nejvíc mi vadila samotná Carmille Mansfeldová.
Kdykoli jsem ji zahlédla na chodbě, naskočila mi husí kůže a žaludek se mi sevřel hrůzou.
Přesto jsem od ní nemohla odtrhnout zrak.
Znáte ten pocit, když na někoho musíte v jednom kuse civět, i když ho vlastně nesnášíte?
Já teda rozhodně.
A není to vůbec nic příjemného.