Cesta zapadajícího slunce IV

Naštěstí jsme s Luisem dva schopný mládenci a jen tak někdo si na nás nepřijde. Vlakovou stanici najdeme bez nejmenších problémů a čekáme na vlak. Ten obří kovovej červ utíkající po své dráze nekonečna. Celou cestu si povídáme.
,,Ty si prej dělal tesaře jsem slyšel"
,,Jo, ale asi rok, pak se táta zranil a já šel dělat do supermarketu, pěkně na hovno práce"
Mně by z toho pípání u pokladny asi hráblo, poslouchat to celej den. V tom úmorným vedru jedem tim vlakem přilepený k sedačce asi hodinu a půl. Všechno se zdá jiný, působí to jinak. Pelášíme krajinou, míjíme stromy, domy a hory, které v okamžiku mizí a nahrazují je jiné. Lidé koukají na nás, my koukáme na ně. Jedna paní nám dokonce popřeje safe travels. S těma batohama a cizím vzezřením asi vypadáme trochu...jinak.
Na nádraží nás nabírá Laura. U ní budeme následujících pár týdnů bydlet.
Laura je postarší drobná dáma. Ještě se k ní dostanu.
Autem nás veze k ní domů. Tam potkáváme Davida, mladej týpek z Itálie. Je mi dost podobnej a někteří mí kámoši ho nazývaj mym bratrem. Určitá podoba tam byla. Tmavý typy s dlouhejma vlasama. David je hrozně usměvavej člověk a hned z něho poznáte, že mu nevadí být středem pozornosti. Povídal nám, jak na kole cestoval po balkánu. Ještě se hledá, je to mladej prosperující člověk a jednou dokáže velký věci. Trochu mi připomíná jednoho mýho kamaráda. Přivydělává si tak, že přes počítač doučuje matiku a fyziku. Počítače ho baví celkově. Všichni tři si fajnově rozumíme a dokážem spolu vyjit snad ve všem. Snad je to tím, že jsme stejně mladý a celej život ještě máme před sebou a jsme si toho vědomí.