Rota A - 1. díl: Vítejte v pekle, pánové!

Anotace: Válka v Afghánistánu, z pohledu malé fiktivní armády, současnost. První a druhý díl budou spíše vysvětlující, poté již bude první akce ;) Jakékoliv připomínky a návrhy vítám.

,,Hele četaři, za jak dlouho tam budeme? V tomhle horku za chvíli chcípnu!“
,,Ticho desátníku."
Michal Rum se zamračil, zčásti na četaře, zčásti na všechny a všechno okolo a jen hukot ohromných rotorů vojenského chinooku přehlušil nějakou vulgární poznámku, kterou Rum utrousil na adresu sám pořádně nevěděl koho. Zpod kevlarové helmy se mu proudy řinul pot a Afghánistán se mu přestával velice rychle líbit.

Cesta z Ykalymnosu do Kábulu se ještě dala přežít, ikdyž se ve Spartanu mačkaly obě dvě čety roty Alfa.
Ani mezipřistání v iráckém Bagdádu nebylo nic hrozného, šedesát vojáků, vláčících sebou veškeré vybavení, unavených, hladových a propocených od žáru červnového sluníčka, muselo pět hodin dřepět na letištní ploše, než jejich letounu bylo dotankováno palivo a než byl vyřešen nečekaný problém s poruchou palivového čerpadla. Vojáci tento čas zabili různými oblíbenými armádními činnostmi, jako bylo psaní dopisů, vyprávění chlapáckých historek a nějaká ta rvačka. Vše ale probíhalo v dobré náladě a uvolněné atmosféře.
Že pomalu končí legrace se ukázalo již před samotným přistáním v Kábulu, kdy Alenia C-27J Spartan Ykalymnoského letectva musel kroužit necelou půl hodinu kolem města z důvodu, že několik domorodců si vybralo letištní plochu jako solidní a dost velký cíl pro vystřelení několika minometných granátů.
Že problém s minomety je vyřešen a přistání se rychle blíží prozradila vojákům náhlá aktivita kapitána Aebishera, velitele roty, který se z ničeho nic zvedl, sundal si sluchátka napojená na komunikaci pilotů a přešel do zádi letounu, k vyklápěcí rampě.
,,Pozor pánové! Za 10 minut přistaneme na letišti v Kábulu! Doufám, že si všichni uvědomujete, že nás budou všichni sledovat! V Bagdádu jste se chovali jako opice, ale tady, tady se budeme chovat jako profesionálové! Všem je nám jasné, že my jsme sem nepřijeli tuhle válku vyhrát, naše přítomnost zde má především symbolický charakter!“
Tohle bylo jasné všem, o tom nikdo nepochyboval. Ykalymnos, malý ostrov ve středomoří, s přibližně tři čtvrtě milionovou populací a malou, profesionální armádou neměl dost vojenských prostředků ani k samostatné kontrole jediného afghánského okresu. Proto budou sdílet kontrolu, cvičit afghánské jednotky a jezdit občas na patroly v okrese Begrom-i-Kuson, kde do té doby působil čistě americký kontingent. Po deseti letech války, kdy většina spojenců se rozhodla pomalu stahovat, Ykalymnoská vláda chtěla vyjádřit podporu válce proti terorismu, proto se rozhodla přispět svojí troškou do mlýna.
,,Američani si myslí, že sežrali všechnu moudrost! Připravte se na to, že se na nás budou dívat skrz prsty, přestože kvalitou se jim ne vyrovnáme, ale předčíme je! A my jim vytřeme zrak, to vám slibuju! A na čele toho všeho budete vy! Náš prapor byl z našich expedičních sil vybrán, aby jako první stanul na Afghánské půdě a tahle rota půjde v jeho čele!“ A teď se připravte na vysedání!“
Až dozněly nadšené výkřiky vojáků, začalo být ve sťísněné kabině ještě těsněji. Vojáci se zvedli ze sedaček, připevnili si na hlavy helmy a poté si začali nasazovat batohy a shánět se po různých částech výstroje, které se jim během letu ztratily.
Svobodník Michal Rum Měl vše potřebné při sobě, proto se opět posadil na své místo a čekal. Po několika minutách letoun hodně tvrdě dosedl na přistávací plochu. Po pár minutách rolování po ranveji se letoun zastavil a v zadní části přepravního prostoru se začala otevírat nákladní rampa. Z ničeho nic se na ní opět zjevil kapitán Aebisher a zahřímal:
,,Tak je to tady, vítejte v pekle pánové! Okamžitě vypadnete z toho letadla a seřaďte se venku po četách, jedu jedu jedu! Mám vám pomoct vy lemry?!“ Ještě než byla rampa úplně spuštěná, Aebisher už ji přeskočil a hnal se ven do oslňujícího světla.
Rum stál hned na začátku řady, proto poté, co sestoupil z rampy na letištní plochu, byla jeho bota botou prvního Ykalymnoského vojáka v Afghánistánu. Samozřejmě kromě kapitána.
Oslnilo jej odpolední slunce, málem jej porazilo šílené vedro, do nosu jej udeřil podivný zápach a v dáli uslyšel dlouhou kulometnou dávku, která podle toho co věděl, rozhodně nezněla jako kdyby vyšla z nějaké spojenecké zbraně . Tak takhle to tady vypadá.