Čas modrých uniforem

Anotace: Jde o dílo, které jsem si připravila do literární soutěže na téma:"Kdybych se narodila před sto lety v tomhle městě" ... Poprosím o kritiku, zda má cenu to vůbec odevzdávat. A jestli někoho napadne vhodný název, budu vděčná. Děkuji

            Dnes mě maminka nějak vyšňořila. Vypadám tak krásně. Sleduji své malé baculaté ručičky a rukávky růžových šatiček, které mám v plánu hned, jak se maminka nebude dívat, pořádně ožužlat. Maminka se otočila, aby si mohla nachystat nějaké další věci. Neváhám a ponořím si do téměř bezzubé papulky kus rukávu. Po bradě mi tečou sliny, ale jsem šťastná, že už nemusím žužlat jen chrastítko, které mi vyrobil tatínek.
            Pes, který ležel v rohu pokoje, se najednou zvedl a šel se podívat, co to papám, asi chtěl taky kousek. Myslím, že by to pejskovi nechutnalo.

„Ba,“ zahuhlala jsem s rukávem v papulce a usmívala se jako měsíček na hnoji. Jelikož mi ještě není ani rok, mluvit neumím, ale když jde o hlad, to se ozvu a velmi ráda. Teď ale hlad nemám, před chvílí mě maminka nakrmila jemnou kašičkou.
            Maminka se otočila. Ztuhla jsem s pohledem upřeným na ní. Culila jsem se, jak nejvíce to šlo a pomalu vytahovala z pusy rukáv, ulepený od slin. Zasmála jsem se, zamávala jsem ručičkama. Na obličej mi káplo několik kapek slin z promočeného rukávu. Maminka moc nadšeně nevypadala, proto mi úsměv brzo z tváře zmizel.

 „To se nedělá!“ obořila se na mě maminka. Já však, aniž bych jí moc rozuměla, jsem se opět od ucha k uchu usmála.

            Zajímá mě, kam to jdeme. A hlavně proč má maminka v rukou tu ošklivou mašli. Hned co se blížila k mé hlavičce, jsem pochopila. Nechce mi jí nasadit, že ne?
            Musím se bránit, pomyslela jsem si a na odpor jsem se začala vrtět a mávat do vzduchu ručičkama. „Be!“ zakroutila jsem hlavou, že tu mašli nechci. Nebude mi slušet. I přes všechen odpor, mi nakonec byla mašle nasazena.

Jelikož jsem šikovná, tak se mi po chvíli maminčiny nepozornosti povedla mašle sundat. Vítězně jsem zamávala ručičkama, než jsem po nich však dostala. Zamračila jsem se, a už, už jsem natahovala moldánky, abych dala najevo, že se mi to nelíbilo. Jakmile se ve dveřích objevil tatínek ve slušivé tmavě modré uniformě, usmála jsem se.
            Přišel až ke mně a naklonil se. Dal mi pusinku na čelíčko. Radostně jsem zavýskala. Možná by mi mohl říct on, kam mě maminka tak nastrojila.

            „Abguhaghhh,“ poprskala jsem se, ale myslím, že jsem se zeptala správně. Tatínek se jen tiše zasmál. Odpovědi na otázku jsem se bohužel nedočkala. Našpulila jsem nespokojeně rtíky. Zatahání za tvářičku se mi nelíbilo, musela jsem se zašklebit na důkaz odporu.

            Nyní přicházela i maminka ve světle modrých šatech, na kterých měla krásnou vyšívanou zástěru. Dneska se něco slaví?

            Vzala mě na ruce, hned na to si mě převzal tatínek, aby mi mohla maminka nasadit mašli, kterou jsem předtím sundala. Rezignovaně jsem povzdechla.

            Tátova uniforma vypadá hezky, pomyslela jsem si. Musím ji trochu prozkoumat. Lišácky jsem se uculila a pomalu baculatými prstíky zkoumala nárameníky. Tatínek je voják a patří k Zeměbraneckému pěšímu pluku č. 15. Tenhle pluk byl jen v našem městě, v Opavě. V každém jiném městě byly jiné čísla pluků. Teda, alespoň tak mi to jednou před spaním povídal tatínek.

            Vyšli jsme z domečku, ve kterém jsme i s pejskem bydleli. Ten nám skotačil pod nohama. Mně ne, já jsem se totiž nesla. Stále jsem se zájmem zkoumala každý kousek tátovy uniformy, na který jsem dosáhla, a vypadal alespoň trochu zajímavě. Šli jsme nejspíše směrem k náměstí. Několikrát mě tudy maminka nesla, rozhlížela jsem se, ale dnes je tu nějak moc lidí. Samí vojáci. Zakroutila jsem hlavičkou a opět jsem si pokusila sundat tu mašli. Nepovedlo se, protože mě tatínek zastavil. Něco jsem zažvatlala.

            „No jistě,“ pohladil mě po baculaté tvářičce.

            Nevěděla jsem, kam to jdeme a proč. Proč je kolem tolik lidí, proč někteří pláčou a objímají se? Vrtalo mi to hlavičkou. Někdo zemřel?

            Kolem nás projel vůz tažený koňmi. Teda, maminka říkala, že je to kůň, když jsem jednou viděla podobného a ukazovala na něj prstíčkem. Byla jsem zvědavá. Vypadá to jako náš Žolík. To je náš pejsek. Akorát je to kůň trochu větší a smrdí to víc než pejsek.

            Zastavili jsme se na náměstí. Tatínek mě zvedl nad hlavu a s úsměvem se na mě koukal. Určitě na mě je pyšný. V hlavičce se mi prohánělo hodně myšlenek, jako když se Žolík snaží chytit kočky. Tak vypadaly moje myšlenky. Něco mě nutilo otevřít pusinku a promluvit, ale nebyla jsem si jistá, zda to bude znít správně.

            Když mě tatínek zezdola pozoroval, začaly mu po tvářích stékat slzy. Proč pláče? Nikdo nezemřel. Nebo ano? Koukla jsem na chvíli na maminku, ta také plakala. Bílým kapesníkem si utírala slzy. Co se to tu děje?

            „Řekni TÁTA,“ znělo mi v hlavě stále víc. Zakroutila jsem hlavinkou a dál jsem se usmívala. Tatínek mě k sobě přitiskl, druhou rukou objal maminku. Tatínek někam jde? Tak se loučil, jen když šel do práce a vracel se až pozdě večer.

            Nevěděla jsem, zda mám plakat taky. Nevěděla jsem co si o téhle situaci myslet. Dál jsem se usmívala, i když mi každou vteřinou úsměv trochu klesal. Po chvíli mi ve tváři zbyl jen prázdný, nechápající výraz. Tiskla jsem se dál k tatínkovi, něco mi říkalo, že bych měla plakat. Spíše mě naplňovalo zvláštní teskno.

            „Slib, že se vrátíš,“ zavzlykala maminka, opírajíce se o tatínkovo rameno.

            Vrátíš? Odkud? Pořád mi to nedocházelo. Nevěděla jsem, že začala válka a tatínek musel na frontu. Neměla jsem ponětí o tom, co to ta válka je. Jen jsem to slyšela kolem, mezi vzlyky žen, i mužů, kteří se navzájem loučili. Každý voják doufal, že se vrátí bez újmy domů. Domů za svou ženou, za svými dětmi.

            „Slibuji!“ Tatínek si nás přitiskl více k tělu. Maminku hladil volnou rukou po vlasech, aby ji utišil. Políbil mě na tvářičku a mamince věnoval dlouhý polibek na rozloučenou.

            Zase se mi v hlavě rozezněl ten hlas, který mě přemlouval, abych řekla to slovo. Nechtěla jsem, ale i tak jsem pootevřela pusinku. Místo slova ze mě vylezlo jen tiché zamumlání. Zase jsem se usmála, protože mě tatínek polechtal na bříšku. A znovu. Tentokrát se můj smích rozezněl po náměstí. Lidé se na mě se zvědavostí podívali, když pochopili, o co jde, smutně se usmáli.

            Loučení, se svou dcerkou je pro tak mladého otce, velmi těžké. Je jasné, že mu bude jeho milovaná žena a dcerunka chybět.

Předal mě do náruče maminky, sklonil se k Žolíkovi, který smutně kňučel. I to zvíře poznalo, o co jde. Němá tvář se loučila se svým pánem a štěkotem naznačila, že se o jeho ženu a dceru postará, že je bude střežit a hlídat, aby se jim nic nestalo. Tatínek podrbal Žolíka za uchem a pořádně ho objal. Tiše mu pošeptal, aby mě a maminku pořádně hlídal a nenechával nás nikde samotné. Pes souhlasně štěkl a olízl pánovi tvář.

            Tatínek se postavil, kvůli pejskovi si musel dřepnout. Poupravil si na zádech velký batoh, přes který měl přehozený kabát. Naposledy k nám přistoupil, aby mohl maminku i mě políbit.

„Vrátím se,“ usmál se nadějně na maminku. Její tváře byly zkroucené pláčem a smutkem. Vzal si z mé hlavičky růžovou mašli, kterou si schoval do kapsy na památku. Otočil se a pomalu odcházel.

„TATA!“ zvolala jsem za ním s úsměvem na rtech. Myslela jsem, že se vrátí, avšak, ani se neohlédl. Natáhla jsem jeho směrem ručičky. Po chvíli jsem je spustila a podívala se na vzlykající maminku. „Tata,“ zopakovala jsem ještě jednou pro jistotu, kdyby mě předtím náhodou neslyšela. Maminka se i se mnou posadila, přitiskla si mě k sobě a plakala.

            „Tatínek se vrátí, beruško, tatínek se vrátí,“ mumlala maminka tiše. Přikývla jsem a ještě naposledy jsem zopakovala slůvko, kterým už jsem nikdy potom nikoho neoznačila: „Táta!“