1938

Z dálky je oslovil kulomet. Hlasitě štěká jak zuřivej pes. Už nebude zítra, už bylo jen dnes…

Pět dní zpátky

Stojím na nádraží spolu s ostatními. V náručí držím svou dívku. Možná naposledy v životě. Snažím se užít si poslední chvíle a zadržuji slzy. Má dívka pláče a nechce mě pustit. Průvodčí zapíská odjezd vlaku a já se odtrhávám od své milé a naskakuji do vagónu. Ještě naposledy se otáčím a vidím mou lásku stát zdrcenou na peróně.

„Nebejt toho zasranýho Hitlera a celý týhle všivý války“ běží mi hlavou zatímco okolní krajina ubíhá za oknem. Snažím se usnout a nachvíli si odpočinout, ale směsice pocitů a okolní hluk mi to nedovolují. Když nakonec konečně zamhouřím oči probouzí mě křik. „Konečná stanice, vystupovat!“ Beru do rukou pušku a s velkou polní pověšenou přes jedno rameno se tlačím davem ven z vlaku… Na nádraží se nadechnu z plných plic. Čerstvý vzduch Orlických hor mne probouzí. Všichni se vydáváme na pochod.

Dva dny zpátky

Moje milá.

Nemůžu ti napsat kde jsem, protože všechno podléhá utajení. Věz však, že jsem v pořádku.

Kromě přípravy zbraní a opevnění hrajeme ve chvílích volna s klukama karty. Sešla se tu dobrá parta a rozumíme si. Včera jsem měl noční hlídku a nedaleko od bunkru mě vyděsily zvuky z křoví. Natáhnul jsem pušku a chtěl křičet na poplach ale v tom z lesa vyběhla srnčí rodinka. Ještě že tak… Být to skopčák asi by to tak veselé nebylo. Srdce mi tlouklo ještě hodinu po tom co jsem se vrátil do bunkru. Doufám, že pokud přijdou Němci tak už nezazmatkuju. Musíme to tu ubránit. Pro naší vlast, pro naše rodiny a pro tebe a to naše nenarozené. Doufám, že se máte dobře a je vše v pořádku. Miluji vás a těším se, až se za vámi vrátím a obejmu vás.

Před hodinou

„Do prdele, podávej zásobník!“ křičím pod sebe. Střílna se plní kouřem a rozžhavená hlaveň je za chvíli zralá na výměnu. „Ještě dva zásobníky zvládne, utěšuji se.“ Očima sklouznu na fotku své milé nalepenou na stěně vedle kulometu. V tom cítím na noze zaklepání a ruka zespod mi podává plný zásobník. Naučeným pohybem jej zasouvám zvrchu do lehkého kulometu. Srovnávám mířidla a pálím krátkou dávku za postavou v šedé uniformě. Ta se v běhu otáčí kolem své osy a padá k zemi. Ještě před pár dny by mne nenapadlo jak snadné je zabít člověka… Ale na podobné úvahy teď není čas. Zamířit, pal, vyměnit zásobník a vše dělat tak jak nás to do úmoru učili. Svobodník pode mnou mi podává další plný zásobník. Kouř z vystřílených ran mě štípe do očí a horké nábojnice pode mnou plní střílnu nesnesitelným horkem. Další skopčáci přibíhají zprava, posílám za nimi krátkou dávku. Jeden z nich připravuje kulomet k palbě. Posílám za ním pár ran… Helma odlétá a Němec zůstává ležet v kaluži krve. Ostatní opětují palbu na náš bunkr. Střely létají všude kolem a odrážejí se od československého opevnění. V duchu děkuji všem dělníkům za skvěle odvedenou práci. Pálím dál, když tu nalevo ode mne zahlédnu záblesk, zaslechnu pekelnou ránu a pak jen padám do hlubin. Poslední co vidím je poletující fotka mé milované, která se mi mihne před očima. Konec.