Víkend na chatě

Anotace: Povídka o tom, jak nečekaná návštěva zmaří plány, ať už jsou jakékoliv.

Chtěli si užít víkend s přáteli na chatě, předtím ale chtěli mít i noc jenom pro sebe. Chata patřila Erikovi (přesněji jeho rodičům) a společně s Terezou se tam vydali už v pátek. Ostatní měli dorazit až v sobotu kolem poledne.
Tereza se velmi těšila, chodili spolu víc jak rok a nikdy se jim nevyskytla možnost spát pod jednou střechou sami dva. Vyšli hned po obědě, cestou se celkem loudali, dávali si spoustu přestávek. K cíli dorazili k večeru, s pauzováním cesta trvala hodně dlouho (skoro třikrát déle než normálně), ale za to byli pořád energičtí, jak dvě hodiny po spánku.
Příroda kolem chaty byla krásná, jak z horských telenovel. Z jedné strany se rozprostírala zelená louka posypaná lučním kvítím, z druhé tyčící se les, přes který procházela oranžová záře zapadajícího slunce. Při tomhle pohledu se Tereze zatajil dech nadšením a změnil její unavený obličej v zasněný s širokým úsměvem. Zavřela oči a snažila všechnu tuhle krásu do sebe vsát nosem.
Erik k ní přistoupil ze zadu tak potichu, že se lekla, když jí objal, „půjdem dovnitř, co ty na to, začíná se ochlazovat a taky bych něco snědl.“
„Tak pojď,“ otočila se a dala mu pusu. Vytáhl klíč z batohu a odemknul chatu. V zámku to lusklo, jak ořech při pádu na kámen a otevřely se dveře.
Chata byla dvoupatrová, v přízemí byl celý prostor propojený. Obsahoval kuchyň a jídelnu s obývacím pokojem v jednom. Celou místnost rozdělovaly dva sloupy obložené dřevem. Vybavení kuchyně bylo standardní jako v domácnosti, sporák s troubou, dřez a kuchyňská linka s různými přihrádkami a šuplíky. V polovině s kuchyní ještě sídlil stůl, který dokola obstávaly židle. V druhé polovině za dřevěnými sloupy byl kožený gauč a televize s videem. Za kožeňákem, tak mu říkal Erikův otec, v rohu ze stropu vycházely úzké schody vedoucí do horního patra s postelemi. Průchod mezi patry měl sklápěcí víko, takže bylo poměrně obtížné jej ze spodu otevřít.
Po jídle na oba přišla únava. Batohy s věcmi nechali pohozené na gauči a šli si lehnout. V horním patře byl příliš těžký vzduch, okamžitě otevřeli oba dva okna, byly stejně jak v přízemí oba na jedné stěně. Do místnosti se vplížil chladný vánek, Tereza s blaženým výrazem vdechla čerstvý vzduch. Rovněž ji oknem osvětloval měsíční svit.
Erik se na ní zahleděl, všiml si jak moc je půvabná a zašeptal, „ mám tě rád.“ Vůbec by ho nenapadlo, že je to naposledy co ji něco takového řekl.
Oba se svlíkli do spodního prádla a zalezli pod peřinu, byli k sobě přitulení, jeden druhého pozorovali a usmívali se na sebe. Erik se chystal Terezu políbit, ale vyrušilo je tříštění skla. Oba sebou trhli.
„Co to bylo?“ šeptala Tereza, její oběti zesílilo a začala se klepat strachem. Erik ani nestihl odpovědět a zvuk se opakoval, byl doprovázený chraplavým smíchem.
„Tak jsme tadý!“ hrubý hlas tu větu protáhnul tak až se zakašlal, byl to suchý kašel, jak od notorického kuřáka. Klička na okně začala vydávat svůj vrzavý zvuk, Erikovi okamžitě došlo, že se někdo dobývá k nim do chaty. Přestal objímat Terezu a pohotově vyskočil z postele rovnou k průchodu. Zabouchl sklápěcí dveře a držel je všemi silami, nic moudřejšího ho zrovna v tu chvíli nenapadlo. Čekali, co se bude dít dál.
