Návštěvnost
Horské peklo... Část 1.
Horské peklo... Část 1.
Anotace: 1.Díl série akčních-válečných povídek o sovětské válce v Afghánistánu, vyprávěné pohledem elitního sovětského výsadkáře. Prosím komentujte. :) Omlouvám se za hrubky a chyby.
Sbírka: Horské peklo...
Kapitola I.: Operace Bouře…
25.prosince 1979, tajné stanoviště sovětských jednotek SpecNaz, afghánsko-sovětská hranice, Afghánská demokratická republika, 16 stupňů celsia.
Stál jsem před cihlovým domem kolem něhož hlídkovali vojáci sovětských pohraničních jednotek a SpecNaz. Ve vzduchu se vířil prach, kamínky a písek. Kolem tohoto vojenského štábu, který jsem měl v příštích letech mnohokrát navštívit byla malá zídka s kulometnými hnízdy na každé světové straně a na budově byl těžký protiletecký kulomet. Vojáci SpecNaz na sobě měli horské černohnědé uniformy a byli vybaveni samopaly AKS-74. Já měl na sobě pouštní uniformu a přes rameno AK-74ku.
Prošel jsem kolem hlídek a zaklepal na dveře domku. Po chvíli otevřel voják v pouštní uniformě a s vojenskou přilbou na hlavě.
„Jsem kapitán Ivan Nikolajevič Petrenko. Přijel jsem na žádost generála Ivanova…“ohlásil jsem se.
Voják mi uvolnil cestu. Byl to elitní voják od pohledu.
Vešel jsem do budovy 4x4 metry a zjistil, že to byla jen jedna velká místnost. Uvnitř stál můj vrchní velitel Ivanov, vedle něj nějaký muž v uniformě generál afghánské armády, u levé zdi byl radista s rádiem a udržoval kontakt s generálním štábem středoasijského vojenského okruhu v Taškentu. U pravé zdi zevlovali dva vojáci a vedle nich leželi bedny s municí a zbraněmi. Na jednom stole u protější zdi byl celkem nový počítač. Nový a vyspělý i na světové poměry. Zřejmě od KGB nebo GRU.
Uprostřed byl stůl u něhož stál Ivanov, ten muž a ještě dva naši vojáci.
Generál Ivanov, taktéž v pouštní uniformě řadového sovětského vojáka společně s generálem afghánské armády na mě pohlédli. Ivanov přívětivě a afghánský generál celkem podezíravě. Ivanov byl 52 let starý, vysoký a silný důstojník s na ježka střiženými šedými vlasy a knírem. Afghánec byl nižší, podsaditý, zarostlý černými vousy a měl krátké černé vlasy.
„To je on?“tázal se afghánský generál rusky.
„Ano, generále Hadume. Toto je kapitán Petrenko, náš nejlepší velitel speciálních jednotek. Nebýt jistého… incidentu na štábu v Alma-Atě již by byl plukovníkem…“
„Incidentu?“tázal se generál Hadum a vypadal ještě podezíravěji.
„Dal jsem po hubě jednomu plukovníkovi, když začal nadávat na moji přítelkyni…“odvětil jsem.
„Kapitáne Petrenko, toto je generál Hadum, bývalý zástupce nejvyššího předsedy Revolučního štábu ozbrojených sil afghánské republiky. Nyní je vrchním velitelem afghánské armády a členem Národně-revolučního vojenského výboru. Je zde, aby dohodl podmínky naší vojenské intervence do Afghánistánu…“
„Co se děje v Afghánistánu?“zeptal jsem se.
„Prezident Hafizulláh Amín se rozhodl změnit politické směřování země. Rozhodl se nastolit pro-americkou islámskou republiku, zlikvidovat Lidově demokratickou stranu Afghánistánu a potlačit vojenské výbory.“odpověděl generál Hadum.
„A armáda? Na čí stranu se postaví?“tázal jsem se poté.
„Zaručuji se za vojenské síly afghánské republiky, že 99% z nich, kromě Amínovi osobní gardy a části elitních jednotek podpoří vaši vojenskou intervenci. Již od bolševické revoluce nás vaše Rudá armáda zásobuje, vyzbrojuje a modernizuje. Naši vojáci nejsou sice s morálkou na extra úrovni, ale plně sympatizují s potencionální vojenskou intervencí SSSR…“
„A obyvatelstvo?“
„Rozpolcené. Městské obyvatelstvo, dělníci, ženy a inteligence podporuje LDSA a podpořili by případnou sovětskou intervenci, ale rolníci a venkovské obyvatelstvo, které převažuje podporuje islámské radikály a proamerické tendence… na vesnicích v podstatě zuří lokální občanské války, kdy proti sobě bojují primitivní kmenové uskupení a místní komunistická samospráva, někdy kmeny bojují i mezi sebou, to je teprve sranda…“odpověděl s úšklebkem Hadum.
„Takže?“
„Takže jste byl pověřen stát se velitelem Operace Bouře…“oznámil mi Ivanov.
„Jaké jsou úkoly?“
„V tuto chvíli se u hranic shromažďují divize, brigády a pluky 40.armády, celkem 1 800 tanků, 2 000 obrněných vozů a více než 80 000 vojáků. Nyní je v Afghánistánu 100 000 našich vojáků, důstojníků, civilních pracovníků a úředníků v rámci výpomoci. V noci z 26.-27.prosince dorazí obrněná jednotka doplněná o baterie Šilka k oblasti nedaleko od prezidentského paláce Dar-ul-aman. Budou krýt vaše jednotky Alfa, Zenit a komanda KGB. Vy povedete jednotky Alfa, plukovník Arkadij Gromov bude velet Zenitu a major Štěpančuk jednotkám útočných oddílů KGB. Vy infiltrujete do důstojnického klubu nedaleko paláce a zlikvidujete prezidentovi loajální důstojníky, kteří tou dobou budou již v náladě a tak nebudou klást větší odpor. Zenit mezitím přeruší radiokomunikační spojení mezi Kábulem a zbytkem světa. Komanda KGB zajistí rozmístění Šilek na palebná postavení. Aminova osobní garda čítá 1 000 mužů, velice loajálních, ale ne moc kvalitních. Kolem paláce jsou čtyři kulometné a granátometné pozice gardistů. Před palácem jsou i čtyři tanky T-54, ale ty mají posádku jen v pohotovostních případech a v době útoku se bude nacházet v gardistických kasárnách severně od paláce. Palác je umístěn strategicky dobře pro obránce a nevýhodně pro útočníky. Komando KGB Hrom se mezitím vyšplhá po strmém svahu a zajistí část vnějšího perimetru paláce. Vy je pak doplníte zatímco Zenit na sebe bude vázat gardistické síly. Váš úkol je pak jasný, proniknout do paláce, najít a zabít prezidenta Amina a popřípadě i jeho syna pokud tam bude…“
„Ano, soudruhu generále. Takže jdeme do války?“
„No tohle nebude moc velká válka. Velice rychle zlikvidujeme Amina a jeho loajalisty a islamisty… bude trvat maximálně dva či tři týdny než bude zlomen odpor islámsko-kapitalistické kontrarevoluce…“namítl generál Ivanov.
„Co vaše jednotky?“zeptal jsem se směrem k Hadumovi.
„71.mechanizovaný pluk a 4.motostřelecký oddíl afghánské národní lidové armády zajistí zbytek Kábulu a zlikviduje Aminovi loajální důstojníky, vojáky a policisty…“odpověděl Hadum, který na mě pohlížel již přívětivěji.
„Soudruhu generále. Konvoj dorazil do Kábulu…“informoval nás radista.
„Jaký konvoj?“
„Další podpůrné vojenské síly. 1 700 našich vojáků doplní naše síly na naší vojenské základně jižně od Kábulu. Vraťte se na štáb SpecNaz do Taškentu a připravte jednotky…“nařídil Ivanov. Pokývl jsem hlavou a odešel.
Venku jsem nasedl do helikoptéry Mil-24 Hind a ta mě odvezla na velitelství v Taškentu.
26.prosinec 1979, 23:55, Kábul, Afghánská demokratická republika, útočná pozice jednotek Alfa.
Já a 250 elitních vojáků jednotek Alfa rozdělených do pěti skupin a rozmístěných 700 metrů naproti vstupu do paláce, jsme čekali na rozkaz. Noc byla celkem osvětlená, nebylo zataženo a hvězdy společně s lampami a místnostmi paláce osvětlovali okolí.
„Alfa-1, 1-5 jakmile dostaneme rozkaz půjdete se mnou. Ostatní, najděte si pozice o 150 metrů blíž k paláci…“nařídil jsem a s 5 vojáky z jednotky Alfa-1 jsem vstal z úkrytu a vydal se k důstojnickému klubu. Seběhli jsme ze srázu a šli po silnici, v klidu a pohodě, abychom nevzbudili žádné podezření.
Kolem nás prošla hlídka tří gardistů, akorát nás přátelsky pozdravili a pokračovali v cestě směrem k štábu gard. Gardisté nosili zelené maskovací uniformy, většinou měli čepice nebo helmy a klasickou výstroj s AK-47čkami. My jsme vyšli po jednom rozpadlém schodišti a došli k jednopatrové budově důstojnického klubu v němž byla velká zábava. Důstojníci ve vnitř se potáceli od jedné zdi k druhé a sotva se drželi na nohou.
„VELITELSTVÍ, TADY ČERNÝ OREL, KDE JSOU OBRNĚNÉ JEDNOTKY A ŠILKY?“tázal se plukovník Gromov do hlavní vysílačky.
„TADY VELITELSTVÍ, DOŠLO K PROBLÉMŮM NA KOMUNIKACÍCH. PŘI BOJŮVKÁCH S ISLÁMSKÝMI MILITANTY VYHODILI PŘÍSLUŠNÍCI AFGHÁNSKÉ ARMÁDY NEDOPATŘENÍM JEDEN DŮLEŽITÝ MOST DO VZDUCHU. OBRNĚNÉ JEDNOTKY PŘIJEDOU O 5 MINUT POZDĚJI. TO ZVLÁDNETE I BEZ PODPORY…“odpověděl generál Sokolov, velitel 40.armády.
„ROZUMÍME, POKRAČUJEME V AKCI. ALFO HLASTE SITUACI?“
„TADY RUDÝ SOKOL, HLÁSÍM ŽE JSME V DŮSTOJNICKÉM KLUBU. ZLIKVIDUJEME GARDISTICKÉ DŮSTOJNÍKY…“
„JDĚTE NA TO…“
Bez jakéhokoliv varování jsme zahájili z našich AKS-74U palbu do důstojníků.
Prezidentský palác, Aminova ložnice.
V Aminově ložnici byl on a jeho milenka a společně tam večeřeli, když tu se ozvala palba ze samopalů a po chvilce vpadl do místnosti velitel bodyguardů.
„Prezidente, sovětští výsadkáři zaútočili na důstojnický klub!“
„Cože?“vyhrkl Amin.
„Co máme dělat?“
„Opětujte palbu! Lokalizujte jejich pozice, zmobilizujte tankové posádky a rozmístěte vojáky do patra paláce!“zahřměl Amin, otevřel skříňku poblíž své postele a vytáhl z ní sovětský revolver. Velitel bodyguardů vyběhl splnit rozkazy.
Já a mě doprovázející vojáci jsme se rozeběhli k starým vojenským zátarasům a za nimi jsme se kryli.
„To je ta hlídka!“zakřičel poručík Nikolajev. Opatrně jsem vykoukl a začal na gardisty střílet. Jednoho jsem trefil do hlavy a sesunul se mrtví na zem. Zbylí dva na mě začali střílet a já se musel skrýt. Oni uskočili za jeden balvan a nadále pokračovali v palba proti nám.
„JEDNOTKY ALFA. DO ÚTOKU. POSUŇTE SE O DALŠÍCH 100 METRŮ…“nařídil jsem.
„TADY KAPITÁN NIKOLAJ ŠEVČENKO ZE ZENITU. HLÁSÍM, ŽE PLUKOVNÍK GROMOV JE MRTEV! ZKOSILA HO PALBA Z PALÁCE! KDE JE SAKRA TA OBRNĚNÁ JEDNOTKA?“
„TADY VELITELSTVÍ. OBRNĚNCI TAM BUDOU UŽ KAŽDOU CHVÍLI…“
Přestal jsem je na chvíli poslouchat, vytáhl ruční granát, odjistil a hodil za balvan, kde se schovávali gardističtí vojáci. Oba to rozsekalo na hadry.
„Soudruhu kapitáne, měli jsme špatné informace…“zahulákal na mě desátník Vojčechowský.
„Cože?“
„Díval jsem se dalekohledem. Palposty zahájili palbu na naše jednotky. Těch palpostů je 7 ne 4!“
„Zatraceně! Idiotští kreténi!“zakřičel jsem a vyběhli jsme z úkrytu.
„JEDNOTKY ALFA-1, 2 A 3 VAŽTE NA SEBE GARDISTICKÉ SÍLY. JEDNOTKY ALFA-4 A 5 SPOJTE SE S JEDNOTKAMI ZENITU!“
„ANO, SOUDRUHU KAPITÁNE…“
„TADY VELITEL HROMU. DOKONČILI JSME PŘÍPRAVU VÝSTUPU PO SVAHU, ALE JESTLI NEUMLČÍME PALBU Z PALÁCE TAK TO BUDE HOLÁ SEBEVRAŽDA!“
„TADY PORUČÍK KORUČKOV, OBRNĚNÁ KOLONA DRUŽBA-7. JSME NA POZICÍCH! ZAHAJUJEME PALBU NA PALÁC…“ozvalo se konečně z vysílačky a noční obloha byla rázem osvětlena výstřely stovek nábojů z těžkých protileteckých-protipancéřových děl Šilka směrem na palác. Dalekohledem jsem viděl jak palba rozstřílela okna paláce i s gardisty na kusy.
„Zůstaňte tady!“nařídil jsem vojákům a vyběhl na silnici, kde se proti mně vynořili naše BVPčka. Doběhl jsem k prvnímu.
„Hej, zastavte…“zahulákal jsem na posádku. Jeden příslušník posádky vykoukl ven.
„Vykašlete se na palác. U paláce je celá tanková četa, ale ještě se k ní nedostala gardistická tanková posádka, zničte ty tanky! Dělejte! Jestli se tankisti dostanou k těm tankům tak se to pořádně podělá!“nařídil jsem posádce a BVPčka vyrazila provést můj rozkaz.
Pak jsem doběhl s jednou ze skupin vojáků k shromážděným jednotkám Zenitu a Hromu na svahu u pravé strany paláce.
„Jaká je situace?“zeptal jsem se Štěpančuka.
„Máme celkem 7 mrtvých a 22 zraněných!“ohlásil Štěpančuk.
„Dobře, skoncujeme to co nejdříve!“řekl jsem a s 25 vojáky z jednotky Alfa-2, 30 vojáky z jednotek Zenitu a 15 příslušníky KGB z Hromu jsme vyšplhali po svahu. BVPčka a T-55tky mezitím zničili palposty a zlikvidovali gardistické tanky. Vytáhl jsem dva kouřové granáty a prohodil je každý do jednoho okna, které vedlo do chodby v paláci. Pak jsme skočili dovnitř a já seknul na zem s jedním gardovým důstojníkem, kterého jsem pak zastřelil. Ostatní začali zajišťovat chodbu. Do chodby směrem od vchodových dveří, soudruzi je, ale stihli sejmout, přesto mě jedna kulka od gardistů trefila do ramene.
„Dopr*ele!“zaklel jsem a klekl si. Byl jsem, ale schopen pokračovat v operaci.
Poté jsme začali zajišťovat jednu chodbu a jednu místnost za druhou.
Vyběhli jsme na schodiště a mě se s třesoucí rukou podařilo zastřelit gardistu hlídajícího schodiště. Dalšího zastřelil poručík Pavelič.
Vyběhli jsme po schodech a vyrazili dveře do prvního patra kam jsme se pak všichni na hrnuli. Gardistická posádka vně paláce kapitulovala, celkem asi 1 500 vojáků, dalších 200 gardistů bylo zraněno a zajato a 200 zabito. Znamenalo to, že gardistů bylo mnohem více než předpokládali generálové Ivanov a Hadum. Nyní při pohledu na obrovskou přesilu kapitulovali i poslední palácoví obránci.
Vpadli jsme do ložnice Amina.
Štěpančuk vytáhl pistoli a než se Amin zorientoval zastřelil ho, milenku a jeho syna.
„Zajistěte zbytek okolí…“nařídil jsem.
„VŠEM JEDNOTKÁM. PREZIDENT AMIN JE MRTEV. OPERACE SKONČILA ÚSPĚCHEM…“
Měli jsme celkem 19 mrtvých a 50 raněných. Moc v zemi přejal Babrak Karmal, loutka Moskvy a Mohadem Najibullah, nezávislejší, ale o to proti opozici radikálnější komunistický politik.
Konec 1.části.
25.prosince 1979, tajné stanoviště sovětských jednotek SpecNaz, afghánsko-sovětská hranice, Afghánská demokratická republika, 16 stupňů celsia.
Stál jsem před cihlovým domem kolem něhož hlídkovali vojáci sovětských pohraničních jednotek a SpecNaz. Ve vzduchu se vířil prach, kamínky a písek. Kolem tohoto vojenského štábu, který jsem měl v příštích letech mnohokrát navštívit byla malá zídka s kulometnými hnízdy na každé světové straně a na budově byl těžký protiletecký kulomet. Vojáci SpecNaz na sobě měli horské černohnědé uniformy a byli vybaveni samopaly AKS-74. Já měl na sobě pouštní uniformu a přes rameno AK-74ku.
Prošel jsem kolem hlídek a zaklepal na dveře domku. Po chvíli otevřel voják v pouštní uniformě a s vojenskou přilbou na hlavě.
„Jsem kapitán Ivan Nikolajevič Petrenko. Přijel jsem na žádost generála Ivanova…“ohlásil jsem se.
Voják mi uvolnil cestu. Byl to elitní voják od pohledu.
Vešel jsem do budovy 4x4 metry a zjistil, že to byla jen jedna velká místnost. Uvnitř stál můj vrchní velitel Ivanov, vedle něj nějaký muž v uniformě generál afghánské armády, u levé zdi byl radista s rádiem a udržoval kontakt s generálním štábem středoasijského vojenského okruhu v Taškentu. U pravé zdi zevlovali dva vojáci a vedle nich leželi bedny s municí a zbraněmi. Na jednom stole u protější zdi byl celkem nový počítač. Nový a vyspělý i na světové poměry. Zřejmě od KGB nebo GRU.
Uprostřed byl stůl u něhož stál Ivanov, ten muž a ještě dva naši vojáci.
Generál Ivanov, taktéž v pouštní uniformě řadového sovětského vojáka společně s generálem afghánské armády na mě pohlédli. Ivanov přívětivě a afghánský generál celkem podezíravě. Ivanov byl 52 let starý, vysoký a silný důstojník s na ježka střiženými šedými vlasy a knírem. Afghánec byl nižší, podsaditý, zarostlý černými vousy a měl krátké černé vlasy.
„To je on?“tázal se afghánský generál rusky.
„Ano, generále Hadume. Toto je kapitán Petrenko, náš nejlepší velitel speciálních jednotek. Nebýt jistého… incidentu na štábu v Alma-Atě již by byl plukovníkem…“
„Incidentu?“tázal se generál Hadum a vypadal ještě podezíravěji.
„Dal jsem po hubě jednomu plukovníkovi, když začal nadávat na moji přítelkyni…“odvětil jsem.
„Kapitáne Petrenko, toto je generál Hadum, bývalý zástupce nejvyššího předsedy Revolučního štábu ozbrojených sil afghánské republiky. Nyní je vrchním velitelem afghánské armády a členem Národně-revolučního vojenského výboru. Je zde, aby dohodl podmínky naší vojenské intervence do Afghánistánu…“
„Co se děje v Afghánistánu?“zeptal jsem se.
„Prezident Hafizulláh Amín se rozhodl změnit politické směřování země. Rozhodl se nastolit pro-americkou islámskou republiku, zlikvidovat Lidově demokratickou stranu Afghánistánu a potlačit vojenské výbory.“odpověděl generál Hadum.
„A armáda? Na čí stranu se postaví?“tázal jsem se poté.
„Zaručuji se za vojenské síly afghánské republiky, že 99% z nich, kromě Amínovi osobní gardy a části elitních jednotek podpoří vaši vojenskou intervenci. Již od bolševické revoluce nás vaše Rudá armáda zásobuje, vyzbrojuje a modernizuje. Naši vojáci nejsou sice s morálkou na extra úrovni, ale plně sympatizují s potencionální vojenskou intervencí SSSR…“
„A obyvatelstvo?“
„Rozpolcené. Městské obyvatelstvo, dělníci, ženy a inteligence podporuje LDSA a podpořili by případnou sovětskou intervenci, ale rolníci a venkovské obyvatelstvo, které převažuje podporuje islámské radikály a proamerické tendence… na vesnicích v podstatě zuří lokální občanské války, kdy proti sobě bojují primitivní kmenové uskupení a místní komunistická samospráva, někdy kmeny bojují i mezi sebou, to je teprve sranda…“odpověděl s úšklebkem Hadum.
„Takže?“
„Takže jste byl pověřen stát se velitelem Operace Bouře…“oznámil mi Ivanov.
„Jaké jsou úkoly?“
„V tuto chvíli se u hranic shromažďují divize, brigády a pluky 40.armády, celkem 1 800 tanků, 2 000 obrněných vozů a více než 80 000 vojáků. Nyní je v Afghánistánu 100 000 našich vojáků, důstojníků, civilních pracovníků a úředníků v rámci výpomoci. V noci z 26.-27.prosince dorazí obrněná jednotka doplněná o baterie Šilka k oblasti nedaleko od prezidentského paláce Dar-ul-aman. Budou krýt vaše jednotky Alfa, Zenit a komanda KGB. Vy povedete jednotky Alfa, plukovník Arkadij Gromov bude velet Zenitu a major Štěpančuk jednotkám útočných oddílů KGB. Vy infiltrujete do důstojnického klubu nedaleko paláce a zlikvidujete prezidentovi loajální důstojníky, kteří tou dobou budou již v náladě a tak nebudou klást větší odpor. Zenit mezitím přeruší radiokomunikační spojení mezi Kábulem a zbytkem světa. Komanda KGB zajistí rozmístění Šilek na palebná postavení. Aminova osobní garda čítá 1 000 mužů, velice loajálních, ale ne moc kvalitních. Kolem paláce jsou čtyři kulometné a granátometné pozice gardistů. Před palácem jsou i čtyři tanky T-54, ale ty mají posádku jen v pohotovostních případech a v době útoku se bude nacházet v gardistických kasárnách severně od paláce. Palác je umístěn strategicky dobře pro obránce a nevýhodně pro útočníky. Komando KGB Hrom se mezitím vyšplhá po strmém svahu a zajistí část vnějšího perimetru paláce. Vy je pak doplníte zatímco Zenit na sebe bude vázat gardistické síly. Váš úkol je pak jasný, proniknout do paláce, najít a zabít prezidenta Amina a popřípadě i jeho syna pokud tam bude…“
„Ano, soudruhu generále. Takže jdeme do války?“
„No tohle nebude moc velká válka. Velice rychle zlikvidujeme Amina a jeho loajalisty a islamisty… bude trvat maximálně dva či tři týdny než bude zlomen odpor islámsko-kapitalistické kontrarevoluce…“namítl generál Ivanov.
„Co vaše jednotky?“zeptal jsem se směrem k Hadumovi.
„71.mechanizovaný pluk a 4.motostřelecký oddíl afghánské národní lidové armády zajistí zbytek Kábulu a zlikviduje Aminovi loajální důstojníky, vojáky a policisty…“odpověděl Hadum, který na mě pohlížel již přívětivěji.
„Soudruhu generále. Konvoj dorazil do Kábulu…“informoval nás radista.
„Jaký konvoj?“
„Další podpůrné vojenské síly. 1 700 našich vojáků doplní naše síly na naší vojenské základně jižně od Kábulu. Vraťte se na štáb SpecNaz do Taškentu a připravte jednotky…“nařídil Ivanov. Pokývl jsem hlavou a odešel.
Venku jsem nasedl do helikoptéry Mil-24 Hind a ta mě odvezla na velitelství v Taškentu.
26.prosinec 1979, 23:55, Kábul, Afghánská demokratická republika, útočná pozice jednotek Alfa.
Já a 250 elitních vojáků jednotek Alfa rozdělených do pěti skupin a rozmístěných 700 metrů naproti vstupu do paláce, jsme čekali na rozkaz. Noc byla celkem osvětlená, nebylo zataženo a hvězdy společně s lampami a místnostmi paláce osvětlovali okolí.
„Alfa-1, 1-5 jakmile dostaneme rozkaz půjdete se mnou. Ostatní, najděte si pozice o 150 metrů blíž k paláci…“nařídil jsem a s 5 vojáky z jednotky Alfa-1 jsem vstal z úkrytu a vydal se k důstojnickému klubu. Seběhli jsme ze srázu a šli po silnici, v klidu a pohodě, abychom nevzbudili žádné podezření.
Kolem nás prošla hlídka tří gardistů, akorát nás přátelsky pozdravili a pokračovali v cestě směrem k štábu gard. Gardisté nosili zelené maskovací uniformy, většinou měli čepice nebo helmy a klasickou výstroj s AK-47čkami. My jsme vyšli po jednom rozpadlém schodišti a došli k jednopatrové budově důstojnického klubu v němž byla velká zábava. Důstojníci ve vnitř se potáceli od jedné zdi k druhé a sotva se drželi na nohou.
„VELITELSTVÍ, TADY ČERNÝ OREL, KDE JSOU OBRNĚNÉ JEDNOTKY A ŠILKY?“tázal se plukovník Gromov do hlavní vysílačky.
„TADY VELITELSTVÍ, DOŠLO K PROBLÉMŮM NA KOMUNIKACÍCH. PŘI BOJŮVKÁCH S ISLÁMSKÝMI MILITANTY VYHODILI PŘÍSLUŠNÍCI AFGHÁNSKÉ ARMÁDY NEDOPATŘENÍM JEDEN DŮLEŽITÝ MOST DO VZDUCHU. OBRNĚNÉ JEDNOTKY PŘIJEDOU O 5 MINUT POZDĚJI. TO ZVLÁDNETE I BEZ PODPORY…“odpověděl generál Sokolov, velitel 40.armády.
„ROZUMÍME, POKRAČUJEME V AKCI. ALFO HLASTE SITUACI?“
„TADY RUDÝ SOKOL, HLÁSÍM ŽE JSME V DŮSTOJNICKÉM KLUBU. ZLIKVIDUJEME GARDISTICKÉ DŮSTOJNÍKY…“
„JDĚTE NA TO…“
Bez jakéhokoliv varování jsme zahájili z našich AKS-74U palbu do důstojníků.
Prezidentský palác, Aminova ložnice.
V Aminově ložnici byl on a jeho milenka a společně tam večeřeli, když tu se ozvala palba ze samopalů a po chvilce vpadl do místnosti velitel bodyguardů.
„Prezidente, sovětští výsadkáři zaútočili na důstojnický klub!“
„Cože?“vyhrkl Amin.
„Co máme dělat?“
„Opětujte palbu! Lokalizujte jejich pozice, zmobilizujte tankové posádky a rozmístěte vojáky do patra paláce!“zahřměl Amin, otevřel skříňku poblíž své postele a vytáhl z ní sovětský revolver. Velitel bodyguardů vyběhl splnit rozkazy.
Já a mě doprovázející vojáci jsme se rozeběhli k starým vojenským zátarasům a za nimi jsme se kryli.
„To je ta hlídka!“zakřičel poručík Nikolajev. Opatrně jsem vykoukl a začal na gardisty střílet. Jednoho jsem trefil do hlavy a sesunul se mrtví na zem. Zbylí dva na mě začali střílet a já se musel skrýt. Oni uskočili za jeden balvan a nadále pokračovali v palba proti nám.
„JEDNOTKY ALFA. DO ÚTOKU. POSUŇTE SE O DALŠÍCH 100 METRŮ…“nařídil jsem.
„TADY KAPITÁN NIKOLAJ ŠEVČENKO ZE ZENITU. HLÁSÍM, ŽE PLUKOVNÍK GROMOV JE MRTEV! ZKOSILA HO PALBA Z PALÁCE! KDE JE SAKRA TA OBRNĚNÁ JEDNOTKA?“
„TADY VELITELSTVÍ. OBRNĚNCI TAM BUDOU UŽ KAŽDOU CHVÍLI…“
Přestal jsem je na chvíli poslouchat, vytáhl ruční granát, odjistil a hodil za balvan, kde se schovávali gardističtí vojáci. Oba to rozsekalo na hadry.
„Soudruhu kapitáne, měli jsme špatné informace…“zahulákal na mě desátník Vojčechowský.
„Cože?“
„Díval jsem se dalekohledem. Palposty zahájili palbu na naše jednotky. Těch palpostů je 7 ne 4!“
„Zatraceně! Idiotští kreténi!“zakřičel jsem a vyběhli jsme z úkrytu.
„JEDNOTKY ALFA-1, 2 A 3 VAŽTE NA SEBE GARDISTICKÉ SÍLY. JEDNOTKY ALFA-4 A 5 SPOJTE SE S JEDNOTKAMI ZENITU!“
„ANO, SOUDRUHU KAPITÁNE…“
„TADY VELITEL HROMU. DOKONČILI JSME PŘÍPRAVU VÝSTUPU PO SVAHU, ALE JESTLI NEUMLČÍME PALBU Z PALÁCE TAK TO BUDE HOLÁ SEBEVRAŽDA!“
„TADY PORUČÍK KORUČKOV, OBRNĚNÁ KOLONA DRUŽBA-7. JSME NA POZICÍCH! ZAHAJUJEME PALBU NA PALÁC…“ozvalo se konečně z vysílačky a noční obloha byla rázem osvětlena výstřely stovek nábojů z těžkých protileteckých-protipancéřových děl Šilka směrem na palác. Dalekohledem jsem viděl jak palba rozstřílela okna paláce i s gardisty na kusy.
„Zůstaňte tady!“nařídil jsem vojákům a vyběhl na silnici, kde se proti mně vynořili naše BVPčka. Doběhl jsem k prvnímu.
„Hej, zastavte…“zahulákal jsem na posádku. Jeden příslušník posádky vykoukl ven.
„Vykašlete se na palác. U paláce je celá tanková četa, ale ještě se k ní nedostala gardistická tanková posádka, zničte ty tanky! Dělejte! Jestli se tankisti dostanou k těm tankům tak se to pořádně podělá!“nařídil jsem posádce a BVPčka vyrazila provést můj rozkaz.
Pak jsem doběhl s jednou ze skupin vojáků k shromážděným jednotkám Zenitu a Hromu na svahu u pravé strany paláce.
„Jaká je situace?“zeptal jsem se Štěpančuka.
„Máme celkem 7 mrtvých a 22 zraněných!“ohlásil Štěpančuk.
„Dobře, skoncujeme to co nejdříve!“řekl jsem a s 25 vojáky z jednotky Alfa-2, 30 vojáky z jednotek Zenitu a 15 příslušníky KGB z Hromu jsme vyšplhali po svahu. BVPčka a T-55tky mezitím zničili palposty a zlikvidovali gardistické tanky. Vytáhl jsem dva kouřové granáty a prohodil je každý do jednoho okna, které vedlo do chodby v paláci. Pak jsme skočili dovnitř a já seknul na zem s jedním gardovým důstojníkem, kterého jsem pak zastřelil. Ostatní začali zajišťovat chodbu. Do chodby směrem od vchodových dveří, soudruzi je, ale stihli sejmout, přesto mě jedna kulka od gardistů trefila do ramene.
„Dopr*ele!“zaklel jsem a klekl si. Byl jsem, ale schopen pokračovat v operaci.
Poté jsme začali zajišťovat jednu chodbu a jednu místnost za druhou.
Vyběhli jsme na schodiště a mě se s třesoucí rukou podařilo zastřelit gardistu hlídajícího schodiště. Dalšího zastřelil poručík Pavelič.
Vyběhli jsme po schodech a vyrazili dveře do prvního patra kam jsme se pak všichni na hrnuli. Gardistická posádka vně paláce kapitulovala, celkem asi 1 500 vojáků, dalších 200 gardistů bylo zraněno a zajato a 200 zabito. Znamenalo to, že gardistů bylo mnohem více než předpokládali generálové Ivanov a Hadum. Nyní při pohledu na obrovskou přesilu kapitulovali i poslední palácoví obránci.
Vpadli jsme do ložnice Amina.
Štěpančuk vytáhl pistoli a než se Amin zorientoval zastřelil ho, milenku a jeho syna.
„Zajistěte zbytek okolí…“nařídil jsem.
„VŠEM JEDNOTKÁM. PREZIDENT AMIN JE MRTEV. OPERACE SKONČILA ÚSPĚCHEM…“
Měli jsme celkem 19 mrtvých a 50 raněných. Moc v zemi přejal Babrak Karmal, loutka Moskvy a Mohadem Najibullah, nezávislejší, ale o to proti opozici radikálnější komunistický politik.
Konec 1.části.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.