Polda a talisman

Anotace: Jedna starší, kratší "náladová" povídka. Dlouho jsem zvažoval jestli ji sem vůbec dát. Je to jen taková jednohubka...

Nad San Diegem se konečně rozlila klidná noc. Číslice na digitálních hodinkách seržanta Johna Belmona tiše ukázaly čas půlnoci. John si oddechl a pohlédl na sedadlo spolujezdce, kde usínala jeho parťačka Alex. Byla to těžká noc a ne jen pro ně. Plné ruce práce měl celý sbor kanceláře šerifa v San Diegu. John si užíval ten klid, když projížděl tiché spící předměstí. Věděl, že to nebude trvat věčně. Šerifskou hvězdu nosil na hrudi už osmým rokem a dávno tak prohlédl křivku nočních směn. Do půlnoci občané okresu hlásili rvačky, krádeže, rušení nočního klidu nebo i střelbu a vraždy. Po půlnoci snad galerka nabírala síly, aby její pochybné živly mohly znovu udeřit kolem druhé hodiny ranní.

Zástupce úřadu šerifa seržant Belmon opustil spící domy na předměstí a zastavil na kraji útesu nad centrem husté americké aglomerace. John sem v noci rád jezdil. Kouřil cigaretu a z útesu sledoval tisíce světýlek pod sebou. Připadal si tu klidně a vyrovnaně, snad jako bůh, který stojí nad oblohou a všechny noční hvězdy mu leží u nohou. I dnes zde vystoupil z vozidla, potichu za spící Alex zavřel dveře a zapálil si cigaretu. Z jeho filozofických myšlenek jej vytrhlo až zachrčení vysílačky. „Všem dostupným hlídkám. Máme ohlášenou střelbu u samoobsluhy na ulici Avenue park 143.“ John vztekle ohodil cigaretu a skočil do policejního vozu. Alex vytržená ze snů se zmateně rozhlížela po vozidle a tak John uchopil vysílačku. „Hlídka 101, jsme kousek od místa střelby, jedeme tam.“  Alex se tvářila vyděšeně. Byla teprve policejní zobák a po necelém půlroce služby ji slova jako střelba, agresivní pachatel nebo nález mrtvého těla ještě dělaly starosti.  ,,Drž se za mnou a bude to dobré.“ Řekl jí chlácholivě John, když se za doprovodu modrého světla hnal k místu střelby.

Za dvě minuty se policejní Dodge přiřítil na parkoviště u nonstop otevřené samoobsluhy. John ze stojanu za sebou vytrhl brokovnici a vystoupil z vozu. Téměř ve stejném okamžiku z obchodu vyběhl muž v černé mikině s kapucí a khaki trenýrkách. Muž v ruce držel krátkou střelnou zbraň. „Útěk podezřelého z místa činu! Černá mikina, khaki kraťasy! Dejte pozor, podezřelý je ozbrojený!“ Křičel John do vysílačky. Věděl ale, že sám musí nejprve prohlédnout prostory samoobsluhu. Alex se držela za Johnem , oba s namířenými zbraněmi kráčeli dovnitř obchodu.

„Do hajzlu!“ zanadával John, poté co na podlaze za pultem spatřil kaluž krve. Přesto museli policisté nejprve zajistit prostor obchodu, než mohli pokleknout k raněnému prodavači. Dvě střelné rány silně krvácely a hustá červená tekutina se tak pomalu rozpínala po celém prostoru za pultem. „Tlač mu na ty rány.“ Řekl John Alex a sám hlásil do vysílačky jaký je stav věci.

Prásk! Třaskl výstřel jen kousek od samoobsluhy ve směru, kterým se vydal podezřelý. „Jdu tam Alex. Zvládneš to tu?“

„Jasně jen běž. Buď opatrný!“

  John vyběhl ze samoobsluhy do temných uliček mezi městskými domy. Prásk, prásk, ozvaly se další výstřely. „ Hlídka 105. Raněný zástupce! Dvůr u domu Park Avenue 152.. pomoc..!“  Vysílačka naléhavě chrčela možná poslední slova některého z Johnových kolegů.

John se rychle ale obezřetně vplížil do dvora, kde se mu naskytl pohled zkázy. Zakrvácený zástupce šerifa z posledních sil držel vysílačku a bezmocně sledoval, jak k jeho kolegovi pomalu kráčí muž v černé mikině v jasném úmyslu jej popravit. „Úřad šerifa! Odhoď zbraň!“ zařval John ale, když se místo toho podezřelý otočil s namířenou zbraní k němu, John po něm vystřelil. Broky zasáhly cíl z šesti metrů. Jejich síla okamžitě srazila podezřelého na zem a dokonce mu vyrazila zbraň. John k ní přispěchal a odkopnul ji směrem ke svému raněnému kolegovi. Ozbrojený pachatel byl mrtvý, oba zástupci úřadu šerifa těžce ranění. John se chystal přivolat vysílačkou pomoc, avšak když se od raněných kolegů vrátil pohledem zpět k zastřelenému muži, náhle hleděl do prázdna. „Co?“ řekl John vyděšeně a zmateným pohledem hledal podezřelé, jež měl být už pár vteřin po smrti.

Nejprve ostrá bolest v zádech a pak i tvrdý úder do hlavy poslaly Johna k zemi.  John z posledních sil lapal po dechu a zoufale se snažil otočit na záda. Cítil, jak jeho košile nasakuje rudou krev z rány ze zad. Chlad rozlévající se po jeho těle se mísil s dusivým pocitem strachu a paniky paralyzující Johnovi údy. Pak jej někdo hrubě otočil na záda. ,,Budeš se dívat, jak zabiju tvé kolegy, na to jak jim vytrhnu srdce z těla.“ Chladně oznámila osoba stojící nad Johnem. Zástupce úřadu šerifa ji nepoznával, ale muž, kterého zastřelil, to zcela jistě nebyl. Tímto útočníkem byla žena. Přesto že její hlas byl podivně hrubý až nepozemský, raněný John stále dokázal rozpoznat ženské křivky.

Z posledních sil nahmatal mike na svém rameni a stisknutím tlačítka oznámil dispečerce tři zástupce šerifa v ohrožení života ve dvoře na ulici Park Avenue 152, ale pak už se nedokázal bránit mdlobám. Bílé světlo, které se kolem Johna rozlévalo, jej uklidňovalo. John už neležel na studeném betonu uprostřed San Diega, ležel prostě na tom bílém světle. „Neboj se muži zákona.“ Pošeptal Johnovi někdo do ucha, než úplně ztratil vědomí…

Carin, štíhlá blondýnka tiše plakala na chodbě nemocnice U milosrdných sester. Po hodině se konečně otevřely dveře operačního sálu. Carin se bála zvednout oči a tak jedině co viděla, byly nohy lékaře. ,,Paní Belmonová,“ oslovil ji chirurg. ,,Váš manžel bude v pořádku. Měl obrovské štěstí. Bodná rána do jeho zad se vyhnula všem důležitým orgánům a o necelý centimetr i páteři. Na hlavě sice bude mít pořádnou bouli, pár stehů a chvíli ho bude trápit otřes mozku ale ani to není nic, z čeho by se pan Belmon nedostal.“ Carin cítila obrovskou úlevu a slzy, které se jí teď valily po tvářích, byly výrazem radosti, štěstí a úlevy. „Takže bude…“ Carin selhal hlas a tak větu nedokončila a jen mlčky sledovala doktora. „Ano bude v pořádku. Dnes a zítra dopoledne ještě bude spát, ale pak myslím, že jej budete moc navštívit.“ Carin si z tváří utírala nové vodopády slz a horečně chirurgovi děkovala.

Sterilní chodbou nemocnice duněli kroky kapitána Gareta. „Říkali mi, že tu budeš Carin.“ „Franku!“ vykřikla tlumeně Carin a vzala si od něj kelímek s kávou. „Co… co se stalo?“ zeptala se ho rozechvělým hlasem. „No zatím víme jen tohle. John vyrazil k ohlášené střelbě v samoobsluze, kde byl těžce raněn prodavač. Když raněnému jeho kolegyně poskytovala první pomoc, John se začal pronásledovat podezřelého. ´´ Frank se nadechl, aby dal Carin prostor všechny informace vstřebávat. „Podezřelého ale mezitím zastihla jiná hlídka, která ho pronásledovala až na dvůr, kde později sanitka zachránila Johna. Zde se údajně strhla přestřelka a podezřelý zde hlídku přemohl. Kdyby John nedorazil, ten parchant by je popravil.“ Frank jemně poplácal Carin po rameni, jakoby jí naznačoval, že na svého muže má být hrdá. „Zachránil jim život. Jeden z Johnyho zraněných kolegů nám pak vypověděl, že John útočníka zastřelil. Ale co se stalo pak, je nám zatím záhadou. Očití svědci potvrdili tmavovlasou ženu v černých šatech, údajně velmi atraktivní, která také vstoupila na ten blbej dvůr. Mluvil o ní i jeden z našich zraněných. Problém je, že už ji nikdo neviděl z místa odcházet. A to není možná vzhledem k tomu, že na, i ze dvora vede jen jedna cesta.“

 „Co to bylo za ženu Franku?!“ naléhala Carin. Frank jen pokrčil rameny. „Nevím.  Ale za dvacet let služby se vždycky čas od času objeví někdo, kdo nám přísahá, že na místě činu spatřil sexy tmavovlásku v černých šatech. Naposledy jsem o ní slyšel asi před hodinou a před těmi dvaceti lety to bylo úplně poprvé.“ Frank viděl, jak se na něj Carin zmateně dívá. „No tím se teď netrap. ‘‘ pokusil se jí uklidnit a podal jí hnědou obálku. „To jsou Johnovi osobní věci.“ Carin obálku rozlepila a podívala se dovnitř. Byl v ní mobilní telefon, peněženka, cigarety, zapalovač a stříbrný medailon na řetízku. Carin jej vytáhla a zamyšleně mnula mezi prsty. „Franku kde jste to našli?“ zeptala se a ukázala na medailon.  „Ten medailon našli zdravotníci. John ho měl na krku a prý ho křečovitě svíral v dlani. Co to vlastně je?“ Carin si dál prohlížela medailon, a aniž by od něj zvedla oči, odpověděla.: „Je to stříbrný medailon, talisman, na kterém je vyobrazen archanděl Rafael, ochránce všech ozbrojených složek. I když já, ani John nejsme věřící, přesto jsem mu ho dala v den, kdy nastoupil k úřadu.“ Frank se pousmál. „Tak dnes večer ho opravdu ochránil.“ Řekl nakonec, ještě jednou pohladil Carin po rameni na znamení podpory a nechal ji o samotě. Carin dál hypnotizovala medailon. Nemohla pochopit to, že jej právě teď a tady svírá v dlani, když má ležet na nočním stolku, odkud si ho John před odchodem do práce zapomněl vzít… Věděla to naprosto jistě.