Tiché kroky 2.díl

Anotace: Eleanor Robinson nemá život jednoduchý a říká si, že horší to už být nemůže. To se šeredně plete

Sbírka: Tiché kroky

Křečovitě sevřela kliku a pomaličku otevřela dveře. Třída byla šerá, tady se totiž neplýtvalo elektřinou a na nějaké předepsané osvětlení se kašlalo. V téhle škole už pořádně dlouho nebyla žádná kontrola. El vstrčila hlavu do skluliny mezi dveřmi a opatrně s e podívala do třídy. Jen co tam koutkem oka nahlédla hned hlavu zase zastrčila protože si ani neuvědomila jak dveře hlasitě vrzli a celá třída spolu s učitelem Poddsem na ní zírala.
„Ehm, dobrý den“ odkašlala si. Učitel se na ní zadíval příšerný studeným pohledem, Jako by ji hypnotizoval, nedokázala od něj odtrhnout oči.
„Tak mladá dáma se nám uráčila hodit svým zadkem a přijít mezi nás?“ řekl Podds a usmál se na ní odporným pohledem. Pár lidí ve třídě se zahihňalo. El pořád stála u dveří, ani se nepohnula.
„Já vím, že je to pro vaše choulostivé, vznešené pozadí dost kruté ale co kdybyste se u nás posadila?“ úlisně se usmál. El sebou nepatrně škubla, popadla igelitovou tašku s učením (na batoh neměla) a posadila se do prázdné lavice na konci druhé řady. Ve třídě jich bylo 50. Na menší třídy škola neměla peníze a učitelů bylo málo. Vyndala si malý tenký sešit a jedno pero a snažila se dávat pozor jenže matematika byla tak..nudná…Co kdyby si jen položila hlavu na stůl..? Ano, jen si položí hlavu na studenou dřevěnou lavici, zavře oči a bude trošku přemýšlet…
Šla po cestě hustě zasněžené těžkým příkrovem sněhu, přes který nebyl vidět ani kousek země. Byla v nějakém lese, tmavém a nehostinném, ve kterém se neozýval žádný zvuk který by dal najevo že v něm snad něco žije. Jakoby se ze světa vytratil všechen život. Podle sněhu, tmavých mraků a dechu který se jí srážel u úst usoudila, že je asi hodně zima ale přesto se neklepala zimou když na sobě měla dlouhou černou sukni a vybledlé červené tričko s pandou které nikdy předtím neviděla. Rozhlédla se po krajině, nikde nebylo nic jiného než stromy a zase stromy. Protože nevěděla co dál, rozhodla se že bude pokračovat v cestě. Jít v tak hlubokém sněhu by normálně nebylo vůbec lehké ale jí to nedělalo žádné potíže. Lehce našlapovala, nebořila se a jediné co slyšela bylo křupání. Připadalo jí, že jde neskutečně dlouho a už se chtěla otočit nebo změnit směr, když uviděla dům který jí nejspíš vyrostl přímo před nosem. Byla to velice stará a rozlehlá viktoriánská budova. Aby se člověk dostal ke dveřím tak musel vystoupat několik schodů a ocitl se ve verandě. Z obou stran jí lemoval plot a střecha byla položena na dvou nádherných vyřezávaných sloupech. Ta budova jí naplňovala bůhvíproč děsem. „Je to jen starý dům, je to jen starý dům“ začal si šeptat do ticha a uklidňovat se různými průpovídkami. Byla na sebe naštvaná, proč se bojí nějaké staré barabizny? Nadechla se, vzala těžké studené klepadlo z mosazi do ruky a třikrát zaklepala. Kov těžce dopadl na ztrouchnivělé dřevo a ozvalo se několik dutých úderů. El čekala že si oddechne, má to přeci za sebou ale strach se k ní valil ještě větší vlnou než prve. Zaslechla kroky. To už neváhala, otočila se a dala se do běhu. Brala schody dolů i po čtyřech, dostala se na zapadanou cestu a za sebou uslyšela lupnutí. To samé jako slyšela ráno. Pak se otevřely dveře a něco jí začalo stahovat jako vír dovnitř. Sápala se po čemkoli čeho by se mohla přidržet ale nic nebylo v dohledu. Zamotala se jí hlava a vykřikla hlasem plným děsu.
El ležela na zemi ve třídě a zmateně se rozhlížela. Jaktože je ve třídě když před chvílí stála někde venku po kotníky ve sněhu? Pak jí to začalo docházet. Byl to jen obyčejný sen. Spolužáci na ní nepokrytě zíral a pár jich dokonce přišlo až k ní. Profesor vypadal zamyšleně, jakoby o něčem úporně přemýšlel ale když si všiml Elina pohledu tak rychle nasadil vážný a posměšný výraz.
„Ale ale, Šípková růženka se probudila a ještě mi pošpinila třídu“ zasmál se pohrdlivě Podds.
Nechápala o čem to mluví, jak pošpinila? Už se chtěla zeptat jak to myslí když v tom ucítila nakyslý a velice nepříjemný pach. Pozvracela se. Rychle sklapla pusu a zrudla jako pivoňka. Zamumlala několik slov na omluvu a začala se sbírat ze země. Cítila, že je úplně rudá a pohledy lidí které se upírali na ní a její pozvracené tričko jí byli krajně nepříjmenné.
„Asi, asi půjdu domů, není mi dobře“ špitla a oči upírala do země.
„Jen si běžte, stejně ste tu nebyla moc užitečná“ odfrkl si učitel a přestal si jí všímat. El nechápala jaktože jí to prošlo tak hladce, normálně by nikoho nepusil. Podds začal vykládat další nezáživnou látku a když za sebou El zavírala dveře, kradmo po ní hodil pohledem.