Harry Potter a jedna divná holka 3

Anotace: Pokračování veselého života drahé Kary. Důkladně vymáchaná ovesnou kaší, vylekaná sovami, znavená otázkami okolí čeká na svou první hodinu kouzel...

Ráno Karu vzbudil ruch v ložnici. Vylekala se, protože přes noc už stihla zapomenout, kde vlastně je, a prudce se posadila. Po chvilce mžourání jí poklesla nálada.
„Dobrý ráno, děvčata,“ pozdravila dívky, které se po místnosti česaly, líčily a oblékaly. Unisono k ní obrátily pozornost.
„Nazdar,“ odsekla Pansy a dál se věnovala svému zrcátku.
„To od tebe bylo ohromně milý, Pansy,“ usmála se přátelsky Kara.
„Dobrý ráno,“ ozvala se ta tmavovláska, která předešlý den označila Umbridgeovou za otřesnou ženskou. V jejím tónu mnoho vřelosti nebylo, ale aspoň se nesnažila shodit Karu pod svoji úroveň.
Kara ji chvilku pozorovala.
„Jak se jmenuješ?“
„Jsem Susan.“
„Hezký jméno.“
„Myslíš?“ ušklíbla se Susan.
„Co by ne.“ Kara pohlédla na zbylá dvě děvčata, která se zatím s Pansy líčila. „A co vy?“ nadhodila a snažila se, aby to znělo mile.
Jedna z nich, blondýna s nosem nahoru, se na ni úkosem podívala a zase se odvrátila. Ta druhá s myšími vlasy se pokusila usmát.
„Já jsem Fay. Jak se jmenuješ ty?“
„Kara,“ odpověděla prostě Kara.
„Tak jste se seznámily, můžeme pokračovat, ne?“ vyjela Pansy, až sebou Fay škubla, zaklapla svou kosmetickou taštičku a rázně vypochodovala z ložnice. Její dvě kamarádky ji následovaly.
„Jsou to děsně fajn holky,“ poznamenala Susan ironicky.
„To jsou,“ ušklíbla se Kara. Na něco si vzpomněla. „Prosím tě, nevíš, jak se jde do sovince? Já bych si potřebovala poslat pro hábity a všechno.“
„A máš pergamen?“
„Cože? Aha… ne. Sakra.“
„Podívej, můžeš si zatím půjčit jeden z mých hábitů. A i boty, jestli ti budou, já tu mám troje.“
„Fakt? To je od tebe velkorysý,“ usmála se Kara.
„Nepřechval mě. Na hodině si napíšeš dopisy do těch obchodů, půjčím ti nějaký pergamen. Co nevidět tu budeš mít svoje věci.“
Kara se neodvažovala vyslovit nahlas myšlenku, že na to nemá peníze, protože nechtěla, aby si Susan myslela, že si od ní chce půjčit i ty. Navíc si byla téměř jistá, že by jí to neprošlo. Zkusí se zeptat učitelů, měli by tu přece mít nějaký fond pro sociálně slabší, nebo ne?
Susan vytáhla hábit a boty a hodila je Kaře. Padly jí docela dobře, i když boty by mohly být o něco menší. Pak společně vyrazily do umýváren. Kara ostražitě sledovala cestu a snažila se zapamatovat si ji.
Na snídani studentům rozdávala rozvrhy profesorka McGonagallová. Kara se s obavami podívala na ten svůj. Značkám ovšem sotva rozuměla. Když zase vzhlédla, aby se zeptala Susan, zjistila, že profesorka stále stojí nad ní.
„Slečno Neveltonová,“ oslovila ji, „z důvodu, že jistě nevíte, jaké předměty se zde studují, jak se studují a podobně, jsme vám sestavili rozvrh pestrý v každém směru. Studenti vám jistě poradí, co znamenají ty zkratky a jak se dostanete do učeben. A aby vaše neznalost nebyla profesorům přítěží v hodinách, máte domluvené také doučování. Po hodině se, prosím, vždy zeptejte daného učitele, kdy a kam máte přijít. Přeji vám příjemné první vyučování.“ A odešla.
Kara upírala oči do prázdna přibližně na místo, kde se předtím nacházel asi pátý knoflík profesorčina hábitu a ústa měla v údivu pootevřená. Chtěla se ozvat, říct, že to tu zná a že ví spoustu věcí. Ale neřekla to. Došlo jí, že by to nebylo k ničemu. Jen by to komplikovalo situaci.
Ostatně, mohla by být zábava pozorovat učitele, jak se jí polopaticky snaží vysvětlit, co je to h-ů-l-k-a, jako by byla dementní jedinec…
V tom nadskočila takovým způsobem, že si převrhla svou ovesnou kaši do klína, shodila džbán s dýňovou šťávou na zem a málem si druhým koncem lžíce vypíchla oko. Než se stačila vzpamatovat, už s otevřenou pusou sledovala spoustu sov, které jí létaly nad hlavami. Jedna se snesla tak nízko, že ji přetáhla těžkým balíkem, a přistála na stole před Susan. Kařina výkřiku si nikdo nevšímal, o spoušti na stole se dalo říct totéž.
Susan jen povytáhla obočí při pohledu na svůj zaneřáděný hábit.
„Jéje, omlouvám se, to jsem fakt nechtěla,“ vyjekla Kara, když jí pohled sklouzl na obrovský nechutně špinavě bílý hrudkovitý flek na svých kolenou.
„Kašli na to,“ pokrčila rameny Susan. Povzdechla si. „Jseš ale nemehlo. Dá se to vyprat a mezitím ti půjčím jiný. Já věděla, proč si jich beru tolik,“ dodala spíš pro sebe s pohledem upřeným do své dýňové šťávy.
„Díky,“ usmála se Kara. „To asi dělá to zděšení z toho, co se děje. Pak člověk zapomíná na takový každodenní procesy, jako je přílet sov, že?“ trochu nuceně se zasmála a zkusila se napít z poháru tak, aby si hábit nepotřísnila i šťávou.
Susan na ni upřela pohled.
„Jak ses sem vůbec dostala?“
„Chceš to povědět upřímně?“ pozvedla obočí Kara a pocítila slabou psychickou únavu z toho, že se každý ptá a ona mu nemůže odpovědět. „Sama to nevím. Do té doby jsem poklidně posedávala u sebe v pokoji. Prostě jsem tu pak… přistála.“
Susan nasadila hluboce zamyšlený výraz.
„Ale v noční košili… To chodíš spát se slepicemi?“
„Heh… teprve jsem vstávala,“ usmála se Kara, ale jakmile si všimla Susanina výrazu, ihned dodala, „bylo ráno!“
„Ráno, říkáš? Hm. Zvláštní. Že bys cestovala i časem? Nebo možná jen časem…? Chm, chm.“
„Víš, mně by na tom nejvíc zajímalo… proč. A proč zrovna já.“
„No dobrá, pojď ještě pro ten hábit, nebo to nestihneme. Myslím, že Pansy chodí taky na runy, stačí, abys je dostatečně dlouho popichovala a mezitím dojdete až k učebně,“ radila jí Susan.
Vydaly se chodbami zpět do společenské místnosti. Šly mlčky a Kaře se před očima míhaly myriády představ. Už to, že tu byla, znělo neuvěřitelně. Teď se ještě bude učit se studenty, možná dokonce i kouzlit. Připadala si jako ve snu. Doma jí nikdo neuvěří.
A ostatně… proč to vykládat všem na potkání?
Koneckonců… do blázince se jí nechtělo.
„Každodenní procesy jako přílet sov?“ nadhodila Susan po chvíli.
„A není to každodenní proces?“
„Je, ale… Jak to můžeš vědět, když jsi tu teprve den? Pochybuju, že s tebou učitelé nahoře rozebírali, co se tu děje normálně každé ráno.“
„Jak víš, že se mnou něco rozebírali?“
„Šla jsem za vámi, když si tě Snape odchytil a odvedl do vedlejší chodby. Bylo mi to jasné.“
„Skvělá úvaha.“
„Tak jak to můžeš vědět?“ nevzdávala se Susan.
„Hm… To bys mi nevěřila.“
„Myslíš?“ ušklíbla se. „Denně se tu setkáváme s podivnějšími úkazy, než jsi ty. Nevím, co by mě mohlo překvapit.“
„No, já teda nevím,“ zapochybovala Kara, když si sundávala špinavý hábit. Susan po ní hodila čistý a pak si s dalším mučednickým povzdechem sedla na svou postel.
„Co máme první hodinu?“ zeptala se jí Kara.
„Já mám mudly a ty runy. Na první hodině se to řešit nedá, leda bychom sehnaly nějaké malé nenápadné zařízení k přenosu zpráviček.“
„V mým světě podobný věci existujou. Jenže fungujou mudlovsky. Na elektriku a tak.“
„No, tak to tady je všechno na kouzla, ale to ti muselo dojít.“
Jo, došlo mi, pomyslela si Kara. Jenže nejspíš proto, že to dávno vím.
„Tak se uvidíme druhou hodinu. Vlastně dvě,“ uzavřela Susan a zase vstala.
„A co je?“
„Lektvary.“
Kara chvilku seděla bez hnutí. Lektvary. Dvě hodiny lektvarů se Snapem. Když četla knihu, připadal jí někdy dokonce legrační, ale včera měla z jeho pohledu husinu až na zadku. Jestlipak měl Harry pravdu a Snape opravdu umí číst myšlenky?
Kara se otřásla. Snad bude stačit, když se mu nebude dívat do očí. Stejně by tu chybu nerada opakovala, i kdyby nakrásně myšlenky nečetl. Bylo to, jako propadat se do ledových temných studní. Zima, vlhko, strach, strach, vlhko, zima…
Vzpomněla si, že musí chytit Pansy, vstala tedy a rozeběhla se vstříc své první hodině kouzel v životě.