Jonap Isabella - Dárky a radosti

Anotace: „Ahoj.“ Natáhla jsem k ní přátelsky ruku. Znovu zapředla, jemně mi jí očichala a pak se nechala pohladit po hlavě. Byla tak heboučká. Znovu si mě prohlédla magickýma očima. „Lily.“ Řekla.

Kapitola 24. Dárky a radosti

Prosinec
Port-Airower
Londýn

Odetto.

Nebudeme ti zastírat, že události tvé poslední návštěvy nás velmi pobouřily. Takové chování jsme od tebe skutečně nečekali.
Velmi jsi nás zklamala.
Tvá matka a já odjíždíme na svátky do Francie za příbuznými. Rozhodli jsme se, že nejsi hodna nás doprovázet na cestách, dokud své chování nepodřídíš tomu, co je správné. Je to skutečně ostudné a mi to nehodláme dále tolerovat.
Snad čas, který strávíš o svátcích a v pozdější době o samotě tě přiměje vidět věci jinak.
Uvidíme se na jaře, do té doby přemýšlej.

Se vší úctou
G.B. de Lator.

Jak mám reagovat na takové zprávy?
Co mám cítit ve chvíli, kdy moje rodina mi řekne, že se jim mám vydat celá a nebo už se nikdy nevracet?
Takové tedy bylo jejich přání k Vánocům.
Dopis jsem založila do nočního stolku a zajistila kouzlem proti přečtení.
Raději na něj zapomenu. Není to skutečné.
Po zbytek dne jsem vybalovala své věci, které byly připravené na cestu domů. Kupodivu jsem se cítila daleko šťastnější, než ve chvíli, kdy jsem je opatrně skládala do kufru.
Možná ty prázdniny nebudou až tak špatné. Přeci jen, budu tu sama bez Draca, rodičů a nebo dalších „rušivých“ elementů kolem mě.
Malfoyovi si svého syna přáli mít u sebe a pro mě to bylo po dlouhé době jako splněný sen. Od chvíle, kdy nás zasnoubili jsem se mu vyhýbala.
Nebylo to tak těžké, vlastně jsem ho viděla naposledy, když jsem mu utekla před hradem. Ráno jsme se nepotkali a od té doby jsem byla ve svém pokoji.
Střídavě jsem si uklízela a spala.
Vážně jsem byla unavená a tento příhodný čas odpočinku mi prospěl.
Jestli se semnou tedy chtěl rozloučit nevím. Nedala jsem mu možnost.
Pokud jsem věděla, na Vánoce tady nezůstával skoro nikdo. Alex, Draco i Pansy a další spolužáci odjeli pryč. Stejně tak jako Hermiona a Nevill.
Jediný, kdo tu prý zůstával byl Harry. On se také neměl kam vracet.
My dva jsme měli pár věcí společných a přesto jsem věděla, že spolu nikdy nepromluvíme. Nesnášel mě a já se mu ani nedivila.
Vždyť normálně jsem byla viděna s Malfoyem a jeho partičkou, nehledě na to, že byl při tom, když jsem „napadla“ Nevilla.
A já mu to nevyvrátila, i když jsem chtěla.
Od Hermiony jsem věděla jací jsou. Jen oni si o mě mysleli to nejhorší.
Změní se to snad někdy?
Asi ne. Napadlo mě.
Na hradě zůstalo jako vždy jen málo studentů. Ze zmijozelu, jak jsem zjistila pozdě odpoledne, jsem zbyla jen já, Holly a ještě jeden kluk.
Většinu dne jsme spolu sotva promluvili, protože Holly měla zase jednu ze svých vraždivých nálad a on se odmítal bavit se jen s „holkama“. Navíc jsem měla pocit, že mu někdo naznačil, aby si mě raději nevšímal, v zájmu bezpečnosti. Další známka toho, že mě i tady budou ovlivňovat závazky, uzavřené mimo hrad.
Nebylo to fér, vždyť Alex říkal, že Draco se bavil s Pansy půl hodiny po zásnubách a ke mně se nesměl nikdo přiblížit ani na krok.
Zatracený Malfoy, jak ho nesnáším a nenávidím!
Když všichni konečně odjeli, měli jsme celou společenskou místnost pro sebe. Byla to paráda.
Na večeři jsme zašli do Velké síně, kde u prázdných kolejních stolů posedávalo jen pár zbylých žáků. Skutečně to vypadalo poněkud truchlivě.
Nicméně události a drobné maličkosti příštích dní dokonale okouzlily můj jinak všední život. Je pravda, že svátky u nás doma byly něčím krásným, ale nikdy dřív jsem neviděla něco tak milého, co dokázalo potěšit, i když to byla jen vánoční výzdoba.
Po hradu se rozsvítilo na tisíc malých světélek a dokonce byly některé ukryté i v brnění. Všude vonělo čerstvé jehličí a když jste procházeli chodbami, mohli jste spatřit jmelí, věnce, zdobené pochodně a zamrzlé rampouchy všelijakých tvarů a dokonce i barev.
V Síni pak byla podívaná největší.
Tucet krásně rostlých stromků, vyšpetkovaných vkusnými ozdobami a pokrytými kouzelným sněhem, který neroztává. K tomu začarovaný strop a málem jste mysleli, že jste v jiném světě.
Tolik se to nepodobalo té školní atmosféře.
Skřítkové odvedli skutečně vynikající práci.
Jen trochu mě zamrzelo, že to nevidí ostatní, ale ocenili by to i oni?

Štědrovečerní večeře byla bezchybná.
Nejdřív mě trochu vyděsilo, když jsem zjistila, že místo čtyř velkých samostatných stolů budeme jíst všichni společně, i s profesory, kteří tu zůstali na Vánoce.
Nakonec to byla zábava. Smáli jsme se a navzájem si užívali společné chvíle, ač se to může zdát podivné.
Měl to být trest a místo toho, mi rodiče zajistili ty nejkrásnější svátky za posledních pár let.
Ano, hlídala jsem si každý svůj pohyb, tak jako vždy, ale byla jsem uvolněná.
Konečně.
Shodou okolností jsem seděla vedle Harryho, který byl sice zpočátku nesvůj, ale pak si to také užíval. Nevadilo mu, kdo jsem a nikdo to neřešil. Byli jsme jako ta nejpodivnější rodina ze všech, v čele samozřejmě s Brumbálem.
„No, myslím, že je nejvyšší čas jít spát.“ Ukončil on naši malou oslavu.
Všichni jsme se tedy rozloučili a popřáli si veselé Vánoce, dnes bude jistě krásný večer.
Ve společenské místnosti jasně plápolal oheň. Odrážel se od zelené barvy a zase se vracel zpět, jako by právě prošel něčím tajuplným.
Jak krásná se mi zdála tato místnost být, když tu nikdo nebyl.
Gerward, jak se jmenoval chlapec, který tu zůstal se odebral hned spát a já s Holly jsme se ještě usadili do volných křesel.
I tady byla vánoční výzdoba a i po několika hodinách mě nepřestávalo nudit jí pozorovat. Navíc ta krásná a lahodná vůně dodávala skutečně pocit bezpečí.
Klížili se mi oči, když tu mě něco vyděsilo.
S Holly jsme nadskočily.
„Ehm, uhm.“ Ozvalo se.
Poděšeně jsem se zvedly a rozhlížely se kolem.
Nejdřív mě napadlo, nebyl-li to Snape. Nikdo jiný přeci sem dolů nechodil. Ale když jsme nic neviděly, zapudila jsem tu myšlenku zase pryč.
Proč mě to tak vyděsilo?
Najednou mi poskočily vnitřnosti, ale pak se zase vrátily zpět, když se tahle myšlenka ukázala jako špatná.
Vždyť je to jenom Snape. Upír, jak mu říkáme, když nás neslyší. Vlastně moment, mi mu říkáme četnými tituly. Vlastně dobře, že je nezná.
„Uhm.“ Ozvalo se znovu a důrazněji.
Pak mi to docvaklo, zprudka jsem se otočila a Holly po chvíli také.
Usmála jsem se vítězoslavně. Celou tu dobu jsme hledali špatným směrem. A to hodně.
„Ano?“ zeptala jsem se nejistě.
„Profesor Snape vám vzkazuje, že ačkoliv jsou Vánoce, máte prý dodržet obvyklou večerní dobu.“
„Tsh.“ Ozvala se Holly konečně. „To není fér, vždyť jsou prázdniny, máme přeci volno. Zajímalo by mě, jestli i ostatní mají takové peklo jako my a nebo ne.“
„Holly.“ Napomenula jsem jí ostře a zády k obrazu jsem jí gestikulovala, aby zmlkla, dokud zase nebudeme samy.
Vždyť to co si říkáme se mohlo snadno donést i tam, kam jsme nechtěly.
Ne, že by to bylo snad daleko
„No jo!“ Vysoukala ze sebe poplašeně a plácla se přes čelo.
Mužík na obrazu se zase vytratil a Holly se zatvářila poplašeně.
„Myslíš, že mu to řekne?“
„To nevím. Ale pojď radši spát, co kdyby náhodou.“ Navrhla jsem
Dívka ochotně přikývla a tak jsme šli spát.
Teplá a měkká postel a plný žaludek, co víc si přát?
Rozhodně jsem nemínila vstát nějak brzy.
I když, jsou přeci ty Vánoce…
Ráno mě probudil hluk a radostný křik, který se nesl chodbou.
Silná vlna nadšení a velký impuls mi projel žilami jako blesk. Zase jsem se cítila jako dítě.
„Dárky!“ vykřikla jsem nadšeně.
„Dárky, dárky, dárky, dárkýýýý!!“
DÁRKY!
Div jsem nesmetla tu kupu balíčků a přání, která mi ležela u nohou.
Neváhala jsem a přes všechno to vychování jsem ihned chytla jeden z balíčků. Přeci jen jsem se pak zarazila.
Byla to nádhera. Nic krásnějšího jsem neviděla.
Ano, byly tu dárky od lidí, kteří se mi chtěli zavděčit, tak jako vždy. Nebo tu byly neupřímné přání, ale také tu byly věci od mých skutečných přátel.
To byla vážně krása.
Skoro jsem přestala dýchat.
Když ke mně dorazila další vlna něčího smíchu a jásotu probrala jsem se z toho šoku.
Rozhodně tedy nejsem jediná, kdo má Vánoce rád. Usmála jsem se v duchu.
A tak jsem začala rozbalovat balíčky a dárečky.
Některé praštěné a neužitečné, jiné žertovné. Tu a tam vzácné, jako třeba brožovaná skříňka obalená kůží od Marared.
Draco a jeho rodiče mi poslali hedvábné šaty v barvě krve, prošívané stříbrem a perlami.
No jistě, v tom musela mít prsty matka. Já tuhle barvu nesnáším.
Hermiona mi věnovala obzvlášť vzácnou rostlinu, která v určitém stavu a stáří dokázala vyvolat účinky posilující přirozené jádro. Tedy magii. Nejvíce používaná v složitých lektvarech. Jenže jako všechny tyto byliny se nejčastěji používala na léčení ran, to bylo ještě vzácnější.
Hermiono! Děkuji, snad se ti můj dárek bude líbit také tak moc.
Já jí totiž krom mého pravého dárku opatřila ještě jeden. Už kolikrát jsme si říkali, že by bylo dobré, kdy jedna měla něco, co by jí ukázalo, jak se daří té druhé.
Já jsem dlouho pátrala a po několika bezesných nocí jsem to našla. Zbývalo jen zajistit potřebný předmět, který v upravené formě zakouzlím.
A já ho našla.
Rodiče mi dárky nedávali. Nikdy to nedělali a tak mě to nepřekvapilo ani teď. Místo toho otec jen připsal další částku peněz na moje soukromé konto, spravované skřety v bance.
Jak vřelé gesto. Jen obětí to nemohlo nahradit.
Ale proč mě to vlastně napadlo? U nás se nikdy neobjímalo, ani když jsem byla malá. Mám být přeci „na úrovni“ a to bylo nepřípustné.
Přišel konec rozbalování, dech se mi zatajil, když jsem před sebou sevřela poslední dárek.
Byla to velká, dřevěná krabice, ve víku měla velké otvory a byla těžká.
Opatrně jsem jí otevřela.
Tiché zapředení a pak závan větru, něco vyskočilo ven.
Na první pohled to vypadalo jako kočka. Ale ne, počkat. Tohle byla nejkrásnější kočka, kterou jsem viděla. Ta krásně lesklá srst a zvláštní oči. Uši protažené a na konci s mírnými štětinkami. Zuby, která byly zahnuté lehce vyčnívaly z tlamy.
Byla jsem ohromena.
„Ahoj.“ Natáhla jsem k ní přátelsky ruku.
Znovu zapředla, jemně mi jí očichala a pak se nechala pohladit po hlavě. Byla tak heboučká.
Znovu si mě prohlédla magickýma očima.
„Lily.“ Řekla.
To mé oči teď div nevypadly z důlků.
„Ty znáš mé jméno?Ty mluvíš? Kdo jsi?“ vychrlila jsem několik otázek.
Kočka, tedy spíš, něco jí podobné jen spokojeně zavrnělo. „Jsem Stingwe, kočkodlak.“