OČI

Anotace: oči jsou brána do duše

OČI

Henry stál jako vždy po setmění u příjezdové cesty a čekal. Čekal na kočár vynořující se z temnot, na zvláštní pohled tvrdých tmavých očí. Ty oči ho sledovaly stejným způsobem, jako se Henry díval na ně, a tak věděl, co ten druhý cítí.
Když se sem Henry před rokem přistěhoval se svou stařičkou matkou, chodili se před večerem vždy projít. Matce to dělalo dobře na plíce. Stalo se, že se opozdili. Setmělo se. A projel kočár. Černý kočár se zatáhlými závěsy, tažený šesti mohutnými arabskými koňmi, kteří běželi jako o závad k branám hradu.
Sídlo lorda Howarda, jak si dotyčný říkal, se zlověstně tyčilo na kopci nad krajem. Lidé se k hradu báli chodit, protože se o tom místě vyprávěly strašidelné příběhy. A lorda neměli v lásce. Jen málo z nich se s ním setkalo, ale ti, kteří už měli tu čest, o něm ostatním pověděli. Henry si vždy říkal, že to jsou jen babské povídačky.
Když kočár projel kolem něj poprvé, Henry mu nevěnoval pozornost. Měl už dávnou svou matku uložit do postele. Chtěl ji pobídnout, ale ucítíl v zádech ostrý pohled. Otočil se. Kočár byl už dál, ale Henry viděl, jak ho z temného okna pozoruje pár lesklých, černých, ledových očí.
Ty oči ho provázely, dokud nezmizel z dohledu. Učarovaly mu. Nikdy dřív takové neviděl.
Ale od té doby je vídal každou noc. Zdálo se mu o tom zlověstném pohledu. Ale zároveň ho na těch očích něco přitahovalo.
A Henry se zamiloval. Od té doby chodil vždy před setměním k příjezdové cestě, aby se mohl dívat do očí někoho, koho neznal, ale miloval ho z celého srdce. Věděl, že by pro ty oči vraždil nebo by sám zemřel. Vyprovázel je pohledem denně.
Dotyčný jako by věděl, že tam Henry bude, se vždy podíval z okna a zahleděl se mu hluboko do očí.
Časem se v jeho chladném pohledu dalo najít cosi. Henry věděl, že ten ledový pohled, při kterém tuhne krev v žilách, očí, které nemrkají, opětuje jeho cit.
I dnes tam Henry stál. Jako vždy počítal minuty než zajde slunce. Ale kočár nepřijel. Jen černý osedlaný hřebec bez jezdce. Zastavil se před Henrym a zaržál. Henry začal zběsile uvažovat, co to asi znamená. Nakonec usoudil, že pozvání.
Neváhal ani minutu a hbitě se vyšvihl do sedla. Nemohl se dočkat, až se poprvé setká se svou láskou.
Kůň běžel tryskem. Vítr a bujná koňská hříva Henryho šlehaly do obličeje. Byl vzrušený pomyšlením, že uvidí, komu ty oči patří.
Kůň s Henrym proběhl branou hradu a zastavil se na kameném nádvoří. Místo bylo opuštěné, tiché, nikde nikdo. Na vysoké věži zakrákal havran a rozbil to ticho. Ten zvuk vytrhl Henryho z rozjímání.
Sesedl z hřebce a kráčel k ohromným dubovým dveřím do hradu. Jediná cesta na nádvoří. Stiskl masivní kliku, panty zavrzaly. Henry vstoupil do tmavé místnosti. Nedokázal v tom šeru poznat, jak je velká.
Najednou ze stínů vystoupila mužská postava. Ten pohled! Ty oči!
"Čekal jsem tě, Henry,", řekl muž hlubokým hlasem. Henry se zděsil. Ty oči patří muži? On je zamilován do muže? Ale nezáleželo na tom. Věděl, že ho k tomu muži něco poutá, jeho oči. A to nic nezmění.
"Jmenuji se lord Howard.", promluvil muž znoru. "Sire...", začal udiveně zmatený Henry, ale nedořekl, neboť ho lord přerušil podávajíc mu stříbrný pohár. "Napij se, Henry. Napij se a budeme už jen spolu. Postarám se o tvou matku. Vím, že chceš být jen se mnou a já s tebou též. Udělej to pro nás pro oba!" Henry naprázdno polkl a přijal nabízený pohár.
"Co je to?", zeptal se s obavami. "Je to tvé uzdravení, síla mého, našeho života. Pij. Pij až do dna!"
Henry se podíval do Howardových očí a věděl, že to udělá. Nedokázal jim nic odepřít.
Napil se. Průhledná tekutina chutnala jako voda. Napil se znovu a vyprázdnil pohár. V tom ho začalo bodat u srdce. Šílená bolest mu projela tělem. Zkroutil se na kamennou podlahu v křečích.
"Co jste mi to dal?", zasípal. "To nic, to jen umíráš. Až zemřeš, až jed zabije tvé tělo, tvůj duch bude jen se mnou. Budeš svobodný tak jako já." Henrymu problesklo hlavou, že je lord šílený. Ale Howard se sehl a natáhl ruku, aby se dotkl Henryho ramene. Avšak ruka projela Henryho tělem, jako by byla nehmotná. V rameni mu zamrazilo.
"Neboj se, už jen chvíli.", řekl lord uklidňujícím hlasem. Henry zavřel oči, cítil, jak bolest pomalu ustupuje nebo jí spíš nevnímal. Zaposlouchal se do melodického hlasu lorda Howarda, který na něj neustále promlouval. Pak se mu zatmělo před očima, ale v té tmě se leskly černé oči.