Jonap Isabella - Co je to s tebou?

Anotace: „Já… byla jsem tam a pak..on mě našel. Donutil mě…mluvili jsme a pak říkal…on je…“ koktala. Brumbál opět přistoupil blíž a chytil jí za studenou ruku. Podívala se na něj a zase se začala soustředit. „Říkal tak hrozné věci a pak. Vytáhl hůlku,“

Kapitola 41. Co je to s tebou?

Návrat do školy proběhl hladce.
Joe spolu s ostatními vylezla z Brumbálova krbu. Když zjistila, že už ji nikdo další nezdržuje, vytratila se z jeho pracovny dřív, než dorazil zbytek jejího doprovodu.
Totiž McGonagallová a Snape.
Ti dorazili jen o chvíli později a oba s překvapením shledali, že tam už není.
Nevěděli, jak se cítí a krom Brumbála s ní také nikdo za celou dobu nepromluvil. Její odtažitost a zřejmá změna je všechny překvapila. Nevěděli, co je toho příčinou a jestli to bude trvalé.
Nicméně události následujících dní je šokovaly ještě o to více.
Joe chodila jako tělo bez duše a co víc, s nikým nemluvila.
I Brumbál zjistil, že se vyhýbá všem svým přátelům. Jeho zraku nemohlo ujít ani to, jak se někteří nebelvírští za ní vypravili hned po jejím návratu. Také se tu strašnou událost dozvěděli z Věštce a všichni o ni měli starost. Ale ona je doslova vyhodila ze svého pokoje. Nemluvila ani s nimi.
Byla to zvláštní změna.
Její vzezření se také pozměnilo. Už se nesmála, ani náznakem a bledá pleť dostávala stále světlejší odstíny. Téměř ani nejedla a většinu volného času trávila v knihovně.
Ani tam ji nedokázali přátelé přemluvit, nebo snad jen zjistit, co se s ní děje.
Byla čím dál tím slabší a podobnější duchům, kteří obývaly hrad. Jediným rozdílem bylo, že stále ještě dýchala.
Takhle to ale nemohlo jít dál. Brumbál proto nejednou naléhal na ředitele její koleje, aby s ní zkusil promluvit. Jenže výsledek byl stejný. Vyhýbala se mu.
Kdykoliv zjistila, že je někde na blízku, nebo ho někde spatřila, byť jen z dálky, zmizela.
Ve společenské místnosti už netrávila žádný čas a v pokoji byla až pozdě v noci.
Nikdo to nechápal.
Kočkodlak byl snad jediná bytost s kým za celé ty dny promluvila. Jenže i on se stával tajemným a obezřetným. Chodil ještě na své noční toulky na tlustočervy, ale i on zachovával mlčení a i když jej později našel Hagrid, zarytě mlčel.
Jen se teď poslední dobou stále držel poblíž dívky. Bedlivě sledoval všechno dění kolem a dokonce i při hodinách se nevzdálil na dosah zavolání.
Její školní prospěch byl ale stále velmi dobrý, což bylo podivné.

„Vůbec nic? Za celou tu dobu?“ zeptal se Brumbál, když přecházel po své pracovně v pravidelných kruzích a přemýšlel.
„Ani slovo.“ Potvrdil mistr lektvarů a jen ho sledoval pronikavým zrakem.
Od dalšího rozhovoru je ovšem přerušilo naléhavé zaklepání.
Brumbál přestal přecházet kolem a zadíval se na dveře. Když posléze vyzval nově příchozího, otevřely se a vešel Blocklehurst.
Byl ve stavu nejvyššího rozčilení. A spěchal, aby jim to mohl říci co nejdřív, takže byl i trochu udýchaný.
„Profesore Brumbále, profesore Snape,“ pozdravil oba muže v pracovně a přerývavě pokračoval, „tohle by jste měli vědět.“ Znovu zalapal po dechu. „Lucius Malfoy, on byl tady ve škole . Právě před chvílí.“ Oba okamžitě zpozorněli a doslova hltali každé další slovo.
„Setkal se tu jednou dívkou. De Lator myslím se jmenuje. Mluvil s ní v učebně. Bohužel nevím o čem. Všechno se stalo tak rychle.“ Lapal po dechu, jak jim to všechno chtěl dopodrobna vylíčit.
„Zavřeli se tam a chvíli tam bylo hrobové ticho. Pak řekl něco on a ona mu odpověděla. Pak zase on, ale to už zněl poněkud rozčileně. A když mu ona opět odpověděla v klidu, rozkřičel se. Dveře byly sice zakouzlené, ale nešlo to přeslechnout. Křičel tam na ní snad deset minut, když mu ona zase něco řekla. Bylo to stručné a jízlivé. A pak se tam něco semlelo. Když se otevřely dveře, vystřelila odtamtud ven. Šel jsem dovnitř a nešel tam pana Malfoye s hůlkou v ruce. Ale to vám povím, on jí měl zlomenou!“
Chvíle úžasu zaplnila tichem celou místnost. Blocklehurst ještě pořád funěl a oddychoval.
Jako když uhodí blesk, začali oba muži jednat. Bláznivý profesor byl zapomenut a jen dýchavičně se díval za nimi, jak mizí po schodišti dolu.
Joe mezitím seběhla do svého pokoje, kde se zavřela. Ztěžka oddechovala a sotva uvěřila tomu, co se právě stalo.
Odmítla jakékoliv nároky, které měla k Malfoyovým. Když jí přemlouval a následně vyhrožoval, odmítla. Konečně ukázal svou pravou tvář a vytáhl i hůlku. Chtěl ji zabít a nebo jí ublížit, o tom nebylo pochyb. Vytočila ho tím, co mu řekla, na nejvyšší míru.
I on ji naštval. Když jí řekl, že je stejná, jako její rodiče a co víc, že stejně tak i skončí, bránila se.
Použila sérii kouzel, kterými se zprvu bránila a pak i útočná kouzla. Když si byla jistá, že to nemůže dopadnout dobře, přistoupila k jasné obraně. A tak, jediným mocným kouzlem mu zlomila hůlku.
Pak se otočila na místě a utekla odtamtud.
Byla vyděšená a zmatená. Co to jen udělala? Napadla člena správní rady.
Ale pak se dostavil pocit vzteku. Zasloužil si to!
On byl Smrtijed! Dnes to poznala naplno, viděla jeho znamení a přesvědčila se o tom, když jí popisoval, jak snadné bylo zbavit se jejích rodičů. Vyprovokoval ji a ona se přeci bránila, nemůžou ji nic udělat.
Byla jako zvíře zahnané do kouta. Přecházela sem a tam a nevnímala čas ani pokoj. Byla vystrašená a polekaná. Co s ní teď jenom bude? Co na to řekne Brumbál?
Pak se ozvaly spěšné kroky na chodech vedoucí k pokojům. Další hlasy a pak se to přibližovalo. Cítila to.
Zalapala po dechu a rozšířenýma očima jen paralyzovaně hleděla na dveře.
Co jsem to provedla? Opakovala si pořád.
Ozvalo se zaklepání. Někdo jí volal jménem.
Nedokázala se pohnout. Vyděšeně couvla a narazila do stěny. Přikrčila se a stále se dívala jen na ty dveře.
Co se to jen stalo? Co jsem to udělala?
„Isabello.“ Nařizoval někdo.
Neposlechla, jen se víc přitulila ke zdi. Bylo to tak hrozné. Napadla člověka a ještě ke všemu mu zlomila hůlku. To bylo z černé magie. Brumbál to pozná. Pochopí co celé ty dny dělala. Co když ji za to odvrhne? Co když to nepochopí? Nedělala to přeci kvůli pomstě nebo moci, chtěla být jen připravená. Musela to znát. Loony jí varovala, že se někdo pokoušel vloupat do domu. A on byl Smrtijed a tak na ní křičel a vyhrožoval jí!
„Ty dveře.“ Vyzval ji někdo naposledy.
Jen se dívala a krčila se u zdi.
Pak jediné kouzlo proniklo dovnitř a otevřelo cestu.
Svezla se podél stěny a vystrašeně se tam krčila.
„Já nechtěla.“ Špitla strachy bez sebe, když Snape a Brumbál vešli do jejího pokoje a namířili si to směrem k ní. Lucius odešel z učebny hned po ní a byl vzteky bez sebe. Nejspíš byl na cestě k Brumbálovi.
Zavřeli za sebou a přešli k ní. Pořád se choulila ke zdi a nepřítomně hleděla na podlahu.
„Joe, to je v pořádku. Jste v bezpečí.“ Konejšil ji ředitel a snažil se jí přinutit, aby se na něho podívala.
Nemohla.
„Joe, už je to pryč. Tady vám nic nehrozí.“
Zděšeně se na něj podívala a odtáhla se o kus dál. Rukama si překryla hlavu a začala se kolíbat sem a tam. Byl to hrozný pohled. Na oba muže zapůsobil stejně.
„Co se stalo?“ zeptal se Snape a nemohl se odtrhnou pohledem od její bledé tváře.
Nadechla se a zastavila ty splašené pohyby. Celou myslí se vrátila zpět a hledala ty správná slova, aby to celé vysvětlila, ale byla tak zmatená.
„Já… byla jsem tam a pak..on mě našel. Donutil mě…mluvili jsme a pak říkal…on je…“ koktala. Brumbál opět přistoupil blíž a chytil jí za studenou ruku. Podívala se na něj a zase se začala soustředit.
„Říkal tak hrozné věci a pak. Vytáhl hůlku,“ řekla s pohnutím, „my…já…bojovali jsme a pak…zlomila jsem mu ji.“ Řekla konečně šokovaně. „Chtěla jsem se jen bránit, on chtěl…chtěl udělat něco…on je..je..má znamení. A mluvil o rodičích.“ Zasekla se.
Nedokázala to celé vysvětlit a oni už beztak nepotřebovali slyšet víc. To co řekla, bylo dostačující.
Velkýma očima se podívala nahoru a skoro s jistotou čekala, že se budu dívat opovržlivě a se zatracením, ale překvapeně zamrkala. Tohle bylo moc.
On se díval tak…obdivně? Byl pyšný na to co udělala a nebo se jí to jen zdálo?
Brumbál také nevypadal naštvaně. Jen přikývl a pak jí pomohl vstát.
„Měla by jste odpočívat. Tady jste v bezpečí. Teď půjdete na ošetřovnu a tam zůstanete.“
„Ale já přeci nejsem v bezpečí.“ Zaprotestovala jako malé dítě. Nicméně je to oba udivilo, že na ní opět chvíli zírali.
Sklopila oči k zemi.
„Nemůžu spát.“ Pípla ještě.
Snape se otočil na místě a s nepěkným zaklením odešel. Ve společenské místnosti mu šli všichni z cesty, teď nebylo radno ho třeba jen potkat a překážet mu v cestě. Byl ve vražedné náladě. Brumbál jí vysvětlil, že se už postará o to, aby si mohla odpočinou. Když jí slíbil, že jí dají i něco na spaní, souhlasila, že půjde. Byla tak unavená.
Madam Pomfreyová ji snad poprvé za tento rok viděla ráda. I ona si všimla jejího vzhledu za posledních pár dní a byla konečně ráda, že ji někdo přinutil přijít sem.
Nechali ji převléct do pyžama a ona ještě pořád v šoku konečně ulehla do postele.
Vnímala hlasy kolem a rozeznala i tem, který patřil řediteli její koleje. O něčem se spěšně radil s madam Pomreyovou a s ředitelem, který byl dosud u ní.
Vlastně už byla v polospánku, když zamumlala, že se pak musí postarat o Stingweho.
Pak už jen spala a konečně si odpočinula.
Tolik to bylo potřeba.

Když se Brumbál vrátil do své pracovny, našel tam Luciuse, přesně tak jak očekával.
Byl naštvaný a v bledé, špičaté tváři se zračil špatně ukrývaný vztek a touha po pomstě.
„Pane Malfoy.“ Pozdravil ho Brumbál běžným tónem. „Co vás sem přivádí dnes?“
„Brumbále,“ odpověděl chladně a stále ještě ve vzteku. „Jako člen správní rady mám povinnost vás informovat o schůzi, kterou jsme svolali na zítřejší odpoledne. Musíme probrat změny, které už delší dobu znepokojují radu. Jde o některé zdejší studenty a jak jistě víte, snoubenka mého syna přišla o rodiče. Našim cílem bude nalézt vhodnou alternativu pro tuto…skutečnost.“
„Bohužel, ani tato neblahá událost neunikla mé pozornosti. Jsem jistě rád, že jste považoval za nutné mi toto oznámit osobně.“ Ani si nemusel dát záležet, protože podtón, který chtěl, vyšel napovrch sám od sebe. Lucius Malfoy se jen nepěkně ušklíbnul až mu cuklo ve tváři.
„Jistě,“ zasyčel, „jako ředitel musíte vědět o všem.“ Odsekl nepěkně.
Brumbál jen důstojně přikývl a ohníčky z modrých očí se vytratily.
„Je to má povinnost ochraňovat zdejší studenty a postarat se o to, aby byli v bezpečí a nikdo na ně neútočil.“
Světlovlasí muž podvědomě sevřel svou zdobenou hůl, ve které se teď už jen nacházely zbytky jeho hůlky. Nicméně ředitel pokračoval dál, aniž by se na toto gesto ohlížel.
„Kdyby se tak stalo, musel bych osobně zasáhnout a postarat se o to.“
Lucius pochopil smysl této rozmluvy a raději tedy zmírnil svůj vztek, který se ovšem nezmenšil. Když mu Brumbál takto pohrozil, aby nechal věci raději být, nebo bude mít co dočinění s ním, nasadil svou lhostejnou masku.
„Merlin pomoz tomu, kdo by se to odvážil.“
Brumbál si ho ještě dál bedlivě prohlížel a sotva mrknul. Vyzařovala z něho energie a rozhodně to nebyl ten starý a přívětivý muž. Teď byl víc, byl čaroděj a bezesporu ten největší, jakého kdy Bradavice mohly poznat.
„Má práce tady skončila. Když mě omluvíte.“ Řekl povýšenecky a už se otáčel k odchodu.
„Ještě než odejdete, byl bych rád, kdyby od teď všichni členové správní rady, vždy dopředu ohlásili, kdy přijdou. Nemohu vám zajistit potřebnou ochranu, pokud o vás nebudu vědět. Kdyby se to mělo týkat třeba jen pobytu v Prasinkách.“
Další varování, tentokrát namířené naprosto dokonale. Lucius strnul uprostřed pohybu, byl to jen mžik, ale pak přeci jen pokračoval dál, jako by nic. U dveří se otočil.
„Promluvím o tom na zítřejší radě.“ Řekl stroze a s ještě větší zlostí.
A pak, bez pozdravu vyšel ven a zabouchl za sebou těžké a masivní dveře. Brumbál se zase pousmál a ty staré známé ohníčky se mu vrátily na správná místa. Teď u nevypadal tak hrůzostrašně a velkolepě zároveň. Byl to zase ten starý a dobrý Brumbál.
Obrazy vyvěšené po zdích mu dávaly za pravdu a souhlasně přikyvovaly.
Bylo potřeba tomuto muži ukázat, že i přes veškerá jeho postavení, zde není vítá. Hlavně ne tehdy, pakliže útočí na studenty. Ještě štěstí, že Joe, byla tak silná. Kdo ví, jak by to mohlo dopadnout?

„Malfoyi.“ Oslovil ho velmi příkře. Otočil se na něj a jeho bledá tvář se ihned zohyzdila v nepěkném úšklebku.
„Tak jsi přišel.“ Řekl temně a prohlížel si ho hodnou chvíli. On si toho nevšímal. „Už nás napadlo, kdy tě tady zase uvidíme.“ Popichoval.
„Někteří z nás mají na starosti víc, než jen tlachání.“ Další ošklivý úšklebek na bledé tváři.
„Jak to jde v Bradavicích.“ Zeptal se po chvíli mrazivě.
Snapovi jen temně zajiskřilo v očích. „Šlo by to lépe, pokud bys konečně přestal strkat prsty tam, kam nepatří. Ohrozil si celou akci jen kvůli nějakým tvým sentimentálním důvodům!“
„Jak jsem měl asi vědět, že se bude bránit?“ odsekl.
„Neměl jsi tam vůbec být. Tohle nebyla tvoje práce.“ Zavrčel v odpověď mistr lektvarů.
„Chtěl jsem se jen přesvědčit, jak to probíhá. Neměli jsme od tebe žádné zprávy už několik dní.“
To už se pozornost i některých dalších obrátila na ně. Všichni naslouchali a snažili se zapamatovat si vše. Co kdyby to mohlo být jednou užitečné?
Byla to Smrtijedská porada a oba muži teď na sebe byli dost nepříjemní, protože začátek měl být až za chvíli. Snape si ho rozhodl poddat přede všemi. Navíc to byla strategie. Mohl se dovědět víc potřebných informací.
„Ujistit. Místo toho jsi ji na sebe jen zbytečně upozornil! Kdybys přemýšlel, tak bys věděl, že to ještě chvíli potrvá. Teď nevěří nikomu a Brumbál ji bude hlídat na každém kroku.“
„Nestalo by se to, kdybys ty dělal co máš. Mohla už být dávno na naší straně.“ Pokusil se to obrátit proti němu. Jenže si jako vždy vybral velkého protihráče.
„Každopádně, to budu muset být zase já, kdo ti zachrání kůži.“ Zavrčel temně. „Ohrozil jsi celou akci jen kvůli svým vlastním úmyslům!“
„Musel jsem se ujistit, že je na naší straně. A pak Draco -.“
„Draco si s tím mohl poradit. Koneckonců, dali jste jí přeci ten prsten. To že je on tak neschopný neznamená, že zrušíme všechny plány jen kvůli vaší potřebě čisté krve!“
Oba na sebe vražedně zahlíželi. Rozhodně to bylo velkolepé.
Snape byl vytočený a co víc, jeho jedovatost a jízlivost z něj přímo čišela. Ruce měl nebezpečně založené na prsou a téměř nemrkal.
Proti němu stál světlovlasí kouzelník, který ve své pýše občas zapomínal na mnohem důležitější úkoly. Opět křečovitě svíral svoji vycházkovou hůl a jen s ještě větším ušklíbnutím musel vzpomínat na to, že hůlku v ní nemá.
Ta zatracená holka mu ji zlomila dnes odpoledne, když ji vyhrožoval a pak s ní i bojoval.
Podcenil její schopnosti, ačkoliv musel uznat, že ho zarazilo, jak mnoho toho ví o černé magii. Její rodiče se jí v tomto nemohli vyrovnat. Další důvod proč ji chtěl Temný pán na svojí straně.
Mohl by jí ovládat a on rád měl u sebe blyštivé a nové věci, kterými mohl manipulovat. A pak, v patřičném okamžiku by jí odhodil a zabil tak, jako ty další.
„Jestli se k ní ještě jednou přiblížíš..“ nechal vyznít naplno svou větu. Tentokrát v tom bylo víc, než jen jízlovost. Byla v tom výhružka. Jen on sáme ovšem věděl, jak to bylo myšleno.
Lucius zvedl bojovně bradu a bouchnul holí o zem.
Ale porada už začala. Musel zapomenout na všechno, co chtěl svému dlouholetému „příteli“ říci. Temný pán si žádal jejich pozornost a on jako dobrý sluha musel poslouchat.
Po jejím skončením mohl profesor lektvarů ubezpečit svoji mysl, že ještě pořád má mezi Smrtijedy významné postavení.
Pán zla měl mnohé nástrahy a nikdy jedné osobě nesvěřil všechno. Šlo tedy jen o to, aby byl včas na správném místě,
Musel se dovědět víc. Musel se postarat, aby to věděl.
Joe zatím poklidně spala na ošetřovně. Byla v bezpečí a tak jako prorokoval Snape, byla hlídaná na každém kroku. Nikdo se k ní nemohl přiblížit, aniž by o tom ředitel nevěděl.
Snape byl na poradě a mohl jednat s jistou dávkou klidu.
Byla v bezpečí, alespoň prozatím.