Sanguinis Sitiens II.

Anotace: 2. díl povídky o upírech.

Pak už jsem nemohla spát. V jednom měl pravdu. Nejsem připravená vést Lovce. Nemám zkušenosti a jistě ani jejich respekt.
Svým příchodem do vstupní haly jsem na sebe připoutala pozornost všech. Vincent ke mně přišel s naprosto kamennou tváří.
„Církev tě zbavila velení, do té doby než já uznám za vhodné, že jsi připravená.“
Cítila jsem z něj, jak si vychutnává to vítězství.
„To přeci není věc církve,“ řekla jsem trochu ztišeným hlasem.
„Ale je v jejím zájmu aby Společenství bylo v dobrých rukou.“ Jeho úsměv se mi vůbec nelíbil. „Dnes půjdeme na lov,“ už se obrátil ke všem „dostali jsme tip.“

Až do večera jsem bloumala po domě. Měla jsem podezření. Dostaneme tip na pár upírů a na místě se jich objeví desítky. Přišlo mi to přinejmenším zvláštní. Byla jsem si jistá že nás někdo chtěl zlikvidovat. Konkrétně mého otce. A měla jsem tušení že Vincent o tom podvodu více než věděl.
Večer to probíhalo téměř jako obvykle. Možná to trochu moc protahovali. Vincent chtěl abych mu byla na blízku. Ale už jen jeho přítomnost se mi hnusila. Ve chvilce nepozornosti jsem se vytratila. Moc jsem nepřemýšlela nad tím kam jdu, ale náhle jsem se ocitla před kamenným hrádkem na kraji města, kde jsem se setkala s Cristianem. Naprosto automaticky jsem vešla dovnitř. Sestoupila jsem po chodech dolů. Místnost byla zase ozářená svícemi, ale uvnitř nikdo kromě mě nebyl. Otočila jsem se tedy k policím s knihami.
„Netušil jsem, že se tu objevíš tak brzy.“ Lekla jsem se, až jsem nadskočila.
„Já – já… no…“
Vyšel ze stínu a pod rtem měl trochu rozmazané krve. Snažila jsem se mu na to místo nekoukat. Po chvíli trapného ticha mi to přeci jenom nedalo. Přistoupila jsem k němu a krev mu prstem setřela. Ve tváři měl pobavený výraz.
„Co je?“ Trochu jsem zčervenala.
„Ale nic.“ Nemohla jsem odtrhnou zrak od jeho tváře. „Vždycky tohle děláš?“ Přistoupil ke mně blíž.
Já ustoupila. „Ne.“
Pousmál a zase ke mně popošel. Já zase ustoupila, ale tentokrát jsem zakopla o vystouplou dlažbu a přitom se škrábla do hřbetu ruky o svícen. Cristian mě zachytil, abych nespadla. Jemně vzal mou ruku, po které stékaly kapky krve a přitiskl si ji ke rtům. Vypadalo to skoro jako polibek ale já cítila jak jeho jazyk přejíždí po ráně a slízává mou krev. Díval se mi do očí a naše těla byla tak blízko. Přitom měl pořád ruku na mém pase a přidržoval mě. Když skončil pustil mou ruku, ale druhou mě stále držel. Náhle mě objal a přitiskl na sebe. Zachvěla jsem se, ale cítila jsem, jak povoluje přezky držící meč na mých zádech.
„Jsem trochu nervózní, když ho máš u sebe.“ Konečně se mu ho podařilo uvolnit a tak ho položil ke stěně.
„Vlastně je tu důvod, proč jsem sem šla.“
„Vážně?“ Nadzvedl zvědavě obočí.
„Nevíš něco o tom včerejšku. Proč tam bylo těch upírů tolik?“
„Nó, zaslechnul jsem, že s nimi někdo uzavřel jakousi dohodu. Že když někoho zabijí budou pod ochranou nového velitele Lovců.“
„Takže jsem si to myslela správně.“
„A kdo je vlastně tím novým velitelem, když je teď Rutherford mrtvý.“
„Měla bych jím být já,“ udiveně se na mě podíval „ale Vincent to zařídil tak, abych se jím nestala.“
„Ty, a jejich novým velitelem? Kolik ti prosím tě je?“ Sedl si na postel a evidentně se hrozně bavil.
„Sedmnáct,“ řekla jsem trochu zahanbeně, ale pak jsem se postavila naproti němu „ale to na tom nic nemění. On nemá právo mě zbavit velení!“
Jak jsem rozhodila rukama, Cristian ji zachytil a strhl mě pod sebe na postel.
„Co to děláš?“
Nic neříkal jen se na mě díval. Snažil se mi dostat do hlavy, ale na to byli všichni lovci vycvičeni. Na to aby uměli uzavřít svou mysl.
„Dovol mi to.“ Tomu tónu jeho hlasu jsem neodolala.
Nikdy jsem nic takového necítila. Když mě pak ještě políbil, byla jsem jako v transu. Trochu jsem strnula až tehdy, kdy se jeho ústa přemístila na můj krk. Ale i přesto, že bylo cítit jak jeho ostré zuby přejíždějí po kůži, byl jemný.
Sundal mi korzet, zanedlouho ho následovala moje košile. I on se zbavil svého horního ošacení.
Když jsme byli oba nazí já poprvé poznala, jaké je to být s mužem. Bylo nádherné, cítit ho v sobě a to nejen fyzicky. Nikdy jsem si nepředstavovala že tohle budu poprvé prožívat s upírem.

Leželi jsme vedle sebe a já žmoulala mezi prsty pramen jeho vlasů.
„Přemýšlela jsi někdy o tom jaké by to bylo být upírem?“
Zarazila jsem se uprostřed pohybu. „Ne.“
„Já ano. Už když jsem tě uviděl poprvé.“
Nevěděla jsem, co na t říct. Opravdu jsem se vždy soustředila spíš na to jak upíry zabít a ne na to jaké je jím být.
„Co ty na to?“
Viděla jsem na něm očekávání.
„Nejsem si jistá. Sice nemám co ztratit, ale mám strach.“
„Nebolí to.“ Zatvářil se pobaveně.
„Nebojím se tebe nebo té přeměny, ale Vincenta.“
Přitáhl si mě k sobě a políbil. „Přijď zítra.“
„Přijdu.“