A-10 Thunderbolt II (2/2)

Anotace: Pokračování je tu. Letecká podpora jednotek na zemi, tentokrát to ale nepůjde tak snadno jako minule. A co střelec Bazír z úvodu prvního dílu? Komentujte ;)

Dvojice těžce vyzbrojených a opancéřovaných bitevníků A-10 Thunderbolt II si to afghánským nebem neomylně mířila vstříc svému cíli. Po úspěšném útoku na tálibánský vojenský komplex teď měli piloti za úkol hlídkovat v sektoru, kde probíhaly tvrdé boje mezi koaličními vojsky a povstalci a poskytovat palebnou podporu do té doby, než jim dojde palivo nebo munice. Zpravidla to pak, i přes vysoké tempo, jakým dvojice žíznivých motorů letecký benzín polykala, bývala munice.

Letouny letěly vstříc navigačnímu bodu, z něhož poté budou létat nad bojovou oblastí a v případě, že si ze země vyžádají jejich podporu, budou okamžitě zasahovat.
Terry informoval monitorovací letoun AWACS o jejich přítomnosti v oblasti bojů a krátce poté jej již navigační počítač navedl na trasu kolem místa bojů, kterou budou piloti následovat, dokud nenastaví kurz zpět na domovské letiště.

Po pěti minutách letu ve výšce kolem pěti kilometrů se poprvé ozvali vojáci ze země, se žádostí o podporu. Teď bude muset Terry využít mapu oblasti, kterou měl v průhledné kapse na stehně, aby se v celkem velké oblasti neztratil a dokázal udeřit přesně v místech, kde to muži dole na zemi budou potřebovat. Ač většina letek už používala nový typ letadla A-10C, vybavený inovovaným navigačním systémem a především dvěma multifunkčními displeji, z nichž jeden sloužil právě k zobrazování mapy a k navigaci, jeho letka používala ještě starší verzi, která multifunkčními displeji vybavena nebyla, proto piloti v podobných situacích museli vše zvládat hezky po staru.
„ROGUE 1 PRO OLYMPUS 4, ŠLYŠÍTE MĚ?“ Ač se v pozadí ozývala poměrně intenzivní střelba a výbuchy, hlas v rádiu zněl celkem klidně a vyrovnaně.
„OLYMPUS 4 PRO ROGUE 1, SLYŠÍM VÁS ČISTĚ A NAHLAS, POKRAČUJTE.“
„JSME POD PALBOU Z VELKORÁŽNÍCH KULOMETŮ VE ČTVERCI AL 48. JSME SCHOVANÍ MEZI NĚKOLIKA DOMY, STŘELBA PŘICHÁZÍ Z KOPCE JIŽNĚ OD NÁS. OZNAČUJI NAŠÍ POZICI MODRÝM KOUŘEM, POTŘEBUJEME POMOC, RYCHLE!“
„OLYMPUS 4 ROZUMÍ, JDEME NA TO.“

Dvojice letounů se prudce stočila vpravo směrem k oblasti, v níž bylo potřeba zásahu z nebe. Terry střídavě obhlížel okolí, na několika místech převážně kopcovitého terénu viděl plameny a k nebi stoupající oblaka kouře, jako výsledky intenzivního boje dole na zemi, a střídavě stále nahlížel do mapy, aby si udělal lepší obrázek o oblasti, do níž právě letí. Po chvíli již před sebou uviděl k nebi stoupat modrý kouř, který zahaloval shluk několika menších stavení. Jižně od domků bylo ve vzdálenosti do dvou kilometrů několik menších kopců, Terry vše obletěl jednou dokola, nikde však neviděl velkorážní kulomety.
„MÁŠ NĚCO?“ Zeptal se Garcíi
„NEJMENŠÍ VRCHOL, TEN PROSTŘEDNÍ. STO METRŮ POD VRCHOLEM, SMĚREM K NAŠIM.“ Odpověděl ihned García.
Terry zabodl zrak do místa označeném svým kolegou „MÁM JE, JDEME NA TO. ZVYŠ ROZESTUP. KANÓN!“
,,ROZUMÍM!“ García snížil rychlost a vzdálil se od Terryho stroje.

Terry dokončil obrátku a nalétal teď na kulomety ze západu. Přepnul HUD do režimu útoku na pozemní cíle a zvolil kanón. Sedmihlavňový rotační kanón GAU-8 Avenger, s náboji velkými jako láhve od piva, chrlící průraznou munici z ochuzeného uranu rychlostí 70 výstřelů za vteřinu, byl největším kanónem, jaký byl kdy do letadla obdobné velikosti namontován a právě se chystal ukázat znovu svoji ohromnou ničivou sílu.

Tálibánci měli čtyři velkorážní kulomety schované na kopci mezi kameny a za pytli s pískem a bez ustání posílali mohutné dávky olova k pozicím Američanů. K vypálení jim však, i přes ohromné zásoby munice, zbývalo posledních pár výstřelů.

Terryho letoun mířil přímo na jejich pozici. Pilot snížil rychlost, aby měl trochu více času na zamíření. Od nepřátelských bojovníků jej dělilo už jen pár kilometrů. Rozeznával už ohromné záblesky od hlavní kulometů. Stále se blížil. Uprostřed HUDu teď trůnil kruh s malým čtverečkem uprostřed, který přesně překrýval kulometné hnízdo. Letoun se stále blížil. Tři kilometry. Dva a půl. Náhle se ozval přerušovaný varovný signál, znamenající, že na jeho letoun někdo zaměřuje řízenou střelu. Pilot s ledovým klidem, aniž by spustil zrak z kulometů, stiskl levou rukou několik tlačítek, čímž aktivoval elektronické rušičky a pokračoval ve vražedném náletu. Od kulometů jej dělil kilometr a půl. Už dokonce rozeznával jednotlivé postavy. Stiskl spoušť, na necelou vteřinu. Krátce ji pustil a pak znovu. Dvakrát se ozvalo charakteristické ,,Brrrrrttt“ a vteřinu poté kulometné hnízdo doslova explodovalo.

Terry naplno přidal výkon a unikl ostrou stoupavou zatáčkou. Vypustil několik klamných cílů – světlic a staniolových pásků, pro zmatení navádění nepřátelských raket. Podíval se také na displej, jaký že varovný signál se mu to rozezněl v kokpitu. Na malém kruhovém displeji teď blikal malý kosočtverec s číslicí 18 uprostřed. Jednalo se tedy o sovětskou řízenou střelu země-vzduch 9K38 Igla, v kódu NATO označenou jako SA-18, odpalovanou z ramene. Měla malý dostřel a většinou neznamenala vážné nebezpečí, například v Iráku s ní ale byly sestřeleny letouny Tornado a F-16 a Terry rozhodně netoužil být prvním, koho tímto zbraňovým systémem sestřelí v A-10 z afghánského nebe. Ohlédl se za sebe a stal se svědkem Garcíova přesně provedeného útoku. Vypálil dlouhou dávku z kanónu na kulometné hnízdo tak definitivně vyřídil.
„ROGUE 1 PRO OLYMPUS 4, DÍKY HOŠI, ZAHRÁNILI STE NÁM KŮŽI!“
„OLYMPUS 4, POTVRZUJI. HODNĚ ŠTĚSTÍ.“

Terry nastavil zpět navigační režim, očima však stále propátrával zemi a snažil se najít střelce s raketou. Náhle se ze země k nebi prudce vyřítil drobný podlouhlý objekt, za nímž doslova rostla hustá stopa šedivého kouře. Raketa, mířila zezadu ke Garcíovu letounu, který po náletu na kulometné hnízdo byl stále ještě poměrně nízko nad zemí.
„ODPÁLENÁ RAKETA, NA TVÉ SEDMÉ HODINĚ!“ Zařval Terry do vysílačky. García prudce zatočil vlevo a namířil nos letounu k zemi. Vypustil několik klamných cílů. Raketa jej stále následovala. Pilot udělal prudkou pravou obrátku a vypustil další klamné cíle. Tepelně naváděná raketa na tento manévr již nezareagovala a za svůj nový cíl si vybrala jednu ze světlic. Krátce poté pak explodovala v bezpečné vzdálenosti za Garcíovým bitevníkem.
„JDU PO NĚM!“ Kouřová stopa označovala velice dobře místo odpalu rakety, mezi několika stromy podél koryta vyschlé řeky a Terry ihned do těchto míst nasměroval svůj letoun. Opět zvolil kanón, ale tentokrát letěl na plný výkon, nechtěl snižovat rychlost a poskytovat tak nepříteli více času k zaměřování střel. V kokpitu se znovu ozval vysoký přerušovaný tón a na radaru se objevil stejný symbol jako před chvílí. Jedna odezva přicházela z dvanácti hodin, tedy směrem od stromů, na něž právě letěl. Náhle se však zjevila druhá odezva, na Terryho třetí hodině. Takže více střelců na různých místech. A více problémů.
„DALŠÍ SA-18, MOJE TŘETÍ, POSTAREJ SE O TO!“ Štěkl Terry do vysílačky.
„ROZKAZ ROZKAZ.“ García změnil kurz a vydal se hledat druhého raketometčíka.

Terryho letoun pod ostrým úhlem a ve vysoké rychlosti mířil na stromy a v kokpitu stále pípaly varovné signál, jak se střelci na zemi snažili zamířit své rakety. Náhle se tón změnil v nepřerušovaný a zlomek vteřiny poté se ozvalo hlasité houkání. Zároveň s tím palubní počítač ženským hlasem oznámil: „RAKETA, DVANÁCT HODIN DOLE.“

Terry byl stále mimo účinný dostřel kanónu, když po něm vypálili ze země raketu. Přerušil tedy útok, vypustil klamné cíle a udělal prudkou obrátku vlevo. Viděl, jak se mezi stromy objevila kouřová stopa, tentokrát ale jak narůstala, tak směřovala neúprosně k němu. Měl teď letící raketu na své třetí hodině, proto zatočil prudce vpravo. Při zatáčení ztrácel rychlost, stejně tak ale manévrováním plýtvala svoji energii i raketa. Terry vypustil několik klamných cílů, bez úspěchu. Několik vteřin a raketu měl prakticky za ocasem. Přitáhl knipl prudce k sobě, po vteřině kolmého stoupání udělal půlobrat a zamířil ostře k zemi. Vypustil další klamný cíl. Na poslední chvíli se střela zaměřila na světlici a explodovala těsně za letadlem.

No fuj, oddychl si pilot. Ve stroji za 10 milionů dolů se před zbraněmi za 60 tisíc cítil až moc v bezpečí a málem za to draze zaplatil. Rychle zvyšoval svoji vzdálenost od střelců v lese a nadával si za svoji blbost. Tentokrát to vyřídí hezky bezpečně a především z patřičné vzdálenosti. Tlačítkem navolil řízenou střelu AGM-65 Maverick a velká obrazovka v pravé horní části přístrojové desky ožila. Začala teď přenášet obraz ze speciální sondy umístěné pod pilotní kabinou a spolupracující s hlavicí řízené střely. Pilot díky nim na displeji prakticky viděl to co střela a mohl ji tak zaměřit na objekt, který chtěl zasáhnout.

Širokou zatáčkou se dostal do velké výšky a vzdálenosti kolem dvaceti kilometrů od střelců. Snížil rychlost a nos letounu nasměroval přímo na stromy ukrývající raketometčíka. Několikrát pohnul malou páčkou na kniplu, až kamera s několikanásobným zvětšením našla inkriminované stromy. Na displeji se objevilo i několik světlých bodů. Pilot zaměřil střelu na světlé body a stiskl spoušť. Raketa se oddělila od letounu a pokračovala téměř vodorovně vstříc svému cíli. Až těsně nad stromy náhle prudce zamířila kolmo dolů a z výšky dopadla na svůj cíl. Okolí se utopilo ve velkém výbuchu a přerušovaný signál utichl – střelci byli zničeni. Mezitím mu do rádia oznámil García, že i on byl úspěšný. Ve vzduchu tak bylo opět na chvíli bezpečno a dvojice letadel se poté vrátila zpět k hlídkování po okolí.

Klid vydržel jen necelých dvacet minut. Pak se jedna pěší četa mariňáků dostala uprostřed rozlehlého makového pole do prudké palby z ručních zbraní a minometů z uzavřeného areálu několika budov, přímo uprostřed pole, který však měl být podle průzkumu prázdný. Mariňáci se sice dokázali jakž takž před příchozí palbou ukrýt, nemohli se ovšem pohnout z místa ani efektivně opětovat palbu.

Dvojice bitevníků se během pár minut přehnala nad polem s makovicemi. Přímo uprostřed se nacházelo několik budov, několik z nich schovaných za zdí, vysokou dva až ti metry. Některé domy mezi zdmi byly natolik vysoké, že z jejich oken mohli tálibánci pálit na vojáky skryté v poli, další palba pak přicházela z domů mimo zdi. Stavení mezi zdmi pak obepínala široký dvůr, na němž Terry při průletu spatřil několik mužů a nějaké k nebi mířící trubky, které identifikoval jako minomety.
„MINOMETY NA DVORKU PŘÍMO UPROSTŘED, JDEME NA NĚ.“
„ROZKAZ ROZKAZ.“ García opět snížil rychlost, aby zvýšil svůj rozestup od Terryho letounu a mohl po něm v klidu provést svůj nálet.

Bitevníky se dostaly na necelých deset kilometrů od svého cíle a ostrou zatáčkou zamířily přímo na budovy. Terry zvolil kanón a několika jemnými pohyby kniplem jej namířil přesně do míst, která chtěl zasáhnout – dvůr uprostřed zdí obehnaného komplexu. Už byl jen pět kilometrů od budov, stále se přibližoval, ztrácel výšku a nabíral rychlost. Pět kilometrů od cíle. Blížil se na dostřel. Tři kilometry. Nervózně poklepal prstem o spoušť. Dva kilometry. Ještě vteřinku. Dnes ale neměl štěstí.
Znovu se v kabině rozezněl varovný signál v doprovodu již známého symbolu na radaru. Opět na Terryho zaměřovali ze země raketu. Tentokrát si navíc naváděcí systém střely země-vzduch dokázal svůj cíl vyhledat překvapivě rychle. Přerušovaný tón se na vteřinu změnil v nepřerušovaný a hned poté se ozvalo hlasité houkání. „RAKETA, DVANÁCT HODIN DOLE.“ Oznámil palubní počítač. Tálibánec skrytý mezi domy odpálil raketu letící maximální rychlostí osmi set metrů za vteřinu v okamžiku, kdy se přímo proti němu řítil těžký letoun rychlostí přesahující šest set kilometrů v hodině a dělily jej od něj jen necelé dva kilometry.

Terry bez přemýšlení strhl letoun do ostré pravé zatáčky a vypustil klamné cíle. Houkání neustávalo a raketa na jeho zatáčku bez problému zareagovala. Následovala další obrátka, tentokrát levá stoupavá zatáčka. Na další změny směru nebyl už čas. Raketa, letící mnohonásobnou rychlostí a zvládající zatáčky s výrazně větším přetížením než těžký bitevník A-10 se tentokrát nenechala zmást klamnými cíly, ani falešnými elektronickými signály, které vysílal ECM kontejner umístěný na závěsu pod pravým křídlem a který má v podobné situaci zmást navádění střely.

Terry zatáčel s maximálním možným přetížením. Zatmívalo se mu před očima a nemohl se nadechnout. Výstražný systém stále houkal. Pak se ozvala rána, letoun se mohutně zatřásl a v levém zrcátku se na zlomek vteřiny objevila ohnivá koule. Letoun se začal stáčet do pravé vývrtky. Terry bleskurychle vyšlápl levý pedál a vyrovnal pád necelých sto metrů dozrávajícím makovým polem. Kokpitem mu zněl varovný signál a v zrcátcích neviděl nic než hustý černý kouř. Z HUDu zmizely všechny údaje a displej rádia potemněl. Palubní počítač hlásil nefunkční systémy. Avionika. Radar. ECM. „LEVÝ MOTOR HOŘÍ.“ Zahlásil náhle. „Dohajzlu!“ Terry zatáhl za páku umístěnou vlevo pod průhledovým displejem. Snad si hasící systém poradí s požárem, bude ale muset letět jen na jeden motor.
„DOSTAL JSEM TO, VRACÍM SE NA ZÁKLADNU. ZŮSTAŇ TADY A DOKONČI ÚKOL.“ Oznámil stroze do vysílačky Garcíovi.
„OK, HODNĚ ŠTĚSTÍ KÁMO, NEVYPADÁ TO S TEBOU DOBŘE.“
Terry zamířil na domovské letiště a ohlédl se na obě strany, aby si prohlédl stav svého letadla. Levá strana byla zle poškozená, gondola ukrývající silný proudový motor byla celá ohořelá a roztrhaná na několik kusů, stejně ta byla na kusy levá část ocasních ploch.

Letoun pomalu mířil k letišti. Normálně by mu stačilo k překonání stávající vzdálenosti tak třicet minut letu, takhle poletí přes hodinu, pokud mu vůbec vystačí palivo. Na každý pohyb kniplu či pedálů reagoval bitevník neochotně a značně neklidně a do toho všeho vytrvale, avšak už značně monotónně, stále hlásil palubní počítač dlouhý výčet nefunkčních systémů. Přistát s tímhle kusem šrotu bude docela sranda.

Letoun urazil zhruba poloviční vzdálenost od letiště, když se objevily potíže. Terry je zaznamenal v okamžiku, kdy se z levého motoru, který prakticky již přestal kouřit, náhle vyvalila obrovská oblaka černočerného dýmu. Nesměle je poté následovalo několik malých plamínků a palubní počítač opět začal hlásit požár. Terry se rozhlédl po okolí. Byl přímo uprostřed neznámé, nejspíš ne úplně přátelsky naladěné, krajiny, tedy skvělé místo pro osamělého poutníka. Stále se nechtěl smířit s tím, že se bude muset katapultovat. Dokud jeho letoun stále letěl alespoň trochu rovně, nechtěl si zkrátka připustit myšlenku, že jej sestřelili, nemluvně o obrovském strachu, co s ním bude, jestli jej uprostřed těchto kopců najde tálibán. Malé nesmělé plamínky, sporadicky vykukující z levé motorové gondoly se náhle změnily ve velké ohnivé jazyky a hladově začaly polykat zadní část poničeného letadla. Znovu se rozječely varovné signály a palubní počítač začal hlásit požár dalších částí letadla. Teď už nebyl čas nad ničím rozjímat. Chtěl nahlásit na základnu co se děje, ale rádio stihlo mezitím vypovědět službu. Terry si krátce povzdychl, zapřel se do sedačky, uchopil žlutá madla u svých stehen a prudce za ně trhl.

Dopadl na zem a ucítil nepříjemnou bolest v zádech. Nejspíše následek toho, jak se katapultoval z hořícího stroje. Dochází při tom k extrémně vysokému přetížení a vážná zranění obratlů při tom nejsou zvlášť neobvyklá. Nebyl teď však čas nad něčím podobným dumat. Terry počkal až dopadl na zem padák, vysoukal se z postroje, vytáhl z kapsy mapu a pokusil se určit polohu. Naštěstí se mu to po chvíli podařilo, tkaže mohl naplánovat další postup. Nacházel se třicet kilometrů východně od nějaké malé pastýřské vesnice, podle údajů na mapě by tamní obyvatelé měli být pozitivně naklonění legitimní afghánské vládě. Což mu dává solidní šanci, že jej nezastřelí. Nebo něco horšího. Takže tam dorazí a bude doufat, že mu tamní obyvatelé pomůžou, dokud jej nenajdou záchranáři na základě nouzového signálu, který vysílalo malé rádio, jež u sebe měl.

Slunce bylo stále vysoko na nebi, ale pokud nechtěl bloudit po neznámých kopcích potmě, musel rychle vyrazit. Cesta mu, vzhledem k bolavým zádům, trvala poměrně dlouho a v kamenitém terénu bylo ke všemu velmi obtížné držet směr, proto když se vyškrábal na poslední kopec, dělící jej od vesnice, koupal se ve vlastním potu a slunce se již téměř dotýkalo obzoru. Zahleděl se do údolí. Spatřil několik nuzných chatrčí, mezi nimiž různě popocházelo pár shrbených postav. Přiblíží se k vesnici na nějakou rozumnou vzdálenost, pořádně vše obhlédne, a pokud neuvidí žádné známky nebezpečí, dojde do vesnice a pokusí se zúročit lekce paštúnštiny, které jej jako jednoho z mála v letce bavily a žádnou z nich nevynechal. Už z dálky si vyhlédl dobré místo, kam se schová a bude mít zároveň na vesnici perfektní výhled.

Těsně nad pravým kolenem mu explodovala šílená bolest a matně si uvědomil, že k němu doletěl zvuk výstřelu. Svalil se na zem a odkutálel se za malou terénní nerovnost. Zařval bolestí. Kombinéza u pravého kolena se mu zbarvila do temně ruda. Hlavou mu vířil bezpočet zmatených myšlenek a nebyl schopen kloudně uvažovat, proto spíše jen instinktivně vytušil, že musí zmizet.


* * *

Bazír zaklel. Zpětný ráz pušky způsobil, že na vteřinu dvě ztratil muže z očí. Teď jej však nikde neviděl a proto se s puškou v ruce vydal jej najít. Celou cestou si brumlal slova, za které by ho Alláh nepochválil, až nakonec dorazil do míst, kde muž stál v okamžiku výstřelu. Kámen, za kterým se pilot skrýval, byl pokryt cákancem krve a úlomky kosti. Další byly i na zemi. Bazír je následoval jako pohádkové drobky od chleba. Zabočil vpravo kolem dalšího kamene a ocitl se za menším přírodním valem. Tady se pilot schoval, proto jej neviděl! Byla tu na zemi velká krvavá skvrna, postřelený muž tu však nebyl. Bazírovi se prohnalo hlavou různými směry několik myšlenek. Poslední a nejdůležitější z nich byla, že udělal převelikou chybu.

* * *

Zády k Terrymu stál muž v dlouhé afghánské vestě s puškou v ruce a zíral na krvavou skvrnu. Terry namířil na Afghánce pistoli. Prsty měl bílé jako stěna a ruka se mu třásla. Stiskl spoušť, pistole mu škubla rukou a muž se zhroutil na zem. Terry do ležícího těla vypálil další tři rány. Při čtvrté mu zpětný ráz vyhodil pistoli z ruky. Obvaz kolem pravého kolena začínal prosakovat a Terry postupně ztrácel vědomí.

Uvědomil si, že se jej dotýkají nějaké ruce. Cítil, jak jej zvedají a někam nesou. Pootevřel oči a uviděl několik siluet s pakuly, tradičními afghánskými klobouky, na hlavách.

Byl doma v Arkansasu, běhal se svými psy po předměstí Little Rocku. Zítra má jít poprvé do školy, ale nechce se mu, má totiž na práci lepší věci, jako zmlátit Andyho od sousedů a střílet z praku po toulavých kočkách. Náhle se ozval prapodivný hukot, takový teda nikdy v Little Rock neslyšel. Otevřel oči a uviděl, jak kousek od něj přistává vrtulník. Na okamžik si uvědomil, že není doma v Arkansasu a že zítra nejde poprvé do školy. Zatočila se mu hlava a znovu ztratil vědomí.

Když se znovu probral, ten prapodivný hukot tu byl zas, tentokrát však mnohem hlasitější a celého jej obklopoval. Ležel na jakémsi úzkém a tvrdém lůžku, které se divně pohybovalo, světe drž se, jako by snad létalo! Otevřel oči. Uviděl zvláštního chlápka ve vtipné přilbě, jak se nad ním skláněl, a udržoval mu na obličeji dýchací masku, a spíš vytušil obrys dalších dvou se stejnými helmami, co se mu vrtali v noze. Vše obklopoval ten ohlušující hukot. Divný. Jsem v záchranným vrtulníku, napadlo ho náhle. Pěkná blbost, že? Ten chlápek s helmou (Terry z ničeho nic věděl, že je to combat-medik, ale kdo to je a co to znamená už netušil) se zadíval na ty další dva. Jeden udělal zvláštní grimasu a řekl: „Měl by to zvládnout, ale nohu mu nezachráníme.“ Terry tu větu slyšel a pokusil se pochopit její význam, než se mu to však podařilo, znovu ztratil vědomí.