O Wilkornovi - Nová válka

O Wilkornovi - Nová válka

Anotace: Pokračování mého optimistického příběhu o mladém muži, který zažil a zažívá další utrpení. Čeká na svého úhlavního nepřítele a chystá se mu pomstít. Díl navazující na Novou válku.

(261 nového letopočtu)

,,Myslím si, že nyní jsi připraven odejít, lidský příteli.“zabručel Firak. Velký bílý sněhopes se posadil přede mně a začal rychle oddychovat, což znamenalo, že se směje. ,,A nebudeš tomu asi věřit, ale s novým rokem jste se vy lidé pustili do války.“řekl mi jakoby nic.
,,Cože?“vyskočil jsme na nohy.
,,Zaslechl jsem jen něco málo, ale z Adiranu utíkají lidé, protože král Merijského království, Joles II., syn zavražděného krále si usmyslel, že je pro něj jeho země příliš malá.“
,,To není možné. A kolik je tomu Jolesovi?“zeptal jsem se, protože jsem netušil, že král má po ruce prince vlastního rodu.
,,Šestnáct. Je to pro Meriji špatná vizitka. Ale co se dá dělat, s tímhle sněhopsi nemají nic společného. Tak co, Koleehu? Odejdeš od nás a vydáš se do světa války mezi lidmi?“zeptal se znovu Firak.
,,Nic jiného mi nezbývá. Chtěl bych poděkovat vaší rase, jak jste se o mě starali. Teď však opravu musím jít. Bylo mi potěšením.“
,,Nám také.“poklonil hlavou Firak a vyprovodil mě ven z jeskyně.

Posledních několik měsíců bylo poměrně zajímavých. Během zimy jsme bydlel mezi sněhopsy, časem jsem si zvykl na jejich zvířecí zápach a způsoby. Bylo až neuvěřitelné, jak jsem byl z nich nadšený. Pro mě neznámou rasu jsem sledoval v jejich přirozeném prostředí, byl jsem svědkem porodu, u kterého se vždy scházejí veškeří členové daného rodu, samci a samice. Byl jsem přítomen u lovu na srny. A byl jsem zároveň překvapen tím, že ačkoliv jsou sněhopsi velmi inteligentní, zvěř v sobě nezapřou. Žádné pevné svazky lásky nebo přátelství, několikrát jsem byl svědkem souboje o samici i souboje o svoji hrdost.
Zimní pobyt u této rasy mě velice obohatil.

Teď, na začátku jara, jsem se však chtěl vydat do města. Nebo někam do vesnice, ale po poslední zkušenosti se mi nic moc nového zkoušet nechtělo. Během zimy jsem si stačil vyrobit takový provizorní meč, Firakův syn Firakus mi na něj sehnal materiál. Pokud jsem nechtěl skončit jako žebrák, musel jsem si sehnat práci. Cestou do hlavního města, která mi pěšky bude trvat tak čtrnáct dní, jsem přemýšlel.. Půjdu přes Silsar, kde jsem tenkrát potkal Soma a poté dál do Zormusu. A potom si musím najít práci. Ačkoliv jsem se chtěl nebezpečí na pět let vzdát, abych se ve zdraví dožil mé pomsty, usoudil jsem, že malý trénink mi nemůže škodit. A tak jsem měl v plánu, nechat se naverbovat do armády. Ano, bojovat ve válce proti zemi ve které jsem se narodil. S Firakových slov mi došlo, že Merije zaútočila na Adiran. Proto jsem počítal s tím, že Adiranská vojska se budou jen bránit. Každopádně jsem věděl, že válka ani jedné ze zemí neprospěje. Ale nechat se naverbovat je dobrý způsob jak přijít alespoň k pár stříbrňákům měsíčně.

V Silsaru jsem se zdržel jen jednu noc. Po několikadenní cestě jsem byl vyčerpaný a hostinský byl takový lidumil, že mě nechal vyspat v jednom z pokojů , když jsem umyl po večeři nádobí. Další den jsem opět vyrazil na cestu, tentokrát směrem k hlavnímu městu. Moc se mi tam nechtělo, na můj vkus bylo moc vyspělé a nové. Měl jsem rád obyčejné vesnice a obyčejná města.
Když jsem byl asi den cesty před Zormusem, zahlédl jsem přicházet po vedlejší cestě vysokou postavu. Na první pohled se mi zdála divná, nelidská a až na druhý mi došlo, že je to temný elf. Ihned jsem vytáhl meč z pochvy a rozběhl se směrem k muži s šedivou tváří a špičatýma ušima. Lekl se mě a vytasil svoji šavli. Netypická zbraň pro temného elfa, pomyslel jsem si.
,,Nech mě být, bandito!“zakřičel na mě. To mě zarazilo.
,,Jak se opovažuješ říkat mi bandito?“
,,A kdo tedy jsi, že útočíš na bezbranného pocestného?“pronesl takřka vystrašeně. Co to hraje za hru?
,,Jaký bezbranný pocestný?! Jseš elf, temný elf. Jseš zrůda, musíš zemřít!“
V elfově tváři se však náhle objevil výraz, který mě přesvědčil o tom, že k boji nedojde. Vzápětí mě něco silně udeřilo do hlavy a já omdlel.

Probudil mě ostrý a nechutný zápach čehosi. S bolavou hlavou jsem trhl a očima pohlédl okolo sebe. Byl jsem celý zmatený, nevěděl jsem, kde vlastně jsem. Podpíraly mě něčí silné paže, rozmazaně jsem viděl honosnou místnost v jejímž prostředku na velikém kamenném pozlaceném trůnu seděla postava. Král! Došlo mi.
,,Vy jste Koleeh?“zeptal se mě. Nejdříve jsem nevěděl o kom to mluví, ale potom mi to došlo.
,,A-ano.“zablekotal jsem.
,,Pocházíte z Merijského království, že ano?“zeptal se. Všiml jsem si, že v ruce drží jakési lejstro.
,,Ano.“
,,Byl jste zadržen královskou stráží a pravděpodobně byste byl ihned vržen do vězení kdybych si nenašel, že jste z Merije. Řekněte, proč jste zaútočil na toho elfa?“zeptal se král jakoby nic.
,,Byl to temný elf. A temní elfové nemají ve svém srdci kousek dobra.“odpověděl jsem a zrak se mi již vrátil do normálu. Král byl o moc starší než všichni ostatní, které jsem doposud viděl. Šedivé vousy měl smotané do několika copů a místo koruny nosil na hlavě veliký baculatý barevné klobouk s obrázkem erbu jeho rodiny.
,,Ano, to máte pravdu. V Meriji to tak je. Máte tam stále ty Temné vrahy, že? No, my jsme přeci jen o něco civilizovanější země, takže u nás temní elfové nejsou žádná zlá rasa. S troškou nadsázky by se dalo říci, že jsme si je domestikovali.“pousmál se král. ,,Kam jste vlastně měl namířeno?“zeptal se náhle.
Narovnal jsem se, chlapi co mě podpírali mě pustili a já vzápětí poklekl před krále. ,,Vlastně jsem se přišel dobrovolně přihlásit k službě ve vaší armádě. Jsem ochoten bojovat po boku vašich vojáků proti mé bývalé vlasti.“pronesl jsem a doufal, že si král nebude myslet, že jsem nějaký špión či co.
Panovník se však pousmál. ,,Tak to mám štěstí, že jsme tě do toho vězení neposlali. Dobrá Koleehu, tímto se stáváš mým vojákem. Zde generál Mirco ti poví vše potřebné. Dnešním dnem jsi vstoupil do služeb krále Leona II..“

Generál Mirco mě zavedl do kasáren, kde již probíhal příjem dobrovolníků. Asi je zbytečné popisovat, že kasárna byla poměrně moderně zařízená, všude jsem viděl ty tužky s inkoustem, tenké papíry a petrolejové lampy. O těchto novinkách mě ochotně poučil Mirco. Na vojáka to byl poměrně sympatický člověk a na generála nebyl vůbec namyšlený. Nakonec se náš rozhovor stočil k tomu, proč chci vlastně bojovat za ,,druhou“ stranu.
,,No, já jsem teď občan Adiranu. A s tamější vládou jsem nikdy nebyl spokojen.“
,,To vás bylo asi víc. Pokud se nepletu tak v posledních dvaceti letech tam byli zavražděni dva králové.“
,,Ano, to je smutná pravda. Lidé se bouří proti krutovládě. A vždy se najde někdo, kdo musí vzít situaci do svých rukou. Není to jako v téhle zemi, zde je blahobyt.“
Mirco se usmál.,,To máš pravdu, Koleehu. Na krále Leona II. si nemůže nikdo stěžovat.“
,,Vypadá velmi šlechetně. Jak dlouho vládne?“zeptal jsem se.
,,Letos to bude přesně padesát let. To mu Joles II. připravil pěkný dárek. Ačkoliv za válku mohou spíš jeho poradci, nevím jestli by šestnáctiletý kluk vstoupil sám od sebe do války. Leon se zatím chce pouze bránit. Pokud se rozpoutá opravdová válka, je ochoten přejít i do ofenzívy.“
Z tohoto prohlášení se mi trochu sevřel žaludek, ale faktem je ,že něco takového bylo patrně nevyhnutelné. Jen jsem si prostě nepřál táhnout s vojskem do mé vlastní země. I když jsem se na ní alespoň na pět let pokoušel zapomenout.

Práce v armádě byla přesně taková, jakou jsem očekával. Během tréninku jsem se naštěstí prosadil natolik, že jsem nemusel trávit drahocenný čas s budižkničemy, kteří se také přišli dobrovolně přihlásit do armády, ale místo toho jsem postoupil takřka ihned do vojska generála Mirca. Během jara jsme neustále trénovali, přes léto jsme se přesouvali po celé zemi, trénovali strategie , formace a různé vojenské taktiky.
Na konci léta jsme dostali první vážné upozornění od zvědů, že se vojska Merijského království blíží k jednomu z menších měst na jihovýchodě Adiranu. Královská vojska ihned vyrazila směrem k tomu městu, městu jménem Risha. Podle všeho to bylo poměrně malé, leč prosperující město. Bylo nutné, abychom ho ochránili.

Všichni se báli, aby nenastal čas zimy. Jistě, oslabilo by to hlavně nepřátelskou armádu, ale nám by to také nebylo příjemné. Uprostřed podzimu jsme měli v Rishe vše hotové a byli jsme připraveni na útok. Merijské armádě tu trvalo nějak dlouho, ale podle zvědů se vojska přesouvala velmi pomalu.
Jednou jsem se jen tak procházel městem , když na mě sykl jakýsi člověk sedící na lavici před jedním nízkým domkem. Ihned jsem toho muže poznal. Nemohl jsem uvěřit, že ho vidím právě tady. A nechtěl jsem dovolit vzpomínkám, které se v mé hlavě opět dostávaly ke slovu, aby mě ovládly. Odvrátil jsem se od toho muže a pokračoval dál.
,,Wilkorne, počkej!“zakřičel na mě stařec. Otočil jsem se a ačkoliv mi to rvalo srdce, musel jsem mu zalhat.
,,S někým si mě pletete, pane.“
,,Nepletu. Máš sice vousy a delší vlasy, ale tebe si nepletu, chlapče. Oddal jsem ve svém životě jen tři páry. A každého z nich bych poznal i po dvaceti letech.“
Povzdechl jsem a pohlédl na kostelníka, který tenkrát oddal mě a Sáru a prohlásil nás za muže a ženu. Vrátily se mi vzpomínky na ty nejšťastnější a zároveň nejhorší okamžiky mého života. Naklonil jsem se k muži a pošeptal mu.
,,Nemohu s vámi mluvit, i když bych rád. Nejsem již ten , za koho mě považujete. Wilkorn je hledán za zradu království a za vraždu krále. Ale já nejsem Wilkorn. A teď mě omluvte.“
Odtáhl jsem se od kostelníka a snažil se zapomenout na jeho tvář, na jeho smutné oči. Nevím, jestli pochopil, že se s ním nemůžu bavit. Ale muselo to tak být.

Stál jsem společně s ostatními muži na kamenných vysokých hradbách obíhajících okolo města Risha. Sledovali jsme obzor před námi, u kterého se právě objevilo několik malinkatých siluet. Včera začali padat sněhové vločky a během noci stačili město i okolí pokrýt kobercem ze sněhu.
,,Možná si myslí, že nám zima ublíží více než jim, ale to se mílí.“řekl Mirco, který stál vedle mě.
,,Proč by si to ale mysleli?“zeptal jsem se. ,,To nevím, Koleehu.“
,,Máme na své straně nějaké mágy?“
,,Tohle nebude těžká bitva, mágové budou využiti až při skutečných krveprolitích. Neboj se , tohle dobře dopadne.“

Merijská armáda zaútočila tři dny poté. Sníh sahal většině mužů po kolena. Útočníci byli před hradbami mnohem pomalejší . Ovšem když se dostali k nim, pochopili jsme, proč čekali na sníh. Všichni byli oblečeni do bílých zbrojí a přes hlavy měli bílé masky. Zcela splývali se sněhem a okolím. V dálce jsme viděli dobře jejich obrysy, ale zblízka, když jsme se dívali proti sněhu, se jim dařilo mást nás. Ano, měli tak výhodu, ale ne příliš podstatnou. Stál jsem na hradbách a odrážel útoky vojáků, kterým se dařilo dostávat se po žebříkách přistavené k hradbám nahoru. Naši lučištníci nestíhali a vojáci na hradbách se tak museli činit.
Nejdříve mě omračovalo, když jsem viděl tolik hrozného násilí okolo mě, ale na druhou stranu jsem na to nemohl myslet, protože jsem se musel soustředit na boj. Oprostil jsem se i od pocitu viny, že zabíjím otce a syny ženám a dětem v mé rodné zemi. Nebyl jsem tím , kým jsem býval dříve. A nebýt jednoho elfa, nikdy bych se nezměnil. Nenávist mě poháněla a já odrážel jeden útok za druhým.
Překvapil mě ale úder muže, který se znenadání objevil přede mnou a strčil do mě tak, až jsem málem spadnul z hradeb dolu. Ihned jsem vyskočil na nohy, ale on mě opět srazil a tentokrát se mu to povedlo. Společně jsme se skutáleli ze schodů hradeb dolu do městské uličky. Vytáhl zpoza pasu dýku a snažil se mě bodnout. Slyšel jsem i přes skrze bílou masku jak zařval. Vyhnul jsem se, dýka se neškodně zabodla do země. Odkopl jsem svého nepřítele a ihned na něj zaútočil mečem.

Jak jsem se postavil, on na chvíli jakoby strnul. A to ho stálo život. Rychle jsem ho sekl přes břicho. Ani jeho zbroj můj sněhopsí meč nezastavila. Jeho krev mi potřísnila šaty. Spadl k zemi.
Musel jsem se vydýchat. Vrtalo mi hlavou, proč tak náhle strnul. Už nevím z jakého důvodu, ale strhl jsem mu masku.

Je zvláštní, že když člověk utíká před minulostí, jak ho minulost dohání. Dochází i k okamžikům, které by v životě nenastaly. Setkáte se s lidmi, se kterými byste se nesetkali. V situacích, o kterých byste nikdy nečekali že se stanou.

Pustil jsem masku na zem a udělal několik kroků vzad. Vyděšeně jsem zíral na mrtvou , překvapenou a zděšenou tvář. Husté černé vlasy a krátký vous poukazovaly na to, že muž byl dlouho na cestě. Díval jsem se na jeho tvář a vzápětí jsem se pozvracel a celý rozklepal. Chtěl jsem zemřít. Hrozně moc jsem si to přál, na nic jiného jsem nemyslel. Teď mi byl Lorkas ukradený, ať si žije dál svůj spokojený život. Chci zemřít. Právě teď chci zemřít. S tímhle jsem nemohl žít. Nemohl jsem žít s tím, že jsem zabil svého nejlepšího přítele.

Přede mnou ležel mrtvý Redam.
Autor Walome, 06.09.2007
Přečteno 217x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí