Na věčnost

Anotace: Trochu akční a dost deprimující záležitost s neočekávaným koncem ;-)

„NA VĚČNOST“

Otevřela jsem oči. Tak byl to tedy „ten“ sen. Opět živý jako kdyby se to dělo doopravdy. Zažívám to už deset let, ale ještě jsem si na to opravdu nezvykla. Posadila jsem se. Záda jsem měla celá zpocená. A nebylo to tím sněním. Ne, už dva měsíce trčím v téhle díře a makám tu jako uklízečka a jen čekám, až tenhle sen přijde. Doufala jsem, že to bude trochu dřív. Začínala jsem být dost unavená.
Tak a teď je to konečně tady. Nevypadalo to tak strašně. Celá situace byla od začátku dost nejasná. O co mi jde? Jsem tu se skupinou českých studentů. V posledních letech se jich tu pár prostě vytratilo. Prvním krokem byla infiltrace. To znamenalo pro mě velmi nemilou povinnost splynout s ostatními. Přihlásila jsem se jako studentka posledního ročníku střední školy. Ach jo ty léta mám už dávno za sebou a vracet se k nim se mi nechtělo. Přišlo mapování terénu a příprava záchranných akcí. Nikdo z nich nic netuší. A já už teď vím, že se to týká všech. Ani jeden z nich se nemá vrátit domů a je jen na mě, jestli je z toho dostanu. Jistě mám za sebou zálohy, ale jsem první linie.
Oddechla jsem si. Po měsících čekání mám po téhle noci konečně všechny informace, které potřebuju. Zvedla jsem se a sáhla po telefonu.
„Zecku? Jsi tam?“ Přišla ospalá odpověď. „Jasně že jsem tady, ale víš kolik je hodin?“
Rychle jsem se ohlídla po budíku. Půl třetí ráno. Ups!
„Zecku, vím kolik je, ale tohle nepočká. Musíme dovybavit některý stanoviště.“
Šustot. „Sáro? Jsi v pořádku? Už to přišlo viď? Další sen.“
Protočila jsem oči. „Jo, Zecku, měla jsem „ten“ sen. Ten, kterej zachrání tuhle akci. A neboj, všechno co chci, jsou neprůstřelný vesty. Pojedeme v tom všichni. Já a všech sedm studentů.“
„Vesty? Takže se přeci jenom bude střílet? Doufal jsem, že se tomu vyhneme.“ Povzdech.
„Zecku, víš, že to nedělám ráda, ale je to pro jejich ochranu.“ Docházel mi kyslík, když jsem si vzpomněla na ten sen. Ne, nejsou to oni, kvůli komu chci ty vesty. Ale to se nesmí dozvědět. Stáhnul by mě a všechny studenty evakuoval, což by znamenalo rok příprav v háji a příští rok začít na novo. Navíc, nic se mi nestane.
„Zecku, jdu to dospat, zbytek probereme zítra. Ano?“
Malá odmlka. „Jasně, Sáro. Nechám tě vyspat. A zítra si pro tebe přijedu.“
„NE! Nikam nejezdi. Teď už je to nebezpečný. Vsadím se, že informátor už vzal do zaječích.“ Jeho odfrknutí mě nenechalo na pochybách, že mám pravdu a prozradilo mi taky co si o něm Zeck opravdu myslí.
„Vyzvednu si akorát ty vesty na stejném místě jako předtím zbytek vybavení a hned je dám na místa. Zbytek už je připravený. Dobře?“
Chvilka na rozmyšlenou. Bylo mu jasný, že se to blíží a byl z toho nervózní. Ale určitě ne tak jako já s tím co jsem teď věděla. „Tak fajn. Zítra v deset večer jako vždycky. Zatím se měj dobře.“
„Jo, ty taky. A dobrou noc.“
Zvedla jsem se z postele. Došla k ledničce a otevřela jí. Chvilku jsem do ní zírala a nakonec vytáhla plechovku s pivem. Měla jsem jí tu připravenou na tuhle chvíli. Jediná věc co mi obyčejně pomůže po tomhle nenormálním zážitku. Sny. Kdo by řekl, že mohou mít nějaký skrytý význam. Ale mně se to děje. Už od mých patnácti let. Tehdy to bylo poprvé. Nebylo to nic závažnýho, takový sny přišli až později. Takový jako byl ten dnešní. O tom co se stane jeden den v blízké budoucnosti. Naučit se to ovládat a předvídat jen ty důležité dny bylo nemožné, a tak se mi většinou zdají jen o obyčejných denních problémech.
Ale vždycky když se blíží velká pracovní akce, tak ten sen přijde. Jako dneska. Neurčí mi přesný datum a neukáže přesný průběh věcí. Ne to ne. Jen mi dá víc informací. A ten dnešní byl hodně konkrétní. Zavřela jsem oči, lokla si a zamyslela se.
Dostaneme se do podzemí domku nad areálem, o kterém nikdo neví, že patří k hotelu. Na útěk budeme mít jen jednu noc. Ráno už by nás naložily na loď a odvezli. Vesty už zítra budou v podzemí pěkně schované u zbraně a munice. Ven se dostaneme všichni. Ale já se v poslední chvíli dostanu zásah. Proto ta vesta. Můj sen mi ji napověděl. Ten zásah ve snu neprošel kůží, jako by říkal, musíš se chránit!
A to také udělám! Všechno je nachystané, jestli je tohle jediný problém, tak od toho nejdu.
Povzdechla jsem si. Jen dvě věci mě teď trápí. Ta první je datum. Kdy k tomu dojde?
A ta druhá? Proč ten kdo mi v tom snu zasadil mou ránu, byl můj přítel.
Chris je teď v zahraničí, to ano. Pracuje. Sice jsme se z legrace bavili o tom, že by přijel, ale nechtěla jsem o tom ani slyšet. On o mém opravdovém zaměstnání neměl ani tušení. Nechtěla jsem ho do toho zatahovat. Musel by se o něj potom postarat Zeck a já mu nechci přidělávat práci.
Byla to další zašifrovaná zpráva. Jako, kdyby se v těch snech vždycky schovalo něco, co mně nenechá přijít na všechno, co mi chtějí říct.
Dopila jsem plechovku a vyhodila jí. Ne, nebudu na to víc myslet.
Sebrala jsem se a šla si zase lehnout. Ráno jsem musela v sedm být v práci. Brrrr. Už zase.
Uběhly tři dny. Vlekly se jako roky. Čtvrtý den jsem opět vstala do práce. Dostavila se včas a znechucená jako každý den. Ty ženský si to nezasloužily. Byli moc milý, ale já si nemohla pomoc. Každou noc se ten sen vracel. Ale už ne celej. Ne, teď už jen ta poslední část. Moc jsem se nenaspala. Ale nejhorší bylo, že tentokrát jsem pokaždé tu kulku už cítila. I přesto, že jsem tu vestu na sobě měla. Cítila jsem smrt, jak krouží kolem. A vítala jí. Bylo to tak příjemné. Obávala jsem se vlastních reakcí.
„Mischel!“ Probrala jsem se. Katerina už na mě zase musela zvýšit hlas, aby mě probrala. Kruci!
„Už jdu.“ Rychle jsem vstala a vydala se za ní do recepce. Leštit dveře a stoly. Úúúúžasná zábava.
Dělám to už dva a půl měsíce. Hlavou se mi honí něco jinýho a já jen monotónně utírám stoly. Ale dnes je to nějak jiné. Proč? A pak jsem si to uvědomila. V zádech mám zabodnutý něčí pohled! Rychle jsem se otočila.
„Chrisi?“
Stál tam jako řecký bůh. Se svojí vysokou a štíhlou postavou. Temně hnědýma očima a kuframa.
S KUFRAMA? Chris? Tady?
Už jsem se neudržela a před zraky většiny personálu jsem se k němu rozběhla a skočila jsem mu do náruče.
Nebylo co říkat. Slova nestačila. Každá myšlenka na to, že by tu neměl být. Na to proč jsem tady vlastně já byla najednou pryč. Skončila jsem u dětské myšlenky. Jsme spolu. Máme tenhle ráj jen pro sebe.
Někdo za námi si odkašlal. Katarína! Kruci, musím makat!
S nelibostí jsem se od Chrise odtrhla. Ve čtvrt na tři na loby baru! Jen tohle jsem mu pošeptala do ucha a zmizela jsem k dalšímu stolu. Jen jednou jsem se ohlédla. Mrknul na mě. Takže pochopil.
Celý den jsem byla jako v oblacích a moc nevnímala. Bylo mi jasné, co se bude odpoledne dít. A těšila jsem se. Nějaké temné myšlenky se neobjevili. Jen ty o tom jak si tu spolu užijeme báječný týden. Představovala jsem si, jak se budeme koupat a jak budeme chodit na túry. A práce? Ta se přežije. Nic jsem si nepřipouštěla.
Konečně bylo po třetí a já mohla domu. Rychle jsem zamířila na bar. Byl tam. Tentokrát už bylo naše přivítání jemnější. Se zaťatými pěstmi jsem ho políbila. Pak jsem se odtáhla a omluvně se na něho podívala. V jeho očích jsem zahlédla stejné napětí, jako jsem cítila já. Viděla jsem, jak mě jeho oči svlékají. A já jsem myslela na to samé.
Když mě chytil za ruku, jemně jsem mu ji stiskla. Znovu se na mě otočil a já pod tím doutnajícím ohníčkem zahlédla prudkou touhu. Celá jsem se zachvěla. Panebože. Téměř dva a půl měsíce. Ztratila jsem trpělivost. Vzala jsem mu klíče a rychlým pohledem na číslo pokoje jsem zjistila, kterým směrem mám běžet.
Ke dveřím jsme doběhli téměř nastejno. Popadala jsem dech a smála se. Rychle jsem odemkla. Vpadli jsme dovnitř a zavřeli dveře. Shodila jsem z ramene tašku, klíč hodila na stolek a pomalu udělal krok k němu. „Chyběl jsi mi.“
„To ty mě taky.“
Poslední slova co zazněla. Dál už jen ohňostroj. Směs citů, barev, vůní a chvilek mezi nimi kdy jsem ještě tak tak vnímala. Bylo to vzrušující. Naplňující a nanejvýš uspokojivé. Věděla jsem, že moje tělo nemá z daleka dost, ale prozatím jsem byla unavená. A tak jsem naplněná pocitem štěstí usnula.
Poprvé za posledních pár dní jsem spala opravdu tvrdě.
Až příliš dobře.
Probuzení bylo tvrdé. Čekala jsme hotelový pokoj, unavené, ale spokojené tělo a svojí lásku po boku, ale tohle bylo jinak. Místo hotelového pokoje tu byla tvrdá betonová podlaha a místo spokojeného těla mě brněla hlava od úderu do temene. Kruci! Bolí to jako čert.
Snažila jsem se rychle vzpamatovat. Realita přišla hodně rychle. Zvedla jsem se do sedu. A potlačila zvracení. Všude kolem byl nesnesitelný smrad. O tom se ve snu nezmínili. Ironie. Skvěle.
Konečně jsem se mohla rozhlédnout. Byla jsem první vzhůru. Leželo tu osm dalších lidí. Všichni pravděpodobně omráčeni ranou do hlavy. Začnou se co nevidět probírat.
Rychle jsem sáhla po uvolněném kameni vedle mě. Pohnul se. Začala jsem vytahovat vesty. Jedna. Dvě. Tři. Počkat.
Ohlédla jsem se. Vest je osm. Pro mě a sedm studentů. Ale tady je osm dalších lidí!
Z protějšího rohu se ozvalo zasténání. Chris! Rychle jsem k němu doběhla. Vypadal jen trochu otřesený. „Kde to jsme?“
„Do prdele!“ Mozek mi pracoval na plné obrátky. Ale pokaždé mi vyšel jen jeden možný výsledek.
„To nic. Mám to pod kontrolou. Vím jak se odtud dostat. Neměl jsi tu vůbec být, měla jsem tě poslat domů hned včera. Promiň.“
„Za co se omlouváš? Ty o tomhle něco víš?“ Nedocházelo mu to. Povzdechla jsem si.
„Tak trochu. Mám nestarost tyhle studenty odtud dostat. Tak odsud dostanu i tebe. Honem, pomoz mi je probrat!“
Nechtěla jsem se o tom víc bavit. Rozhodně ne o tom, co hodlám udělat.
Všechny bolela hlava, ale nikomu nebylo nic vážného. Rychle jsem jim rozdala vesty. Zíraly, ale nehodlaly se mi vzpírat. Všichni si je nasadili. Poslední jsem podala Chrisovi.
„A co ty?“ Okamžitá reakce. Věděla jsem, že tahle otázka přijde. Otočila jsem se k němu zády.
„Mně se nic nestane, neboj.“ A abych jo přesvědčila, nebo možná abych přesvědčila i sebe, jsem ze zadní části vyhloubené dutiny vyndala zbraň a několik náhradních zásobníků. „Jen pro jistotu.“ Dodala jsem.
Vytáhla jsem z vlasů vlásenku a vyrazila ke dveřím. Mezitím co jsem otevírala dveře, jsem ostatním vysvětlila, aby bylo co možná nejvíc potichu a drželi se hned za mnou. Všichni jen o překot přikyvovali. Zvedla jsem oči v sloup a vydala se potichu chodbou a ostatní za mnou jako kachny. Musela jsem se usmát.
Zatočili jsme za roh. Stále jsme na nikoho nenarazili. Začala jsem doufat. Dostali jsme se až k zadnímu východu. Pootevřela jsem. Před námi bylo asi sto metrů prázdného prostoru a na konci plot. V něm už byla ale připravená díra. A hned za plotem byl sráz, za kterým už na nás bude čekat zbytek týmu. Teď se tam jen v celku dostat. Vysvětlila jsem jim, kde je východ. Snad mě pochopili.
Můj plán? Poslat je jako první a z rohu jim krýt záda. Vím, odkud půjde palba. Mám přesně těch dvacet metrů z cesty k plotu, na kterou není vidět z poza rohu. Pomalu jsem se vysunula z poza dveří a vydala se k rohu stavby. Chrisovi se to moc nelíbilo. Ale neměl na výběr. Byla jsem ráda, že nikdo neví, co se bude dít. Sama jsem na tom nebyla nejlíp.
„Teď“ neslyšně naznačené a pokyn rukou. Všichni se dali do běhu a já sledovala linii, na které už je únosci spatří. První krok přes ni. Odjistila jsem zbraň a otočila se kolem rohu. Pálila jsem a pozadu běžela k díře v plotě. Za sebou jsem slyšela utíkající kroky všech osmi lidí, jejichž osudy teď byly v mých rukách.
A najednou jsem slyšela někoho spadnout. Musel dostat zásah na vestu. Kruci. Musela jsem se otočit. Ze země se sbíral Chris.
Krucinál. „Zdrhejte, co to jde! Vědí, že máme vesty! Budou mířit na hlavu!“
Chris už byl na nohách. Rychle jsem zkontrolovala vzdálenost. Všech sedm studentů už prošlo dírou v plotě a mířilo za násep. Chris už byl dva kroky od plotu a mě zbývalo posledních pár metrů.
Otočila jsem se k únoscům a dál pálila. Zbyli už jen dva. Jednomu už došla munice. Otočila jsem jen hlavu, abych věděla, jestli je Chris už mimo dosah. Je venku!
A pak to přišlo. Cítila jsem jí. Opět. A mnohem ostřeji. Vyrazila mi dech. Nejprve přišel šok. Stalo se to! A potom už přišel ten blažený pocit. Přišel od konečků prstů a i přesto, že jsem měla pocit, že mě někdo trhá napůl, tak tohle byl nejúžasnější zážitek v mém životě. Sáhla jsem si na hrudník. Cítila jsem to poslední teplo, které ze mě utíkalo. A potom už jsme přestala cítit. Jen nějaký známý zvuk. Tak potichý.
*
*
*
Slyšela jsem vrtulníky a palbu ze samopalů. Museli se pro mě vrátit! Anebo to už byl zase jen sen? Kdo ví?
CHRIS
Nastrkali nás do vrtulníku a vezli pryč. A ona tam zůstala. Zůstala tam ležet. Prý že tam pošlou záchrannou jednotku. Ale mám jim to věřit?
Dovezli nás na základnu několik kilometrů daleko. Studenti hned volali rodičům, že jsou v pořádku a potom už si je po jednom odebral psycholog.
Mě zavedli přímo do velína. Prý že se mnou chce někdo mluvit. Kruci ale já s nikým mluvit nechci! Chci se tam vrátit! Chci ji zachránit! Přivést ji zpět, živou a zdravou a říct jí, jak moc ji miluju!
Vřelo to ve mně, ale snažil jsem se uklidnit, třeba se dozvím co se vlastně dělo.
Velín, velmi nadnesený název pro malou ošuntělou místnost s haldou monitorů a počítačů. Mladík v uniformě, který mě přivedl. Mě zastavil a došel k muži menší štíhlé postavy a něco mu potichu řekl. Muž se ke mně rychle otočil. V očích se mu zračila velká bolest. Asi jako mě. Ale kde se tam mohl vzít stejný smutek jako je ten můj. Zná Sáru? Mojí Sáru? Odmítal jsem použít minulý čas.
„Vy musíte být Chris. Já se jmenuju Zeck. Jsem Sářin šéf.“ A zavládlo ticho.
„Šéf? Nechápu.“ Měl jsem v tom zmatek. Sára přeci odjela sem pracovat do hotelu. Dělala to proto, aby si procvičila angličtinu. Nebo ne?
„Zaprvé byste měl vědět, že Sára patřila k elitní jednotce, která bojuje proti zneužívání mladých lidí a dětí v zahraničí. Přijela sem proto, aby hlídala a nakonec pomohla zachránit ty studenty, které jste viděl. V tomhle hotelu se za posledních pět let ztratilo celkem deset mladých studentek a nikdo to neřešil. A tak to svěřili nám. Všechno bylo precizně připraveno. Předpokládám, že o Sářiných snech víte?“
Se zájmem se na mě podíval. Ano jistě, že vím o téhle hříčce Sářinýho mozku. Věděla, co se může stát. A co? „Ano, ale co to s tím má společného?“
„Víte, takhle vlastnost jí pomáhala připravovat se na akce. Byla nejlepší. Ale dneska se něco pokazilo, proč?“ Znovu se na mě zkoumavě podíval. Jeho oči ale stále byly velmi zarmoucené.
„Já? Já to mám vědět?“ Nevěřil jsem vlastním uším. „To vy jste ji tam poslal! VY! Vy byste to měl vědět!“
Obličej se mu stáhl bolestí. Otočil se. Teprve teď jsem si všiml, že jsme v místnosti úplně sami. Dlouho bylo ticho. Nakonec promluvil.
„Ano, poslal jsem ji tam. Byla přesvědčivá. Ona věděla, že se bude střílet. To proto chtěla vesty. Ale divil jsem se, že chce vestu i pro sebe. Musela vědět, že se bude střílet i na ni. Že pravděpodobně dostane zásah. Proti tomu jsem nic neměl. Je jen na ní, jestli je ochotná do toho jít. Ale řekněte mi teda jednu věc. Proč tu vestu neměla na sobě?!“ Jeho hlas se úplně vytratil.
A potom mi to teprve všechno došlo. Vždyť ona tu vestu dala mně! Její sen se mnou nemohl počítat, protože nevěděla, kdy nebo že vůbec přijedu. Ale zároveň nechtěla riskovat, že se něco stane mně! Musel jsem to říct nahlas.
„Tu vestu jsem měl já.“
Ticho. Pomalu se otočil.
„Přijel jste až včera ráno, je to pravda?“
„Ano.“
„Sarah o Vás nevěděla?“
„Ne, nevěděla.“
„Tak Vás tedy nemohla ani vidět ve svém snu.“
Bylo to konstatování, ale já stejně měl potřebu mu odpovědět.
„Ne to nemohla.“
Opět nastalo hrobové ticho. Zeck si sedl. A já musel taky. Proč to udělala? A pak jsem si vzpomněl, že mám tu vestu pořád na sobě. Strhl jsem ji ze sebe i s košilí. Na zádech se mi rozlívala modřina.
Zeck zvedl hlavu. „Dostal jste to.“ Opět konstatování.
„Ano, zachránila mi život.“ Cítil jsem úplné prázdno. Kde je teď?
„Víte, Chrisi, ona byla taková. Udělal by to pro každého a pro Vás zvlášť.“
„Jak vy můžete vědět, jaká byla? Co pro Vás byla? Jen pěšák!“ Byl jsem zoufalý a tak jsem nadával.
„Tak to se mýlíte. Vedla tenhle tým vlastně víc než já. Jediný na co jsem tu byl, bylo papírování.“ Ušklíbl se. „To nesnášela…
Asi chtěl pokračovat s výčtem věcí, o kterých si myslel, že je nevím, ale přerušila ho vysílačka.
„Pane, máme ji. Je na tom bledě, ale snad se z toho vylíže. Letíme s ní do vojenské nemocnice. Končím.“
U vysílačky byl první. „Příjem. Letíme hned za Vámi. Konec.“ Pak přepnul stanici na frekvence základny. „Georgi, startuj, letíme do vojenské nemocnice.“ Cestou z velína sáhl do skříně a hodil po mě košili. „Hodí se!“ a spěchal dál.
Běžel jsem za ním a jen doufal…