Ona

Anotace: Songfic na píseň od Daniela Landy.

,, Dědečku..." Ptalo se to mládě zvědavě. ,,...kolikrát v životě jste miloval?" A starý rozechvělý muž, který seděl v křesle, zaklonil hlavu a rozesmál se. Co může vědět skoro dítě o lásce? Proč se ten, kterému ještě teče mlíko po bradě, ptá na takové věci?
,,Jen jednou..."

Prozraď mi její jméno, je krásná a tajemná.
A pod bílým závojem jí prosvítají ramena.

Chlapec se vědoucně usmál, jako by on znal všechna tajemství světa. ,, Babičku, viďte?" I děd se pousmál. Jak může býti mládí pošetilé. ,, Ne dítě. Babičku jsem měl rád. Avšak jen jednou jsem zakusil tomu, co je to milovat. Kdo někdy ochutná tu opojnou, vášnivou lásku, již vícekrát doopravdy nemiluje..."

,,Ale dědečku! To babička přece byla vaší ženou. To ona povinula vám dítě, mého otce. Ona byla tou, co stála vám po boku... Kdo tedy je ta žena, které patří vaše srdce?"

Prozraď mi jméno tý, co kluci o ní sní,
s láskou a nenávistí dává se do písní.
Řekni za čím se skrývá, když v posledním tanečku
zatahá za špagát pohřebních zvonečků.

,,Byl jsem tehdy ještě malé dítě... A ona již byla stařenou ve světě lidí. Kam až sahala lidská paměť, tam všude ona byla. Tak krásná, tajemná... Její přízeň přinášela čest a slávu..." A starý dědek octne se ve vzpomínkách zas ve svém mládí. Chvějící se ruku, položí na vlasy vnuka, klečícího mu u nohou. Zrak upne do dáli a slova sama plynou po jazyku.

Hochům se lesknou oči, když bubny v myslích zavíří.
Krev stéká po obočí a sladkou chuť má polibek upíří.

...Bylo to čerstvě z jara, když přijeli k nám do vsi vojáci. Měl jsem ve vínku sotva pár let. Patnáct podzimů, mělo mi toho roku být. Krásně nastrojení ve svých uniformách, nesli si mušketu přes rameno. Všichni do jednoho tváříc se pyšně.
,,Matko..." Zeptal jsem se tehdy se skleným pohledem. ,, Kdo jsou? Jaké tajemství a příslib skrývají jejich tváře?" A matka, odpověděla mi takto: ,, Jsou to oni! Milenci té kruté paní! Té která krade matkám syny a ženám muže! Vyvaruj se synu stejné chyby. Neopouštěj matku svou! Zapřisahám tě, nestaň se dalším z mnoha!" Takto a podobně naříkala matka potichu večer, když vískala mé vlasy prsty. Já už však věděl to, co mi bylo jasné od raného dětství. Už jako malí kluci, hrávali jsme si na statečné vojáky. Klacky nahradili meče a praky z lískového dřeva pušky. Bojovali jsme tenkrát proti Turkům. A vždy vítězně přitáhli jsme domů k večeři... Byl jsem pro ní stvořen...

Zaslechneš její jméno, když děti si na ní hrávají.
Na sen o nebezpečí myslej mladí kluci potají.

A tak, nechal jsem se stejně jako spousta dalších i já naverbovat. Ach chlapče, cesta k objetí této milenky je trnitá. Mladý muž musí projít tvrdým výcvikem, než mu poprvé dovolí sáhnout si na ní...políbit ji.
Tam potkal jsem jednoho starce. Byl jedním z jejích nejvytrvalejších milenců. Ačkoliv ho tolikrát zradila, tolikrát se ho pokusila zabít, on vydržel. Byl snad dítě štěstěny. Vždy dokázal uniknout nástrahám tohoto života. A ten moudrý muž mi po večerech vyprávěl o tom, jaké je to žít s touto krutou dámou. Čím více hrůzy mi líčil, tím více jsem se těšil až se skutečně setkáme... Bylo to jako když šlechta čeká před pokojem krále na audienci. Je to přirozené a přesto to vyvolává chvění. Ten pocit, že jsi výjimečný. Že tohle se vícekrát nemusí stát.

Její rty jsou tak horký a milence svý nezradí,
sladko maj navždy v puse ty, co jednou kvér si pohladí.
A oči má trochu vlhký, když podpatkem střevíčku
rozdrtí iluze máminejch mazlíčků.

A pak jednoho dne dostal jsem i já možnost konečně spatřit svou vyvolenou a přitisknout své horké rty na její krásné tělo. Postavili mě do přední linie. Před námi se hromadil nepřítel. Napětí ovzduší bylo hmatatelné. Čekali jsme na jediné, až konečně skutečně přijde... Velitel na nás volal slova povzbuzení: ,,Nebojte se vojáci! Sláva bude provolávána na počest našich jmen!" Já ovšem napotřeboval žádná slova. Ne, ke mně se strach nedostavil. Byl jsem vzrušen tím nadcházejícím okamžikem. A pak se objevila. Velitel zakřičel rozkaz a naše vojsko se hnalo na nepřítele. Ne, mladíku. Kdo nezažil střet vojáků v poli, ten si nevybaví ten pocit. Naráz jsme byli u sebe. Bili jsme okolo sebe hlava nehlava. Všude stříkala krev. Těla kamarádů se nám pletla pod nohy, stejně jako těla nepřátel. Ten nasládlý zápach krve, mísil se s pachem střelného prachu. Vytvářel ten nejopojnější parfém. Ještě teď. když zavřu oči, cítím ji. Její tělo...

Hochům se lesknou oči, když bubny v myslích zavíří.
Krev stéká po obočí a sladkou chuť má polibek upíří.

Když ruce ochabují oslabením. A tělo zoufale touží po odpočinku. V ústech cítíš tu sladkou krev. Ten pocit vyrovná se plně zážitku z milování se ženou. V každém dalším boji, překvapuje tě zas a zase horkostí svých úst. Žádostí svého těla. Novým zážitkem. Tak krásným a tajemným...

Její jméno je válka, když objímá svý milence.
Matky dál vychovávaj, někdy zbytečně, mladý šílence.
To se pak sevře v krku, když ukáže třeba na tebe,
a pak "Chraňte naše duše!!" často zaznívá do nebe.

,,Válka! Válka!" šeptá si děd pro sebe a oči se mu zavírají. Je na konci vyprávění. Nechává se unést do říše snů, aby znovu mohl být se svojí milenkou...
Vnuk sedí, ani nedýchá. Jeho oči jsou teď upřené do dáli. Nevšiml si, že dědeček zmlkl. Nechal se unášet představou války. Války. Už ví, že i on je stvořen pro to, aby se stal dalším z mnoha...