Zlatá barva svítání

Anotace: ***

Roztržitě vylovila z ledničky krabici jablečného džusu a natáhla se po dálkovém ovladači. Malá obrazovka namodrale zazářila. Usedla ke kuchyňskému stolu a pustila se do skromné večeře, sestávající z posledního jogurtu, který v lednici objevila. Přikusovala k němu křehký kukuřičný plátek.

Táta jako obvykle nebyl doma. Nepřekvapovalo ji to, ani nečekala, že by byl. Zase ho něco zdrželo. Nějaký další neodkladný případ. Začínala chápat, proč mamka nemohla tenhle život ustát. Zlobila se na ni dlouho, celých pět let. Pět let odmítala pochopit, proč už nemohou být rodina.
Postavila si hlavu a zůstala s tátou. Zůstala s ním, i když to byl život jako na houpačce. Takový, jaký žila mamka, než dokázala z té houpačky vyskočit. Ne, už se na ni nezlobila. Byla dospělá a věděla, že by nejspíš udělala to samé. Láska někdy nestačí. Ne, když chybí blízkost a sdílení a společné zážitky a společné všechno, tak láska zkrátka asi nestačí.

***

Hleděla na malou televizi v rohu kuchyně a téměř nevnímala dění na obrazovce. Berlička proti osamělosti. Proti smutku.

Pojednou zbystřila a hrábla po ovladači. Ženský hlas na pozadí jakéhosi zpravodajství odříkával hlasem nezúčastněného robota: „...zranění dosud neznámého rozsahu. Druhé úřednici se podařilo nepozorovaně aktivovat poplašné zařízení. Díky záznamu kamerového systému a skutečnosti, že pachatel byl velmi nedostatečně maskován, je velká naděje na úspěšné dopadení. Muž odjížděl z místa činu na tmavě červeném motocyklu značky yamaha. Podle vyjádření policie by mohl být nebezpečný. Prosíme televizní diváky, aby se obrátili na policii české republiky s jakoukoli informací, která by mohla přispět k jeho dopadení. Jedná se o muže mezi dvaceti a pětadvaceti lety, přibližně 180 centimetrů vysoké, štíhlé postavy. Nosí nakrátko ostříhané světle hnědé vlasy. Oblečen byl modrých riflích a černé kožené bundě s červenými aplikacemi. V jednom uchu měl mladík tři drobné stříbrné kroužky a na obličeji sluneční brýle. Žádáme případné svědky, aby se neprodleně přihlásili na telefonním čísle…"

Stačilo. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. To není možné. To musí být zlý sen. Vyskočila od stolu, až převrhla židli. Jako v mrákotách doběhla do předsíně a z kapsy bundy vyhrabala mobilní telefon. Než ale stačila zmáčknout první tlačítko, mobil zazářil a zazvonil. Volá táta - křičelo na ni z displaye. Ne, teď ne, zaúpěla v duchu. Ale zároveň se jí začala rozlézat útrobami jakási mrazivá předtucha.

Zvedla telefon a její hlas zněl dutě: „Prosím?"
„Karolínko, dneska přijdu asi hodně pozdě. Máme výjezd."
„Poštu?" Ptala se, i když už věděla.
„Jo, to už to stihli pustit ven?"
„Právě teď. Stalo se někomu něco?"
„Nezlob se, podrobnosti nemůžu rozebírat."
Takže jo. Sakra!
„Zrovna je to v televizi. Pospíšili si. Asi to zas tak tajný nebude."
„Kájo, televize je tady úplnou náhodou. Byli poblíž a nachomýtli se k tomu. Shoda okolností. A jako vždycky dělají z komára velblouda. Takových přepadení je. Taková malá pošta není ostatně pro lupiče žádné terno. Nejspíš nějakej feťák. Zpanikařil, když přijela policie. Ještě, že máme služebnu hned za rohem."
„A co... co je s ním teď?"
„S kým?"
Proboha!
„S tím klukem přece. Zdrhnul vám?"
„Karolíno, už s tebou opravdu nemůžu mluvit. Máme tady svědky a jsou dost vynervovaní. Přijela sanitka, musím končit. Zatím pa, ozvu se."

Zavěsil. Vrátila se zpátky do kuchyně a dopadla ztěžka na židli. Přijela sanitka. Co se tam, proboha, stalo? Reportérka mluvila o zranění...

***

Zvedl to až po několikátém zazvonění. Zněl udýchaně: „To jsi ty, Kájo?"
„A kdo jinej, asi! Co to, proboha, mělo bejt? Zbláznil ses?"
„Ušetři mě toho kázání, buď tý lásky. Já vím, že jsem to podělal."
„Podělal? To je hodně slabý slovo, ty blázne! Co sis vůbec myslel?"- skočila mu do řeči. „Že si prostě jen tak napochoduješ na pitomou maloměstskou poštu a všechny tvý trable se tím vyřešej?"
„Nech toho, já jsem i tak totálně v hajzlu. Sss..."- neuniklo jí, jak bolestivě vtáhl vzduch. Ztuhla.
„Co je? Co ti je?  Mluv... co se ti stalo, jseš zraněněj?" Přecházela s mobilem v ruce nervózně po kuchyni a tep jí mezitím vyletěl až někam k hranici maxima.
„Je to nejspíš jen škrábnutí, ale hodně to krvácí. A bolí to jak čert."
„Postřelili tě? Kam?"
„Jenom do nohy, je to opruz, ale jak říkám… nic strašnýho. Zdrhnul jsem jim."
„Jedu za tebou. Kde jsi?"
Neodpověděl. Bylo jí to jedno. Věděla.

***

Silnice bylo poněkud honosné označení pro cestu, protínající kukuřičné pole. Byla samý hrbol po vyschlých loužích a Karolína Kleinová v sedadle každých pár metrů nadskočila, i když se snažila jet tak pomalu, jak jen jí to nedočkavost dovolila. Cesta byla úzká a kroutila se. Kdyby se proti ní objevilo auto, nevešli by se. Jeden z nich by musel uhnout do pole. Věděla, že to není pravděpodobné, ale život už ji naučil, že zrada přichází ve chvíli, kdy ji nečekáte.

Vlastně na její otázku nemusel odpovídat. Znala odpověď dřív, než stačil promluvit. Kde jinde by taky mohl být?

Malý srub po jeho podivínském dědovi byl přece dokonalou skrýší. Málokdo o něm věděl. Krčil se na okraji lesa za kukuřičným mořem, odříznutý od zbytku světa. Neviditelný. Bezpečný. Jejich hnízdečko lásky, oáza emocí v poušti lhostejnosti.

Údery jejího srdce se zrychlovaly s každým kilometrem, který nechala za svými zády. Hrozila se toho, co tam najde. Představivost už pracovala na plné obrátky a kreslila obrazy přímo hororové. Co když to vůbec nebylo jen škrábnutí? Netrefili ho do nějaké tepny? Říkal, že to hodně krvácí, co když už... Ne! Nesmí myslet na takové věci. Mohla by to ještě přivolat.
Se zahanbením si připomněla jejich poslední společné chvíle.


***

„Máš vlasy jako paprsky. Jako svítání. Na celým světě nikdo jinej takový nemá. Jsi moje Zlatovláska. Jenom moje. Řekni… miluješ mě?"
Ošila se. Nesnášela patos a velká slova. Přišlo jí to směšné. Proč to musí kazit?
„Pověz, Kájo! Miluješ mě vůbec?"
Dychtivost a napětí v jeho hlase ji popudily ještě víc. Trochu se od něj odtáhla a sáhla na noční stolek pro cigarety. Než si ale stačila zapálit, vzal jí zapalovač z prstů.
„Co děláš?" osopila se na něho.
„Nechci, abys kouřila. Ničí tě to."
„Á, pan dokonalej. Co ti je po tom, jestli kouřím? Je to moje zdraví."
Už nic neříkal, ale všimla si, jak posmutněl. Vrátila cigaretu do krabičky a přitulila se k němu.
„Promiň, Jendo, jsem pitomá. Vždyť mě znáš. Nemyslím to tak."

Natáhl se po trenýrkách a vleže si je natáhl. Potom došel o oknu a opřel se ramenem o zeď. Zdálo se, že o něčem přemýšlí.

Opřela se o loket a pozorovala ho. Měla na sebe zlost, trápila ho a ani vlastně nevěděla, proč. Nezasloužil si to. Život se s ním nikdy moc nemazlil. Jeho dětství nestálo za nic. Nesvěřil se jí s tím, ale leccos si zjistila. Byla koneckonců z policejní rodiny.
Strávil pár let v dětském domově. Neznala důvod, ale určitě si to nenechával pro sebe pro nic za nic. O rodičích nemluvil. Nikdy. Pak se ho ujal odkudsi ze světa se navrátivší dědeček a vše se obrátilo k lepšímu. Na pár let. Když dědu v necelých dvaašedesáti  sklátila mozková mrtvice, bylo Jankovi patnáct. Dal se pak dohromady s několika dalšími zoufalci a protloukali se, jak se dalo. Na ulici, ve skvótech. Zkusil drogy a Karolína měla podezření, že i něco horšího. Byl to hezký kluk. Hezký a zranitelný, i když si hrál na tvrďáka. Neptala se ho, protože by jí stejně neodpověděl. Cokoli pro něj bylo lepší, než děcák. Toužil po svobodě. Tak moc, že po dědově smrti nestrávil v ústavu ani den. Utekl při první příležitosti. Zazdil školu. Dva roky prchal před systémem, sociálkou, policajty. Takovými, jako byl její táta.
Život je plný absurdit. Jak by se jinak mohli dát oni dva dohromady? Vysokoškolačka z dobré rodiny a looser s tajemnou minulostí, bez vzdělání, prakticky bezdomovec?

***

Objela srub a zaparkovala tak, aby její auto nebylo z příjezdové cesty vidět. Nepředpokládala sice, že by se někdo objevil, když se to nestalo doteď, ale opatrnosti není nikdy dost. To Janek si s motorkou takové starosti nedělal. Čepýřila se pyšně přímo přede dveřmi a leskla se jako zrcadlo. Nikdy se nedozvěděla, kde na ni vzal a ani to snad vědět nechtěla. Byl to jeho jediný majetek, jediná láska, hned po Karolíně, jak neopomněl nikdy zdůraznit. Našly se ale chvíle, kdy o tom pochybovala. Říct jí někdo, že bude schopná žárlit na kus zprohýbaného plechu, vysmála by se mu do očí. Nebyl by to ale úplně upřímný smích.

Dveře otvírala s malou dušičkou. Přechod z jasného světla do ztemnělé místnosti byl oslepující. S přivřenýma očima se pomalu rozkoukávala a děsila se toho, co uvidí, až bude schopná se v šeru zorientovat.
Nebylo to až tak hrozné, jak se obávala. Ležel na spodním kavalci a zdálo se, že spí. V ruce držel mobil, jako by usnul vteřinu poté, co s ní domluvil. Přes sebe si přehodil starou dědovu vojenskou deku. Okenice byla zavřená, ale i v tom šeru si všimla, jak mu hoří tváře.
Rázem byla u něho. Dotkla se jeho čela a zhrozila se. Musí mít aspoň čtyřicítku. To je průšvih. Bude ho muset okamžitě odvézt do špitálu.

„Janku... prober se." Chytila ho za rameno a trochu jím zatřásla. Nic. Trochu přitvrdila. Zasténal ze spaní, ale oči neotevřel. Sakra, to skoro vypadá na bezvědomí. Začala se o ni pokoušet panika. Opatrně odhrnula přikrývku z jeho nohou. Při pohledu na krvavou louži, která se sice pomalu, ale neustále šířila a vpíjela do matrace, přitiskla bezděky dlaň na ústa. Škrábnutí, to určitě. Sakra! Co teď? To vypadá špatně, moc špatně. Jestli to krvácení nezastaví hned teď, později už se nebude muset namáhat. Připadalo jí, jako by do postele někdo vylil kýbl plný krve. Jako v Carrii. Jenže tahle není prasečí, tahle je Jankova.

Vykřesala v sobě poslední zbytky duchapřítomnosti, zahnala zpátky do doupěte dotěrnou hysterii a vyběhla ven ze srubu. Z kufru auta vytáhla lékárničku a žehnala přitom tátovi, který na její vybavenosti bazíroval přímo fanaticky. Jak se to teď hodí.

Aniž by se obtěžovala se svlékáním či rozřezáváním Jankových riflí, přiložila na místo, kde tušila ránu, hromádku gázových čtverců a pevně stáhla elastickým obinadlem. V té spoustě krve byla situace dost nepřehledná, přesto si byla jistá, že tlakový obvaz pomůže. Aspoň dokud ho nedopraví do nemocnice.

Ve svém zaujetí ošetřováním si ani nevšimla, že Janek otevřel oči.
„Kájo... co... co tady děláš? Říkal jsem, ať nejezdíš. Já... to podělal. Na kvadrát."
„Nemluv, nenamáhej se tolik. Musíš do špitálu. Odvezu tě. Neboj, bude to v cajku."
Pokusil se o úsměv. Příliš veselý ale nebyl.
„Nemůžu... do špitálu. Copak nevíš, co jsem udělal?"
„Na to se vybodni. Nikomu se nic moc nestalo. Nebude to tak hrozný."
„Ta paní... já ani nevěděl, že je ta pistole nabitá. Já nemůžu do lochu. To radši chcípnu, než aby mě dostali. Už děcák byl hroznej a tohle... To bych nepřežil. Jestli mě chytěj, zabiju se. Podřežu si žíly. Přísahám, že jo!"

***

„Šéfe, asi něco máme!"
Poručík Hruška byl všechno možné, jen ne diskrétní. Nejméně pět lidí se otočilo za jeho zvučným barytonem. Kapitán Klein se na něj zamračil a nepatrně zavrtěl hlavou. Hruška se začervenal a rozhlédl se.
Ještě pořád byli na místě loupežného přepadení a snažili se aspoň částečně zklidnit situaci, která se poněkud vymkla kontrole. Přepadená úřednice hystericky vzlykala, ředitel banky hned vedle ní důležitě poskytoval interview reportérovi z místního plátku, naondulovaná ženština ležela v mdlobách na zemi, zatímco jí nějaký dobrodinec pokládal nohy na povalenou popelnici a čumilové byli zkrátka všude. Jako by tu řádili Bonnie a Clyde, pomyslel si kapitán Klein ironicky. Takové situace nesnášel. Jak je v tom zamotaná pistole, je to vždycky na levačku. I když nejspíš vystřelila čirou náhodou. Klein zavrtěl hlavou. Kluk pitomá, takhle si zavařit.

„Tak co se děje, že kvůli tomu musíš řvát jako na lesy?"- obrátil se ke schlíplému Hruškovi.
„Představ si, že toho kluka někdo v televizi poznal. A možná víme, kde by mohl bejt," prohlásil poručík vítězoslavně.
„Nepovídej. To by bylo až podezřele rychlý. Většinou jsou to slepý uličky, jako bys to neznal."
„Ba ne, tohle vypadá na zásah do černýho. Ta stopa ještě nevychladla, Petře. Při troše štěstí si ho můžem rovnou vyzvednout."
„Tak spusť."

***

„Slyšelas to?"
Trhla sebou. Myslela, že usnul. Zhluboka oddychoval a na čele se mu perlil pot. Snad se mu jen něco zdálo. Ustaraně se na něho zadívala. Klečela vedle palandy na zemi a objímala ho kolem ramen. Horečně přemýšlela, ale napadaly ji jen samé nesmysly. Nevěděla, co dělat. Zraněnou nohu mu ošetřila, jak nejlépe mohla, ale bylo jí jasné, že bez lékařské pomoci se neobejde. A čas utíkal.

Znovu se zavrtěl. Teď už to ale uslyšela taky. Zvuk motoru. Jakoby z velké dálky, ale nebylo pochyb. Kdosi přijížděl. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. Vyskočila na nohy a několika rychlými kroky přešla k oknu. Okenice byla zavřená, ale na jednom místě špatně těsnila a Karolína se snažila úzkou škvírou zaměřit příjezdovou cestu. Kdo by to mohl být? O téhle chatě na ztracené vartě kromě několika starousedlíků skoro nikdo neví. Cesta tu končí. Pokud se opravdu někdo blíží, je to špatné.

***

„Zastav. Nechceme ho přece vyplašit." Jeli už téměř krokem, jinak by si kapitán Klein možná ani nevšiml úzké pěšiny mezi kukuřicí. Byly to spíš jen koleje, vyježděné nějakou těžkou technikou. Po jejich obou stranách čněly do výšky zástěny robustních stvolů, díky nimž byla odbočka do pole prakticky neviditelná.

Poručík Hruška zacouval do pole. Vystoupili z auta a těch několik desítek metrů, které je dělily od chaty, urazili pěšky, dokonale maskováni kukuřičnými listy.

„Neměli jsme zavolat posily?“ zašeptal Hruška, když před sebou uviděli srub. Nikde se nic nehýbalo a nebýt motocyklu, zaparkovaného přímo přede dveřmi, nikoho by nenapadlo, že by se uvnitř mohl někdo ukrývat.
„Myslím, že to nebude potřeba, Jindro. Zvládnem to sami. Je to jen kluk,“ odpověděl Klein rovněž šeptem. Nespouštěl oči z chaty. Okenice byly pevně zavřené. Blesklo mu hlavou zranění, které mladý lupič utrpěl a rozhodl se.

***

„Jsou tady.“  Karolína pohlédla vyděšeně na Janka, který už byl zase mimo. Přiskočila k němu, popadla ho za ramena a zatřásla jím: „Slyšíš mě? Musíš pryč, jinak tě čapnou a tentokrát už z toho tak lehce nevyvázneš. Jendo, poslouchej mě. Jsou tady jen dva. Než doběhnou k autu, budeš pryč. Ale musíš hned vyrazit, možná už zavolali posily. Haló! Prober se. Dělej, sakra!“

Sebrala ze země koženou bundu, kterou z něho prve stáhla a pohlédla na rudočernou helmu, v níž se měnil v anonymního fantoma nočních silnic, sebevědomého rebela, tolik odlišného od outsidera a smolaře, jímž se obvykle cítil být. Potom pohled opět stočila k palandě. Nespokojeně zavrtěla hlavou. Už nebyl čas. Musí prostě sebrat síly.

***

Oba kriminalisté překvapeně strnuli, když se dveře srubu zničehonic rozlétly a k zaparkované motorce přiskočila postava v kožené bundě a s helmou na hlavě. Zdálo se, že na tom mladík nebude se zraněním tak špatně, neboť hbitost, s níž se vyhoupl do sedla a nastartoval, byla neuvěřitelná. Na jejich ušní bubínky zaútočil řev čtyřválcového motoru a kdyby se kapitán Klein tak rychle nevzpamatoval, jejich akce by skončila dřív, než začala.

Bez dalšího rozmýšlení vyskočil na cestu se služební pistolí v ruce. „Stůj!“- zařval tak hlasitě, že zvuk jeho hlasu dokázal zdolat i ohlušující rámus silného stroje. Nezdálo se, že by si toho lupič všiml. Jako by si ani nevšiml, že mu jedinou únikovou cestu odřízli dva muži se zbraněmi v rukou. Vyrazil přímo proti nim. Uskočili na poslední chvíli.

„Sakra, to je ale magor!“ ulevil si poměrně neprofesionálně poručík Hruška a namířil zbraň za motorkou, vzdalující se v oblaku prachu.

„Do auta. Dělej!“ křikl na něho kapitán už v poklusu a poručík se zaklením sklonil hlaveň k zemi. Těch pár desítek metrů k zaparkované služební octavii zdolali přímo nadzvukovou rychlostí. Zatímco poručík zasedl k řízení, Klein chrlil do vysílačky informace o situaci. „Rozumím. Jedem za ním. A ať sebou mrsknou, než stačí někoho srazit, jede jak blázen,“ ukončil hovor.

Polní cesta je za malou chvíli vyvedla zpátky na úzkou místní silničku, která byla v tuto denní dobu dokonale pustá. Naštěstí, neboť pronásledování červené yamahy bylo vším jiným, než spořádanou a předpisovou jízdou. Klein si raději ani nepředstavoval, co by se stalo, kdyby se teď na silnici s někým střetli. Motorka letěla prostředkem vozovky jako o život a oni za ní kupodivu téměř nezaostávali. Vypadalo to nadějně. Za chvíli dorazí posily a odříznou tomu šílenci cestu.

Jenže cesta ubíhala a jak se blížili k okresce, cítil kapitán Klein čím dál větší znepokojení. Tahle silnice byla poměrně dost frekventovaná a představa honičky v plném provozu se mu pranic nezamlouvala.

Sáhl do přihrádky pro modrý majáček, vyklonil se z okénka a zkušeným pohybem ho umístil na střechu auta. Rozeřvala se siréna. Motocyklista se překvapeně ohlédl. Klein, ještě stále napůl venku, divoce zagestikuloval. Ujíždějící mladík se však rozhodl všechny pokyny k zastavení ignorovat. Okresní silnice se kvapem blížila a posily pořád nikde. Na dlouhé rozvažování už nezbýval čas. Ještě několik málo okamžiků a mezi nic netušící rodinná vozidla vletí časovaná bomba.

***

„Jindro, teď na to dupni. Potřebuju, aby ses k němu přiblížil co nejvíc. Nechci ho nadobro sejmout.“ Kapitán Klein, který se bleskurychle vsoukal zpět do vozu, vytáhl pistoli a v rychlosti zkontroloval zásobník. Byl plný. Zhluboka nabral do plic vzduch a vzápětí zprudka vydechl. Tyhle situace ho strašily ve zlých snech, nesnášel je a obával se jich.  Ale nebylo vyhnutí. Musel zvolit menší ze dvou zel. Opět se vyklonil z okénka a zbraň pevně uchopil oběma rukama. Poručík Hruška mrkl do zpětného zrcátka, jestli je za nimi klid a zatočil volantem. Auto se přesunulo téměř do protisměru. Klein měl ujíždějícího mladíka jako na dlani. Zdálo se mu, že je sleduje ve zpětném zrcátku. Ještě měl šanci vyhnout se nejhoršímu. Nezdálo se však, že by měl v úmyslu zastavit.

„Doufám, že víš, co děláš,“ křikl na kapitána Hruška, ale oba věděli, že je to víceméně řečnická otázka. Podle očekávání  zůstala bez odpovědi. Vzdálenost mezi nimi a silnicí se zkracovala a kapitán Klein se nehodlal rozptylovat. Náhle byl ledově klidný. Ruce, pevně svírající pistoli, se přestaly chvět. Vyšla rána. Jen jediná, ale stačila.

***

Když za několik málo okamžiků dorazila záchranka, doprovázená v těsném závěsu dvěma policejními passaty, vládl na místě zásahu až nepřirozený klid. Lékař jedním rychlým, zkušeným pohledem zhodnotil situaci. První věc, která mu padla do oka, byla zakutálená helma. První špatné znamení. Tím druhým byla motorka, až příliš vzdálená od bezvládného těla. Ležela v poli, zadní pneumatiku na cucky, přední kolo vytrčené do vzduchu. Jezdec musel vyletět ze sedla a cestou ztratit helmu. Třetí a nejhorší indícii představoval mohutný kmen letitého ořešáku, který ten kratičký let bez křídel nemilosrdně ukončil.

***

Ledový klid před a během střelby vystřídal ochromující pocit, že je něco špatně. Kapitán Klein upustil zbraň na podlahu a usilovně se snažil vymazat z hlavy podivnou představu, která byla naprosto nesmyslná a nesmírně děsivá. V jeden okamžik se mu zdálo, že toho jezdce poznává. Že to není žádný zločinec, žádný darebák. Že to není dokonce ani … muž.

Usilovně se snažil vyhnat z hlavy tu absurdní vidinu. Ale nešlo to. Měl pocit, že se dusí. Schoval obličej do dlaní, jako to dělávají děti, když se snaží stát neviditelnými.

Probral ho zvuk kroků  na krajnici. Poručík Hruška byl zmapovat situaci a nyní se vracel k autu. Jenže místo aby se posadil vedle kapitána, zastavil u jeho dveří, otevřel a levou rukou mu jemně stiskl  rameno. Mlčel. A Kleinovi těsně předtím, než se definitivně zhroutil, blesklo hlavou poznání, že to, co zahlédl před chvílí, žádná vidina nebyla.

***

Než zakryli mrtvolu, stačila zbarvit houstnoucí krev většinu jejích dlouhých světlých vlasů do ruda. Stejnou barvu měly červánky v dálce na obzoru.

Přicházel večer.