Zlý sen?

Anotace: psáno napůl s mojí nejlepší kamarádkou tak snad se bude líbit :)

Dnes jsem pozdě vstala. Dalo by se říct, že jeden z dalších problémů byl na světě. Profesor mě zadupe do země. Jako bych ho slyšela... „Kolaříková! Zase pozdě!“
Ale teď si tím nejsem jistá. Už včera bylo něco divného ve vzduchu. Když tu tak stojím na prahu třídy – prázdné třídy - uvědomuju si, že to něco nebylo jen tak NĚCO. Bylo to cosi podivně hmotného a při tom neuchopitelného.
Ticho kolem mě je téměř nesnesitelné. Neslyším ani jedno auto na ulici. Přitom okna nejsou těsněná, to vím bezpečně. Co teď? Nadhodím si tašku na rameni a odhodlám se udělat krok do prázdna. Tedy do prázdné třídy. Divné. Nepřišla jsem zas tak pozdě... jen o patnáct minut. Výuka měla být v plném proudu. Ve všech třídách, ale všude je ticho.
Dojdu ke své lavici a přejedu po ní černě nalakovanými nehty. Ozve se hnusný škrábavý zvuk. Aspoň něco. Lepší než to nesnesitelné odporné ticho. To už raději tu fyziku, než tohle... Strach zatím nepociťuju, jen podivnou úzkost. Že něco není v pořádku. Ne, určitě jsou v jiné třídě. Akorát důvod proč nikde nevidím. Trochu duchem nepřítomná přistoupím k tabuli a vezmu křídu. Jen napíšu X+Y... nevím proč, jen mě to napadlo. Asi mě děsí to podivné ticho.To se ti nepodobá, Vik, napadne mě. Jsem přece vlk samotář, sakra! Až teď si všimnu, že na podlaze před učitelským stolem něco leží. Brýle. Když je zvednu přijdou mi nějak povědomé. Ano, jsou profesorovy. Je na nich, ale něco podivného. Jsou pokřivené a lepkavé. Lepkavé? Jo, fuj. A po stranách zamazané něčím rudým. Až po chvíli mi dojde, co to je. Odmítám tomu uvěřit. Krev.
Z kohoutku u umyvadla se ozve zachrčení následované rychlým kap, kap. Ačkoli tento zvuk znám, trhnu s sebou. Co dělá na profesorových brýlích krev?? A proč ležely na zemi? Nechpápu to. Utřu je do černého svetru a vyjdu ze třídy. Něco mě žene pryč...nelíbí se mi tu. Ne, že by se mi ve škole někdy líbilo.
Zkušebně nahlédnu do 3.B. Jsem si jistá, že tu mají ve středu vyučování. Nikdo tam není. Stejné ticho, stejné prázdno. Ne, nebudu tady. Mám silný pocit, že něco není v pořádku. Rychle seběhnu schody a razím si to k hlavním dveřím. Jenže... fuj, co to je? To ani uklízečka dnes nedorazila. Po chodbě se táhne rezavá šmouha a mizí v kabinetu fyziky. Přísahala bych, že když jsem přicházela tak tu nebyla. Kdo tu co dělal? Táhl nějaký rezavý krám? Zvědavost mě přemůže. Kolem šmouhy jsou cákance a kapky stejné barvy. Počkat! To není rez. Doprdele! Zase krev, ale už zaschlá. Asi fakt bude lepší jít domů. Ale co se tu mohlo stát? To je jedno, zmiz! Rozeběhnu se ke dveřím a zatáhnu. A znovu. Nic. Vztekle dveřmi zacloumu. Je zamčeno. To snad ne! Jediné klíče od těchto dveří, o kterých vím, mají fyzikáři v kabinetu. Co se dá dělat...
S odporem překračuji šmouhu a otevřu dveře do kabinetu. Výkřik mi zamrzne v hrdle. Chvíli nechápu. Pohled, který mám před sebou... je... já nevím... bože... Z úst se mi vydere výkřik. Snad to není ani můj hlas. Můj bože... ježiš... Brýle mi vypadnou z ruky a chytám se za ústa. Ne nekřič... co když ten, co to udělal tu ještě je?? Tělo fyzikáře Mináře je připíchnuto velkými hřeby k interaktivní tabuli. Hlavu má rozmlácenou na kaši a trup rozpáraný... u jeho pokřivených nohou se v kaluži krve válí vnitřnosti. Jako by ho někdo vykuchal.
Je mi na zvracení. Asi budu blejt... panebože... rychle hmátnu na nástěnku, kde většinou visí klíče.
Nejsou tam. Sakra. Má je u sebe? Ne... ne... Dělej huso!... musíš pryč. Vem mu je z pláště. Asi se pozvracím, ale odhodlaně udělám krok ke zkrvavené mrtvole.
Ok... dýchej, zhluboka se nadechni a... oh, bože, už zase ten pocit, že se pozvracím...ble...to muselo ven. Dobře, teď nebo nikdy. Ano, jen takhle natáhnout ruku, trefit se do kapsy... k sakru!! Tady nejsou, možná je má v jiné kapse. Ne, na to fakt nemám žaludek. Musíš! Kriste, v životě by mě nenapadlo, že budu šacovat mrtvolu, ehm, spíš zbytky mrtvoly. Další marné pokusy, klíče tu prostě nejsou. Je mi špatně. Musím pryč. Ten zápach mrtvoly, vykuchané jako ryba, je v takovém horku nesnesitelný.
Letím na záchody a znovu zvracím. V hlavě mi tepe jen jedna myšlenka... pryč, pryč, prýýč!! Nedá se to vydržet. Když se přesunu k umyvadlu, s hrůzou zjistím, že na rukou mám jeho krev. Bože. Nikdy se mi z krve nedělá blbě, ale...on je mrtvý...mám na rukách krev mrtvoly. Musím si je vydrhnout. Jde to těžko, bez mýdla a bez teplé vody - ty tu nikdy nejsou. Chvíli si mechanicky drhnu ruce a nepřítomně zírám na tabulku nad umyvadly Myjte si ruce teplou vodou a použijte desinfekci. Jo jasně... Přemýšlím, co budu dělat. Dělá se mi zase blbě a začínám propadat panice. Nemůžu přijít na žádné vysvětlení, na tož ta to, co udělám dál. Bože, co se to se mnou děje?! Sakra vzchop se! Přece tu nezůstaneš sedět u umyvadla a klepat se jak ratlík.
Nádech, výdech. Nikdy jsem nevěřila, že to funguje, ale asi jo. Cítím, jak se uklidňuju a začínám reálně přemýšlet. Je mi jasné, že musím pryč. Ven ze školy. Takže, jaké mám možnosti? Dveře jsou zamčené a klíče se zřejmě ztratili. Další možnost okna. K sakru! Zapoměla jsem, že okna v přízemí mají mříže, od té doby, co se do školy vloupali dva zlodějíčci a úplně vybílili počítačovou učebnu. To je ono! Počítače. Že mě to nenapadlo dřív. Musím dát někomu vědět, co se tady stalo.
Vyjdu ze záchodů a při pohledu na krvavou šmouhu mě znovu popadá panika. Ne, klid. Když utíkám k PC místnosti, zahlédnu periferním viděním nějakou osobu venku na dvoře. Zastavím se. Co to bylo? Nevypadalo to jako osoba ze školy. To vím jistě. Sice jsem tichá a nemám moc kamarádů, ale mám dobrou paměť na tváře.
Při pohledu na dvůr si všimnu jízdních kol. To znamená, že ti co na nich přijeli, tu někde musí být. A taky popelnice tu nejsou, takže školník už je vyvezl před bránu jako to dělá každou středu, takže tu taky musí být.
Najednou sebou škubnu. Co to bylo za zvuk? Rychlé kroky a těžký dech někde za mnou. Zběsile se otočím, ale nikoho nevidím. Blbost. Nic to nebylo. Ne, ticho...sípot. Panebože. Znovu panický strach. Co to je? Zapomínám na počítače a běžím. Utíkám k pár třídám, jako šílená otvírám dveře, ale všude se mi naskytne ten stejný pohled. Prázdná třída. Kde jsou všichni?! Neustále se musím otáčet.
Vběhnu do proskleného koridoru s nadějí, který spojuje, že zahlédnu aspoň někoho. V životě jsem si nepřála být mezi lidmi tak jako právě teď. Jenže...ať se rozhlížím, jak chci, nikoho nevidím... ale počkat... tam! Nějaké auto. Zkouším křičet. Jako ve zlém snu ze sebe nevydám ani hlásku a auto zmizí za zatáčkou. Ne!! Sakra! Kurva!
Až teď jsem si všimla, že obloha nějak potemněla. Asi bude bouřka. Co to zas děláš?! Přestaň přemýšlet nad pitomou bouřkou, před tou se schováš pak. Utíkej, sakra!
Zase... ty dunivé rychlé kroky. Tak na co, sakra, čekáš? Utíkej! Zdrhám jako o život. Panika mě zcela uchvátila. Nevím kam, jen běžím a běžím. Někam se schovám...ne, co když mě TO najde a dopadnu jako Minář? Prudce otevřu dveře průchozí třídy a málem zakopnu o ležící tělo. Mám, co dělát, abych nezačala vřískat. Naštěstí nevidím, co se s ním stalo. Leží ke mně zády s hlavou v ratolišti krve. Do očí se mi tlačí slzy. Strachu, smutku a beznaděje. Taky neuniknu?
Poznávám ho jen podle tmavých vlasů, ještě neslepených krví. Zdálo se, že jen on mi rozumí. Moje spřízněná duše. Proč jsem nikdy neměla dost odvahy ozvat se mu?
Nevím kam dál...leží u dveří a já...já nemám odvahu překročit ho. Nějak mě opustila odvaha úplně. Dělej! Je to jen tělo...duše už tu dávno není. Doprdele! Já to prostě nedokážu. Chci zalézt někam do kouta a tlouct hlavou do zdi tak dlouho dokud ta bolest nezmizí... dokud všechno kolem nezmizí.
Ne, to nesmím. Vzchop se! Dokážeš to. Musím jinam...běžím zpátky. Jakmile vidím schody už nad ničím nepřemýšlím a jen zběsile, skoro zoufale utíkám. Sbíhám schody po dvou, po třech. Dole pootvírám všechny dveře, ale jediný pohled, který se mi naskytne jsou mrtvá těla zkroucená v křečích, plno krve a podivných smrad mrtvých těl. Už se nad tím nepozastavuji. Cítím jen podivnou otupělost. Letím dál labyrintem školních chodeb hnaná touhou spatřit lidi – živé lidi a taky smrtelným strachem, který mě zcela polapil do svých sítí. Nemůžu už... ale taky se nemůžu ani na chvilinku zastavit. Cítím horký dech, cítím, že už mě TO každou chvíli musí chytit, nebo něčím praštit. Ohlédnu se. Nic nikdo tam není. Ale já to slyším. Slyším ty kroky, ten dech.
Teď se na chvíli zastavily. Jakoby to na něco čekalo. Zas to ticho. Ticho před bouří. Musím běžet dál nebo se z toho zblázním. Podivné, že neslyším ani vlastní dech. Bež! Ale co když mě bude někde čekat? Kašlu na to, musím ven... Pohlédnu na prosklené dveře naproti laboratořím Už to zase slyším. Hledá mě... určitě. Je blízko, vím to. Ale nemám odvahu otočit se, jen se panicky snažím otevřít ty zpropadené dveře.
Konečně povolily a já se nadechuji dusného bouřkového vzduchu a vybíhám ven. Otočím se, abych to zahlédla a v tom mě oslní záblesk, zaslechnu kovový rachot a ucítím palčivou bolest v hrudi. Začíná pršet. Blýská se. Sleduji dveře, ale nikoho a nic v nich nevidím. Nechápu to. Už mě mohl dostat. Zase ta bolest. Chci se pohnout, ale nejde to. Proč ležím na zemi. Zvednu ruku a nechápavě na ni zírám. Proč? Co? Kde se vzala ta krev? Zděšeně pohlédnu na svou hruď. Jsem přišpedlená, doslova, k zemi obřím kusem kovu. Po tváři mi stékají dešťové kapky, možná slzy. Ta bolest se rozšiřuje do celé těla. Přijde mi zbytečné volat o pomoc. Ne...já nechci umřít....nechci... Chci spát. Ať už mě sledovalo cokoliv, asi dosáhlo čeho chtělo. Ale já nechci...



Denní tisk
Regionální listy

Štramberk- Dne 12.5. 2009 zasáhla štramberské gymnázium smutná tragédie. Sedmnáctiletá studentka gymnázia V. K.
se stala obětí uvolněného hromosvodu při první jarní
bouřce. Dle očitých svědků dívka zběsile bez zjevné příčiny vyběhla jako smyslů zbavená na školní terasu a nereagovala na varovné výkřiky studentů ani profesorů. Uvolněný hromosvod, jež se v tu chvíli řítil k zemi, dívku těžce zranil a ta na místě svým zraněním podlehla i přes veškerou záchranou snahu profesora Miroslava Mináře. Ředitelka Háčkova se odmítla k tragédii otevřeně vyjádřit.Avšak rázně odmítla jakékoli obvinění ze zanedbání bezpečnostních opatření školy. Inspekční revize potvrdila, že veškerá pravidla byla dodržena a škola má vše v pořádku. Jak se tedy stalo, že došlo k odlomení hromosvodu zřejmě zůstane záhadou a stejně tak i tragická smrt V. K.