Přes uzavřený poklop se nesly hlasy dvou mužů. Podle různých úsměšků se dalo posoudit, že se baví dobře. Bylo slyšet, jak chodí sem a tam, ale k schodům se vůbec nepřiblížili.
Snažili se slyšet všechno, ale přes poklop nebylo rozumět. Ale co s jistotou Erik poznal, bylo třísknutí vchodových dveří, litoval, že okna jsou na opačné straně, jinak by se mohl podívat a přesvědčit o jejich odchodu.
Vydrželi v klidu aspoň pět minut. „Půjdu tam dolů a zavolám policii, ty zůstaň tady,“ potichu šeptal Erik a pomalu zvedal poklop.
„Nechoď tam, něco ti udělají.“
„Odešli, je tam ticho“ a už pomalu sestupoval dolů.
Když se díval skrz rozbité sklo, nikoho neviděl ani neslyšel žádné zvuky. Okamžitě bral svůj batoh a křečovitě jej prohledával. Mobil byl pryč. „Do prdele, musí tady být,“ ulevil si Erik a dál prohledával. Když ani na potřetí nenašel, odhodil svůj batoh na zem a pustil se do druhého batohu. Výsledek byl stejný, Terezin mobil nikde, museli si je vzít sebou, napadlo Erika.
Ostrý smích mu prošel ušima a vyvolal husí kůži na zádech. Za oknem stál s mál se obludný muž. V puse mu čouhalo jen pár zubů, které při jeho smíchu vypadaly jak pár hvězd na zataženém nebi. Oči vykulené s roztékajícími se žilkami. Na hlavě bezbarvé chmýří, čemu se dalo těžko věřit, že někdy byly vlasy.
Erik mrštil batohem do okna. Jeho útěk zastavil druhý muž. Stál přímo za ním, vynořil se tam z ničeho nic. Byl velice podobný tomu stvoření venku za oknem, jenže s tím rozdílem, že jeho hlavu zdobila pouze hnisající jizva, žádné chmýří.
Zjizvený muž se rázným krokem vydal k Erikovi, čím blíž byl, tím víc si Erik uvědomoval jak je vysoký. Chlap skoro dva metry vysoký s rozpraženýma rukama jako lopaty.
Erik zaváhal, rozhodl se muže oběhnout, ale to mu nevyšlo. Chytil ho lehce. Stiskl ho kolem hrudníku a nadzvedl nad zem. Kopal nohama a křičel.
Stisk byl velmi pevný, Erik měl pocit, že mu prasknou žebra a všechny jeho vnitřnosti z něj vytlačí jak pastu z tuby. Škubal se, co mu síly stačily, ale marně. Proti té hoře masa neměl sebemenší šanci. Cítil z jeho úst nepříjemný zápach, který sílil s tím, jak se muž smál.
„Držím ho Side, heh,“ chlubil se plešatý muž a svíral pořád silněji.
Jeho společník zatím hodil přes okno velký naplněný vak a lezl dovnitř, „svažem ho parchanta a pak si ještě zajdem pro tu slečinku. Hlavně ho nepouštěj a sklidni mu nějak nohy!“
„Jasně Side.“ Rychle se otočil v pulkruhu, tak že Erikovi vylétly nohy do výšky pasu. Vší silou narazil nohama do dvířek trouby u stěny. Prosklené dvířka se nárazem rozbila. Erik vykřikl bolestí, zpřelámal mu nohy, tím si byl jist. Teď jakýkoliv pohyb bolel, proto jeho nohy visely dolu bez hnutí, jako by byl od pasu dolů ochrnutý.
Sid už stál u něj a ovazoval provazem jeho nohy. Silně utahoval a Erik cítil, jak zlámané kosti o sebe dřou a vržou. „Drž ho pořádně Joey, kdo ví co toho parchanta muže napadnout.“ Dotáhnul lano na pořádné uzly a vytahoval další,“ už ho můžeš položit a drž mu ruce za zády.“
Při nárazu na zem Erik znovu cítil to skřípění a zařval. Sevření kolem pasu povolilo a tentokrát mu Joey násilně škubl rukama za záda a mačkal je u sebe za zápěstí. Sid se přišoural s dalším kusem lana a svazoval. Nejdřív svázal ruce dohromady, pak ještě k zádum a na břiše udělal pevný uzel. Opřeli ho o jeden z dřevěných sloupů.
„Zajdu pro tu holku, hlídej ho, kdyby neposlouchal zklidni ho ránou.“
„Ne, nechte ji být!“ dokázal ze sebe Erik vydat. Dostal okamžitě ránu velkou pěstí, „ticho!“ smál se Obr krčící se nad ním.
Chatou se rozneslo ticho, bylo slyšet skřípění podlahy, jak se Sid přibližoval k schodům do vrchního patra. Než začal stoupat, ještě se ohlédl po Erikovi a věnoval mu úsměv s černými dásněmi.
Tereza napjatě čekala, až z díry vykoukne hlava, aby mohla pořádně kopnout. Trefila se, ale bosou nohou ji projela bolest.
Sid sklouzl o jeden schod níž, ale rovnováhu neztratil, držel se pevně jako klíště. „Ty mrcho!“ zařval a znovu vylezl zbývající schody, tentokrát tak rychle, že se zdálo že tam přímo vyskočil.
Z horního patra byl slyšet souboj, Tereza křičela velmi hlasitě. Joey se radoval, vystrkoval těch pár zubu, mezi kterými se leskly sliny. „Taky si užiješ, máme plno hraček!“ ale Erik nijak nevnímal, co obr říká a potápěl se v beznaději a křiku Terezy.
„Joe! Pojď sem, podám ti ji!“
Joe rychle přiklusal k schodům a natahoval své mohutné ruce. V otvoru se objevily nohy. Tereza kopala a bránila se. Obří ruce ale jednoduše chytly ty tenké nohy a pevně je k sobě přitiskl.
„Mám ji Side!“ radoval se Joey.
Erikovi nezbývalo nic než sledovat. Lekl se, když slyšel tupý náraz, nejdřív netušil, co se stalo, ale vzápětí mu to došlo. Joe táhl Terezu za nohy dolů po schodech. Byla bezvládná, vypadala jak pytel brambor.
Hned za poklepující hlavou o schody šel Sid. „Omdlela mrcha, aspoň budeme mít víc času na toho pacholka, svaž ji a pevně!“
Zatím co Joey svazoval Terezu, Sid stál nad Erikem a díval se na něj jak šelma na kořist. Dupl mu podpatkem boty na rozkrok. Erikem prošla vtlačující bolest a to doslova.
„Prober se, ať si užiješ tu zábavu,“ sundával botu z jeho rozkroku, „trochu tě upravíme, než se tady slečinka probere.“ Začal prohledávat své věci. Erik s hrůzou pozoroval, co ten odporný muž nalezne. Dočkal se. Sid vytáhl malý lesklý nůž.
„Uděláme z tebe stejného krasavce, jak z těch předešlých,“ větu zakončil smíchem a suchým kašlem. Skláněl se s nožíkem nad Erikem, „radil bych ti se neškubat, jinak bys mohl přijít k vážnýmu zranění.“ Chytil Erika za bradu levou rukou a zahleděl se na něho. „Chybí ti úsměv, pro začátek bychom ti ho mohli rozšířit.“
Erik se snažil škubat s hlavou, ale Sid na něm klečel a ohromnou sílou svíral jeho bradu. Nůž se dotkl jeho úst, cítil chuť kovu. Zavřel oči. Po jeho tváři se rozlehla pálivá bolet, k chuťi kovu se přidala i chuť krve. Cítil, jak ostří rozděluje jeho kůži, dokonce cítil, jak vzduch pronikl skrz prořízlou díru do úst.
Pustil ho ze sevření a Erik vykřikl. Bokem tváře z něj vytékala krev smísená se slinami. Každé nadechnutí ho pálilo v čerstvé ráně. Z očí se mu spustily slzy, v tu chvíli úplně zapomněl na Terezu a dusil se ve vlastní bolesti.
„Můžu teď já, prosím,“ Joey pořád víc připomínal malé dítě, „udělám to s těma očima, to mě vždycky pobaví. Můžu?“
„Svázal si ji pořádně?“
„Jo,“ přikývl Joey.
„Tak tady máš,“ Sid mu podal malý ostrý (jak se Erik přesvědčil) nůž, „ale pomalu a opatrně, ať mu hned ze začátku nevypíchneš oči.“
Erik byl omámený bolestí a jen tupě pozoroval jak se nad ním velký plešatý obr přikrčuje. Nůž v jeho obří dlani vypadal jako nějaký dětský nožík. Druhou dlaň přitiskl na jeho obličej, silně zmáčkl. Dvěma prsty mu stáhl víčko na oku a tiskl na něho tak, že ho nemohl zvednout. Druhým okem mlhavě pozoroval, co se bude dít. Všiml si jak Joeyho jazyk sevřený mezi zuby pobíhá z jedné strany na druhou.
Pak ucítil chladný kov na jeho víčku a opět ta štiplavá bolest. Cítil mnoho tahů, než obří prsty i s pravým víčkem sklouzly po bulvě oka. Oko mu zateklo krví, viděl přes něho jen tmavé skvrny a sem tam problikávající světlo. Měl v oku velké napětí, chtěl mrknout, ale nešlo to.
„Paráda,“ smál se Sid a zakašlával se, „ještě druhý.“
Bez jakýchkoli řečí Joey stejným způsobem chytil i druhé víčko a dal se do práce. Tentokrát byl méně opatrný a vrazil nuž hlouběji než minule. Erik sebou škubl do strany. Joey ho neudržel a nuž mu projel okem. Z očního důlku vytekla mazlavá tekutina. Erik stačil zařvat, než omdlel.
„Sakra!“ Rychle se postavil a otočil k Sidovi. „Škubl sebou, já za to nemůžu, fakt.“
„Měls ho pevněji držet!“
„Promiň.“
„No jo, ty už lepší nebudeš.“
„Hele, probírá se,“ Joey ukázal prstem na Terezu.
Když před sebou spatřila znetvořeného Erika, rozplakala se a začala křičet, doufala, že je to jen špatný sen.
„Drž hubu děvko, taky se dočkáš,“ okřikl ji Sid a vrazil ji facku. „Dej mi ten nůž.“
Kleknul si nad Terezu, „tak co, na co se těšíš nejvíc?“
„Prosím, vemte si, co chcete a nechte nás být,“ plakala a nebylo jí skoro rozumět.
„My nic nechcem,“ rozchechtal se Sid, „chceme se jen bavit…“ přerušil ho zvonící mobil. Tereza poznala podle vyzvánění, že je to Erikův mobil. Sid vytáhl mobil z kapsy a mrštil s ním o zeď. Rozletěl se na několik kousků.
Terezu chytla ruka za bradu, sevřela ji tak syrově, že vyšpulila rty, vypadala jak vánoční kapr. Zahleděla se na špičku nože, všimla si zasychající krve. Začalo jí být špatně, když si uvědomila čí krev to je.
Znovu začal zvonit mobil, tentokrát její.
„Co to má být sakra,“ pustil ji Sid a z další kapsy vytáhl její mobil. Opět s ním hodil o zeď, ale zůstal v celku a dál zvonil. „Znič ho Joey!“
Mohutná noha dupla na mobil a pod tíhou vydal poslední křupnutí. Když bylo zase ticho, skrz rozbité okno bylo slyšet slabě hlasy. Veselé hulákající hlasy, které se přibližovaly.
Tereza si oddychla pocitem naděje. Podle všeho to byli jejich kamarádi, šli dřív, než měli. Za jiných podmínek by jí to dokázalo pěkně naštvat, ale momentálně byla ráda, že je slyší.
„Tak tohle ti vyšlo děvko, máš určitě víc štěstí jak rozumu,“ naštvaně reagoval Sid, „aspoň si tě poznačím.“ Nožem jí udělal čáru přes čelo a postavil se.
„Pojď, než přijdou ti spratci,“ popadl svůj pytel s věcmi.
Asi po deseti minutách do chaty vešli Erikovi přátele. Naskytl se jim pohled na zkrváceného kamaráda a plačící Terezu.