Klícka

Klícka

Anotace: Co se skrývá v klícce???

Martina byla ráda, že si sehnala brigádu – a hlídání dětí u zazobaných lidiček se stávala jednou z nejoblíbenějších a nejlépe placených prací pro mladistvé v kraji. Ráno vstávala brzy, aby se mohla dostatečně připravit a udělat tak dojem na své nové zaměstnavatele.

Domek na kraji města měl žlutou hrubou omítku, hnědé rámy v oknech a klenutou branku porůstala divoká růže. Naproti domečku se vinula pečlivě udržovaná cestička obroubená lavičkami, na kterých po ránu posedávali ospalí lidé. Martina zastavila před železnou brankou, zhluboka se nadechla a zazvonila. Po chvilce ze dveří vykoukla kudrnatá hlava asi třicetileté paní.
„Jé, ahoj,“ začala optimisticky, „ty jsi Martina… ehm… Martina…“
„Martina Dolehalová. Ano, to jsem já,“ odpověděla Martina a snažila se nevnímat lidi nepamatující si její příjmení.
„Výborně. Už na tebe čekáme. Za chvíli odjíždíme a potřebujeme tedy pohlídat tady naší malou… Sáro!“ zavolala paní.
Sára Bughamová byla roztomilá blonďatá holčička. Kudrnaté vlasy zdědila po mámě. Jemné vlnky jí rámovaly bledý oválný obličej a dodávaly jí na dětském kouzlu.
„Richarde, jedeme. Jsi moc hodná, že nám malou Sáru pohlídáš. Na konferenci bychom ji vzít nemohli.“
„Nemáte zač. Bude v pořádku.“
Paní Bughamová se nervózně zasmála a prohodila: „To doufám, Martino.“

Celé dopoledne to šlo dobře. Sára byla i milá a vstřícná a nezlobila, což byl u šestileté holčičky docela zázrak.
„Nepůjdeme se projít ven, Sáro?“ zeptala se Martina, zatímco jsme kreslili naše rodiče. Sára se právě snažila přijít na to, co jejímu tatínkovi chybí na obličeji. Vzhlédla od své kresby a se soustředěným výrazem dítěte na ni koukala. „Tak jo, ale můžu jenom před dům.“
„Jistě.“

Venku svítilo sluníčko. Na chodníku se ale neprocházeli lidé. Nikdo nejel na kole skrz stromovou alej ani nikdo na nikoho nepokřikoval. Jediný člověk, který široko daleko seděl, byl jeden pán na lavičce před domem. Seděl tak, brunátnou tvář měl vystavenou slunci a v pravé ruce držel klícku. Martina hádala, že na kočky. Sáru okamžitě zaujala a tahala ji za rukáv, aby se tam šla podívat.
„Nedělejte to,“ ozval se najednou vedle Martiny varovný hlas. Koukla se a uviděla stařenku. Z její seschlé vrásčité tváře na ni hleděly moudré a zářivé oči plné života. „Nedívejte se tam.“
„Kam?“
„Do té klícky.“
„Proč?“
„Je to nebezpečné.“
„Co v ní je?“
Stařenka zaváhala, než odpověděla: „Smrt. Když se na ni podíváš, zemřeš.“
„Co by tady dělala smrt?“
„Asi tu má práci. Někdo tady má zemřít.“
„A sakra! Sáro??!“
Martina se ohlédla za rameno. Sára klečela u pána, ten se smál, a ona hovořila na věc v klícce a taky se smála. „Či, či, čí…“ Když se Martina otočila zpátky, stařenka už tam nestála.
Martina se rozeběhla k Sáře. „Sáro, pojď domů.“ Dávala přitom dobrý pozor, aby se nepodívala na věc v klícce.
Kdyby se ale podívala, neviděla by nic určitého. To nemělo žádný specifický tvar. Bylo to nejspíš černohnědé a vydávalo to zvláštní pištivé zvuky. Na Sáru to upíralo zlostné a jakési hypnotické oči.
Sára však Martinu nevnímala a rozeběhla se cestičkou k městu. „Sáro, ne!“ zaječela Martina, ale už bylo pozdě.
Řidič auta později dosvědčil, že mu holčička pod auto opravdu skočila. Martina se v hrůzných slzách dívala na silnici a věc v klícce vydávala spokojený vrčivý, skřípající zvuk, jak se radovala.
Autor Monica., 22.07.2010
Přečteno 322x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Nádhera, teď se už do žádné klícky rozhodně nepodívám.

26.08.2010 10:17:00 | Tajemná

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí