Zimní noir - část první

Anotace: Už loni o vánocích jsem zatoužil napsat nějakou tématicky laďenou povídku. A tak jsem se ponořil do divokých českých devadesátek a o rok později konečně dal tohle dílko do kupy.

           Zimní noir - část první

 

    Praha pár let po revoluci

    Sotva jsem zaslechl to vrznutí židle za mnou. Taková ta osudová chyba, když se posadíte jednou zády ke dveřím. Když jsem se otočil, díval jsem se rovnou do hlavně čezety.

    “Štastný a veselý, blbečku…”

****

O sedm dní dříve

    Když mě po revoluci u policie už nechtěli, řekl jsem si, že dráha soukromýho detektiva bude přesně to pro mě. Uběhly tři roky a já byl zadlužený až po uši, se čtvrt roku nezaplacenými alimenty a nejspíš po mně šla banda Moldavců, kterým jsem při jedný sledovačce narušil předání pika. Krásná porevoluční idylka.

    Napil jsem se kafe, které chutnalo jako tér a dost možná z něj bylo. V centru Prahy opět nebylo po sněhu ani památky, jen všude nepříjemná, za nehty zalézající zima. Do Vánoc zbýval týden. Panička, na kterou mě nasadil její žárlivý manžel, zrovna vycházela z domovních dveří. Otočila se na zápraží a do oken zamávala mladíkovi, který si nestihl obléct tričko. A dost možná ani kalhoty.

    Foťák třikrát cvakl, zachytil nevěrnici inflagranti a já si dopil kafe.

    “A je vydělané…” nechal jsem peníze na stole po americku, ignoroval ne úplně hezký pohled mladého pingla a vydal se zkontrolovat, s kým to vlastně ta činčila zanáší. Nakonec její polovička žárlila celkem oprávněně.

    Večer v kanclu, který zároveň sloužil jako místo na přespání, jsem už držel v ruce vyvolané snímky. Je kouzelný, jak pár korun navíc a láhev koňaku dokáže zrychlit práci v obyčejném fotolabu. Do výdajů jsem si pro jistotu vypsal láhve dvě. Ta druhá je, aby se mi líp spalo.

    O půl lahve později mi bylo na světě o něco veseleji. Za oknem prosvítala záře vánočních neonů a vítr mlátil do okenic. Nenávidím tenhle nečas. Z krásné poloopilosti mě vyrušilo zaklepání na dveře. Polekaně jsem sebou trhl a snažil se nahmatat pistoli. Můj stařičký walther, který pamatoval druhou světovou válku, si hověl v pouzdře a já vyvalený do křesla na něj tak nějak nemohl dosáhnout. Měl bych začít víc cvičit. Nebo vlastně vůbec cvičit. Třeba v jednom z těch nově otevřenejch fit center. Ať už je to cokoliv.

    Dveře se otevřely.

    “Pan Doležel?”

    “Doležal. Co si přejete?” houkl jsem na příchozí.

    Ze stínu dveří se vynořila mladá holka. Něco přes dvacet. Na sobě černý kožich, který jí přidával pěkných pár kilo.

    "Promiňte,” pípla.

    Zamžoural jsem na hodiny. Ukazovaly skoro půl jedenácté. Večer. Co tu, sakra, chce tak pozdě? pomyslel jsem si.

    “Nezlobte se, přijďte zítra, už je trošku pozdě a já… jsem se vrátil zrovna z oslavy,” vyblekotal jsem a posunul nohou láhev od koňaku hlouběji pod stůl.

    “Ono je to ale akutní, nevím na koho se obrátit. A nemůžu jít na policii.”

    V duchu jsem si povzdychl. Jakmile klient řekne, že nemůže na policii, je to protože udělal sám něco, za co by ho mohli zavřít. Většinou.

    “Madam, jak s tím nemůžete na policii, tak proč myslíte, že vám pomůžu já?”

    “Nevím, opravdu nevím, na koho se obrátit,” řekla a začala brečet.

    Obrátil jsem oči v sloup. Ty vole, to mi to začíná.

    “Posaďte se,” ukázal jsem na sedačku, na které jsem občas přespával. Občas. Vlastně dost často.  Zpod stolu jsem vytáhl opět flašku a nalil do volné sklínky slzu alkoholu.

    “Jak se jmenujete?”

    “Katarina.”

    Posunul jsem jí skleničku.

    “Dejte si a spusťte.”

    “Mají moje dítě.”

    “Kdo?” povytáhl jsem obočí.

    “Lidi, pro které jsem pracovala.”

    Ať to nejsou Moldavci, ať to nejsou Moldavci, ať to nejsou Moldavci...

    “Jsou to kuplíři z Moldávie. Pracuju pro ně jako tanečnice v jednom klubu kousek od Václaváku.”

    Obrátil jsem do sebe zbývající obsah skleničky a rovnou si dolil další. Holka je tu nejspíš nelegálně. Což o to, česky mluvila slušně a jenom s lehkým přízvukem. Možná už tu byla dýl. Už teďka mi bylo jasný, že tenhle případ nechci. Prostě to bylo příliš horký. A to, že mají její děcko? Úplně normální u těhle mafiánů. Potřebují na svoje zboží nějakou páku, aby byly holky poslušný. Někdy jsou to drogy, jindy mají někoho z rodiny jako rukojmí. V těhle divokejch časech, když rudí bratři padli, bylo totiž možný úplně všecko.

    “Taková práce není úplně jednoduchá. A ani levná. Většinou to končí tím, že se uplatí někdo, kdo má přístup k té osobě, kterou hledáme.”

    “Peníze nejsou problém. Můžu vám zaplatit, kolik si budete přát. Mám totiž přístup k jejich tiskárně. “

    “K jaký tiskárně?”

    “Tiskárně na peníze.”

    “Ale no tak, kdyby jste měla, tak tu nesedíte. Nemůžu vám pomoct, když mi budete lhát.”

    Otřela si slzu z tváře, otevřela kabelku a já málem dostal infarkt. V kabelce bylo pět paklů úplně nových dvouset korun, které měly jít po novém roce do oběhu. Sto tisíc… opět jsem si dolil skleničku a bleskově si představil, jak by mi výrazně ulehčilo mít tohle na účtu. Jenže to taky výrazně zhoršilo celý případ. Jestli jim ukradla peníze přímo z tiskárny, tak po ní určitě půjdou. A taky se určitě zastaví tady. Vyskočil jsem z křesla a běžel se podívat k oknu. Několik minut jsem nervozně sledoval provoz na ulici. Nic zvláštního. Že by po ní nikdo zatím nešel?  

    “A to máme stotisíc důvodů proč vám pomoci,”  zasmál jsem se. “Tak mi řekněte, kde ji drží.”

    “Ho. Je to chlapeček. Vladimir.”

    Začala pomaličku mluvit o tom, jak se dostala do Prahy. O tom, co její pasáci všechno dělají.  Kdyby šla za mými bývalými kolegy, nejspíš by z ní měli velkou radost. Teda do té doby, než by holka beze stopy zmizela a našli ji až za několik let v základech stavby. Korupce nebyla ničím novým za komančů a rozhodně se to po listopadu 89 mávnutím demokratického proutku plného pravdy a lásky nezměnilo. Jen bylo třeba být malinko opatrnější.

    “Máte fotku malého?”

    “Asi rok starou. Když byl ještě miminko. Ale poznáte ho podle znaménka pod okem.”

    Vnímal jsem tu záplavu informací a pečlivě si je v hlavě ukládal. Teda tak, jak to jenom po koňaku šlo.  Celá skládačka začala zapadat. Dostanu její dítě z rodiny, kterou používají Moldavci jakou soukromé opatrovníky, nechám se zavést k tiskárně, shrábnu hlavní cenu a zmizím do Ameriky. Co na tom, že neumím ani slovo pípnout po jejich. Prachy mluví stejnou řečí pro všechny stejně.

    “Jak vás najdu?” zeptal jsem se, když domluvila.

    “Volejte k mojí kamarádce. Chtějte Irinu. Nikdo takový tam není, ale pro mě to bude signál, že mám přijít k vám.  Oni neví, že jim chci utéct. Zatím nic netuší. Prosím, buďte rychlý, ať můžu co nejdřív zmizet.”

    “Udělám, co budu moct, ale nezapomeňte, vaše dítě za přístup do tiskárny. Začnu hned ráno. Vánoce už budete trávit s malým.”

    Když se za ní zavřely dveře, ihned jsem se vrhl k penězům a začal je přepočítávat. Sto litrů do koruny. A vypadaly opravdu poctivě. Zatímco národní banka napůl kolkovala staré československé bankovky a napůl tiskla nové peníze, někteří už zvládli postupy a ochranné znaky nastudovat takovým způsobem, aby si mohli natisknout kolik sami potřebují.

    Já už měl jasno. Zítra ráno zajedu k domu, kde by se měl ten malý sokolík schovávat a budu tam hlídkovat. Jakmile bude vhodná chvíle jenom ho drapnu a budu utíkat. Ten plán sice nebyl kdovíjak originální, ale když někdo udělá takovouhle ránu, tak je potřeba jednat rychle. Mohl jsem přizvat pár kamarádů, ale upřímně se mi nechtělo s nikým dělit. Sepsal jsem si pár poznámek a věcí, který budu muset pořídit. V láhvi zbyla ještě čtvrtina. Inu, tak na sladké sny.

    Když člověk pije dost dlouho a často, tak už mu ranní kocoviny nepřijdou ani tak strašné. Hodil jsem do vody dva acylpiriny a usadil se do křesla. Nevydrželo mi to déle než třicet vteřin. Ihned jsem otevřel příruční sejf a pohledem se mazlil se sto tisícem českých korun.

        Nastartoval jsem svého Moskviče, který už měl lepší léta služby za sebou. Obchodní dům Prior, který byl moje první zastávka, mi výrazně pomohl s přípravami na sledovačku. Krabice chlebíčků, dvě minerálky a lahvinka na večer. Vybaven a posílen jsem mohl celý den sledovat, co se kolem toho baráku děje. Cesta mě dál vedla na okraj Prahy.Na rozdíl od centra tady bylo na zemi několik centimetrů bílého poprašku.

    Přesně tak nezáživně, jak by se zdálo, že tupé civění na budovu je, tak přesně taky bylo. Měl jsem co dělat, abych neotevřel flašku a rovnou se do ní nepustil. Jen představa, že se brzo dostanu k pořádnému balíku, mě držela při plné pozornosti.

        Vilky, které dřív patřily komunistickým pohlavárům, nezůstaly kupodivu prázdné příliš dlouho. Ve většině samosebou zůstali původní majitelé, ale dobrá třetina šla do rukou nových vlastníků, dost často bohatých vlastníků. Barák, kde se měl ten malý smrádek nacházet, nijak nevybočoval z řady. Bahnitě šedá fasáda, dřevěná okna natřená na bílo a železný plot na betonové podezdívce dával více než hlasitě najevo, že nepodléhá jakýmkoliv módním vlivům. A dalších stopadesát let ani nebude.

    Šest dlouhých hodin než se pohnula klika u dveří brány. Vyšla zrzka s bohatou trvalou a táhla za sebou dvě děti, kterým se evidentně do zimy moc nechtělo. Snažil jsem se zahlédnout, který z nich by tam mohl mít v obličeji znaménko, ale měli naražené kapuce šusťákových kombinéz až do půlky nosu. Průvod uzavíral vysoký chlápek v kožené bundě a nepěkným výrazem v obličeji.  Nevěnovali mi žádnou pozornost.  Počkal jsem, až zmizí ve zpětném zrcátku a vystoupil z auta. V domě se nesvítilo a pokud jsem se nemýlil, tak jediní obyvatelé teď s trochou štěstí stavěli sněhuláky. Prošel jsem kolem plotu a zamířil ke vzdálenějšímu konci zahrady, kde jsem čekal, že bude branka. Nespletl jsem se. Sice byla zamčená, ale tyhle zámky nepatřily nikdy k těm nejsilnějším, takže stačilo pár šikovných pohybů se šperhákem a zámek hlasitě cvakl.

    “To byla ta snadná část,” zamumlal jsem si.

    Doufal jsem, že dveře, které oddělovaly zahradu a dům, nebudou klást velký odpor. A měl jsem z pekla štěstí. Zapomněli zamknout úplně. Rozhlédl jsem se kolem sebe a ladně vplul dovnitř. Ocitl jsem se rovnou v kuchyni. Vše bylo pečlivé uklizené a srovnané, což jsem zjistil, že je mi překvapivě úplně fuk. Pokračoval jsem přes obývák do ložnic. Dětské pokoje byly zařízené poměrně bohatě a z počtu postelí bylo jasné, že by tu mohlo bydlet dětí mnohem víc. Ložnice pro dospělé tu měl dům, jenom dvě. Podle vlasů na polštáři se dalo soudit, že jednu obývá ta zrzka a podle oblečení v druhé nebylo těžké určit, že tady bydlí  její gorila. Zamířil jsem do sklepa.

    Moc by mě nepřekvapilo, kdyby tam měli zakopaných pár mrtvol, ale k mému údivu byl sklep dočista vyklizený. Bez jediného kusu nábytku, prostě úplně prázdná, chladná místnost bez oken. Vyběhl jsem po schodech a všiml si těžkého visacího zámku na dveřích. Chvilku mi to trvalo, než mi došlo, že to musí používat jako celu pro dočasné návštěvníky. Nedobrovolné návštěvníky.

    Proběhl jsem ještě v rychlosti pokoj, který vypadal jako pracovna. Bohužel, hromadě poznámek v cizím jazyce jsem příliš neporozuměl. Lovecká dvouhlavňová brokovnice a ruský makarov už mluvily o něco jasněji. Pro jistotu jsem z obou zbraní vytáhl náboje a prošel ještě jednou všechny možné skrýše, jestli se někde neskrývá nějaké překvapení. Buď byli trestuhodně nedbalí oni, anebo jsem to zkazil já a něco přehlédl.

    Měl jsem před sebou dvě možnosti. Buď se vrátím zítra s nějakým hodně promyšleným plánem, který bude zahrnovat odlákaní pozornosti a rychlé vyzvednutí toho děcka… anebo udělám hroznou kravinu a prostě ho, hned jak přijdou, vezmu pod paži a budu utíkat.

    Z přemýšlení mě vyrušilo rachocení klíčů, které moje pochyby vyřešily.

    “Do psí máteři… zaklel jsem, a tak rychle, jak mi mé tělo dovolilo, jsem se vrhl do místnosti, kde byla schovaná brokovnice. Rychle jsem vrazil patrony do hlavní, opřel se zády o zeď a modlil se ve třech světových jazycích. A to jsem ateista.

    Děcka řvala jedno přes druhé, evidentně nadšená z napadaného sněhu. Hlasy pomalu prošly kolem mě a stoupaly po schodech do patra. Usoudil jsem, že ten velkej opičák nejspíš zůstal v přízemí. Dveře se pohnuly a obr vstoupil do místnosti. Instinktivně ucítil, že je něco špatně, anebo možná ucítil mě, kdo ví. Nedostal však šanci. Vzal jsem zbraň za hlaveň, jako kyjem se rozmáchl a udeřil svalovce do zátylku. Skácel se k zemi, ale na rozdíl od toho, co se nám filmy s Belmondem snažily namluvit, neupadl po jedné ráně do bezvědomí. Držel se za hlavu a jenom se převaloval. Cvakl jsem kohouty dvouhlavňovky a přiložil si prst na rty. Chvíli mu trvalo než na mě zaostřil. Vypadal překvapeně. Nejspíš nečekal, že by ho takový dobře rostlý mládenec jako já dokázal překvapit.

    Zvedl jsem obočí v otázce, jestli chápe, co má dělat. Kývl hlavou, až když jsem mu hlavní zatlačil na koleno. Kdybych zmáčkl jenom jeden kohoutek, tak by nepochybně o nohu přišel a do pěti minut bez pomoci vykrvácel. Otázka zněla, jestli bych na něco takového vůbec měl koule.

    “Vrei Bani? Chceš prachy?” zasípal  nejprve  v jazyce, který jsem nepoznal a posléze špatnou češtinou.

    Kdybych byl v kresleném seriálu, co dávají ráno na čt1, tak by mi nejspíš naskočily v očích dolary. Inu, proč ne?

    Kývl jsem hlavou a on ukázal na jeden z obrazů  na zdi. Začal něco hledat v kapsách kalhot. Zrychlil se mi tep. Jestli vytáhne pistoli, tak jsem nahraný. V záchvatu paniky mě nenapadlo nic chytřejšího, než mu uštědřit kopanec od čelisti. Zvadl jako hadrová panenka. Že by něco na těch filmech s Belmondem bylo?

    Nahmátl jsem obsah kapsy. Měl tam klíče. Jenom klíče. Zbraň u sebe vůbec neměl.  Výrazně se mi ulevilo. Asi tak na vteřinu a půl. Z patra nade mnou se ozvalo dost nahlas několik vět v jazyce, kterému jsem nerozuměl ani trošku, ale určitě to nebyla ruština. Jak zní Moldavština jsem neměl ani páru. Nepotrvá to dlouho a zrzka sejde dolů a bude se po své gorile shánět. Zaujal jsem opět pozici za dveřmi a čekal. Třicet vteřin a klika cvakla. Jakmile uviděla svého druha na zemi, ihned se k němu vrhla, už to vypadalo, že ho začne plácat po obličeji. Zatlačil jsem jí zbraní do líce. Leknutím odskočila.

    “Drž zobák a přežijete to, jasné?” sklonil jsem zbraň.

      Kývla hlavou. Dobrá zpráva, že rozuměla česky.

    “Svaž ho,” řekl jsem a ukázal na ležícího chlápka.

    “Čím?” opět ten divný přízvuk.

    Porozhlédl jsem se po místnosti. Telefonní šňůra vedená podél zdi mi dávala největší smysl. Ukázal jsem na ni a zrzka zvrátila v oči sloup. Pozvedl jsem opět brokovnici, což se ukázalo jako velmi přesvědčivé gesto. Na několikátý pokus vytrhla šňůru ze zdi a velmi zručně svázala svému druhovi jak ruce tak nohy.

    “Fajn šikovná holka, teď si ho odtáhni do sklepa.”

    “Oni vás zabijou,” zasyčela.

    “Jo, s tím hodně štěstí, za tři týdny budu vypadat úplně jinak, někde na pláži. A teď zaber.”

    Chlap musel vážit dost přes sto kilo, protože s ním ta vyzáblina měla dost práce, ale asi po pět minutách těch pár metrů překonala. Ujistil jsem se, že tam nemá nic, co by jí pomohlo se z místnosti dostat. Zavřel jsem dveře a použil tak příhodně umístěný visací zámek. Zajímalo by mě, kolik lidí jim tou celou prošlo. Vlastně je to poetická spravedlnost. Ať už to znamená cokoliv. Četl jsem to totiž kdysi v Rudém právu a přesně tohle si pod tím představil. Ten den po druhé jsem ze zbraně vytáhl patrony a brokovnicí podepřel kliku dveří. Vyběhl jsem do patra.

    Kluci seděli na koberci, kolem sebe rozsypané dřevěné kostky a ani nedutali.

    V ten okamžik můj geniální plán dostal dost vážnou trhlinu.

    Znaménko pod okem měli oba dva…

    Zatímco jeden z chlapců měl malinké znaménko hned po okem, druhý ho měl sice na stejném místě, ale výrazně větší. Fotku jsem pro jistotu nechal v autě, takže srovnat podobu s rok starým snímkem, by stejně bylo k ničemu.

    Hodiny ukazovali čtvrt na pět, venku už pomaličku začínaly svítit lampy. Chtěl jsem to mít rychle za sebou.

        “Kluci, pojedeme na výlet, jo?” broukl jsem na ně hlasem hodnýho strejdy. Teda aspoň jsem se o to pokusil.

        Oba hoši se na sebe podívali a začali fňukat. Asi tolik k mým dovednostem s dětmi. Nechal jsem je oba se vyřvat a vrátil se do místnosti s trezorem. Klíče, který tu zůstaly po tom chlápkovi, ležely kousek od stolu. Trezor měl pouze klíčovou dírku. Žádné zabezpečení v podobě kódového zámku či čehokoliv podobného. Klíč zapadl na své místo a já s očekáváním otevřel dvířka.

    “Zasranci,” neodpustil jsem si.

    Trezor zel prázdnotou. Prohmatal jsem ho kvůli skryté skřínce nebo čemukoliv podobnému. Nic. Sakra, v co doufal, když mi ty prachy nabízel? A pak mi to došlo. Alarm.

    A do prdele…


    Konec první části

  Druhá část - zde