Forsaken -Black Squad

Forsaken – Black squat
Vzkříšení



Zvoní budík, otevřu jedno oko a dívám se na čas. Moc jsem nespal tak se mi nechce z
postele, venku je chladný jarní den a v posteli je tak dobře. Ale je ten den, den D.

Výzbroj jsem si vyzvedl ze servisu už před dvěma týdny. Po několika letech co se na ní prášilo ve skříni. Tašku s věcmi jsem si zabalil večer. Vstávám, oblékám si maskáče a znovu koukám na čas, je 6:00, mám asi půl hodiny abych se dal dohromady a nasnídal. Je den D.

6:32 – zvoní mi mobil: „Tak jsme tady.“ Koukám z okna :“vidím vás.“ Beru psí známky – „Andrew, tým Forsaken, Czech Republic“ zvláštní pocit mít je po takové době opět na krku. Sbírám věci a sbíhám z bytu na ulici. Dávám věci do kufru auta, sedám a vyrážíme na cestu. V autě sedí kámoš – velitel Míla „Doberman“, a kolega z práce Dan. Cesta nám utíká v přátelském duchu, je o čem se bavit i když jsem lehce nervózní, přeci jen několik let zahálky a dnes je den D, dne kdy se možná vrátím k akci a nebo také ne.

Přijíždíme na místo určení, zaparkujeme a jdeme se přihlásit. Okolo je už mumraj lidí co přijeli před námi. Po chvilce hledání správné osoby se nám podaří přihlásit a vyřídit formality. Vracíme se k autu a vybalujeme vybavení. Přezouvám se do kanad, oblékám taktickou vestu, kontroluji nastavení vysílačky, opět čistím sklo masky. Míla mezi tím vyndá výbavu pro Dana, vysvětlujeme mu co a jak. Když jsme všichni tři nachystaní jdeme si doplnit lahve a pak na kontrolní stanoviště vyzkoušet nastavení zbraní a jejich funkčnost. Jsem zvědavý, přeci jen po servise jsem neměl možnost zbraně vyzkoušet. Zkouším jednotlivé rány a vše funguje perfektně, měřák hlásí 297 fps, jsem spokojen, přepínám na automat. Dávky fungují také bezchybně, měřák hlásí 293 – 298- 295. Vytahuji záložní zbraň, nabíjím a střílím 299 -301- 298 „Super“ vše funguje. Danovi vysvětluji že je to veřejná akce, tudíž všichni hráči musí projít touto kontrolou pro bezpečnost ostatních. Přikyvuje, jde ke stanovišti a střílí napřed se ozve jen pískání a --- upraví pozici a měřák už hlásí 305 -309- 302. Míla si bere jeho zbraň a lehce doladí. Pak už to je v pořádku. Míla prochází testem bez potíží.

Máme čas, akce začíná až asi za půl hodiny, jdeme si dát něco teplého k pití, přeci jen je ještě celkem chladno. Rovnou si koupím nějaké dýmovnice – Když už je ten den D, tak ať to stojí za to. Rozhlížím se kolem sebe, zkoumám jestli neuvidím známé tváře, studuji vystroj a výzbroj ostatních. Zkoumám kam se paintball za těch pár let mé neaktivity posunul. Všude vidím známé složení maskáčů, polské, slovenské, české „jehličí“ i vzor 95, woodland, vidím urbancamo, do konce nějakého blázna v pískovém maskování ( v lese hodně platném). Zbraně jsou směsicí všeho možného, od sportovních přes sériové základní military až po drahé zbraně jako má Míla svou DAMku, vidím i několik vytuněných zakázkových zbraní. Některé působí hodně realisticky, jiné jako hračky. Hráči mají také různou výstroj, někteří jsou nalehko, jiní působí jak Rambo. Já mám jen obyčejné maskáče český vzor 95, olivovou taktickou vestu s kapsou na tuby s náhradní municí, na zádech sumku s lahví a kapsičku s vysílačkou. Náhlavní sadu se sluchátkem a krkafonem, na krku khaki palestinu uvázanou na lehko a černou obličejovou masku. Nic extra, ale sem to bohatě stačí, je to jen jednodenní hra. V kapse na paži mám čištění hlavně. Zbytek servisu, oblečení a občerstvení mám na základně.

Přichází hlavní organizátor, svolá všechny hráče. Vysvětlují se pravidla, hráči se dělí na dvě skupiny – modří a červení. Zavládá krátký zmatek. Za 10 minut je zase klid a skupiny jsou rozděleny. My jsme modří.

Míla s Danem se mě už poněkolikáté ptají jak se cítím, jak jsem na tom. Odpovídám že lehce nervózní, ale dobrý, uvidíme jak to bude při hře.

Hra za okamžik začne, skupiny jdou na stanoviště. Ozve se hlasitá píšťalka, hra začala. Vyrážím pomalu a obezřetně v před, oba mi jsou stále v patách a hlídají mě. Přichází první střety, nic náročného poklidná přestřelka která rychle končí zasažením nepřítele. Pomalu se začínám rozhýbávat a dostávat do varu, ale stále jsem opatrný. Je to sice přes půl roku co mi doktoři museli rozříznout hrudník, ale stále to není úplně ok. Jak den pokračuje dostávám se do různých přestřelek, žádná zvláštní situace. Jednou to koupím já, jindy nepřítel. Jen jednou mě nedopatřením trefil spoluhráč zezadu do nohy. To se holt občas stává.

Den pomalu pokračuje. Zrovna skončila jedna přestřelka, přežil jsem a zápal hry mě pohlcuje již naplno. Poslouchám kde se co hýbe, nikde nic, ticho jako před bouřkou. V tom náhle spatřím několik postav, neváhám, pár metrů vpravo je zákop. Rozběhnu se. Skáču do něj po hlavě. Nebyl to dobrý nápad, hrudník protestuje. Ale nemám čas na skučení, Míla s Danem div že neskočí na mě, pořád mě sledují a nevzdalují se. Dívají se na mě jak se bolestivě zvedám, přes masku naštěstí nevidí jak se bolestí šklebím.

Ozývá se střelba, před námi, vzápětí i za námi. Slyšíme jak kolem nás lítají kuličky, některé občas zabubnují o obložení zákopu. Kontroluji munici. Mám asi 150 kuliček. Ptám se obou jak jsou na tom. Dan má taky asi 120 kuliček. Míla necelou stovku. „Ty kryj levou stranu, Dan pravou, já budu střílet přesně“, rozhoduje Míla. S Danem přikývneme., přeci jen je Míla zkušený velitel. Nádech a jdeme na to. Během pár vteřin Dan hlásí dostal jsem ho, já vzápětí říkám mám dva, Míla mezi tím vyzobává ty co se lépe skrývají. Nepřátelé padají jeden po druhém, dva, tři, pět, deset … V tom Dan vykřikne : „Dostal jsem to.“ „Sakra.“

S Mílou se krčíme v zákopu, znovu kontroluji munici, mám tak půl zásobníku – asi 30 kuliček, Míla podobně. Co teď? Situace je špatná. Nepřítel zjistil že tu jsme a tak se sem začali stahovat a jejich moc. Kuličky nám létají nad hlavou jak vzteklé vosy. Vzápětí létají z druhé strany, jak se naši snaží udržet pozice. Jsme v pasti nemůžeme vystrčit nos. Díváme se na zákop a rozhodujeme se jím projít, snad se dostaneme mimo palebnou linii. Za pár chvil jsme na konci zákopu, je tu klid, možná až příliš velký. Nevíme co se děje kde jsou jaké pozice. Na vysílačku nikdo nereaguje. Risknu to a vykouknu. Spatřím několik postav. Červená páska. Celá bojová linie přešla přes nás, aniž by o nás věděli, jsme v týlu nepřítele. Opět se krčím a hlásím Mílovi co jsem viděl. Jen se na sebe podíváme a myslíme na to samé. V tomhle si už rozumíme beze slov. Záškodnických akcí jsme společně zažili dostatek, není třeba slov. Opatrně se přesouváme do lepších pozic. Vstáváme a spouštíme palbu, tentokrát si vybíráme cíle. Dva, tři, pět nepřátel padne dřív než si uvědomí že se děje něco divného. Několik se jich otáčí naším směrem. Spouští se zuřivější palba. Máme výhodu že jsme více krytí, ale jsme jen dva proti asi třiceti. Postupně odpadávají, jak našimi zásahy, tak zásahy našich spolubojovníků. Ale trvá to moc dlouho. Padlí nepřátelé jsou oživení a vrací se do hry. Zjišťuji to ve chvíli kdy ucítím ránu do boku. Parchant se mi trefil přesně do spoje taktiky. Bolí to, ale jsem rád že to je bok a ne hrudník. Míla má štětí, je krytý mnou, ale to je otázka vteřin. Konec, jdeme na základnu. Sundávám si vestu, blůzu, svetr i tričko a koukám na bok. Sakra, jsem tak zmrzlý, nebo má někdo tak tvrdý kuličky? V místě zásahu se mi už začíná vybarvovat modřina. Všímám si že pár lidí si mě prohlíží a přejíždí si po hrudi, tam kde mám jizvu od operace. Opět se oblékám, ti dva se opět ptají jestli jsem v pohodě. Trochu to bolí, ale to zvládnu. Než můžeme jít zpátky do akce je pauza na oběd. Při pauze za námi přijde pár spoluhráčů a obdivují náš výkon v zákopu. Skoro to zní jako kdybychom vytvořili legendární akci.
Zbytek dne už byl spíš nezajímavé obyčejné přestřelky, já se začal trochu šetřit ten skok do zákopu vážně nebyl to nejlepší co jsem mohl udělat, a musím zapracovat na kondici.
Kolem čtvrté odpoledne se píská konec hry. Létají poslední kuličky, poslední rychlé souboje. Všichni se stahují na základnu. Navzájem si gratulujeme k zajímavé hře plné akce. Každý má nějaký svůj moment o který se chce podělit. Atmosféra je přátelská a plná euforie. Organizátoři hodnotí celý den jako vydařený, všichni souhlasíme. Teď začíná ta otravnější část, vše opět zabalit, ale napřed co nejlépe očistit.

Rozloučíme se hlavně s organizátory, s hráči které mineme a vyrážíme domů. Cestou opět probíráme jednotlivé momenty, Shodujeme se že to byla vydařená akce a nelitujeme cesty.

Musím říct, že po třech letech zahálky to bylo něco co jsem už nutně potřeboval a povzbudilo mě to k obnovení našeho týmu. Týmu Forsaken.