Sanguinis Sitiens IX. KONEC

Anotace: Nebudu se vymlouvat. Prostě jsem byla líná. Nicméně jsem se nakonec dokopala až ke konci. Takže ať se vám to líbí. V hlavě už mám něco dalšího, ale bůh ví, kdy to sepíšu :) Díky za Tipy a komentáře :)

Uviděla jsem ho téměř okamžitě, jak se svíjí pod jistě šikovnýma rukama nějaké slečny. Udělalo se mi z toho špatně. Byli ale tak zabráni do jejich her, že si ani nevšimli, že jsme vešli. Bojovala jsem s představou, že se na něj okamžitě vrhnu a rozcupuji ho na malé kousíčky. Hiram to zřejmě vytušil, protože mi pevně sevřel zápěstí. Nakonec jsme využili moment překvapení a přiskočili k posteli. Hiram z Vincenta strhnul dívku a zacpal jí ústa, aby na nás neupozornila ostatní v domě. Já jsem Vincentovi přitiskla čepel ke krku. Polekaně sebou škubnul a oči otevřel dokořán. Nejdříve byl v šoku, pak se mi ale po tváři rozlil podivně chlípný úsměv. Trochu víc jsem přitlačila na meč, aby mohlo ostří proříznout kůži. Vincent tiše syknul a po krku mu začaly téct úzké krvavé proužky. Dívka se mezitím snažila nějak vymanit z Hiramova ocelového sevření.
„Uvědomuješ si, že jsi v domě plném lovců?“
„Teď by sis měl spíš dávat pozor na to, co říkáš,“ procedila jsem mezi zuby.
Teprve teď se podíval, kdo přišel se mnou.
„Vidím, že sis našla mocného přítele. Pověz, co si myslíš, že se stane až mě zabiješ?“
„Budu se radovat.“
„Ne, nastane chaos. Není určen nástupce, který by vedl společenství. A ty víš, že to musí aspoň vypadat, že se zachovává rovnováha.“
Hiram se potichu zasmál. „To je trochu přehnané, ne?“
„Kde máš napsané složení svěcené vody?“ Změnila jsem polohu a o Vincentův krk jsem opřela pouze špičku meče.
Hiram se na Vincenta s napětím ve tváři podíval. Jeho nepozornosti ale využila dívka, kterou držel. Vysmekla se mu a než jí zlomil vaz, tak zavolala o pomoc. Ani Vincent nečekal. Popadl kuši a střelil po mně. Šíp se stříbrným hrotem zasáhl levé rameno. Snažila jsem se co nejméně vnímat palčivou bolest a střelu rychle odstranit. Stihla jsem to právě včas, abych se vyhnula dalšímu šípu mířícímu tentokrát na mojí hlavu. Hiram mezitím zabil nejrychlejšího strážného a teď se snažil zavřít dveře.
„Ty jsi opravdu hrozně naivní. Vážně sis myslela, že mě můžeš zabít v mém domě?“
Začal se ke mně přibližovat se znovu nabitou kuší v ruce. V duchu jsem klela. Hiram měl moc práce s lovci u dveří a do mé levé ruky vystřelovala každou vteřinou hrozná bolest. Tak tak jsem stačila vykrýt mečem další střelu. Dostával jsem čím dál tím větší zlost. Vyběhla jsem směrem k němu a udělala výpad. Meč se mu zařízl docela hluboko do boku. Vincent tlumil zařvání a já se mu pokusila zakousnout do krku. Tentokrát zařval naplno, ale vzápětí se po mě ohnal šípem, který vyndal z kuše, takže jsem zase musela uskočit dozadu. Krev z rány na boku mu barvila košili do ruda. Z krku krvácel jen o trochu méně. Moje rána se ale pomalu zacelovala. Začala jsem se v duchu radovat že to všechno už skončí a já se pomstím, ale Hiram už nevydržel nápor stráží a lovci vběhli dovnitř. Rychle mě chytnul a společně jsme proskočili okenní tabulkou. Jak nejrychleji to bylo možné, jsme pak běželi po městských ulicích. Za námi zněly výkřiky pronásledovatelů. Po chvilce jsem převzala iniciativu já a postraním vchodem jsem ho vtáhla na místo plné vzpomínek.

V rozích už bylo plno pavučin a na knihovně a stole tlustá vrstva prachu. Vzduch tu byl suchý ale chladný. Sklenky ze kterých jsme s Christianem pili a které se válely na nočním stolku jsem odklidila. Pak jsem oprášila postel a zapálila zbytky svící.
„Tak tady jste žili?“
Přikývla jsem „Je to tu bezpečné. Lovci to tu neznají a nepronikne sem žádné světlo, protože to je v podstatě pod zemí.“
„Je mi líto, že dopadlo ta-“
Najednou jsme nahoře uslyšeli vzrušené hlasy lovců.
„Jak to tady našli?“
„Vede odtud ještě nějaká cesta?“
Přikývla jsem a vedla nás do tajné chodby za knihovnou. Ta nás zavedla do vedlejší budovy, z niž jsme se dostali ven. Lovci nám ovšem byli v patách.běželi jsme městskými ulicemi a doufali, že najdeme nějaké místo, kam bychom se mohli schovat. Za sebou jsme ale po pár odbočkách neslyšeli už nikoho a proto jsme zpomalili. Už s relativně klidným pocitem jsme se rozhodli, že se pokusíme nepozorovaně vrátit do sídla. Samozřejmě k tomu ale použijeme podzemní katakomby. Před námi se ale v jedné z úzkých uliček objevil muž v kabátě, z něhož byla cítit krev – Vincent. Po jeho boku stál nějaký mladý muž. Byl nejspíš jen o pár let starší než já. Určitě se přidal ke Společenství nedávno. V jeho mysli jsem četla jako v otevřené knize, neuměl se bránit a jistě si ani ničeho nevšiml i když, cítila jsem i jedno velice dobře chráněné místo. Cítila jsem nad ním až soucit, protože vůbec netušil ke komu se to přidal.
„Mysleli jste si, že utečete?“
Mlčela jsem, protože po pravdě – ano. Objevili se ještě další tři muži jako hory.
„Víš, chtěl jsem ti ještě něco říct.“ Usmál se a vzal kolem ramen toho mladého muže, kterého to evidentně překvapilo. „Nesnášel jsem tvou rodinu a tvého otce obzvlášť. A představ si, tenhle mladík za mnou přišel s tím že tvůj otec je jeho strýc.“ Muž byl naprosto vyvedený z míry a já také. „Takže Aarone, pozdrav sestřenku!“ Než mohl jakkoli zareagovat, chytnul ho Vincent pevněj a vrazil mu do břicha dýku. Tlumeně jsem vyjekla.najednou se za Vincentem a jeho obřími kumpány objevili další lovci. Neměla jsem na vybranou tasila jsem svůj meč. Hiram zase vyndal svou zvláštní tyč a tiše se zasmál. Na rameno mi znenadání dopadla něčí ruka. Za námi stáli Edward se zbylými dvěma Varaculosovými a dalšími upíry ze sídla. Lovci byli stále v početní převaze, ale stále to byli jen lidé. Pak jsme se na sebe vhrli. Já jsem se snažila dostat k Vincentovi, který se stáhl kvůli svým zraněním někam dozadu. Postupně jsem zabíjela ty, kteří mi bránili ve volném průchodu a nebrala ohledy na volání za mnou. Konečně jsem stanula před ním. Stál vedla těla mého bratrance a v ruce držel malý kousek tenkého papíru. Věděla jsem že je to složení svěcené vody. On ale vítězoslavně škrtnul sirkou a papírek podpálil.
„Co teď budeš dělat? Jsem jediný, kdo zná obsah z toho papíru.“
„Víš, mě o to ani nešlo. Mým hlavním cílem je tě zabít za to cos mi udělal a až se tak stane postarám se o to, aby si lidé upíry pamatovali jen jako na pohádky, kterými budou strašit své děti.“
Vytasil meč. Jeho držení těla napovídalo tomu že ho rána, kterou jsem mu způsobila v jeho pokoji, stále bolí a znemožňuje mu naplno využít svých sil. Byl opravdu vyčerpaný a rána na krku, kterou měl ovázanou pruhem látky, mu znova začala krvácet. Netrvalo dlouho a klečel přede mnou beze zbraně na kolenou. Nechtěla jsem tu chvíli nijak prodlužovat, protože jsem nechtěla aby mi znova unikl. Odhodila jsem obvaz, kterým měl ovázanou ránu a zakousla se mu do krku. Drásala jsem mu hrdlo, on jen bezmocně chrčel a já měla pocit zadostiučinění. Nakonec sebou na zemi párkrát škubnul a pak prostě zemřel.

Přeživší lovci se snažili utéct, ale upíři je pochytali. Pak zapálili i dům Společenství.já jsem svůj zrak obrátila k Aaronovi. Překvapilo mě, že ještě stále dýchá a napadla mě jediná možnost, jak bych ho mohla zachránit. Opřela jsem ho o zeď domu a donutila ho, aby se mi podíval do očí.
„Chtěl bys žít?
Téměř neslyšně vydechl, že ano.
„I za cenu toho, že se z tebe stane tvor, kterého si lovil?“
Zaváhal, ale pak znova přikývl. Kousla jsem se do zápěstí a nechala pár kapek mé krve stéct do jeho krku. Zorničky se mu rozšířily a pak, jako by usnul.
Hiram mi pomohl ho přenést až do sídla, kde ho položil na postel v mém pokoji. Zatáhla jse záclonu v okně, protože začínalo pomalu svítat a vyšla za Hiramem na chodbu.
„Dnes to byla náročná noc, ale nevím co budu dělat teď, když už je Vincent mrtvý.“
„Co takhle odjet do Nového světa? Za pár desítek let na nás většina lidí zapomene a v Americe budeme mít klid. Tvůj bratranec by mohl jet s námi. Budeme mít od téhle části naší minulosti pokoj.“
„Nejspíš to tak bude nejlepší.“ Usmála jsem se a Hirama dlouze políbila.

Další noc se Aaron probudil. Zdál se být se vším smířený. Snažila jsem se mu vše vysvětlit. Pochopil vše velni rychle. Zjistila jsem, že je velice vtipný a vyprávěl mi toho hodně o své rodině. Když jsem mu ale řekla o našem plánu odjet do Ameriky vyslovil přání zůstat v Anglii v Cornwallu. Edward mě ubezpečil, že ho vezme pod svá křídla, takže když jsem nastupovala s Hiramem na loď, nepociťovala jsem žádné výčitky. Doufala jsem, že moje budoucnost bude už jen lepší.