Ochránce

Ochránce

Anotace: Opět z policejního oddělení v Agoulle:)

Sbírky: Z policejní stanice v Agoulle...

[Byt E. A. Summlové, Eljoope – 1. května 2017, 21:26]

 

Večer proběhl jako obvykle – dala si sklenku vína na dobrou noc – sama, neboť Casey měla vlastní záležitosti – zkoukla dva díly seriálu a po osprchování zalezla do postele. Máj byl horký, a tak pod deku vklouzla v rouše Evině.

Ze spánku ji vytrhlo zazvonění u dveří. Casey? Vracela se k ní? Vstala a hodila přes sebe župan, pak šla otevřít. Kukátkem se předem ubezpečila, že to její přítelkyně není.

Byl to její parťák.

„Hezkej vohoz,“ poznamenala rozespale a prohrábla si rozcuchané kadeře. „Policejní uniforma ale vypadá jinak, mimo to ji nenosíme. Dostal’s vyznamenání?“

„Povolali mě,“ vyhrkl. „Do Izraele. Přišel jsem se rozloučit, ještě dnes ráno odlítám.“ V jeho očích ani výrazu nebylo možno číst žádnou emoci.

„Do Izraele…“

„Pojď sem,“ zašeptal a objal ji. „Mám tě rád, víš to, že jo? Vždycky jsem tě měl rád, moc. Miloval jsem tě, miluju tě pořád. Chci tě, Summlová, a vezmu si tě, než umřu, chci si splnit dávnej sen. Nebraň se mi.“

Cítila, jak jeho sevření sílí, přimáčkl ji k sobě a jejich rty se setkaly v polibku. Byly horké, vášnivé, trochu popraskané. Začala se bránit. Snažila se vymanit z jeho sevření.

„Danieli, pusť mě,“ zamumlala. „Pusť mě, slyšíš? Nech toho!“ Popadl ji do náruče a odnesl do ložnice, složil ji na postel. Když ze sebe doslova serval košili a začal si hrát s páskem jejího županu, vztáhla ruku a sebrala z nočního stolku pistoli. Namířila ji na něj. Ustoupil ke dveřím.

„To neuděláš,“ prohlásil přesvědčeně po chvíli a vydal se k ní znova. „Nezastřelíš mě. Máš mě ráda, jen o tom nevíš.“

Ruka se zbraní se jí třásla, musela pistoli sevřít oběma rukama a prst položila na spoušť. Udělal ještě dva kroky a nahnul se nad postel, aby se jí zmocnil. Do ticha zazněly výstřely. Tři dobře mířené střely trefili Daniela Joanse do hrudi a on se skácel k zemi.

 

Trhnutím se probudila. Byla zpocená a ztěžka oddechovala. Ještě se nestihla ani vzpamatovat, když se ozvalo zazvonění. Vstala, oblékla sižupan a vyrazila ke dveřím.

„Hezkej vohoz,“ poznamenala k Joansovi ve světlé uniformě desátníka. „Policejní uniforma ale vypadá jinak, mimo to ji nenosíme. Dostal’s vyznamenání?“

„Povolali mě,“ vyhrkl. „Do Izraele. Přišel jsem se rozloučit, ještě dnes ráno odlítám.“ Bezvýrazně ji propaloval pohledem, jako by čekal, co udělá. „Pojď ke mně,“ přivinul ji k sobě.

„Do Izraele…“ Opřela bradu o jeho rameno. Umínila si, že nedopustí, aby se její sen stal skutečností.

„Slib mi, že se vrátíš,“ špitla. Ani u ní nebylo možno poznat, co cítí.

„Slibuju,“ řekl, ale věděla, že to nemyslí upřímně. „Vždycky se k tobě vrátím, parťáku.“

Protože situace začala být nebezpečně blízko vyplnění jejího snu, odtáhla se od něj a zakročila: „Tak… už běž. Ať nezmeškáš letadlo.“ Měla by mu popřát štěstí, vyslovit přání, aby se mu nic nestalo nebo něco podobnýho, ale nějak se k tomu nemohla přimět.

„Sbohem,“ šeptl jí do ucha a letmo ji políbil na líci. Zamračila se. „Vrátím se k tobě. Přísahám, jako že se Daniel Joans jmenuju!“

 

Zavřela za ním dveře a vrátila se do postele, ještě však ani neusedla, když jí zazvonil mobilní telefon. „Summlová? Jistě kapitáne, hned tam zajedu. A Joanse neshánějte, letí do Izraele. Na stanici vám to vysvětlím.“

 

[St Elle, Agoulle – 2. května 2017, 3:57]

 

„Sama?“ povytáhl obočí seržant Danphery na místě činu. „No nic – obětí je Louise Jullová, 26 let. Bydlí tady. Tělo je v kuchyni, našel ji její přítel, Am Äree, sedí v ložnici. Nejsem patolog, ale troufám si poznamenat, že příčinou smrti byla perforace aorty, podklíčkový tepny nebo krkavice, jedný z tamtěch tepennejch vobryň, krev je až na stropě.“

„Am Äree, to zní finsky, nemyslíte?“ zajímala se Summlová a přešla do kuchyně. Oběť seděla u stolu, jako by se chystala posnídat.

„Jo, je z Helsinek,“ utrousil Danphery. „Podle toho, co si brblal, má dost silnej přízvuk. Ach ano, Helsinki, krásné město…“

„Tak s ním promluv, když se ti tak líbí,“ pobídla ho detektiv. „Můžete spolu klábosit o Helsinkách, až proberete, jak, kdy tělo objevil, jestli s nim hejbal.“

Summlová byt pozorně prohlédla. Nikde nenašla známky zápasu, žena musela svého vraha znát. Navíc zhmožděniny na pažích oběti naznačovaly, že jí vrah podřízl hrdlo, když k němu byla zády.

 

[Policejní stanice v Agoulle – 10:12]

 

„Přítel oběti tvrdí, že byl poslední dva týdny na služební cestě v Oslu, vrátil se dnes ráno a našel svoji přítelkyni. Byl dvojnásobně překvapen, protože měla být v Calais u své rodiny, aspoň mu to tak tvrdila. Měla zabukovanej lístek na loď do Calais. Ovšem neodjela – proč?“

„Musela zemřít ještě předtím, než stihla odejít z domu,“ řekla Summlová.

„Přesně tak,“ pochválil ji seržant. „Loď měla odplouvat ve 23:20, poslední spoj včerejšího dne,“ dodal ještě.

„Louise byla nezaměstnaná, přítel vydělává dost peněz na uživení jich obou,“ poznamenala kapitán, která vstoupila do kanceláře. „To neznamená, že by neměla záznam v trestním rejstříku. Pár pokut za řízení pod vlivem a dvě drobné krádeže. Tresty si odseděla.“

„Co její přítel?“

„Je čistý,“ prohlásila. „Před třemi lety sem emigroval z Helsinek, pracuje pro velkou firmu se spoustou poboček v severní Evropě a věčně je někde na služebkách. Jen tak mimochodem, ve firmě pracuje i otec oběti.“

„Tak jo,“ vstala detektiv od stolu. „Zajdu za Harry, jestli něco nezjistila.“

 

„Oběť vykrvácela,“ přikývla doktorka. „Smrt nastala mezi osmou hodinou večer a půlnocí včerejšího dne. Kromě zhmožděnin na paži nevidím známky boje, nebránila se.“

„Víš, čím byla zavražděna?“

„V ráně se našly stopy ocele. Dala jsem to do laborky, aby zjistili přesnější poměry prvků. Tělo muselo být naaranžované. Možná někdo nechtěl, aby do Francie odjela?“

„Možná…“ souhlasila detektiv. „Byla znásilněná?“

„Nic tomu nenasvědčuje,“ zavrtěla hlavou. „Zajímavé je, že má oděrky na trupu a pažích, zhojení ale ukazuje, že k nim došlo nejméně dva dny před její smrtí. Kdybych měla hádat, moje dedukce by asi zněla, že se někdo bránil něčemu, co mu dělala. A ona si to nenechala líbit, za nehty má kožní buňky a krev. Dám udělat DNA analýzu, ale nic neslibuju, víš, jak spolehlivé takové testy jsou. A ještě jedna věc – vidíš její nos? Má ho trochu podrážděný, až udělám pitvu, budu se speciálně věnovat jejím plicím. Pokud na něco přijdu, dám vědět.“

„Sumlová?“ zvedla telefon. „Jo, hned tam budu.“ Pohlédla na doktorku. „Našli další tělo. Dej vědět, jak bude ta DNA!“

 

[Dům na předměstí Eljoope – 10:53]

 

Tělo mladé ženy leželo v bazénku na zahradě. Našla ji uklízečka. Technici tělo sbalili, odebrali vzorek vody z bazénu a místo činu přenechali Summlové a Danpherymu.

Uklízečka byla Irka mluvící francouzsky jen velmi špatně, takže si z její výpovědi odnesli asi pět slov. Pochopili, že oběť je její paní, Emma Puttaiová, a dům patří její matce. Žije v něm s ní a svým dvojčetem Charlotte.

„Stavil jsem se v tý firmě, promluvil jsem s otcem první oběti. Byl úplně zničený, Louise byla jeho jediné dítě a manželka zemřela před deseti lety při nehodě. Tragédie. Jeho dcera prý hodně pila, ale snažila se odvyknout, začala alkoholu propadat od smrti své máti.“

„Je mi na nic,“ poznamenala. „Bez Joanse se ten případ pěkně potáhne.“

 

[Policejní stanice v Agoulle – 6. května 2017, 8:40]

 

„Mám výsledky DNA zpod nehtů první oběti,“ hlásila doktorka v kanceláři policejního kapitána, kde stály spolu s ní a Summlovou. „Je to zajímavý, našla jsem shodné markery. A DNA se shoduje s materiálem z druhé oběti.“

„Ztrácím se,“ zamračila se kapitán.

„Pod nehty Louise se našla DNA oběti z bazénu. Víte, jak jsem se divila podráždění v jejím nose? Emma Puttaiová má to stejné, způsobil to chlor z bazénu. Je to jen můj odhad, ale na základě shromážděných informací bych řekla, že Emmu zavraždila Louise.“

„Říkáš, že jsi našla shodný markery,“ podotkla Summlová. „Jsou příbuzný?“

„Nevlastní sestry,“ přikývla. „Mají stejného otce, ale už jinou matku.“

„Pročpak se nám o tom otec Louise nezmínil?“ povytáhla obočí detektiv. Vtom se jí rozdrnčel mobilní telefon. „Summlová,“ pronesla monotónně. „Ano, jsem Elizabeth Summlová z agoulleské policie, o co jde? Ano, pracuji s Danielem Joansem, stalo se něco? Tak mi odpovězte!“ Chvíli poslouchala. Pak se skácela na podlahu a zůstala v mdlobách ležet. Telefonu se chopila kapitán a vynucovala si zopakování informací.

„Co se děje?“ vykřikla doktorka a křísila svoji kolegyni. Zaregistrovala výraz v kapitánových očích. „Ne! Ne! Není Joans mrtvej, že ne?“

„Ne,“ odpověděla nepřítomně. „Zatím. Dostal šest střel do hrudníku, transportovali ho do vojenský nemocnice v hlavním městě. A nejspíš, jakmile se dostatečně zotaví, jestli se zotaví, pomašíruje rovnou před vojenskej soud.“

„Proboha, proč?“ omráčeně zablekotala Summlová.

„Našli ho postřelenýho před skladem munice. Několik zbraní, střeliva a podobně se ztratilo. Zahlídli izraelskou vojandu, jak s ukradenýma nábojama mizí pryč. Podezírají ho, že ji nechal si je vzít.“

„Proč? Mohla ho postřelit ona! Kapitáne, Joans by nikdy nic podobnýho neudělal, znám ho!“ bránila parťáka Summlová.

„Určitě se to vysvětlí,“ konejšila ji doktorka. „A jak mu je?“

„Zatím je na sále, víc nevím. Ta holka, co ukradla munici…“ naťukala cosi do klávesnice. „Jmenuje se Ezra Lašemová, dvacet osm let. Hledají ji po celém Izraeli.“

 

[Vojenská nemocnice v Ykkhó – 7. května, 12:28]

 

„Detektiv Summlová, můžu vidět vojína Joanse? Jsem jeho partnerka z práce.“

„Jistě,“ přisvědčila sestra. Detektiv přešla k příslušnému pokoji a pootevřela dveře.

„Má teď mít návštěvu?“ zajímala se kapitán, která jí hleděla přes rameno. Sestra zavrtěla hlavou.

„Madam, to je přece Lašemová!“ zvolala Summlová a vrhla se do pokoje. Mladá žena s opálenou nažloutlou pletí a tmavými vlasy překrytými fialovým zdobeným šátkem se zvedla od lůžka, ale neměla už kam utéci. Detektiv po ní skočila jako kočka, srazila ji k zemi a nasadila jí pouta.

„Summlová…“ zamumlal Joans. Mírně pootevřel oči. Přiskočila k němu. „Co děláš v Izraeli?“

Musela se usmát. „Jsi zpátky,“ hlesla. „Jsi v Ykkhó, uzdravíš se!“

„Summlová,“ zašeptal skomíravě. „Summlová, prosím tě, nedovol, aby jí ublížili. Ochraňuj ji, nic neudělala, to já za všechno můžu. Prosím tě,“ kladl jí na srdce. „Zapřísahám tě, nesmíš dopustit, aby ji odvedli…“

Na chodbě se objevili čtyři vojáci v uniformách. Summlová pochopila, před kým je třeba Izraelku chránit. Popadla ji a skrčily se pod stolkem. Summlová ještě zatáhla závěs.

Do pokoje vrazili vojáci, dva se postavili ke dveřím, jeden k posteli, třetí si začal hrát s hadičkami napojenými k Joansovi. „Zablokuj morfium,“ nařídil jeden z nich. „Ať zazpívá, co se stalo!“

Kapitán založila ruce v bok. „Kdo jste? Co tu chcete?“ Zavolala na sestru.

„Mluv!“ vyjel voják na Joanse. „Kde je Lašemová? Co jste spolu měli? Postřelila vás ona, nebo jste jí pomáhal krást munici?“

Přístroj napojený na jeho životní funkce začal splašeně vřískat. Danielova hlava se nachýlila na bok. Voják jím zatřásl a odtrhal hadičky od jeho těla. „Ať ten krám přestane hulákat!“ zařval.

To už do pokoje vrazila sestra i s primářem, který přísně sjel všechny přítomné a úplně ignoroval uniformy, které měli na sobě.

„Má zástavu!“ zvolala sestra a chystala defibrilátor. „Co jste to udělali!“ zpražila vojáky.

„Lašemovou najdeme!“ zahrozil nad Danielem jeden z vojáků a všichni zmizeli. Primář se za nimi nelaskavě podíval, pak vzal za ruku kapitána a odvedl ji z pokoje. Sestra zatáhla rolety.

Po pár tísnivých minutách se rolety roztáhly. Sestra otevřela dveře a vyčerpaně oznámila, že se může jít podívat, ale pak musí rychle pryč. Joans je stabilizovaný.

V autě se poradili a Ezru odvezli do domu kapitánova bývalého přítele, Ethana Përrise. Nikdo v něm nebydlel, ačkoliv jej Rettová neměla srdce prodat.

Elizabeth Summlová si Ezru Lašemovou nijak zvlášť zprvu neprohlížela, ale už při zběžném pohledu to byla kráska. Měla husté temné kadeře, černé obočí podtrhující výrazné tmavé oči a smyslné rty. Na krku se jí na jemném řetízku houpala židovská hvězda.

„Přežije to Daniel?“ zajímala se poměrně slušnou angličtinou Lašemová.

„Jistě,“ odpověděla ze zadního sedadla kapitán (překvapivě svoje auto neřídila). „Má tuhej kořínek.“

Zazvonil mobilní telefon. „Rettová?“ ozvala se kapitán. „Děkuji, seržante. Ne, my tam zajedeme. Ale zajeďte za otcem oběti a zmáčkněte ho, chci vědět, proč nám neřekl o Louisiných nevlastních setsrách.“ Zavěsila a vrátila jej do kabelky. „Záznamy z kamer naproti paneláku, kde bydlela Jullová se svým přítelem, ukazuje, že Am Äree přijel ze služebky o několik hodin dřív, než nám tvrdil. Do domu vcházel ve 22:40. V tu dobu zhruba mohla oběť zemřít.“

„Tak za nim zajedem‘.“

 

[Policejní stanice v Agoulle, výslechová místnost – 13:16]

 

„Po smrti mé první ženy,“ začal vysvětlovat muž, „jsem byl nějaký čas sám, ale Louise na mě naléhala, abych si našel novou partnerku, víte, viděla víc než já, jak mě samota ničí. Potkal jsem Michelle už na škole, měli jsme spolu románek, já pak pojal za manželku matku Louise. Nevěděl jsem, že Michelle byla těhotná, až když jsme se po letech potkali opět, ukázala mi mé dcery. Slovo dalo slovo a my se dali zase dohromady a po čase se vzali.

Po čase se začaly objevovat neshody mezi jejími a mou dcerou. Charlotte a Emma Louise týraly, smály se jí. Ona si z toho naoko nic nedělala, ale věděl jsem, že ji to trápí. Myslel jsem, že jsou to pubertální vtípky, Louise byla velmi citlivá. Nakonec se od nás odstěhovala, my jsme dům nechali Michelliným dcerám a koupily skromný byt v St Muell-Mai.“

„Našly se důkazy, že Louisa zavraždila Emmu,“ pravil Danphery. „Myslíte, že mohla Charlotte pomstít smrt sestry?“

„Připouštím to nerad,“ přiznal muž, „ale nevylučuji to. Opravdu se s Louise nesnášely, tím více tíhly k sobě navzájem.“

 

[St Elle, Agoulle – 9. května, stejný čas]

 

„Tak co nám k tomu řeknete?“ zajímala se povýšeně kapitán, když spolu se Summlovou obeznámili Ama Ärra s obviněním.

„Co bych vám k tomu říkal,“ pokrčil bezvýrazně rameny. „Máte pravdu, jak jinak. Přišel jsem domů, ale ona ještě žila. Kdybyste se na ty kamery podívali znova a pořádně, uvidíte, že jsem o chvíli později zase odešel.“

„A kam jste šel, že jsme tak smělé?“

„Do hospody na pivo. Mám rád pivo, když mám čas, jedno, dvě si dám, je to zločin? NE, neřídil jsem v opilosti ani jsem nic neudělal.“

„Kdybyste tu byl, zabránil byste, aby Louise zemřela? Pokusil byste se jejího vraha zastavit? Miloval jste ji vůbec?!“

„Loppuum asti.“

Nemusely umět finsky, aby věděly, co řekl. Nepodíval se jim do očí, ale sklopil hlavu k zemi. „Kdybych mohl vrátit čas zpátky, neudělal bych tu chybu.“

Kapitánovi zazvonil mobilní telefon. Omluvila se a hovor si vzala. „Rettová? To je báječné, co je to? Vtipný. He, dobře, rády přijedeme.“

„Co se děje?“ zajímala se Summlová.

„Patoložka se svým bratrancem odhalili vražednou zbraň. Vzpomínáš na Marii Antoinettu?“

„Kterou?“ pousmála se Summlová.

„Årsselovou, samozřejmě,“ řekla kapitán. „Její vrah nám napsal dopis. Tak to, co objevila teďka doktorka, s tím souvisí.“

 

[Policejní stanice v Aogulle, pitevna – 13:44]

 

„Vítejte,“ usmála se Lèroinová, když vstoupily. Ukázala na notebook a na otevřený skype. „Můj bratranec Évariste a tohle jsou mí kolegové detektivové.“

„Zdravím,“ usmál se muž v notebooku.

„Tak jim ukaž vražednou zbraň,“ vybídla ho doktorka. Muž na chvíli zmizel a pak se vrátil a elegantně kolem sebe šermoval rapírem. „Tak prosím. Tohle není samozřejmě přesně on, ale velmi věrná kopie.“

„Kopie?“

„Ano. Víte, jak jsem v té ráně našla kousek ocele a poslala ji do laborky? Složení odpovídá oceli, z jaké se kuly meče na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století.“

„Děláte si legraci? Takže ji zabili mečem z osmnáctýho století?“ podivila se kapitán. „Kde by k němu Charlotte nebo Am přišli?“

„To nebyl ani jeden z nich,“ hlesla Summlová. „Osmnáctý století, rapír… Že by ‚ochránce z dávných dob‘?“

„Do háje!“ vydechla kapitán. „Máte pravdu. Louise vlastně zabila Emmu, takže byla vrah. A my máme dopis, který údajně napsal muž z osmnáctého století, a starej rapír. Plukovník mě sežere.“

Do ticha zazvonil telefon. „Telefonní ústředna Rettová,“ ohlásila se kapitán, která toho dne zvedala hovor už nejméně popáté. „Ano. Jistě. Děkuji za informaci, doktore.“

„Něco ohledně Joanse?“ zeptala se patoložka. „Nedostanu ho na stůl, ne?“

Zkroutila rty. „Ezra střelbu neohlásila. Nikdo neví, jak dlouho tam ležel… A než ho dostali sem…“

„Kapitáne!“ okřikla ji Lèroinová.

„Ztratil mnoho krve. Nejspíš nepřežije.“

„Vždyť se probral!“ zvolala Summlová a usedla do křesla v doktorčině kanceláři. „On byl vzhůru, mluvila jsem s ním!“

„Lieso…“ oslovila ji patoložka.

„Počkat!“ zvolala kapitán. „Kde je Ezra?!!“

 

[Vojenská nemocnice v Ykkhó, 11. května, 11:20]

 

Ezru Lašemovou našli v nemocničním pokoji vojína Joanse. Našli ji tam čtyři vojáci, hledali ji tu už předtím, marně. Dnes se jim poštěstilo. Chopili se jí a ona se jim vzpurně bránila, kousala a škrábala je, drásala jejich uniformy jako divoké zvíře. Nepustili ji.

„Stůjte!“ rozkřikla se policejní kapitán Rettová, která právě vtrhla do budovy nemocnice. Ale oni ji ignorovali.

„Ta policistka!“ vykřikla spěšně Lašemová. „Kde je ta druhá policistka?!“

Summlová se objevila po boku své nadřízené. Voják cosi zabrblala, popadl ženu za pas a hodil si ji přes rameno, jako by nevážila víc než polštář. Ještě ji necudně plesknul přes zadek.

„Tohle – dejte to Danielovi!“ zavolala, strhla si z krku hvězdu a hodila jí ji.

Vojáci ji odnesli k autu, nepříliš šetrně ji hodili dovnitř, nasedli a překročenou rychlostí odjeli.

Vešly k Joansovi na pokoj. Nespal, dokonce se nepatrně usmál, když je viděl přicházet, byl ovšem bledý a úsměv byl hodně nucený.

„Ezra ti něco posílá,“ prohlásila Summlová a vtiskla mu do dlaně hvězdu. Úsměv na jeho tváři se zvýraznil. „Opovaž se mi umřít, jasný?“ pohrozila mu.

„Vypadni,“ odpověděl. Úsměv se mu z tváře vytratil. „Já mluvím vážně.“

Když nakvašeně odešla, kapitán se k němu sklonila a on jí cosi dlouho šeptal. Ale Summlová je nesledovala a nesnažila se odezírat z jeho bledých rtů. Přecházela sem a tam po chodbě a vztekala se, takhle ji vyhnat! Připadala si jako figurka na Joansově šachovnici.

Autor Rebejah, 30.06.2018
Přečteno 320x
Tipy 4 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Amonasr, premek,
ikonka Komentáře (8)
ikonka Komentujících (5)

Komentáře

Flečrová ze seriálu To je vražda . . . Četl jsem dvakrát protože jsem nedonošenej.

12.01.2019 21:37:50 | premekreagovat

Ha, to jsme dva:)

12.01.2019 21:41:52 | Rebejahreagovat

To překračuje úroveň Jessicy Fletcher. Perfektní, musel jsem číst dvakrát

12.01.2019 21:10:31 | premekreagovat

Kdo je to ona J. Fletcher, sice nevím, ale děkuju moc:) No, tak perfektní to asi není, když jste musel číst dvakrát, ne?

12.01.2019 21:13:46 | Rebejahreagovat

KRÁSNÉ ALE NA MĚ AŽ MOC SLOŽITÉ HIHI :)

07.11.2018 17:45:29 | TVOŘILKA LENKA ČAJKOVÁ

Zdravím. Vcelku zajímavá povídka. Nečetlo se zle...

04.07.2018 20:28:37 | otesánekreagovat

Děkuji:) kdybych měla něco změnit, prosím, napiš

05.07.2018 14:56:32 | Rebejahreagovat

Líbilo :)

04.07.2018 16:52:48 | Danny Jéreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter