Lovec a Lovkyně XV. - Sněhopsi

Lovec a Lovkyně XV. - Sněhopsi

Anotace: Lovec a Lovkyně - 3.řada s názvem Dluhy minulosti. Přímé pokračování příběhu o Wilkornovi - hlavní hrdinové jsou logicky Lorkas a Milora. Jsem moc rád, že se vám Wilkorn líbil, ale přeci jen - nějaký ten komentář by nebyl špatný :-D.

(270 nového letopočtu)

Ruch hlavního města. Dlouho takový hukot neslyšel, dlouho neslyšel drnčení kol od vozů jedoucích po vydlážděné silnici, podkov cinkající o tutéž silnici a halekající lidi všude okolo. V ulicích byla spousta občanů. Viděl jich desítky, možná i stovky. Po těch dlouhých měsících, kdy putoval přes lesy a malé osady se mu nyní točila hlavy, protože si dočista odvykl na místa, jako tato.
Mohud, město, ve kterém sídlil král Jolas II., král, který usedl na trůn v šestnácti letech a nechal se vmanipulovat do války se sousedním královstvím, kterou prohrál a musel hodně platit za znovusjednání míru. Ovšem teď, po téměř deseti letech, se vztahy mezi královstvím Adiran a Merijí zdály přátelské.
Pozorně sledoval názvy všech ulic, až zahnul do jedné z menších a ušel několik kroků. Cestou potkal dva královské vojáky a několik spokojeně vypadajících obyvatel v neotrhaných šatech a s umytými obličeji. Na rozdíl od něj, byli čistí.
Vešel do hostince, kde se měl sejít s tím, koho hledal.Nebo spíše s někým, kdo mu pomůže najít toho, koho hledá. U vchodu se dlouho nezdržoval a přešel šenk, který byl stejný jako desítky těch, kterými už prošel a opřel se o barový pult, kde houkl na hostinského, poručil si pivo a požádal ho, ať mu připraví koupel. Výčepní, kterému nechyběl podbradek a vyvinutý bachor, se klátivým krokem přesunul až k novému zákazníkovi a podal mu čerstvě natočený nápoj. Vypil ho během okamžiku a poté se s nehraným nadšením odebral do koupelny, kde už byla připravena horká voda a vonná mýdla. Během koupele to počítal a zjistil, že se nemyl v teplé vodě přes tři měsíce. To zjištění jím otřáslo a jediná útěcha, která ho napadla, byla ta, že je možná konečně blízko svému cíli. Nemohl tomu uvěřit, po tolika letech by ho mohl najít.

Trochu netrpělivě seděl u jednoho z menších stolů, oknem viděl, že slunce už dávno zapadlo a tím se přiblížila hodina jejich setkání. Na stole před ním ležel už třetí půllitr piva, jehož půlku do sebe nalil najednou. A poté se otevřely vstupní dceře. Vzhlédl oči a podíval se tím směrem. Poznal ho hned, protože přesně tak mu ho popisovali. Ale pravděpodobně by ty rysy poznal i bez popisu, za ta léta se příliš nezměnily. Postavil se, aby na sebe upozornil a nově příchozí ho ihned zaregistroval. Přišel až ke stolu a bez ptaní se posadil, mávl na hostinského, aby mu přinesl pivo.
„Dobrý večer,“ pozdravil.
„Dobrý. Čekáte na mně dlouho?“
„Velmi dlouho. Několik let.“
Chvíli bylo ticho.
„Je to už dlouho, co jsme se viděli naposledy, že?“
Nevadilo mu udržovat zdvořilostní konverzaci, ale byl tak nervózní z toho, že už je tak blízko. Takže musel přejít rovnou k věci a zmínit se o skutečnosti, kvůli které se sešli.
„Ano, to je. Vy mi prý poradíte, kde najdu Lovce,“ zeptal se a dopil své třetí pivo a lusknutím na barmana si poručil další.
„Mohu vám to poradit.“
„Musíte. Hledám ho už dlouhou dobu a takhle blízko u cíle to nemůžu vzdát.“
„Lorkas je nebezpečný, nedá se snadno porazit. Vždyť jste musel slyšet ty příběhy, jak společně s Lovkyní pálily desítky vesnic, zabily desítky vojáků a porazili dokonce stočlennou jednotku.“
„Samozřejmě, že o tom vím. Ale vy mi prostě musíte říct, kde Lovce najdu.“
Povzdechl si. „Dobrá, ale než se s ním utkáte, je nutné, abyste byl na něj připraven.“ Dopil svůj první půllitr a po chvíli se na stole objevil další.

(247 nového letopočtu)

Bolest, kterou byl nucen překonávat poslední týdny začala ustupovat a Lorkas se tedy začal pomalu připravovat na cestu mimo jeho domov. Po smrti jeho rodičů neměl důvod zůstávat v Eldorasu, musel najít toho lidského červa, který se opovážil zkřížit mu cestu a zavraždit jeho rodiče. Keltod. Pamatoval jsi to jméno a pamatoval si i ten obličej. Jak toho člověka nenáviděl!

Vesnice temných elfů, která ležela mezi dvěma královstvími, jako kdyby se potřeboval nějaký přebytečný hmyz nacpat mezi dva užitečné tvory, jako by se nějaká nemoc snažila dostat mezi lidskou dokonalost, tak na Lorkase působila poloha jejich vesnice, jejich země. Poníženě se museli spokojit s malým kusem půdy, jako nějací vyvrhelové. Byli lidmi uvrženi na kraj společnosti a když jakýkoliv člověk viděl temného elfa, bez rozmýšlení na něj zaútočil. Jako kočka na krysu.
Lorkas si pamatoval, že nikdy neměl rád, když jeho otec s těmi lidmi obchodoval. Moc dobře věděl, že je nenávidí a stydí se za to, že od nich nakupuje zboží, proto se taky nikdy nesnížil k tomu, aby o tom řekl komukoliv z temných elfů, kromě své rodiny. A z té zbyl jediný člen, Lorkas.

Elf odchod z Eldorasu nijak nedramatizoval, jednoduše si jednoho dne sbalil do torny nejnutnější věci, vyzbrojen mečem, několika dýkami a kuší osedlal koně a na něm vyrazil do Merijského království. Na severu této lidské země se, téměř jako po celém zbytku království, rozprostíraly lesy a dlouhé nezabydlené lány trávy a luk, cestoval tedy pouze s kapucí přes hlavu, kdyby náhodou někdo projížděl okolo něj, ale během prvních několika dnů cesty nikoho nepotkal.

(270 nového letopočtu)

„Počkejte, to mi teď vyprávíte…?“
„Ano, vyprávím vám o Lovci, protože dle mého skromného názoru, důležité je svého protivníka poznat do největších detailů.“ Oba už měli za sebou několik piv, prvně příchozí jich měl na kontě samozřejmě více, proto jeho řeč byla méně srozumitelná.
„A jak to všechno víte?“
Chvíli mlčel. „Zatím bych vám nic neříkal, protože by to vyvolalo další otázky. Jediná co vám zatím povím je to, že většinu událostí jeho života jsem se dozvěděl až dlouho poté, co jsem ho spatřil poprvé.“
V hostinci se už začalo i zpívat, jak noc pokročila a vypitý alkohol odbourával zábrany mužům, kteří si užívali večerního, nebo spíše nočního, volna.
„Také jsem měl na něj veliký vztek, to mi můžete věřit, ale po vyslechnutí jeho příběhu…“
„Copak nevíte co udělal?“ osopil se a prudce položil dřevěný půllitr na stůl, až se z něj část tekutého chleba vylila po stole. „Neříkejte mi, že jste ho začal litovat!“
„To jsem říct nechtěl,“ bránil se. „Spíš mě to fascinovala a také to leccos vysvětlilo. Víte, když jsem se ten příběh dozvídal, bylo to už opravdu dlouhé poté, co jsem se s ním setkal naposledy…prostě pokud ho chcete porazit, poslouchejte mě, a pozorně! Udělal spoustu špatností, takže nemám žádné výčitky, pokud tady napomáhám ke spravedlnosti.“

(247 nového letopočtu)

Lorkas jen velmi mlhavě tušil, kde přesně Keltod bydlí. Z jeho úst slyšel jen pár poznámek o jeho bydlišti, takže mohl jen hádat. Ovšem nějakým způsobem věřil, že cestuje správně.
Po docela obyčejném dni, kdy začal dojídat poslední kousky zásob, rozdělal oheň a chystal na spánek, když zaslechl povědomé zvuky, železné a tupé, výkřiky a podivné vrčení. Neváhal ani okamžik a vyrazil tím směrem, odkud se bezesporu linuly zvuky bitvy. Cestou si do pravé ruky připravil meč a díky svému elfímu zraku, které mu bylo ve tmě společníkem k nezaplacení, měl docela přehled o tom, co se před ním na lesní mýtině děje.

Byla tam skupina asi tuctu lidí, poměrně ozbrojení mužové, s loveckými zbraněmi jako jsou dlouhé nože, vykošťovací nebo vykuchávací dýky, krátké meče a v nespolední řadě luky a samostříly. Jenomže Lorkasa zaujali spíše jejich protivníci.

Zvířata, která se vzdáleně podobala medvědům nebo divokým psům, kteří po lovcích sekali a snažili se je hryznou do jakéhokoliv místa na jejich těle. Ostré tesáky a špičáky se odrážely v měsíčním světle a dělaly celou scenérii ještě děsivější než byla. Jeden z těch ohromných zvířat se postavil na zadní a udělal ze sebe tak dvoumetrového tvora, který se celou svojí vahou položil na jednoho z lovců a ten, nestačíc připravit čepel zbraně pod odhalené zvířecí břicho, vykřikl, když se chlupatý živočich zakousl do jeho hlavy. Lorkas celý výjev sledoval ještě několik okamžiků, než mu došlo, že tady přece nebude jen tak stát.

Vyrazil tedy doprostřed šarvátky. Jako první mu přišel na ránu jeden z lovců, který si ani nevšiml jeho příchodu. Zemřel Lorkasovou rukou jako první. Další dva elfa zaregistrovali a než se stačili rozmyslet, zda jako první zaútočí na nového nepřítele nebo na zvíře, jeden z nich skončil s prokousnutou nohou a následně rozsápán a druhému Lorkas oddělil hlavu od těla čepelí svého meče. Dostal se tak před toho podivného medvěda a připravil se na souboj, ovšem zvíře na něj pohlédlo naprosto inteligentním pohledem a vrhlo se na dalšího z lidí. Lorkas byl touto reakcí poněkud zaskočen, proto ho stihl překvapit útočník s krátkým mečem, ovšem elfí hbitost byla další z předností této rasy.

Bitva trvala kratší dobu než by Lorkas čekal. Uprostřed mýtiny leželo dvanáct zohavených lidských těl a šest zvířat, jedno z nich si právě lízalo ránu a jedno z nich pomalým rozvážným krokem předstoupilo před Lorkase.
„Děkujeme,“ promluvil.
Temný elf nemohl skrýt svůj úžas a nebyl schopen cokoliv říct.
„Mé jméno je Firak a já a moje rasa jsme ti velmi vděční, protože bez tebe bychom mohli utrpět ztráty, které by naše společenství zasáhli.“
Firak měl hlas hluboký, u některých hlásek zaslechl elf mírné zavrčení, ale pokud mohl usuzovat ze zvířecího tónu, Firak mluvil přátelsky.
„Asi…není zač,“ promluvil poprvé Lorkas.
„Doufám, že o nás nikdy nikomu nepovíš, protože pokud by se o nás dozvědělo více lidí, pořádali by na nás hony mnohem častěji a tím by ohrozili naší existenci. Tahle hrstka lovců nás poněkud vystrašila, ale je to naše chyba, málokdy se objevuji ve zdejších končinách.“ Zvíře prudce zadýchalo.
„Co jste zač?“ ptal se Lorkas, stále vyvedený z míry.
„Ve vaší řeči bych to nazval sněhopsi. Dávná rasa, která má vlastní pravidla a řeč, ale která je dost inteligentní na to, aby se naučila i jiné řeči.“
Jeden ze sněhopsů na Firaka něco zavrčel, ten evidentně souhlasil.
„Musíme jít, moc ti děkujeme za pomoc…“
„Lorkas. Jmenuji se Lorkas.“
„Výborně. Pokud by jsi byl tak laskav, vyhrň si rukáv,“ pobídl elfa Firak.
Lorkas nejdříve chvíli váhal, ale poté si poslušně vykasal rukáv na pravé paži. Sněhopes bez sebemenšího varován po elfovi skočil a do paže se zakousl, Lorkas pocítil ohromnou bolest, která ho naprosto ochromila a srazila na kolena, zdálo se mu, jako by se zvířecí zuby dostaly skrz rukou a setkaly se uprostřed šlach a svalů. Ale po chvíli se Firak ruku pustil a bolest přestala. Temný elf, snažíc popadnout dech, sledoval svojí ruku a šrám, táhnoucí se od zápěstí až k předloktí, který se začal rychle zacelovat.
„Omlouvám se za tu bolest a za jizvu, která tam zůstane. Ale tento dar má jen velmi málo z vás, drahý Lorkasi. Pokud budeš potřebovat, zavolej na nás.“
Lorkas ještě stále v kleče nevěřícně pozoroval ta podivná zvířata a svojí rychle se hojící ruku.
„Teď už opravdu musíme jít,“ promluvil naposledy sněhopes, „ale nezapomeneme na tebe. Díky mému kousnutí jsi byl obdařen sílou, která tě bude doprovázet při všech nebezpečích, která tě v životě potkají, ale nečiní tě to nesmrtelným, to v žádném případě. A taky měj na paměti, že se o tuto sílu můžeš s někým podělit.“
„A jak?“ zeptal se zmateně Lorkas.
Sněhopes chvíli nic neříkal. „Tak, že se spáříš s některou svojí samicí. Ovšem aby naše magie, kterou tímto dávám, doopravdy fungovala, musí to být spojení pravé lásky, nemůžeš tímto darem obdarovat každou.“
Magická zvířata se pomalu začala rozcházet a mizela v lese, když Lorkas ještě hodnou chvíli klečel uprostřed mrtvých lovců a horlivě uvažoval, co vše se mu během těch několika okamžiků stalo. Jenomže v tuhle chvíli si nemohl ještě plně uvědomit, jaký dar od Firaka dostal.

(270 nového letopočtu)

„Takže proto,“ dovtípil se více opilý.
„Co proto?“ ptal se více střízlivý.
„Proto se Lovci a Lovkyni dařilo porazit takovou přesilu, ať už třicet nebo sto vojáků. Pomáhala jim magie nějakých podivných zvířat…a…to snad ne…“ zůstal sedět jako zkoprnělý a snažil si vybavit pořádně na okamžik, který mu nyní vyplaval ze vzpomínek do popředí. Ovšem díky nahromaděnému alkoholu se mu to příliš nedařilo.
„Co se děje? Co vám došlo?“
„Já je viděl…tedy neviděl, ale…byl jsem u toho, když ti sněhopsi, nebo jakže se jmenují, když…Tak proto, všechno mi teď dává smysl. Až po tolika letech.“
„Co vám dává smysl?“
„Ale nic. Možná vám to povím, až se od vás dozvím všechno, co mi chcete říct. A až mi konečně povíte, odkud toho tolik o Lorkasovi víte.“
Zamračil se a dopil poslední pivo, které byl schopen tuto noc spořádat. „Budeme pokračovat zítra.“
„To ne!“ vykřikl. „Jsem tak blízko, už se mi nechce čekat déle, než je nezbytně nutné…“
Praštil pěstí do stolu. „Kdepak, budeš muset počkat! Už jsem unavenej a opilej. Prostě se vyspíme a zejtra budeme pokračovat. Těch pár dní to už vydržíš…“ Přešel tak z oficiálního tónu schůzky na důvěrnější, koktavě se rozloučil a poté nejistým krokem vyrazil do jednoho z pokojů v hostinci, ačkoliv vlastní dům měl nedaleko.

Ten, který měl v krvi alkoholu mnohem více, seděl ještě chvíli sám u stolu a ujišťoval hostinského, který již zamkl dveře a zavřel okenice, že do pokoje trefí sám. Pro uklidnění mu podstrčil zlatku. Samozřejmě, nebýt opilý, dal by mu mnohem menší spropitné, ale v tuhle chvíli mu na penězích stejně příliš nezáleželo. Byl blízko, tak blízko, že se mu začaly třást konečky prstů.
Autor Walome, 07.10.2007
Přečteno 221x
Tipy 1
Poslední tipující: Sarazin Faestred
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

super že pokračuješ! já myslela že je konec a tak mě to potěšilo. Je to můj oblíbenej příběh, tak pokračuj jsem zvědavá

08.10.2007 18:52:00 | NEDO

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí