Pavučina - 2 díl

Anotace: Když byli dostatečně daleko, ode zdi o dvě ulice níž se odlepila osoba zahalená celá v černém a s tichým vrzáním zmizela v tmavé uličce....

Tibor znuděně ťukal prstem do stolu, když se Zoe napřímila.
„Už je vzhůru,“ oznámil s nepříliš valným zájmem.
„Je ti líp?“ zavolal Viktor odněkud z boku, ale Zoe mlčela.
Teprve když se na ní Tibor podíval, všiml si jejího zakaleného a nepřítomného pohledu.
„Zoe? Jsi v pořádku?“ luskl před ní prsty.
„Ježíši co to dělá?“ odsunul se od stolu, když začala rychle pohybovat očima.
„Nechci nic říkat, ale měl by ses na ní podívat,“ zavolal na Viktora.
Felix přiblížil tvář k její a když se jejich pohled setkal, Zoe jimi přestala kmitat a oči se jí protáhly. Přejel jím mráz po celém těle. Rychle se odtáhl a otřepal se.
Viktora při pohledu na ní zachvátil divní pocit, přemohl ho, chytil jí za ramena a zatřepal s ní.
Zoe ale nereagovala. Její pohled i mysl směřovala někam do neznáma.
„Zoe?“ Viktor se bezradně podíval po ostatních. Znovu s ní začal třást a teprve teď zavřela oči. Ucítil váhu jejího těla na svých rukou. Chtěl jí položit když s trhnutím vykřikla a rukama si bránila obličej.
Marika sebou při výkřiku poděšeně škubla.
Zoe byla bledá a třásla se.
„Jsem u tebe!“ Viktor jí držel v náruči a hladil po ruce. Zděsil se chladu, který z ní stoupal a přehodil přes ní svůj plášť.
„Měl jsem tě poslat na ošetřovnu,“ vyčítal si Viktor a třel jí dlaně.
„To je dobrý, byl to jen sen. Určitě!“ bojácně se podívala za sebe do temnoty knihovny.
Tibor už chtěl říct nějakou poznámku, ale Viktorův pohled ho donutil jí spolknout.
„Pro dnešek končíme, jdeme ven,“ přikázal Viktor.
Felixe ani Tibora nemusel dvakrát přemlouval. Z knihovny zmizeli ještě dřív, než stačila Zoe vůbec vstát.
„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se Viktor Zoe, když byli venku z hradu a ona stále nezvykle mlčela.
„Nechci, nic to nebylo!“ zavrtěla přitom hlavou. Už se nemínila o tom, že si ve snu odřela loket a šrám jí zůstal. Možná si to jen myslí, možná si ho odřela ještě dřív, při včerejší hře. Určitě to tak bude. Přeci není možné aby…nesmysl. Musela si to udělat včera.
„Dobře, jak chceš,“ usmál se, ale dělal si o ní starosti.
„Viktore, máš jít za ředitelem!“ běžel za nimi Robin a mával čepicí nad hlavou.
„Cože?“ zastavili se a počkali až k nim doběhne.
„Chce tě ředitel.“
„Dobře, jděte sami,“ rozloučil se s Marikou a Zoe. Už byl na odchodu, když Robina zastavil.
„Poslyš, co teď máš?“
„Nic.“
„Můžeš jít s něma?“ kývnul hlavou k holkám. Marika protočila očima a Robin se nezatvářil taky zrovna nadšeně.
„Poradíme si sami,“ odporovala Zoe, ale když Viktor Robinovi šeptl něco do ucha, přikývl a připojil se k nim.
Už byly daleko od Viktora, když se Zoe na Robina otočila.
„Nepotřebujem chůvu, klidně si jdi kam chceš.“
„To už těžko půjde,“ zavrtěl hlavou a pobaveně sledoval, jak se Zoe čertí. Už byli za branou Jižního města, když se Zoe náhle otočila.
„Co je?“
„Nic, jen mám pocit, že se na mě pořád někdo dívá.“
„Jo, to znám, ten pocit mám pořád, hlavně při testech,“ řekl s úšklebkem Robin.
Zoe si ho odměřeně prohlídla a pokračovala v cestě.
„Nazdááár,“ chytl za rameno Zoe Tibor. Polakaně vykřikla a když se jí s Robinem smáli, měla každému chuť nechat červený obtisk na tváři.
„To je fakt blbej nápad. Že se divím. Rozum jste nechali ve škarpě, co?“ po chvíli se ale začala sama usmívat.
„Kam jdeš?“ zeptal se Robin Tibora. Byl rád, že tu je konečně nějakej kluk.
„Ale, mám nějaký zařizování u zelenýho,“ mrkl na Robina a naznačil, že před holkama raději nic.
„Jo, no, tak pojď kousek s náma, je to při cestě.“
Kluci zůstali vzadu a Tibor sledoval každý Zoin krok. Kdyby neměla bratra, který jí hlídá skoro na každém kroku, možná by se odvážil jí někam pozvat. Líbila se mu už dlouho.
„Jdeme tam,“ kývla Zoe na krámek s různými amulety. Ne že by na ně moc věřila, ale věděla, kam kluci chodí ze všeho nejneraději.
„No, tak snad nebude vadit, když půjdem o kousek dál. Zpátky už trefíte, ne?“
„Trefíme i sem sami,“ zavřela Zoe před klukama dveře a sledovala, jak se vydali do jiné uličky.
„No, konečně,“ oddychla si a rozhlédla se po krámku.
Z venku se zdál být o hodně menší jak zevnitř. Po stranách byli police s knihami a stačilo si přečíst jen tituly aby věděla, že každá obsahuje popis kouzel a účinné amulety proti nim. Usmála se sama pro sebe. Marika se zájmem studovala v jedné z nich a Zoe se vydala hlouběji. Ztratila se někde mezi poličkami, když k ní přistoupila stará shrbená žena.
„Kupte si, pomůže, zažehná stíny, odežene strach, velkou sílu má!“ stařena držela v ruce na provázku zelený krystal a podávala jí ho. Zoe ani nevěděla jak, ale cítila ke stařeně náklonnost. Přesto amulet odmítla.
„Víte, já na to moc nejsem, raději se spolehnu na sebe,“ usmála se a stařena vycenila zažloutlé zuby.
„Pomůže, ochrání,“ podstrkovala Zoe stále krystal.
„Zoe, kde jsi?“ volala na ní Marika.
„Tady,“ ozvala se jí a když se otočila, stařena byla pryč.
„Myslela jsem že už jsi šla.“
„Viděla jsi jí?“ zeptala se Zoe a nahlížela do ostatních uliček.
„Koho?“
„Tu stařenu.“
„Kromě prodavače jsem neviděla nikoho.“
„Hmm, asi odešla. Tak pojď, jdeme.“ Zoe zamířila ke dveřím.
„Co to sebou táhneš?“
„Ale, vzala jsem si něco na čtení, málem jsem to přehlídla, ale vypadá to zajímavě.“
„Aha,“ Zoe kývla že rozumí a vyšli z krámku zpátky na světlo. Obě mhouřily oči, to přítmí uvnitř si ani neuvědomovaly.
„Tak, kam teď?“
„Koupíme něco na večer, zítra je volno, tak se bude určitě hrát.“ Tohle byla zase parketa Zoe. Marice hra nic neříkala, ale proč jí kazit radost.
Když byli dostatečně daleko, ode zdi o dvě ulice níž se odlepila osoba zahalená celá v černém a s tichým vrzáním zmizela v tmavé uličce.