CHARE

Anotace: Velice krvavá a brutální povídka inspirovaná skutečnou událostí. Doporučuji pro čtenáře silné povahy.

Naše nároky jsou jasné. Prosby však nevyslyšené. Všichni o nás víte, přesto děláte, že neexistujeme. My však žijeme a váš přístup k našim životně důležitým otázkám nás donutil zajít do krajností. Proto jsme se rozhodli vykonat čin, po němž na nás už nezapomenete. V naší krajně nepříznivé situaci nemáme již na vybranou. Slova selhala, teď nastupují činy. A než 26. září skončí, vy budete plakat za to, že jste naše volání nevyslyšeli dříve. Mohli jste to zastavit, ale neposlouchali jste. A vaše ignorace teď zapříčiní tragédii.

CHARE – 19.8.2008





Dne 26. září byl zatčen jeden z vůdců ozbrojené skupiny CHARE, která již roky usiluje o autonomii východu naší země. V posledních letech ale její členové prořídli a přišli o většinu svého vedení. Zatčení jejich vůdce tak může být velice významným okamžikem v jejich pádu. Odborníci i pozorovatelé se shodují, že rozpad této nechvalně proslulé organizace je již na obzoru a dojde k němu velice brzy.

Noviny Právo a Spravedlnost – 28.9.2007



TENTO PŘÍBĚH SE NEODEHRÁVÁ V KONKRÉTNÍM MÍSTĚ ANI STÁTU.

PŘESTO SE AUTOR VOLNĚ INSPIROVAL SKUTEČNOU UDÁLOSTÍ.



ANDREU NACH

UVÁDÍ

CHARE




1. Škola
Pátek, 26. září 2008 – 8:00

„Tak rychle do lavic, děti,“ volá na nás paní učitelka. Ještě chvíli ji nechám očima těkat po třídě, než ji uposlechnu. Slavím totiž své dvanácté narozeniny, a proto musím přijmout ještě pár pogratulování. Hlavně od Evy, která právě vešla do třídy. Její modré oči se tak krásně zabořily do mých, až cítím své tlukoucí srdce v krku. Pane jo, ta je ale krásná. Musela si vyžehlit vlasy, protože mi přijde, že je má daleko rovnější. Sahají jí až k lopatkám.

„Ahoj, Evi,“ usměji se na ni.

„Ahoj, Christiane. Všechno nejlepší,“ podává mi ručku. Je menší než ta má, ale o to více jemnější. Skoro se až stydím jí podat tu svou. Ač otec říká, že mozole jsou pro muže podpisem toho, že je muž, tak já to při pohledu na Evu vidím jinak.

„Chceš bonbónek?“ podávám jí jako v mrákotách sáček plný sladké pochutiny.

„Děkuju,“ vzala si s jahodovou příchutí a vložila do těch nejkrásnějších úst, která jsem kdy viděl. Pane bože, proč nemůžu být ten bonbónek?

„Taky všechno nejlepší, kámo,“ přišel ke mně můj nejlepší kamarád Tomáš.

„Jo, moc díky.“

„Už se nemůžu člověče dočkat té oslavy.“

„No tak, no tak. Christiane. Ty gratulace si schovej až na přestávku.“ skočila nám třídní do řeči.

„Ano, paní učitelko.“

Usedám tedy do lavice a sám si beru jeden bonbón, přesně takový, který si vzala Eva.

„Tak dneska si probereme další část období Římské říše. Minule jsme založili nové náboženství. Kdo ví jaké?“

„Já vím, paní učitelko!“ přihlásila se Antonie.

„Dobrá, Antonie. Jaká to tedy byla víra?“

„Křesťanství,“ odpověděla s jistotou.

„Přesně tak. A víš, v čem byla křesťanská víra tak jedinečná od ostatní?“

„Věřila v jednoho Boha, kterému nemusela skládat oběti.“

„Přesně tak. A vycházela z židovské víry. Dneska se ale přesuneme trochu dál v čase a podíváme se na její počátky i to, jak byla za dob tyranského císaře Nerona pronásledována a její zastánci krutě popravováni.“

„Slyšel jsi, Christiane, o Sendy?“ zašeptal na mě Tom.

„Ty myslíš, jak jí otec zmlátil potom, co přinesla tu čtyřku z jazyka?“ pohlédl jsem na poslední lavici, kde tato zakřiklá dívčina sama seděla.

„Jo. Prý si pro jejího otce došla policie. Strávil na stanici celou noc. Vím to od mého táty.“

„Páni, to je hustý.“

Obracím opět svou pozornost na paní učitelku a poslouchám ji. Občas se skrz špinavá okna zadívám ven do ulice, kde právě svítí ještě jasné, teplé sluníčko. Jako v létě. Stromy jsou plné zeleně a na dětském hřišti u školy si hrají s maminkami malé děti, co nuda v podobě školních lavic a poslouchání látky teprve čeká.

Venku je krásné babí léto a my musíme trčet v téhle zapáchající škole.



2. Porada
Středa 24. září 2008 – 13:00

„Alle! ALLE! Tak už pojď. Šéf nás chce vidět.“

„Už jdu,“ zvedám svůj zadek ze záchodového prkénka, od kterého se nemůžu odlepit snad celý den. Zřejmě nějaká zatracená viróza. Ještě si jdu umýt ruce, než předstoupím před našeho šéfa, který mě a mým kolegům oznámí, jak vlastně vstoupíme do historie.

„Pořád máš ty střevní problémy, Alle?“ upnul na mě svůj zrak Ralf – vůdce celé akce.

„No, lepší se to. Do akce to bude v pohodě,“ usměji se na něj. Jeho tvář však zůstává jako vždy chladná.

„Tak, přátelé,“ povídá Ralf dál. „Cílem akce bude – jak již víte – základní škola svatého Metoděje. Tady máme její plány. Bude to tak, že v 9:05 vnikneme do areálu budovy. Hlavní vchod se nezamyká, a co víme, tak jsou odemčený i tyhle dva boční vchody. Nás šest se tedy rozdělí na dvě dvojice. Já a All. Bene, ty půjdeš s Erikem a Daniel jako jediný bude mít dámský doprovod, Ednu. Proto to vezmete hlavním vchodem, zatímco my zabarikádujeme ty postranní.

„Ten hlavní, kterým my půjdeme, zůstane otevřený?“ zeptala se Edna.

„Se skleněnými dveřmi neuděláme nic. Klíče k nim jsou v kanceláři řiditele.“

„To bude ale první místo kam jdeme. Můžeme odtamtud klíče pobrat a zamknout vše důležité.“

„Nad tím už jsme uvažovali, ale trvalo by to moc dlouho.“

„Ne pokud si s sebou vezmeme samotnou paní ředitelku,“ namítala dál Edna.

Místností zavládlo chvilkové ticho.

„Jo, to by snad mohlo jít. Tak mě ale teď dobře poslouchej. Krom hlavního vchodu zamkni dveře do tělocvičny, jídelny a hlavně sboroven. Ujisti se ale, že v místnostech nikdo nebude. Já s Allem si vezmeme na starost třídy v západní části budovy, protože tam právě vejdeme. Všechny děti odtamtud nahrneme do šaten ve sklepení. V tu dobu ty, Danieli, už tam budeš instalovat výbušniny. Umístíš je nad okna a k nosným pilířům budovy. To je tady a tady. Ty, Edno, pak půjdeš s klíči od třídy za námi a zamkneš je. Zároveň k některým dveřím umístíš výbušniny. Nemáme jich dost, tak nechám na tobě, jaké dveře si vybereš. Víš jak se s tím zachází?“

„To že jsem ženská neznamená, že jsem blbá.“
Všichni se zasmáli.

„To ne no. Takže dál. Počítám, že v 9:15 začneme vyjednávat, protože v tu dobu přijedou asi první poldové. Ty, Alle,“ ukázal na mě, „jim sebereš veškeré mobilní telefony. Všechno, čím by se mohli domlouvat s okolním světem. A pak už to bude jen na mě a podmínkách toho, co vyjednáme. Pokud nás vezmou v potaz a propustí našeho vůdce z vězení, tak se můžeme pokusit dostat ven a nebo umřít s pocitem, že jsme zajistili klidnou budoucnost naší skupiny. Pokud to nesplní, tak na nás svět už nikdy nezapomene.

„Pravda pravdoucí,“ přikývnu a několik z nás dodá náboženská slova.

„Tak, pánové, za naši svobodnou zem…“

„CHARE! CHARE! CHARE!“ zvolali jsme naráz všichni.



3. Před počátkem
Pátek, 26. září 2008 – 8:45

Začala pětiminutová přestávka. Svou pozornost jsem opět upnul na Evu. Můj kamarád Tomáš si mezitím odskočil na toaletu, kde s Billem a Markem probíral své oblíbené téma, počítačové hry.

„Evo, co budeš dělat dneska po škole?“ zeptal jsem se jí.

„No plánuju jít s kámoškama někam za tancem. Nechceš jít taky?“

„A můžu si s tebou zatancovat ploužák?“

„Určitě,“ celá zářila jako to sluníčko.

„A v kolik a kde bysme se sešli? Já ještě musím tátovi pomoct se dřevem.“

„No,“ zamyslela se. „Budeš mít čas v šest?“

„Jo to určitě budu,“ přikývl jsem jí.

„Tak to je skvělý. Tak v šest třeba u kostela.“

„Dobrá. Budu tam.“

Mezitím za okny třídy před dětským hřištěm, kde si malé děti za přítomnosti maminek a tatínků hrály na kolotočích, prolézačkách a pískovištích, zaparkovala tři auta. Vozidla narvaná zbraněmi a výbušninami.

„Christiane! Víš co jsi dostal z té slohovky?“ přiběhla ke mně pihovatá Sendy.

„Ne.“

„Za jedna! Dopadl jsi nejlíp ze všech. Úča mi to právě řekla.“

„To je super,“ ihned mě polil hřejivý pocit hrdosti. Až tátovi a mámě řeknu, co jsem dostal, tak určitě jen u pochval nezůstane. Obzvláště proto, že jim náš rodný jazyk dělal vždy mnohem větší problémy než matika.

„Ještě tři hodiny a domů. To je vopruz. Už mě to tu nebaví,“ stěžovala si naše věčná třídní pesimistka Antonie.

„Hele, Anet,“ jak se zde naší Antonii přezdívalo. „Je pátek a pak volná sobota a neděle. Tak co kdybys přestala alespoň dneska být tak pesimistická?“ mračil se na ni její spolusedící Petr.

„A co je na pátku tak úžasnýho? Vstane se, jde se do školy, kde se zase nudíš,“ reagovala na to Aneta.

„To, že jsou po něm dva volné dny. A že s ním volno začíná.“

„No jo, ale před tím tady musíme trpět. A když jsme u toho, tak po těch dvou volných dnech zase přijde pondělí. Takže nemám proč se radovat.“

„Všechno jednou končí, Anet. Všechno. Ty jsi vážně pesimistka jako nikdo, koho jsem kdy poznal.“

Na to mu Anet odpověděla jednoduchým úšklebkem.

U třech aut venku se mezitím otevřely dveře. A ve stejnou chvíli se ozval školní zvonek. V ten okamžik nikdo, vůbec nikdo z naší školy ani města, krom těch šesti lidí v autě a několika dalších, netušil, co se má za pouhopouhých deset minut stát.

Naši rodiče byli v práci. Vydělávali peníze na rodiny. Někteří leželi nemocní doma. Pár, skutečně ale jen pár si užívalo u svých milenek a milenců. Vše prostě běželo ve svých starých kolejích.

Už ale jenom malý okamžik.



4. Rozloučení
Čtvrtek, 25. září 2008 – 19:34

Další zamračený den, který slibuje déšť. Ideální čas navštívit hrob své manželky. Obzvláště, když vedle ní mohu brzy ležet taky. Ale nebýt právě její smrti, tak bych se k CHARE nikdy nepřidal.

„Ahoj, miláčku,“ skoro šeptám její mohyle. „Podívej, přinesl jsem ti žluté růže. Tys měla přece nejraději, ne? Tady, dám ti je místo těch uschlých lilií.“ Z levé kapsy své bundy zároveň vytahuji svíčku a zapalovač.

Vybledlá černobílá fotka mé ženušky se stále usmívá. Tak, jak se na mě usmívala za života její tvář, když tu byla ještě se mnou. Poté, když jí objevili tu nemoc, úsměv se jí z tváře vytratil. A i když to byla vyléčitelná nemoc, raději ji doktoři dali do pořadníku až někam dolů. A tak, než se na mou lásku dostala řada, byla už měsíc po smrti.

Dlouho jsem se soudil o to, že ji nemocnice mohla zachránit. Jenže ani soudy nebyly k nám, lidem z nejvýchodnějšího cípu země, spravedlivé. Pravdu měla nemocnice. A tak smrt mé manželky zůstala bez potrestání. Tu mi nabídla až CHARE. A proto jsem se k ní přidal.

Zapaluji sirku a od ní svíčku. Její plamen je poklidný, jasný. Teď i v noci bude ozařovat její překrásnou fotografii. Kamenný kříž na jejím náhrobku je zcela v tomhle poli stovek podobných křížů ztracen. Když je tak vidím, říkám si: kolik asi lidských životů si vyžádal tento zkorumpovaný stát na našich milých spoluobčanech. A kolik z nich je pochovaných na této půdě?

Ještě nějakou dobu mlčky v myšlenkách setrvávám na tomto posvátnem místě. S velikou pravděpodobností zde již velice brzy budu pochován. Má žena by určitě nesouhlasila s tím, co udělám. Ale vím, že ani nesouhlasila s tím, že ji nechali zemřít. Brzy i já naleznu svůj klid a spočinu vedle své drahé. Závěť jsem napsal a teď už zbývá jen se naposledy vyspat a jít do akce mého života. Akce, po které na nás nikdo nezapomene a my se staneme legendou.

„Promiň, miláčku. Omlouvám se ti. Udělám něco moc špatného, abych do budoucna pro hodně lidí zajistil mnoho dobrého. Vím, že by jsi byla proti, ale takhle už to dál nejde. Vždycky tě budu milovat a vím, že ty mě taky. Snad si to brzy řekneme přímo. Miluju tě.“

Z očí mi tečou slzy, když odcházím ze hřbitova. A v duchu si jen říkám, ať těch slz je víc a ať je pořádně vnímám. Jsou to dost možná poslední slzy v mém životě.


5. První výstřel
Pátek, 26. září 2008 9:00

„Tak pojď k tabuli, Christiane, a zjisti nám, kde má trojúhelník ABC svůj střed.“

Upřímně jsem se zaradoval, protože matika, to je moje. Určitě lepší než hloupý cizí jazyk. Klidně a sebejistě vstávám ze židle a u tabule pomocí pravítka dělám několik čar, které se protínají ve středu trojúhelníku. Tam zakreslím střed pod bodem S.

„Výborně. Běž si sednout. Píšu ti malou jedničku. Máš už tři. Ještě dvě a je to za velkou do žákovské.

Tak a teď k tabuli půjde Viola a narýsuje nám kružnici opsanou.“

Ještě dvě jedničky a udělám doma velikánskou radost. Mé celoroční snažení se začíná vyplácet. Pokud to takhle půjde dál, tak mám vyznamenání jisté. Dneska je prostě nádherný den.

„Takže kružítko zapíchnu do středu,“ říká s nejistým hláskem Viola. „A udělám kruh takhle.“

„NE!“ zarazila ji rázně naše paní učitelka. Její oči se za brýlemi zúžily a její ústa zašklebila. „Tohle je kružnice opsaná, ne vepsaná. Opsaná jako venku, ne opsaná jako uvn…“

„POMÓÓÓ…“

„BANG!“ ozval se křik a poté hlasitý výstřel, který vylekal nejen paní učitelku, ale i nás ostatní. Záhy se dveře naší třídy rozlétly a dovnitř vpadla postava v tmavých šatech s černou punčochou na obličeji.

„Nikdo ani hnout!“ namířil na nás brokovnicí s upilovanou hlavní, ze které se ještě kouřilo.

Kdesi za ním procházela chodbou jiná třída s rukama nad hlavou doprovázená jiným mužem v masce, ale se samopaly v rukách. Většina dětí plakala a někteří ječeli při pohledu na něco před nimi.

„Tak a teď mě všichni budete poslouchat. Pokud ne, tak celou tuhle školu vyhodíme do vzduchu i s vámi všemi,“ přistoupil ten muž s hlubokým hlasem k oknům, aby se náhodou někdo neodvážil vyskočit ven.

„Co od nás chcete?“ zašeptala se strachem v hlase paní učitelka.

„POKUD NEBUDETE POSLOUCHAT, DĚTI,“ zahřměl ten muž, „TAK DOPADNETE TAKHLE!“

Záhy se ozvala ohlušující rána. Paní učitelce se celé čelo i s týlem oddělilo od zbytku hlavy a na tabuli, kde byl nakreslen trojúhelník, se rozprskly kousíčky jejího mozku, krve a mozkomíšní tekutiny.

Celá třída se dala do hlasitého jekotu. Violet, jenž stála stále u tabule, byla potřísněna krví. Její oči se přetočily okamžitě vzhůru a padla v mdlobách k zemi.

Strach mi najednou pulzoval celým tělem. Nevěděl jsem, co mám dělat. Utéct, zůstat nebo poslechnout toho šílence se zbraní. Pak jsem si uvědomil, že kus ode mě se strachy klepe má velká láska Eva. Okamžitě jsem pobral odvahu a otočil se na ni.

„Evo, Evo. Poslouchej mě. Všechno bude v pořádku,“ byla to jediná slova, která jsem v té chvíli dokázal v hlavě vyplodit.

„DRŽTE HUBY! SPRATCI!“ vyjekl na nás ten muž a záhy se z chodby ozval další vzdálený výstřel, tentokrát z pistole.

Všichni spolužáci utichli. Nastalo hrobové ticho.

„Tak, teď dejte ruce vzhůru,“ pokračoval klidněji vrah naší paní učitelky. Ústím brokovnice přejel po třídě a udělal několik kroků v rozšiřující se kaluži krve směrem k zadním řadám.

„Vidíte, jak jste šikovní. A teď se hezky všichni vydáme do šaten. Tak šup šup ke dveřím. Výhodu máte v tom, že dneska nemusíte dělat dvojice. Jsem totiž plně přesvědčen, že budete hodní.“

Jak řekl, tak se stalo. Celá třída se jako jeden poslušný pejsek přesunula ke dveřím do chodby a s jeho povolením jsme šli k šatnám. První se okamžitě dali do dalšího jekotu, který se rozléhal po celém areálu této malé školičky s dvanácti třídami. Zprvu jsem nevěděl proč tak ječeli, ale jen co jsem bok po boku s Evou opustil třídu, zjistil jsem to. Asi pět metrů od našich dveří leželo v tratolišti krve dítě s dírou v zádech velkou jako pěst. Byl to osmiletý Anton. První oběť teroristů. Shodou náhod šel na toaletu ve chvíli, kdy se útočníci vraceli, aby mohli potichu zajmout další třídu a poté ji odvést do šaten.

„Nedívej se, Evo, zavři oči,“ řekl jsem jí a udělal několik rychlých kroků po dlaždičkách mezi jejichž spáry protékala krev. Další mrtvola byla na schodech u východu ze školy. Šlo o zástupce ředitele. Ležel na zádech s prostřeleným spánkem.

„Teď se taky nedívej,“ opakuji jí. Kdysi poklidné chodby jsou nyní skrz na skrz prosáklé strachem a smrtí.

Teroristé nás zahnali do sklepa, kde jedna vedle druhé stály zamčené řady skříněk a nad hlavami se nám táhlo několik řad potrubí. Jinak v tuto dobu prázdný sklep byl teď přeplněn dětmi, které se pokoušelo několik učitelů uklidnit.

Hlasité výstřely ze samopalu do stropu však ticho rázem udělaly.

„Tak, teď mě poslouchejte, vy malí i velcí smradi! Chceme jen jednu věc. Ta až bude vyřešena, tak vás všechny propustíme. Do té doby berte tuto vaši šatničku jako svůj domov. Chovejte se tiše, buďte na jednom místě a svoje mobily dejte tady mému kolegovi do koše. Pokud pak u kohokoli z vás naleznu mobilní telefon, tak dotyčný bude zastřelen se dvěma jeho spolužáky. Pokud se některý z vás pokusí o útěk, postupovat budu stejně jako v případě nalezení mobilního telefonu. Pokud někdo vykřikne, tak mu namístě proženu kulku krkem, aby měl proč řvát. A jestli se někdo z vás pokusí – ať už kdokoli – na nás zaútočit, zastřelím nejen jeho, ale i dalších deset vašich nevinných kamarádů.“

Z dálky bylo najednou slyšet zvuk policejních sirén. A nebyla to jen jedna, ale nejméně pět. K naší škole se blížilo hned několik policejních, hasičských i záchranných jednotek. A spolu s nimi snad i všichni novináři, které tato země má.

„Jsi ok, Evo?“ dívám se do její vybledlé tváře.

„Jo, už se mám o trochu líp,“ odpověděla mi. „Mrzí mě, že máš zrovna v takovýhle den narozeniny.“

Nikdo nemohl tušit, jak moc mě tato slova potěšila. Bojujeme tu o život a má láska i přesto nezapomene na to, že dnes slavím den, kdy jsem se narodil.

V tu chvíli kolem mě prošel jeden z těch mužů s odpadkovým košem, kam jsme všichni museli hodit mobilní telefony. Okamžitě jsem tak učinil. A ve stejnou chvíli si všímám jiného útočníka, který stál na skřínkách a připevňoval ke sloupům v místnosti pro mě neznámou trhavinu. Okamžitě mě napadlo, jestli jich tu není víc. Mé oči projely celou místnost a záhy se zastavily nad sklepními okýnky, které sem jako jediné vrhaly mdlé světlo. Právě v daném místě byly stejně vypadající bomby připevněné ke zdi.

„Všechno bude dobrý, Evo,“ opakuji jí a objímám ji. Přitom se ale sám třesu strachem jako nikdy v životě.



6. Modlitba za hříšné
Pátek 26. září 2008 – 4:00

„Tak připraveni?“ otočil se Ralf na všechny. Nikdo neměl dobrou náladu. Nikdo se v tu chvíli nesmál. Všichni jsme cítili tu tíhu, která tlačila na naše nitro jako obrovská skála. Vždyť zabít dítě je proti všem náboženstvím, která existují. Ale nám nic už jiného nezbývá.

„Připraveni!“ odpověděl jeden po druhým včetně mě.

„Alle!“ oslovil mě Erik. „Ty jsi dříve chodil do kostela. Mohl bys pronést nějakou motlitbu?“

„Jo, to by bylo dobrý,“ přidal se Ben.

„Dobrá. Něco si stále snad ještě pamatuju.“

Všichni sklopili zrak a v pomalu ubývající tmě sepjali ruce.

„Otče náš, jenž na nebesích bdíš. I jeho synu Ježíši Kriste, co na nás hledíš. Odpusť nám naše viny, kterých se dopustiti musíme, neboť život svůj obětujem, aby naše rodiny a přátelé v poklidné vlasti mohli věřit v tebe.“

„AMEN!“ zakončili moji řeč všichni.

„Moc pěkná modlitba. Nejhezčí, jakou jsem zažila,“ pochválila mě Edna, která se před akcí ostříhala nakrátko.

„Tak, hoši, rychle do aut. Čeká nás dlouhá cesta.“

„Včera večer jsem měl snad svou nejlepší večeři v životě,“ pokusil se uvolnit atmosféru Daniel. „Žena upekla krocana, ale tak křupavého a krásně šťavnatého, že to nikdo z vás nezažil. A ten salátek k tomu… no prostě lahoda. Chuťové buňky praskaly slastí.“

„Hele, já vůbec nemohl jíst, tak mi laskavě nedělej chutě,“ obořil se na něj Ben.

„Jak ses vlastně Danieli rozloučil s rodinou?“ zahleděla se Edna do jeho očí.

„No, řekl jsem jim, že je všechny miluju a že musím na delší čas odjet a udělat něco velkého. A že snad na mě budou hrdí.“

„Co?“ nevěřil jsem vlastním uším. „Ty si myslíš, že na tebe budou hrdí?“

„No samozřejmě, že si to myslím. A určitě nejsem sám. To co děláme je historický okamžik. Konečně dáváme najevo, že tu jsme. Že existujeme a jasně jim ukážeme, co chceme.“

Na chvíli zavládlo ticho. Nikdo se nehnul a všichni hleděli na mě jako na nějakého ducha. Bylo mi jasné, že oni tuhle akci berou docela jinak. V tu chvíli mě poprvé zamrazilo.

Postupně jsme všichni nasedli do aut a vyrazili naší dobře známou krajinou pryč od všeho, co jsme milovali. Vydali jsme se na naši poslední pouť, o které se začnou vyprávět hororové legendy.

Já, Ralf, Ben, Erik, Daniel a Edna jsme se vydali na přepadení základní školy. Za naši vlast a zem.

Za CHARE!



7. Hrůza propuká
Pátek 26. září 2008 – 9:15

Před budovou školy stálo několik po zuby ozbrojených jednotek. Za nimi čekali záchranáři a hasiči spolu se zvědavými novináři. Městská policie mezitím vytyčovala pruhovanou páskou zónu, za kterou nikdo nepovolaný nesměl. Ovšem rodiče, kteří zaslechli o útoku na školu, se sjížděli a jejich strach o vlastní ratolest jim nezabraňoval vkročit do zóny, kde byl každý potencionálním terčem náhodného výstřelu. Napětí se dalo krájet. Bylo však několikrát menší než to uvnitř školy.

„Tady je mluvčí policejního sboru. Netušíme, co má tento čin znamenat. Ale žádáme vás, propusťte ty děti. Jsou nevinné. Nikdy nikomu nic neudělaly a nezaslouží si, aby s nimi bylo takhle zacházeno. Apeluji na vaši lidskost, že dětem nesmí být ublíženo.“

„Slyšíš to, Alle?“ zaslechl jsem, jak terorista s brokovnicí bez hlavně promluvil na toho s pistolí. „Asi už nejsme lidi.“

Eva, kterou jsem pevně tiskl v náručí, se otřásla při zaslechnutí toho hlasu. Z jejích slz jsem měl obě ruce mokré a její pleť byla nyní bílá jako křída. Což nebyla zdaleka jediná.

„Půjdeš vyjednávat, Ralfe?“ zeptal se toho, co zastřelil naši učitelku ten, co se jmenuje All.

„Ne. Nechám je, ať mi sem hodí policejní vysílačku. S ní pak budu vyjednávat.“

Jedno ze šatních oken Ralf otevřel a vykřikl: „Chci okamžitě, abyste mi sem donesli vysílačku. Ale žádný fígle! Jinak odpálíme celou tuhle školu! Chci ji do pěti minut! Ani o minutu víc. Vím, že je tam máte. Přineste mi ji, nebo se můžete rozloučit s prvními dětičkami. A opakuju… žádný fígle! Nejsme zelenáči! Jsme CHARE!“

CHARE? Opakoval jsem si v hlavě. To je ta skupina. Ale co dělá tady? Vždyť bojuje za nezávislost východního cípu země. Nedělá nic takhle na západě. Alespoň tedy dodnes nedělala.

„Vysílačku už vám nesem. Počkejte. Do těch pěti minut ji tam máte.“

„Vidíš?! Takhle se s fízlákama musí jednat.“

Venku se v tu chvíli po okolních střechách rozmisťovali odstřelovači. A hlavy místních policejních sborů dávaly dohromady plány školy. Hledali každou skulinku, kterou škola má, jež by šla použít pro jednotky rychlého nasazení i speciální protiteroristickou jednotku, která sem mířila až z hlavního města.

„Evo, jak ti je?“ snažil jsem se ji oslovit a všude kolem sebe slyším jemný vzlyk menších dívek a dokonce i kluků. Ten strach nás všechny drtil. My, malé děti, poprvé ve svém životě prožívaly svůj skutečný, surový strach a boj o život.

Eva však neodpovídala. Jen se držela v mém náručí a třásla se. Bál jsem se, že se v její hlavě něco zlomilo. A tak jsem na ni promluvil znovu. A pak zase znovu. Ona však nereagovala. Mlčela a svýma krásnýma očima byla mimo realitu.

Neustálé vzlykání přehlušilo vyzvánění mobilu kousek ode mě. Jeden klučina se chytil za kapsu a co nejrychleji aparát vypnul. Byl to Petr, jeden můj spolužák. Bohužel pro něj si toho jeden terorista všiml.

„Ty máš mobil?“ promluvil na něj ženský hlas, což mě šokovalo. Jak mohla žena vraždit?

„Já… já… úplně jsem na něj zapomněl,“ rozbrečel se a podával jí ho. Ona mu ho však pažbou od pistole vyrazila z ruky a přitom mu zlomila dva prsty.

„AU!“ vyjekl klučina a prostředníček i ukazováček měl ohnutý v nepřirozeném úhlu. Mobil narazil do stěny, o kterou se roztříštil na součástky.

„Tak pojď, ty smrade malej!“ popadla ho za jeho delší vlasy a předhodila před nohy Ralfa, co stál pod jedním sklepním oknem.

„Tak to je porušení naší dohody,“ chopil se okamžitě řeči Ralf. „To znamená, co jsem řekl. Edno, vyber z davu dva, kteří se ti nebudou líbit.“

„Mile ráda,“ kráčela s pistolí v ruce kolem nás a jednoho po druhém si nás prohlížela jak v ZOO. Všechny děti se rázem daly do většího breku. Vzduch se skoro nedal dýchat. Přes sto šedesát dětí je na jednu sklepní místnost zvanou šatna skutečně trochu moc.

„TY!“ zvolala ta teroristka a ukázala na jednoho páťáka. „ No pojď sem.“

„Prosím, ne. Já nechci. Prosím, já nechci. To nemůžete. NE!“ brečel a křičel malý chlapec, jenž vycítil přítomnost blížící se smrti. Byla tak strašná, že z toho okamžitě zešílel a pramínky vlasů mu zešedly.

„No tak. Nedělej drahoty,“ pokračovala a snažila se ho vytáhnout. On však dále vzdoroval. „Tak pojď, nebo tě tady na místě zastřelím!“ namířila na něj zbraň.

„Seš blbá!“ okřikl ji Ralf. „Pokud vystřelíš, tak to poldové pochopí jako porušení naší dohody. A nebudou s náma dál jednat. Musíš to provést tiše. Tímhle!“ vyndal z pouzdra na opasku pistoli s tlumičem a hodil jí ji.

Popadla ji a namířila ji na řvoucího kluka. Jeho vzlyk byl tak strašlivý a tak srdceryvný, že nedělal dobře ani teroristům, kteří hrůzu toho okamžiku skrývali pod maskou.

Edna stiskla spoušť. V tu chvíli jsem čekal hlasitou ránu, ale ozvalo se jen duté, tiché PUF!

Z čela i týla chlapce se vyhrnula krev, křik okamžitě utichl a on se zhroutil na ječící spolužáky. Když pak na ně namířila právě použitou zbraní, jejich vzlykot se utišil. Slzy však tekly dál.

Petr, který klečel pod Ralfem a jehož mobil tohle všechno způsobil, chytnul takovou třesavku, kterou ani nemocný v horečkách nemůže dostat. V tu chvíli mé oči zaregistrovaly, že se v jeho rozkroku objevuje tmavá rostoucí skvrna. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem spatřil staršího kluka počůrat se strachy. Jindy bysme se tomu určitě všichni zasmáli, ale teď ne. Teď nám všem bylo jasné, a jemu taky, že prožívá poslední vteřiny svého života.

„Tak kdo půjde další? No?“ obcházela nás opět Edna a propočítávala svou zbraní. Její kroky se náhle zastavily u mě. Namířená zbraň na mě ukázala a mě v tu chvíli po celém těle přejel chlad. Nepříjemný mráz strachu. Po zádech mi stékal studený pot a srdce bušilo jako o život.

„TY!“ ukázala a v tu chvíli jsem uviděl, že její oči míří někam za mě. Přímo na mého nejlepšího kamaráda Tomáše.

„Já? Proč já. Já jsem přece nic neudělal. Já chci žít. Prosím. Moje maminka je sama. Nikoho jinýho nemá. Táta mi umřel.“

„Tak se s tátou už brzy uvidíš, ale teď PADEJ KURVA VEN!“ zaječela jako nikdy předtím.

„Tak jo. Dobrá. Jen mě, prosím, nezastřelte,“ překročil mě i Evu a šel dál až k Petrovi, kam ho ta žena v masce vedla. „Já chci žít. Udělám cokoli, abych mohl žít.“

„Cokoli?“ řekl Ralf a Edna se zarazila. Skutečně jsem viděl, jak cukla pohledem na svého šéfa.

„Edno, podej mi svůj nůž. Tady chlapec udělá vše pro to, aby se zachránil.“

„Proč nůž?“

„Nemluv a udělej to.“

Jak řekl, tak se stalo.

„Tak a teď ho zabij. Pochcánka jednoho,“ ustoupil od Petra Ralf dál. Nůž, který mu Edna dala, hodil na zem do rozšiřující se kaluže moči. Brečící Petr jen sledoval, co se to děje.

Tomáš sebral nůž.

Edna přestala mířit na Petra a namířila na něj. Co kdyby se na ně pokusil zaútočit?

„Tak a teď ho zabij.“

„Co?“ nevěřil vlastním uším. „To přece…“

„Zabij ho, nebo zabijeme tebe. Chceš se vrátit za svou maminkou? Tak to udělěj. Nebo místo dvou zemřou tři, jak jsem předtím řekl. Doporučuju mířit sem,“ ukázal na levou stranu hrudníku. „Tam je totiž srdce. A pro jistotu bodni i sem a sem,“ pohnul prstem na místa, kde jsou plíce.

„Nožem vždy po zabodnutí otoč a pak ho vyndej. Neboj, je to lehký. Uvidíš. Tak si vyber. Deset vteřin. Život nebo smrt.“

Ruka s nožem se mu chvěla stejně jako celý Petr, co na něj svýma očima koukal a prosil ho, ať ho nechá žít.

„Pět vteřin,“ připravovala se Edna stisknout spoušť.

V tu chvíli se ale Tomáš napřáhl a vyrazil nožem proti Petrovi. A nebodl ho do jedné či druhé plíce. Ani do srdce. Jeho nůž zajel do Petrova pravého oka.

Ozvalo se puknutí oční bulvy a čepel nože zajížděla hlouběji a hlouběji do nitra hlavy. Po tváři chlapce stékalo rozteklé oko, zatímco to druhé se stočilo vzhůru a bylo vidět jen jeho bělmo. Ozvalo se druhé zakřupání a pak se celé Petrovo tělo napnulo ve smrtelné křeči, která připomínala epileptický záchvat. Jeho ruce a nohy sebou plácaly jak tělo leklé ryby. Záda se ohnula do nepřirozeného oblouku a když svalstvo povolilo, začal Tomáš mohutně zvracet na pomočenou zem.

A nezvracel jen on. Zvracelo nejméně dvacet lidí. I mně se udělalo špatně, ale nějak jsem to v sobě udržel. Díkybohu, že Eva měla odvrácený pohled.

A nezvraceli jen děti, ale i Edna, která si napůl stáhla ponožku z hlavy a v koutě vydávila své poslední jídlo.

V tu chvíli se u okna objevil policista a položil k jednomu z oken policejní vysílačku.

Jeden z těch teroristů co doposud všemu jen přihlíželi okno otevřel a vysílačku vzal a podal svému šéfovi.

„Tak a můžeme začít jednat,“ přiložil si ji Ralf k ústům a začal mluvit.



8. Mimořádné zprávy
Pátek 26. září 2008 – 9:15

V době, kdy teroristé z CHARE začali vyjednávat s policisty, si Christianův táta pracovně užíval v kanceláři své sekretářky.

Hlasité vzdechy milující se dvojice přehlušovala hudba z rádia. Z rozvrzaného stolku každou chvíli spadla na zem propiska, nůžky nebo papíry, které na něm byly pečlivě uložené. A co na tom, že ta, se kterou se Christianův otec miloval, nebyla jeho žena, ale obyčejná o dvanáct let mladší milenka, se kterou to už dobrý půlrok táhl.

Z rádia se nesly romantické melodie moderní popové musiky a za zamčenými dveřmi kanceláře každou chvíli někdo prošel, aniž by si uvědomil, co se to uvnitř děje.

„Jo, jo, miláčku. Přidej!“ vzdychala sekretářka a její dlouhé rozcuchané vlasy byly slepené potem.

Hudba z rádia náhle utichla a místo ní se ozval hlas redaktora.

„Vážení posluchači, věnujte nyní pozornost mimořádným zprávám. Dostali jsme informace, že základní škola svatého Metoděje se stala obětí útoku,“

Christianův otec náhle zpozorněl a přerušil milování.

„Copak je, zlato? Pokračuj. Už jsem skoro hotová.“

„Počkej. Tiše!“ přešel k rádiu a zvýšil hlasitost.

„Podle předběžných zpráv se do školy dostaly asi čtyři ozbrojení muži v kuklách, kteří zřejmě zajali studenty ve třídách. Buď je odvlekli do šaten, nebo tělocvičny. Komunikace je bohužel strašně obtížná. Přesto se vám v co nejkratší době pokusíme získat nějaké ty bližší informace.

Policejní jednotky zakázaly veřejnosti přístup a vytyčily takzvanou bezpečnostní zónu. Zároveň se po okolních střechách a balkónech rozmisťují odstřelovači. Ač útok na školu začal asi před dvaceti minutami, tak už teď ke škole přijíždějí první vyděšení rodiče…“

„Ježíši, to je strašný,“ řekla na to ještě nahá sekretářka a svůj vyděšený pohled upnula na svého milence.

„Musím tam okamžitě jet. Je tam můj syn,“ začal se Christianův otec oblékat a v duchu se modlil k Bohu, aby se jeho synovi nic nestalo.

„Zvoní ti mobil. To je tvoje žena,“ sebrala ze země vibrující telefon.

„Dej mi ji,“ vzal si aparát a přijal hovor.

„Ahoj, miláčku, slyšíš to taky ve zprávách?“

„Jo, vidím to v televizi. Prosím tě, řekni, že se našemu synovi nic nestane.“

„Ne, neboj. Jsou tam policisté. Ti se o to postarají. Bude vyjednávání, však to znáš. Ale neboj, určitě se mu nic nestane. Ale jedu tam.“

„Dobře. Já tam taky vyrazím.“

„Ne. Zůstaň doma. Víc se toho dozvíš. Budeš mi volat, jo? V telce ti toho řeknou mnohem víc, než na místě. Slibuju ti, že nám syna přivedu zdravého.“

„Dobrá. Miluju tě.“

„Taky tě moc miluju. Ahoj.“

Zavěsil a začal si navlékat košili.

„Miluješ ji?“ nevěřila vlastním uším jeho milenka. „Mně tvrdíš něco jinýho. Prý ji nemůžeš vystát.“

„Hele, na to teď nemám čas. Můj syn je v nebezpečí. Vyřešíme to pak,“ dal jí pusu, nazul si boty a vyběhl z kanceláře pryč.

„Taky tě miluju,“ zavolala za ním. Ale odpovědí jí bylo jen prásknutí dveřmi.



9. Podmínky
Pátek, 26. září 2008 – 9:27

Ralf, vůdce teroristů, přešel kolem mě a Evy pevně s vysílačkou na uchu.

„Mně je jedno, kolik to bude stát mrtvých. Dětské životy jsou mi ukradené. Nám všem. Chceme jen, abyste propustili Ludvíka Andrease z Bequarské věznice na svobodu. Přesně do 12:00. Pokud tak nebude učiněno, nezabijeme jedno dítě. Ani dvě. Ale rovnou všechny.“

„Váš požadavek bereme v potaz, ale chvíli bude trvat, než se vyřeší. Můžete jako projev dobré vůle na svobodu propustit ty nejmladší děti? Alespoň o to vás žádám,“ vyjednával policejní vyjednavač, který byl s teroristy v kontaktu.

„Znám tuhle taktiku, Ralfe,“ přišel k němu jeden z jeho kumpánů. „Nejdříve ukázat prst a pak ti utrhnou celou ruku.“

„Já vím, Eriku,“ odpověděl mu na to.

„Co kdybychom jim ruku utrhli my?“ přidal se do debaty třetí s těmi samopaly.

„Jak to myslíš?“

„Pár dětiček vyženeme a pak…“ naznačil rukou něco, čemu jsem nerozuměl.

„To je dobrej nápad,“ přikývl a dal si vysílačku k ústům.

„Dobrá, abychom vám ukázali, jak to myslíme vážně a jak jsme ochotní s vámi vyjednávat o podmínkách i jiného propuštění, tak pustíme deset prvňáčků. Jste spokojeni?“

„Ano, velice, Ralfe. Jsi opravdu skvělý člověk,“ lhal vyjednavač do vysílačky a on to až moc dobře věděl.

„Můžu je vyhnat?“ zavolal ten se samopaly.

„Jo, můžeš, Danieli.“

„Tak, prvňáčci, vstávat, vstávat. Ať to sviští. Deset z vás půjde za svými rodiči,“ začal terorista hnát nejmladší děti k sobě. „Holčičko, chceš vidět maminku?“

„Ano, pane,“ odpověděla uslzená dívka Danielovi, také se trochu pousmála při náhlé naději, že se z toho konečně dostane.

„Ok. Ale něco za to budu chtít. Jeden kulatý studený předmět ti dám do kalhotek. A vůbec se ho nedotkneš. Doběhneš k těm policistům a teprve pak ho dáš jim. Jo?“

„Dobře,“ odpověděla. Což určitě musel ten terorista vědět. Dal jí za kalhotky podivnou oválnou věc. Stále mi nedocvaklo, o co se jedná. Doprovodil tu malou holčičku spolu s ostatními dětmi ke schodům a naposledy do těch miniaturních kalhotek šáhl. V tu chvíli mi problesklo hlavou, že ji snad osahává, ale když se vynořila ruka s kovovým drátkem, došlo mi, co to tam ta holčička má. Doslova se mi sevřelo hrdlo. V ruce toho muže čněla pojistka od granátu, kterou do kalhotek nebohé dívky vložil. Poté se ozval křik jiného chlapa, co hnal všechny ty děti pryč ze šaten po schodech nahoru. V tu chvíli samozřejmě žádné z nich netušilo, že hlavní vchod je zamčený.

Pro jistotu jeden z teroristů párkrát vystřelil do stropu, aby se každé z dětí vnitřně ujistilo, že se nemá vracet. A pak jen nastalo to příšerné hrozné ticho a čekání. Nedokázal jsem ze sebe vypravit jediný zvuk. Akorát jsem před nastávající ranou zacpal Evě uši.

Tlukot dětí na sklo vchodových dveří a jejich křik ke mně doléhaly s brutální intenzitou. Dva teroristi se smáli a sledovali pohledy policistů, kteří netušili, jestli mají dětem pomoci dostat se ven, či zůstat tam, kde jsou.

Křik, vzlykot, tlukot, hlasy. To vše najednou bylo přeťato ohlušující ránou. Vše se pod její silou otřáslo a každé z dětí se vyděsilo k smrti. Ani náš křik však nedokázal přehlušit to burácení. A přitom se na naše hlavy sypala ze stropu a stěn bílá omítka.

Granát na holčiččině pozadí explodoval. Skleněné výplně dveří se rozmetaly a spolu se sutí a kusy roztrhaných dětských těl přistály na dlažbě před školou a zůstaly tak nehybně ležet.

Deset prvňáčků ve věku šesti let bylo po smrti. Jejich poslední řev a vzlyk před výbuchem se mi zaryl do hlavy jako nikdy nic jiného. Bylo to tak strašné, až jsem se už neudržel a rozbrečel se. Stejně jako drtivá většina všech přítomných studentů a i těch pár zbylých učitelů.

„Tak, pořád jsem pro vás skvělý člověk?“ smál se do vysílačky Ralf.

Odpověď však nepřicházela. Zřejmě i samotný vyjednavač byl v šoku, neschopen klidného slova.

Můj strach byl na historicky nejvyšší míře. Už ani Evy jsem si tolik nevšímal. Pud sebezáchovy pomalu vítězil nad mou zamilovaností k její maličkosti. Přesto i touha dostat ven i ji byla pořád silnější než cokoli jiného.

Ach, kdepak jsou ty časy, co jsem školu proklínal a nudil se v ní. Co bych jen za to dal. Promítal jsem si ve své hlavě. Co bych dal za nudnou matiku, dějepis. Čtvrtletní písemku z anglického jazyka. Cokoli. I propadnutí. Jen ne tohle.

Musím to přežít. Přežít toto vše. A dostat se s Evou pryč.

„Slyším vás,“ odpověděl po chvíli ten policejní vyjednavač.

„To jsem rád. Tak co myslíte. Bude vše do dvanácti vyřešené?“

„Doufám, že ano. Tedy vím, že ano. Určitě.“

„Tak to jsem rád. Koukám, že už si budeme skvěle rozumět. Já jsem Ralf,“ představil se.

„Já zase Bernard. Moc mě těší,“ říkal tichým, vystrašeným hláskem.

„Rád tě poznávám, Bernarde. Doufám, že teď už mi nebudeš lhát. Moc dobře vím, že pro tebe člověk nejsem. Zatím ahoj.“

Na to už ale Bernard neodpověděl.

V tu dobu všechny stanice vysílaly přímé zpravodajství z dění na základní škole svatého Metoděje, ze které v tu dobu stoupal černý sloup prachu a kouře z výbuchu. Obyvatelé země dostávali kusé informace – a kolikrát i lživé – o tom, že se dovnitř školy neúspěšně pokusili proniknout policisté. O obětech na životech se však neříkalo zatím nic.

My, uvězněni dole, jsme však měli jiné, daleko realističtější a černější informace. Informace zprostředkované přímo od zdroje nejvěrohodnějšího. Našich očí.



10. Plán
Pátek, 26. září 2008 – 9:52

„Vyjednávání nikam nevede. Kolik lidí a hlavně dětí ještě necháme zemřít? Pět? Deset? Všechny?“ zlobí se na vedení celé operace šéf týmu protiteroristické jednotky.

„Musíme mít naprostou jistotu,“ odpovídá mu jeho nadřízený s už značně pocuchanými nervy. „Promiň, ale vážně tě nemohu poslouchat. Právě máme něco na starost. Děláme, co je v našich silách a podle všeho je docela možné, že v horních patrech se ukrývají teroristé, kteří nás celou dobu hezky v klídku pozorují.“

„Ježíši! Už víte, jak se tam dostaneme, tak proč nerozkážete akci?!“

„Sakra práce! Nemůžeme, protože se do toho začala srát vláda. Nezapomeň, že je před volbama. Záchrana dětí je pro ně něco jako čistá postupka. Copak to nechápeš?!“

„Vláda? To si děláš prdel!“ zuřil šéf speciálního týmu.

„Neposlouchej je. Řekni jedeme na to a můžeme.“

„Pokud to řeknu, tak je moje kariéra u konce.“ Pak se najednou začal smát.

„Co je?“ divil se jeho kamarád.

„Ne nic. Prý sem přijede premiér. Chápeš? Přijede a akorát řekne: můžete na to jít. Promluví s novináři a utěší pár rodin a odjede zas pryč. O tom to je. Nejde jim o životy. Vidí akorát divadlo, ze kterýho budou mít koryta. Pokud tuhle akci vyhrajeme a zachráníme je, nepoděkují nám. Všichni budou děkovat vládě, že to ona vyřešila. Na nás si nikdo nevzpomene. Už jsem to tak mnohokrát zažil. Když ale to posereme, tak i ten nejmenší drobek padne na naše hlavy. A ty pak taky budou hromadně padat.“

„Tady nejde ale o slávu,“ odporoval mu jeho kolega. „Tady jde o to zachránit civilisty. Obzvláště proto, že jsou to děti. A když se nám to povede, nikdo ti hlavu neurazí. O to se postarám.“

„Před nimi ne. Když si oni něco zamanou, tak to musí jít podle nich. Ale máš pravdu. Za ty děti to stojí. Teď mě, prosím, nech. Máme tu ještě jednu možnou variantu dostat se do školy přes jednotlivé třídy. Je to riskantní, ale zároveň i pro nás nejbezpečnější, co tak zjišťujeme. Vlastně jinou možnost asi nemáme. Tamta dostat se do šaten přes tělocvičny padla. Bohužel.“

„Zatracená práce,“ zahleděl se na školu, ze které stoupal k obloze dým. Dřevěné zábradlí a další hořlavé věci v hlavní chodbě vzplanuly poté, co se ozvala exploze, která roztrhala deset prvňáčků, jež se snažili dostat ven. Tento dým teď zakrýval hlavní vchod a hlavně dával možnost nepozorovaně proniknout několika okny do jednotlivých tříd. A to byla možnost, která se jen tak nedala opustit. Nic lepšího teď neměli.

Ve stejnou dobu kdesi v Bequarské věznici probíhal druhý, diplomatičtější plán na osvobození dětí. Vymyslel ho sám Ludvík Andreas, který poté, co se o této akci doslechl, s ní nic nechtěl mít. Proto navrhl, aby ho eskorta převezla ke škole a dovolila mu promluvit s teroristy.

Dvanáctá hodina se rychle blížila. A jak plynul čas, tak policistům a pomalu i teroristům bylo jasné, že se blíží finální střet. Rozuzlení, které pro jednu stranu skončí vítězně a pro tu druhou naprostou porážkou.



11. Čas se krátí
Pátek, 26. září 2008 – 10:02

„Chce se mi čůrat,“ zaslechnu, jak se jedna holčička ze druhé třídy odhodlala vyslovit svou již velice akutní potřebu.

„Vážně? Tak si to pust do kalhot. Tam máš určitě místa dost,“ odpovídá jí Edna, která stále v ruce třímá odjištěnou zbraň.

„Evo. Už je ti líp?“ ptám se mé platonické lásky, abych si nemusel všímat toho utrpení kolem sebe.

„Už je to lepší,“ vrátila se jí trochu do tváře barva, což mě nesmírně potěšilo.

„Co myslíš?“ položila mi otázku. „Jsou tam venku naši rodiče a čekají až nás pustí?“

„Určitě, Evičko. Můj i tvůj táta a máma tam určitě někde jsou a čekají na nás.“

„A myslíš, že se nám nic nestane?“

„Určitě ne. Když se budeme chovat hezky, tak nám určitě nic špatného nehrozí. My se z toho dostanem, na tutovku.“

„Ani nevíš, jakou jsi mi tím udělal radost.“

„Tak to jsem rád. A neboj se. Brzy už budeme venku. Cítím to.“

„Hele, Christiane? Já asi taky,“ po dlouhé době se na mě usmála. Všechno najednou vypadalo mnohem růžověji než před deseti minutami. Ale i tak byl ten všudypřítomný strach stejně patrný jako před chvílí. Akorát jsme si na něj zvykli.

Od schodiště k nám proudil štiplavý kouř, který díkybohu unikal otevřenými sklepními okny ven, takže dýchat se dalo vcelku normálně. Akorát z toho vedra mi bylo víc a víc špatně.

„Paní učitelko? Já mám strašnou žízeň. Už se mi z toho chce blinkat,“ plakalo jedno malé děcko své třídní učitelce na klíně.

„Počkej, zařídím to,“ odhodlala se najednou ta učitelka k činu. Postavila se a vyšla vstříc hlavnímu teroristovi Ralfovi.

„Copak si přejete?“ namířil na ní Ralf zbraň a ona se zastavila.

„Děti mají žízeň a chce se jim na záchod. Tak co kdybyste byl od té dobroty a vzal je třeba támhle k nejbližším toaletám? Jsou přece jen pár kroků daleko,“ zadívala se ta mladá učitelka na dřevěné dveře blízko ní, co vedly na dvě malé toalety s jednou umývárnou.

„Vážená magistro,“ začal na ni svým hlasem mluvit Ralf. „Jestli jedno či dvě děti pustím na záchod či se napít, tak automaticky budou chtít jít í ostatní. A to, jak sama víte, nemohu dopustit. Tak si laskavě sedněte na tu svou hubenou prdel a držte laskavě klapačku. Nebo vám skrz ní proletí něco kulatého.“

Už jsem čekal, že se paní učitelka otočí a vrátí nazpět k ubrečenému dítěti. Místo toho opět pokračovala v debatě.

„Ale jsou to jen děti. Nemají nic společného s tím, co tady děláte.“

„Že nemají?“ opravil ji ten terorista a ostatní se začali nahlas smát. „Má to společného všechno. Každý drobek. To kvůli těm dětem tohle pořádáme. Copak si myslíš, že by bylo možné dotáhnout tohle vše tak daleko, kdyby tu místo dětí byli jen učitelé?“

„Vy jste vážně bastard,“ polkla paní učitelka hořkou slinu. Právě řekla něco, co bylo moc a moc špatně.

„Bastard?“ podivil se Ralf. „Tak bastard,“ opakoval pořád dál to slovo. „Ukážu vám. A VÁM VŠEM!“ zařval na ostatní. „Jak pravý bastard vlastně vypadá.“

„Alle, Bene a Edno. Přiveďte ke mně všechny učitele. Ale fofrem! Nažeňte je k téhle… čubce!“ zadíval se na ni s takovým pohrdáním, že i přes tu masku bylo jasné, jak se tváří zle.

Všichni učitelé byli nahnáni před Alla. Některým tekly z očí slzy. Pár jich drželo fotky svých rodin. A jeden i škemral o život.

„Brekot vám nepomůže, páprdové,“ řekl jim. „A teď všichni LEHNOUT!“ zařval Ralf a mě popadl opět ten svírající pocit, že se stane něco strašného. A Evu v tu chvíli taky. Proto jsme oba odvrátili pohled.

„Tak tady vám teď ukážu, jaký dovedu být bastard,“ namířil na jednoho učitele z jedenácti pistoli a vystřelil.

Ozvala se rána. Kulka prolétla hlavou staršího kantora na přírodní vědy. Jeho tělo se zatřáslo a zůstalo nehybně ležet.

„Jsem už dost velký bastard?“ namířil znovu na dalšího ležícího a vystřelil.

„Tak jsem?“

BANG!

„Co si myslíš, čubko učitelská?“

BANG!

BANG!

Při každém výstřelu se ozval jekot dětí i zbylých živých učitelů.

„Prosím vás. Nejste bastard. Prosím. Už nestřílejte. Chci, chceme žít. Moc vás o to prosím. Kvůli dětem. Neřeknu už ani slovo.“

„Kvůli dětem neřekneš už ani slovo? Tak to beru.“

BANG! Vystřelil Ralf oné učitelce mozek z hlavy.

Na zemi leželo posledních pět živých učitelů. A kolem nich se z mrtvých těl rozrůstala kaluž krve.

„Říkáte si učitelé. A přitom o životě víte sami hovno.“

BANG! Do vzduchu vylétly kousíčky mozku z učitelky na cizí jazyk pro druhý stupeň.

„K čemu jsou vlastně učitelé? Hm? No povídejte někdo! K čemu?!“

„Proto, abychom ty malé děti připravily na život tam venku,“ ozval se starší plešatý učitel na zeměpis.

„Špatná odpověď,“ řekl Ralf a vypálil další kulku, tentokrát do jeho hlavy. „Život sám je náš učitel. A tak se na něho nemůžeme připravit. Protože on sám nás učí. Ne vy. Vy vyjebaní hajzlové.“

BANG!

„A proto teď všichni zařvete,“ namířil pistoli na nejmladší učitelku a stiskl spoušť. Jenže se ozvalo cvaknutí a pistole nevypálila.

„Došli ti náboje, Ralfe.“

„To vidím, Alle! Hoď mi, Bene, svou pistoli a tuhle nabij.“

Ben udělal přesně jak řekl, takže měl Ralf do vteřiny funkční revolver.

„Prosím, nechte mě žít. Mám dvojčata. Prosím, moc vás prosím.“

BANG! Ozval se jako odpověď další výstřel, tentokrát z Benovy zbraně.

Poslední učitel na zemi už ani nemluvil. Jen ležel v krvi svých společníků a z očí mu tekly slzy. Přitom měl u nich přilepenou fotografii své vlastní rodiny.

Ralf namířil na jeho hlavu a stiskl spoušť. Ozvala se rána, kulka vylétla z hlavně a zaryla se do mužova týlu. Ten sebou cukl, brýle s obroučkami, které měl na nose, mu spadly a fotografie jeho rodiny se sesunula do krví zmáčené země.

Děti v šatně naposledy vyjekly a pak jen mlčky se slzami v očích sledovaly ty, kteří je roky učili a vychovávali. Posledních jedenáct učitelů bylo zavražděno a šokovaní policisté venku vršili přípravy k zahájení akce, která se zapíše do historie.

Veškerá vyjednávání selhala. Bylo už jisté, že tento konflikt diplomacie nevyřeší. Ke slovům se dostávaly zbraně. Už jen několik chvil zbývalo do jejího začátku. Předtím ale policisté plánovali vyrukovat se svým posledním diplomatickým esem.




12. Živé vysílání
Pátek, 26. září 2008 – 10:48

Do uzavřeného prostoru kolem školy nikdo nesměl. A přece se jednomu novináři díky kontaktům u policejních přátel podařilo dostat za pásku a spolu s kameramanem uspořádat pro diváky před televizní obrazovkou živé vysílání z místa zásahu.

„Dobrý den, vážení diváci. Hlásíme se přímo z místa, kde skupinka nejméně pěti teroristů přepadla základní školu svatého Metoděje a již oficiálně zavraždila několik učitelů a deset dětí ve věku šest až sedm let. Tento odsouzení hodný čin má na svědomí teroristická skupina říkající si CHARE, jež požaduje vlastní samostatný stát. Co však stojí konkrétně za tímto útokem se snažíme všemožně zjistit. Spekuluje se ale, že podmínkou teroristů k propuštění dětí je osvobození jejich vůdce Ludvíka Andrease, jelikož ten sem byl před několika minutami přivezen, aby se svými členy jednal. O výsledku bohužel doteď nic nevíme.“

Kdesi v pozadí se objevila speciální jednotka rychlého nasazení, jejíž členové ve stínu kouře rozbili okna u tříd a naskákali dovnitř.

„Vážení diváci, právě jsme svědky záchranné akce, která má za úkol skoncovat s teroristy. Je přesně 10:50 a skupina pěti týmů speciální jednotky vklouzla do pěti různých tříd. Opakuji, že toto je živé vysílání.“

Reportér na chvíli utichl. Jen tiše sledoval budovu školy a jako milióny jiných lidí s napětím čekal, co se bude dít dál. Čas jako by se v tu chvíli zastavil. Ovzduší ztěžklo. Život mnoha lidí byl v tu chvíli na vlásku.

Za kameramanem to vše z bezpečné vzdálenosti sledovaly desítky lidí, hlavně rodin dětí, policistů, ostatních reportérů a premiéra s ochrankou.

Ozvala se hluboká dunivá rána. Země se z toho otřásla a z několika oken jedné třídy vyšlehly plameny, které zakryly celou stěnu školy a jako šíp vyšlehly k obloze.

Ve stejnou chvíli začali někteří policisté něco ječet a než reportér stihl cokoli do mikrofonu říct, spustila se hotová řež.

Do šaten byly vypáleny granáty s plynem, který do několika vteřin znehybní celé tělo. Z nitra budovy se zároveň ozvaly ostré salvy výstřelů a poté další exploze z jedné třídy, k jejímž dveřím byla připevněna trhavina.

Lidi za bezpečnostní páskou se při té ráně přikrčili, někteří i hrůzou ječeli. Všichni ale do jednoho věděli, že je tu okamžik rozhodujícího střetu.

Na nebi se objevila policejní helikoptéra s odstřelovačem. Co nejblíže se přiblížila ke škole a poté započala další salva ran.

„Jsme na základní škole svatého Metoděje a právě se zde strhla doslova válka. Policie vhodila do nitra školy plynové granáty. Přinejmenším dva týmy elitní jednotky rychlého nasazení byly zasaženy na plno mohutnými explozemi. Odevšad se ozývá střelba. Panebože, vypadá to tu jak při nějaké…“ další slova reportér nestihl doříct, protože se ze školy ozvaly výstřely, které zasáhly kameramana a ten se zhroutil k zemi. Záběr se stočil na oblohu a zabíral policejní vrtulník s odstřelovačem pálícím k zemi.

„Kam jsi ji dostal, Rogere? Potřebujeme tu DOKTORA!“ začal křičet reportér a kamera dál zabírala helikoptéru.

„Bude to ok, věř mi, nic to není,“ objevila se na okraji záběru hlava reportéra, který byl naprosto v šoku, až mu z toho tekly slzy.

Milióny obyvatel toto živé, nepřerušované vysílání pozorovaly, když přímo na helikoptéru v jejich televizorech bylo vypáleno několik ran ze samopalu, které prostřelily čelní sklo a zasáhly pilota. Okamžitě se celý stroj začal naklánět a spirálovitě klesat k zemi. Vrtulník zmizel ze záběru a do křiku reportéra se ozvala ohlušující rána, po které vzduch proťaly kusy kovu z vrtule. Ty se proměnily v projektily, jež se jako kulky zabodávaly do všeho, co jim stálo v cestě.

V tu chvíli televizní stanice přerušila přímé spojení z nejkritičtějšího místa na jiného reportéra, co stál mezi řvoucími lidmi v davu za bezpečnostní páskou.



13. Poslední vyjednávání
Pátek, 26. září 2008 – 10:29

Horko uvnitř šaten se už skoro nedalo vydržet. Trpíme zde jako zvířata. Tři z šesti teroristů se mezitím na něčem domlouvali, zatímco jeden na nás dával pozor a další dva byli na obhlídce chodeb.

Malá holčička, která škemrala, že chce na malou, nevydržela nápor močového měchýře a počůrala se. I já se přistihl, že ve mně akutně roste potřeba si odskočit. Ale nebylo kam. Strach byl větší, než slušnost se zeptat, což se zde trestalo smrtí.

„Tak jsem opět tady s jednou zprávou,“ ozval se vyjednavač.

„No skvělý,“ okamžitě odpověděl Ralf a další dva kumpáni okolo něj se pozorně zaposlouchali. Jeden z nich přitom v ruce třímal podivný ovladač s klíčkem a tlačítkem.

„Je zde Ludvík Andreas,“ ozvala se zpráva a dva teroristé po Ralfově boku vítězně zařvali.

„Hm. A proč je tady?“ zůstal klidný jejich vůdce.

„Protože s vámi chce mluvit,“ dostalo se mu odpovědi a jásot rázem utichl.

„Jak můžeme vědět, že chce s námi mluvit dobrovolně? Třeba mu budete držet zbraň u hlavy.“

„Slibujeme, že ne. Ludvík Andreas totiž právě kráčí k vám.“

Všichni se rázem podívali z okna a uviděli štíhlou postavu postaršího muže, který se kulhavým krokem přibližoval k nim.

„Zdravím tě, šéfe,“ odpověděl Ralf.

„Zdravím vás, bratři,“ kývnul mu na pozdrav.

„Jsme moc rádi, že tě propustili. S tvou svobodou CHARE může dál pokračovat.“

„Hoši. Drazí, jedineční a věrní spolubojovníci. Já vím, že chcete zachovat naši organizaci. A ta taky ve vás existovat bude. Ale podívejte se. Copak jsme tohle chtěli?“ přejel pohledem po mrtvých kantorech a žácích.

„Pane!“ ozval se radostný křik Edny a Alla. Evidentně měli radost z toho, že jim tato akce již nese svoje ovoce. Ludvík jim přikývl a dál se bavil s Ralfem.

„A my jsme snad chtěli, aby vás zatkli?“

„Ne,“ oponoval Ralfovi. „Ale zabíjet děti… Kriste pane, to snad nemyslíte vážně!“

Ralfa i jeho přátele tato slova evidentně rozzlobila.

„Že ne?“ podíval se mu do očí, vytáhl pistoli a vystřelil na nejbližšího žáka, kterého zasáhl přímo do krku.

Z rány a úst se mu vyvalila krev. Chlapec se svými malými ručkami okamžitě chytil hrtanu, což mu bohužel stejně nebylo nic platné.

„CO TO DĚLÁTE!“

„To co jste nás přece naučil. Řekněte mi,“ soptil Ralf a pistolí už mířil i na něj. „To jste tak změkl ve vězení, nebo vás ti fízláci zasraní obrátili na svou stranu?“

To už Ludvík věděl, že nemá šanci. Vstal od sklepního okýnka a se slzami v očích kráčel zpět k policistům. Pryč od šílence, kterému ještě před chvílí říkal bratře.

Klučina s prostřeleným hrdlem se svíjel dál na zemi ve své vlastní krvi a dál, víc a víc ji vychrchlával s bolestným sípěním. Pomalu ale jistě se tak v ní topil. A jeho obličej byl čím dál tím více bledší a bledší. Jako u mrtvých kolem něj. Ovšem tento páťák si ani v této chvíli nechtěl připustit, že by se mohl stát jednou z obětí. A tak dál a dál bojoval beznadějně o další nádech.

Abych to sípění a kašlání neslyšel, začal jsem si pro sebe a Evu broukat naši státní hymnu. Asi mě v tu chvíli nic jiného nenapadlo. Krátce poté se ozval další výstřel. Ten Ralf vyslal po svém vlastním vůdci a jedinou ranou do srdce ho tak na místě zabil. Sesunul se k zemi a spolu s poslední jeho slzou padla i víra, že vše skončí v dobrém a bez výstřelu.

Šéf CHARE byl zabit vlastním učněm, jenž se teď nemohl ubránit slzám. Ten koho miloval, ho zradil. Ten pro koho tohle všechno bylo, se od svých lidí odvrátil. A to byla ta největší bolest, kterou ve svém životě Ralf pocítil.

Ne tak silně ji pocítili i ostatní teroristé.

„Tak a teď je už vše ztracené.“

„Není vše ztracené, Ralfe,“ odpověděl All. „Ještě tu máme plán B. Upřímně, nechce se mi umřít.“

Ralf si utřel slzy a přikývl. „To ani mně ne. Co vy?“

„Taky ne,“ řekli postupně všichni.

Chlapec s dírou v krku, z níž proudila mohutně krev, se přestal hýbat a jen ležel pár metrů od svých přátel ze třídy, kteří ještě teď nemohli uvěřit tomu, že další z nich tak brutálně a bolestivě zemřel.

Ralf popadl vysílačku a skoro do ní zařval: „Jestli jste mysleli, že nás obměkčíte tím, že přetáhnete našeho vůdce na svou stranu, tak to jste se šeredně zmýlili, zmrdi! Do jedenácti nula nula tu chci mít plně natankovanou helikoptéru. Pokud tak splníte, škola bude zachráněna. S sebou si vezmeme jen pár rukojmí, které propustíme, když vše dobře dopadne. Jasný?“

„Jasný,“ odpověděl vyjednavač.

O tomto návrhu se ale ani nezačalo jednat. Později byl dokonce veškerý tento rozhovor utajován. Protože premiér, co v tu chvíli přijel, vydal spolu s ministrem vnitra rozkaz k zahájení akce, která doslova rozpoutá peklo.

Policie byla nyní vyzbrojena speciálními dýmovnicemi s nervovým plynem, který za patnáct minut najde cíl dole v šatnách, aby ochromil a znehybnil všechny přítomné.

Komando rychlého nasazení si vylaďovalo plán, jak se dostat na své pozice ve třídách, a o deset kilometrů dál stoupal k nebi policejní vrtulník s odstřelovačem.

Karty byly rozdány. Kdo je má lepší ukážou až další minuty.



14. Začátek konce
Pátek, 26. září 2008 – 10:49

Tým speciální jednotky, které velí Ron Harley, vniká do budovy školy. Muži využívají rozbitého okna do třídy, kde ještě před několika hodinami Christian nabízel bonbóny svým spolužákům.

Uvnitř je krom několika převrácených židlí a uzavřených dveří nepotkalo zhola nic. Žádná překážka. Ron se potichu přibližoval blíž a blíž k průchodu do chodby, když si uvědomil, že na zemi leží nějaká postava. Okamžitě mu došlo, že se nejedná o dítě, ale o učitele. Konkrétně podle oblečení o učitelku. Polovina hlavy jí chyběla a všude kolem byly rozsety kousky jejího mozku.

„Ježíši,“ zašeptal jeden z jeho chlapů. „Tihle ví, kam střílet.“

„Čeho asi ty děti byly ještě svědky?“ dodal jiný.

„Ticho. Držte huby,“ okřikl je Ron. „A nasaďte si plynové masky. Brzy to tu bude plné sraček, co jsou schopny vás znehybnit.“

Všichni uposlechli a nasadili si dýchací přístroj. Každý cítil, že je tu vrchol všeho a že se za několika okamžiků rozpoutá peklo, jehož výsledkem budou zdravé a šťastné děti u svých rodičů.

„Až řeknu, tak se společně vydáme chodbou co nejblíže k šatnám. Jen co začne akce a dole se objeví první konzervy s plynem, tak tam vběhneme, zneškodníme teroristy a zajistíme celou místnost. Pak vymlátíme okna a děti vynosíme ven. Předtím ale ještě vydáme signál a dolů nám přijde s těma prckama pomoct speciální záchranný tým.“

„Jasně, bude to brnkačka,“ uzavřel Ronovo debatu jeden ze čtveřice jeho kolegů.

„Přesně tak,“ dodal a nasadil si masku. „Všem vám fungují vysílačky?“

Odpovědi se však už nikdy nedočkal. V tu chvíli se ozvala obrovská rána, která otřásla zdmi, podlahou i stropem a všichni pod její sílou padli na zem.

„Co to do prdele bylo?“

„PAST!“ zmohl se Ron okamžitě na slovo, které mu blesklo hlavou jako šíp. Jeden z týmů se chytil do pasti a odpálil nastraženou výbušninu. Ale kde a jak?

„Co budeme dělat?“ chtěl vědět jeden kolega. „Stáhneme se? Co když se taky do nějaké chytíme?“

„Už je moc pozdě. Vyrazte dveře!“ rozkázal a kdesi venku za mlhou prachu uslyšel výstřely, kterými policisté vpálili nervový plyn do šaten. Mezi malé děti a teroristy.

Zaznělo zapraskání v zámku a dveře vylétly do chodby. Jako reakce se ozvala střelba ze samopalu. Kulky prolétly chodbou a zaryly se do vyražených dveří a zdi.

Ron okamžitě palbu opětoval a uslyšel vzlyk jednoho z teroristů. Jeho muška byla pověstná, ale v této adrenalinové situaci je každý zásah štěstí. Tento se zaryl do nohy jednoho z nich.

„Hajzlové,“ vypálil druhý z teroristů další salvu ze samopalu a pomohl svému příteli blíže k šatnám, postupně se plnícím otravným dýmem.

Jeden z Ronových lidí vběhl do chodby, kterou měl zajistit, ale ve stejnou chvíli se ozvala další mohutná exploze a dveře o dvě třídy dozadu explodovaly v oblaku třísek, prachu, ohně a kusů zdiva. Vše se opět mohutně otřáslo a stěna chodby viditelně napraskla. Statika budovy už byla vážně narušena.

„Rychle! Seberte se všichni,“ řval jeden z Ronových spolupracujících a vyřítil se též ze třídy. Vidina záchrany dětí hnala všechny kupředu.

Chodba nyní byla celá zakrytá oblakem prachu. Přesto se teroristé odmítali vzdát. Jejich palba ze samopalů nebyla spolu s neustálým kašláním méně neškodnou hrozbou. Přesto i ochránci zákona měli teď problém je zasáhnout.

Další dveře blízké třídy se rozlétly a do chodby se vrhly tři osoby z protiteroristické jednotky. Jednotlivými ranami pálily směrem k teroristům, kteří se schovali za betonový sloup u schodiště. Kulky se zarývaly do sloupu, kde po sobě zanechávaly hluboké otvory.

To už oba pochopili, že je zde vše ztraceno a rozeběhli se dolů. Ron na ten okamžik čekal a když se zpoza sloupu vynořili, tak stiskl spoušť.

Spolu s ním ji ale stiskl i jeden ze členů protiteroristického týmu, který měl buď více štěstí nebo lepší mušku a strefil jednoho z nich přímo do spánku. Z jeho hlavy vylétl pramínek krve a on se bezvládně zhroutil i s raněným kolegou k zemi. A to zrovna v místě, odkud byli vidět odstřelovači z venku. Ti neváhali a ječícího kolegu s průstřelem nohy střelili okamžitě do oka. To mu puklo a rozlétlo se po prachem a sutí pokryté zemi.

První dva teroristé byli mrtví. Jednalo se o Bena a Erika. Čtyři zbývali. V tu dobu už nervový plyn začínal působit. Ale pouze na dětské mozky. Nikdo z policistů a odborníků nepočítal s tím, že rok prošlá chemická látka bude mít takové vedlejší účinky. Vlastně nikdo prakticky ani její působení neznal. Jenže problém s prošlou lhůtou nešlo v tak krátké a vypjaté situaci vyřešit. Obzvlášť, když ani jiná podobná látka na skladě poblíž nebyla. A lepší plán akce neexistoval.

Krveprolití začalo.



15. Boj o život
Pátek, 26. září 2008 – 10:48

„Jak ještě dlouho?“ zeptala se mě Eva a já jí nebyl schopen odpovědět. Doufal jsem, že vše co nejrychleji skončí. Ale ta doba toho, kdy ten konec přijde, se více a více prodlužovala. A nebylo to vidět jen na mně, ale na všech dětech v místnosti.

„Ralfe, jdeme s Erikem na obhlídku,“ zavolal na svého šéfa ten, kterému říkali Ben.

„Jasně. Do tří minut se hlaste,“ vzkázal jim a poté se snažil prohlédnout skrz dým, který vycházel z naší školy a pomalu plnil i tyto šatny.

Horko již bylo nesnesitelné. Divil jsem se, že teroristi můžou vůbec se svými ponožkami na hlavách vydržet na nohou.

„Ty chcíplotiny začínají smrdět,“ postěžovala si Edna nad mrtvými.

„Se divíš v tom vedru?“ řekl ten nejtišší z teroristů. I jeho jméno už zde zaznělo. Jmenoval se All.

„Christiane,“ oslovila mě opět Eva. „Mám strašnou žízeň.“

„To já taky, zlato. Musíme to ještě chviličku vydržet. Brzy se už napiješ.“

Má slova završilo omdlení jedné holčiny, která v tu chvíli z nedostatku tekutin a všudypřítomného vedra omdlela. Ostatní spolužáci se jí okamžitě snažili vzkřísit, čehož si All všiml.

„Co se to tam děje?!“ přišel mezi děti. „Běžte od ní pryč!“

„Copak to tam máš, Alle?“ zavolal Ralf.

„Jedna holčička omdlela.“

„Aha. Zastřel ji.“

All však svého šéfa neposlechl. Zřejmě byl poslední z teroristů, kteří měli ještě srdce. Opatrně ji otočil na záda a jemně, jak to jen šlo, ji propleskl, aby se z bezvědomí probrala.

„Sakra, Alle, copak ne…“

Hlasitá exploze otřásla celou místností i všemi, co byli v ní. Děti se opět rozječely včetně mě s Evou. Většina skleněných oken se roztříštila či alespoň popraskala.

„Jsou tu!“ ozval se křik z vysílačky. Krátce na to i první výstřely. Ne však ze zbraní teroristů, ale ze strany policie venku.

Okny prolétly plechovky neznámého obsahu. Z nich se okamžitě začal linout štiplavý modrý dým.

„Parchanti!“ zařval Ralf a schoval se v pravou chvíli za zeď, neboť mu nad hlavou profičela kulka z pušky, jež se po dopadu na zem odrazila a zasáhla do břicha nejlepší kamarádku mé milované Evy. Zároveň nás všechny oslepilo několik světelných granátů.

„Do prdele!“ zařval All, který stále držel napůl vzkříšenou holčičku. Tu okamžitě pustil, ale v ten samý okamžik mu jeden z odstřelovačů napálil kulku přímo do hrudního koše. Chytl se za něj a svalil na zem bez možnosti se nadechnout.

„Hajzlové!“ namířila Edna zbraní ven. V ten okamžik se ozývá druhá mohutná exploze, která rozsype na hlavy školáků omítku ze stropu.

„Doufám, že všichni chcípnete!“ křičí Ralf v neutuchajícím hluku výstřelů a řevu na zemi svíjejících se dětí. Pálil několik ran, které se zarývají do policejních vozů.

To už se do střelby zapojuje Edna i Daniel, jenž má po celou dobu akce u sebe rozbušku k bombám.

Jako posila policii přilétá vrtulník s odstřelovačem. Ten se okamžitě zapojuje do akce.

„Nedostanete mě!“ střílí Daniel naslepo několik ran, z nichž jedna zasahuje kameramana, který natáčí živé vysílání pro státní televizi.

Modrý kouř zaplnil už skoro celou místnost a první děti začaly podléhat jeho účinkům. Včetně mě a Evy. Pociťuji mravenčení ve všech končetinách a točení hlavy jako při horečkách. Moje mysl se vznáší nad tělem a končetiny mi těžknou čím dál tím víc. Teroristi však mají sil na rozdávání.

Edně se daří zasáhnout a lehce poranit jednoho z odstřelovačů. Nevšímá si však toho v helikoptéře, který si ji bere na mušku a napálí kulku přímo do jejího temene. To jí exploduje ve změti mozku, krve, kusů lebky, kůže a vlasů. Její tělo se rozechvělo. Ruka se zbraní stále držící spoušť klesla a poté se i s tělem zády k zemi sesunula přímo na mrtvé dítě, které před několika hodinami sama zastřelila.

„EDNO! NE!“ řve Ralf a okamžitě začíná pálit na vrtulník. Rány jdou však úplně mimo. A ukončuje je až prázdný zásobník.

Daniel se mezitím přesouvá ke schodišti, kde očekává příchod jednotky rychlého nasazení.

Ralf nabil zbraň a odjišťuje ji. Tentokrát mnohem přesněji zaměřuje helikoptéru a pálí salvu na pilota. Strefuje ho ukázkově. Naposledy ve svém životě se šéf teroristů usmívá.

„Spadni, hajzle!“ křičí na naklánějící se stroj. Zároveň ale pociťuje zvyšující se závrať a postupnou ztrátu kontroly nad svým tělem. Jako by ho odmítalo poslouchat.

Vůdce teroristů se rozhlíží po dětech. Čekal řev, vystrašené pohledy či mrtvé chlapce a holčičky, ale drtivá většina školáků leží na zemi úplně paralyzovaná. Nejdříve si myslel, že k nim patří dokonce i All, ale po chvilce pochopil, že je již s průstřelem hrudníku mrtev.

Další silná rána otřásá celou školní budovou a okny do nitra šaten prolétají kusy lopatek z helikoptéry, která se zřítila na zem jako kámen.

„Danieli. Dani…“ nedořekl Ralf a chytnul se za tvář, o kterou se mu otřela kulka a způsobila tak krvavý šrám.

Daniel se zadíval na svého šéfa. Byl to smutný pohled zlomeného a vyděšeného muže. Stálo v něm teď tolik strachu jako v těch dětech, za jejichž vraždami stál.

„Odpal ty bomby. Odpal je všechny!“

Rázem na schodiště šaten dopadly světelné granáty, které oba dva teroristy okamžitě oslepily. Dovnitř konečně vtrhla protiteroristická jednotka, jež se v místnosti plné otravného dýmu rychle zorientovala.

Ralf neváhal a naposledy ve svém životě vystřelil ze svého samopalu. Kulky se však zaryly do blízké zdi a bohužel i do těl dvou omráčených dětí.

Pak se ozvala palba z druhé strany a Ralfovo tělo bylo v tu chvíli provrtáno dvanácti kulkami. Ten se již mrtvý svalil na záda. Z těla a úst mu přitom vycházel lehký dým jako z čerstvě zhaslé svíčky.

Policisté hlásili ukončení palby. Jenže bylo velice těžké se zorientovat v místnosti plné kouře.

Daniel byl ukryt přímo pod schodištěm a nikdo o něm neměl ani ponětí. V levé ruce třímal rozbušku, kterou aktivoval malým klíčkem a v pravé svíral svoji kuklu, kterou po chvilce pustil k zemi. Červené světýlko na ovladači zářilo a čekalo na signál k odpálení. Oči posledního teroristy byly však zalité slzami. Vzpomínal na celý svůj život. Co miloval, zažil, promeškal a po čem i toužil. V žádné té vzpomínce nebylo však místo pro některé z těch dětí, které tady byly.

Jeden z policistů seběhl ze schodů a pohlédl pod ně. Okamžitě pochopil, kdo tam je. Namířil na něho zbraň a…

…Daniel stisknul tlačítko. Červené světýlko zhaslo a na jeho místě se na vteřinu rozsvítilo zelené. Přesně v ten okamžik policista vystřelil a posledního teroristu zasáhl do nosu.



16. Destrukce
Pátek, 26. září 2008 – 10:54

Hluk střelby utichl. Celé to trvalo jen něco málo přes čtyři minuty, které ale každému připadaly jako věčnost.

Z čelního křídla školy se linul k obloze černý sloup kouře a záchranáři se připravovali na příjem prvních raněných.

Každý již čekal, jak policisté vynesou první omráčené děti ven. Místo toho se ale stalo něco děsivého.

Dunivá ohlušující rána, mnohonásobně větší než kterákoli exploze, co doposud byla slyšet, otřásla celou zemí i objektem školy. Obvodová stěna budovy, kde stále bylo uvězněno několik set lidí – hlavně dětí – se vyboulila a doslova rozprskla na kusy sutin, jež se rozmetaly na policejní vozy i lidi poblíž. Z oken na střeše se vydral sloup ohně, jenž střechu celou odtrhl a kusy pálených tašek se nad ohnivým hřibem rozprostřely jako deštník.

Na odstřelovače z okolních budov se rozsypalo sklo z roztříštěných oken, které se ohlušující ranou a následnou tlakovou vlnou rozprsklo na drobounké kusy.

Alarmy osobních aut se rozječely, ale byly přehlušeny hlubokým a hlasitým skřípáním hroutící se školy, jež se sesouvala a svými troskami pohřbívala výbuchem roztrhané děti.

Rodiče i policisté leželi na zemi s rukama na hlavách. Většina z nich brečela. Všem bylo jasné, co se stalo. Jejich vzlyk byl na chvíli před okolím skryt ve sloupu prachu ze zřícené budovy, jenž všechny přikryl jako teplá, nedýchatelná peřina.

Psal se pátek 26. září 2008. 10:55 hodin. Teroristé sice byli zabiti, ale za vysokou cenu dětských životů a policistů, co se je snažili zachránit. Byl to smutný den. Nejen pro policii, pro rodiče, či pro město. Ale pro celý svět. Zemi bylo opět ukázáno, že člověk je jeden z nejkrutějších tvorů na naší planetě. Nikdo totiž nikdy nedokázal vynalézt tolik způsobů mučení a vybíjení vlastního druhu jako právě my.



17. Epilog: Z popela a trosek
Sobota, 27. září 2008 – 8:00

„Je to obrovská tragédie. Tolik zmařených životů. Tolik pohřbených nadějí a hlavně… tolik mrtvých dětí.

Je ráno 27. září roku 2008 a s naprostou jistotou můžeme říct, že se celá naše země probouzí do jednoho z nejhorších rán ve své novodobé historii. Všechny vlajky vlají napůl žerdi. Obyvatelé měst dávají na různá místa v zemi květiny a mnoho teras domů ozařuje svíčka za ty, kteří se již nemohou probudit z hororu, který skončil včera krátce před jedenáctou hodinou dopolední.

Policie a vyšetřovatelé potvrdili verzi, že ochromující plyn neměl takové účinky, jaké se předpokládaly. Zároveň ministr vnitra Donnie Glenn včera rezignoval na svou funkci. Další hlavy však určitě budou padat.

Záchranné práce pokračují. Z dvou set devatenácti dětí se prozatím podařilo vyprostit dva živé. Jedenáctiletou Irmu Whitovou a třináctiletou Carrie Stensonovou.

K profesionálním záchranářům se hlásí i řady dobrovolníků. V první řadě jsou to rodiče, jejichž dcery a synové jsou doteď někde pohřbeni pod sutinami školy. Odborníci již však dávají pramalé šance, že by se pod troskami mohl nalézt někdo živý.

Každou chvíli se však v sutinách nacházejí kousky dětského oblečení. Ty se pečlivě prohledávají, jestli v nich neuvízl úlomek kosti či tkáně, podle nichž by šlo zemřelého identifikovat pomocí DNA. Pro pozůstalé to zřejmě bude jediná možnost, jak dostat jistý důkaz o smrti svého potomka.

Radní zdejšího města jednohlasně odhlasovali v místě zničené školy vybudování monumentálního pomníku, na kterém se budou podílet největší umělci naší země.

Co se stalo, nebyla tragédie. Nebylo to neštěstí. Ale masová vražda, jež je hodna odsouzení. Nikdy nesmíme připustit, aby se ještě něco podobného opakovalo.“



18. Epilog: O 14 měsíců později

Od teroristického útoku na základní školu svatého Metoděje uplynul více jak rok. Rok plný bolesti, vyšetřování, soudů a obviňování.

Ze sutin se podařilo zachránit dvě holčičky. Ostatní, paralyzováni nervovým plynem, zemřeli pod troskami školy.

Teď panuje listopad roku 2009. Venku je babí podzimní den. Brzy ale přijde zima.

Tichou, liduprázdnou ulicí projíždějí dvě nákladní auta. Do vzduchu přitom rozvanou popadané a pomalu se rozkládající nesklizené listí. Jedou rychle k blízké patrové budově. U její branky zastaví a ven vyskakují muži v maskách. Z kufru si berou zásoby výbušnin a tašky se střelivem.

Odhodlaní ke svému činu jdou do budovy, jejíž obvodovou zeď zdobí krásně pestře malovaná cedule „Mateřská škola“.

Jak daleko tohle všechno zajde?



DOSLOV

Teroristé a teroristické útoky jsou sami o sobě hororem. Hororem hlavně pro ty, co tyto činy zažijí. Terorismus a to, co představuje, je mezi námi snad už od počátku lidstva. V každém časovém období se našla nějaká skupina s ideály, pro jejichž splnění se odhodlávala zabíjet nevinné civilisty. Ale moderní terorismus – takový jaký ho známe – vešel do povědomí společnosti až po útocích 11. září na Světové obchodní centrum v New Yorku. Dodnes má mnoho lidí tento čin zafixováno jako jeden z nejohavnějších teroristických útoků, které se kdy staly.

Já ale ne.

O čem se dnes moc neví a ani se o tom bohužel tolik nemluví je teroristický útok, k němuž došlo v září roku 2004. Tehdy skupina čečénských secesionistů vtrhla do budovy základní školy v ruském Beslanu a uvěznila na 1200 dětí v tamější tělocvičně. Po tři dny tam musely sedět a prožívat peklo. A když už byla záchrana skoro na dosah a policie vtrhla do budovy školy, tak došlo k odpálení bomb, jež teroristé po areálu tělocvičny rozmístili. Ta se okamžitě zhroutila a pohřbila 334 civilistů, z toho 186 dětí.

Teroristický útok na školu v Beslanu beru jako jeden z nejhorších ne proto, že tam pochybila sama policie, nebo že byl při zásahu použit plyn, jenž vše živé ochromil. Ale beru ho horším proto, že byl účelově spáchán proti bezbranným, nevinným dětem.

Jak jsem výše psal… když se stane něco tragického, svět křičí, že se už nic podobného nesmí nikdy nikde opakovat. Já však dodávám… je velice reálné, že k podobné události dříve nebo později zaručeně znovu dojde.

Příběh CHARE byl sice velice volnou inspirací na to, co se stalo v Severní Osetii. Máte ale jistotu, že se taková hrůza někde na světě za určitý čas znovu nestane?

Andreu Nach

Dolní Bukovsko, 7. srpna 2009 – 20. září 2009



Speciální poděkování za korekci, nejen této povídky, chci udělit mému velkému obdivovateli, příteli a kolegovi Prasoidovi, který při mně ve psaní stojí od samého počátku mé tvorby.

Dále chci poděkovat mé přítelkyni Veronice, jenž je mi oporou v těžkých chvílích, které psaní nese.

A v neposlední řadě si stejně velký dík zasloužíš i ty čtenáři. Za tvou přízeň, bez které by tohle vše nebylo.

Děkuji.



Zajímavosti:

Původní název povídky CHARE je: „Slzy krve“

Jména dívek, které přežily zhroucení školy, dají dohromady jméno hrdinky z knihy Stephena Kinga – Carrie.