Dítě zákonem: Ochránce posláním - první část

Anotace: Druhá kapitola příběhu Dítě zákonem. Tentokrát je příběh vyprávěn z očí dvou osob. Znovu sledujeme Karla Vojtěcha a k tomu jednoho z Ochránců.

Zafačoval jsem ženě zápěstí a poplácal ji po hřbetu ruku.
„Čip vám bezvadně zarostl bez komplikací, takže ode dneška máte jiné jméno a hlavně, jste těhotná.“
Blondýnka přikývla na důkaz, že všemu rozumí.
„Jak už jsem vás jednou upozornil, nemusíte se bát infekce, my jsme profesionálové, starý čip jsme zneškodnili a s vložením nového nebyla žádná potíž. Klidně u nás ještě chvíli zůstaňte, ale už teď klidně můžete odejít.“
„Děkuji,“ sklopila vděčně oči žena.

Tady v podzemí byla docela zima, všichni jsme chodili v teplých bundách a kalhotách, ale už jsme pracovali na zlepšení alespoň několika místností, jako byly ložnice pro netěhotné nebo naše Hlavní místnost. Vypadalo to tady skoro jako ve středověku, na zdech hořely louče, někde jsme už však zavedli normální světlo. Kdyby nás před pár týdny nevypátrali ti prevíti, mohli jsme dál operovat v našem základním úkrytu. Jenže ten byl bohužel objeven.
Zaklepal jsem na železné dveře a otevřel je. Medvědova místnost už byla celkem zmodernizovaná, železné stoly, židle, malý radiátor na baterie. Se shora si nechal zavézt elektřinu, takže mi nabídl kafe a já ho s radostí přijal.

„Technická četa dělá veliké pokroky, plně vybavila další ložnici pro netěhotné,“ usmál se Medvěd a posadil se přede mně. Byl to vysoký chlap, na hlavě mu zbývalo pár blonďatých prošedivělých vlasů, ale jeho knír působil vždycky pěstěným dojmem.
„To je dobře, razie se poslední dobou zvýšily a jsou brutálnější. Svět se zbláznil.“
Medvěd přikývl. „To máš pravdu, Vlkodave. A my se mu musíme podřídit a vydržet v něm. A třeba se jednoho dne zase umoudří.“
Upil jsem kávy. „To už možná bude po nás.“
„Možná máš pravdu. Ale budeme umírat s čistým svědomím a s pocitem, že jsme zachránili desítky a stovky nevinných žen a nevinných životů. Vždyť když se na nás podíváš, když se podíváš na Ochránce, co vidíš?“
Nad tím jsem se nemusel zamýšlet. „Naději.“
„Pro koho?“
„Pro lepší svět, naději pro nevinné ženy.“
„A nejen to. My jsme ti, kteří se postavili proti nesmyslnému nařízení, kteří zachraňují lidskou společnost jako takovou. A máme obrovskou sílu. Vždyť, ve světě je nás pár tisíc a vládních složek, agentů a policistů jsou miliony. A nemohou nás zastavit.“
Věděl jsem, jaký je Medvěd člověk. Spravedlivý a odhodlaný pro naše poslání. Nikdy neztrácel víru v to, že jednoho dne všechno dobře skončí.
„A ať nám vypátrají kolik chtějí základen a úkrytů, stejně budeme vždycky o krok před nimi. Vždycky.“
„Já vím.“ Upil jsem znovu kávy a postavil se. „Jenže poslední dobou je to složitější a složitější. Měli bychom zvýšit naši obezřetnost. Pamatuješ na toho policajta, jak jsem se s ním před pár týdny sešel?“
Medvěd přikývl.
„Měl jsem ti o tom říci dříve, ale…tenkrát nepřišel na naší schůzku.“
„No a? Nemůžeme na něj čekat přece věky, to moc dobře víš.“
„Ano, vím. Ale tak jsem si říkal, jestli nás nemůže prozradit. Mohl to být nějaký jejich špion nebo tak.“
„Neměj strach. Vždyť nic nevěděl a kdyby ano, už by tady dávno byli.“
„Jen jsem si říkal, že bychom měli být opatrnější při jednání s lidmi z venku.“
Šéf přikývl. „Ano, to bychom měli. Upozorním na to veškeré Ochránce, je načase, abychom si plně uvědomili naší zodpovědnost a stali se obezřetnějšími.“
„To mám právě namysli. Ať už byl ten Vojtěch kdokoliv.“
Medvěd pozvedl obočí a podíval se na mně. „Vojtěch?“ zopakoval.
„Ano, Karel Vojtěch se ten policajt jmenoval.“

*****

Nemohl jsem se ani pohnout, jakákoliv sebemenší námaha mi způsobovala bolest. Týrali mě už přes měsíc a já z nějakého nepochopitelného důvodu mlčel a neřekl jsem jim o Ochráncích ani to málo, co o nich vím. Ministr Beneš byl skoro u každého mučení a sledoval mě a smál se a tím mi dával jen další důvod k tomu, abych mlčel.
Teď ale někdo vešel do mé cely a surově mi pomohl posadit se na pelest, na které jsem poslední týdny přespával.
Příchozí muž řekl bachaři, že může jít a sedl si na židli naproti mně.
„Pamatujete si na mě?“ zeptal se. Ten hlas mi byl trochu povědomí, ale v tomhle stavu jsem ho nedokázal nikam zařadit.
„Jmenuji se Krčmář, byli jsme spolu na té akci, kdy vybouchla místnost v úkrytu Ochránců. Vzpomínáte si?“
Přikývl jsem. Sledoval jsem jeho tvář a přivíral oči, protože díky monoklům mě jejich plné otevření bolelo.
„Zašel bych za vámi už dávno, ale nevěděl jsem o tom, že vás zavřeli. Povězte mi, co víte o Ochráncích?“
Změřil jsem si ho neústupným pohledem. „Táhni k čertu, nic ti neřeknu.“ Mluvení mi dělalo dost potíž, ale tu zlost jsem nemohl potlačit.
„Pane Vojtěchu, ať už o nich víte cokoliv, jsem ochoten vám pomoct. Dostanu vás odtud.“
Zasmál jsem se. Velitelova tvář vypadala úplně vážně, takže si patrně musel myslet, že mi jeho nápad nepřijde šílený. Respektive, věrohodný. Nevěřil jsem mu ani slovo. „Jdi se vycpat.“
Zavrtěl hlavou. „Vy tomu nerozumíte. Našel jsem si něco o vás a vím, že jste zajal mnoho žen, několik jste jich dokonce i zabil…“
„Jen jednu,“ skočil jsem mu do řeči, „a to bylo v sebeobraně, společně s těma Ochráncema na mě zaútočila! Bránil jsem se.“
„No dobře, každopádně i tak vás nemohu mít rád. Kdybych hned od začátku věděl, kdo jste, nikdy bych se s vámi na ničem nedohodl, nebýt mého kolegy, vůbec by mi nedošlo, s kým jsem měl tu čest, když jste mi prvně volal.“
Díval jsem se nechápavě na velitele Krčmáře a snažil se pochopit o čem to mluví.
„Já ti nikdy nevolal.“
„Nepovídejte. Nevím, kde jste vzal moje číslo, ale zavolal jste mi před dvěma měsíci s tím, že chcete zachránit svojí ženu. Nedostavil jste se na místo předání a já jsem až před pár hodinami zjistil proč. Vaší ženu zajali a zabili. A vás zavřeli sem.“
„Co to sakra…“ znejistěl jsem.
Velitel Krčmář se ke mně naklonil a podíval se mi do očí. „Pane Vojtěchu, já jsem Medvěd, vůdce Ochránců.“

*****

„Takže jsme domluveni? Máte všechno připravené, nálože, zbraně, všechno?“ zeptal se mě Medvěd. V té zbroji přepadového komanda působil dost zvláštně, nikdy jsem si na to úplně nezvykl.
„Máme,“ ujistil jsem ho a pohlédl na svůj momentální tým. Tým jedna. Já, Vlk, Karásek,Albert a Tomáš. „Nemusíš se bát, Medvěde. Kdy přijdou ostatní? Kolik máme času?“
„Budou tady coby dup. Nemusím snad nikomu z vás připomínat, abyste mě před nimi nazývali velitelem Krčmářem?“
Zasmál jsem se. „No jasně že ne. Teď bych se ale rád trochu rozkoukal po tom náměstí, člověk je pořád v podzemí jak krtek a úplně zapomíná na to, kde se ještě před pár lety denně procházel.“
Stál jsem pod koněm a díval se na večerní Václavské náměstí, dole stála nějaká svítící socha, domy a okolní krámy měly pořád otevřené dveře, jako kdyby bylo ráno. Lidí zde byla spousta, čtyřpatrový McDonald vedle mě byl naplněný k prasknutí a před Národním muzeem už zase stály nějaké napůl svlečené ženy. Já se raději díval dolů a vzpomínal, že tamhle kdysi stála lavička, kde jsme sedávali s jednou dívkou, kterou jsem miloval a kterou jsem si vzal. A kterou zajali ve chvíli, kdy sfoukla svíčky na svém dortu. Vtrhli do mého bytu, i když na to ještě neměli právo. Znehybnili mě a jí odvedli pryč. Dva dny poté se vrátila s tím, že se nechala uměle oplodnit. O pár týdnů později zemřela na nějakou infekci v děloze.
„Tak už jsou tady,“ vytrhl mě z bolestného vzpomínání na minulost Medvěd. Přivítali jsme se s falešnými kolegy, počkali si ještě na několika člennou policejní jednotku, které jsem nevěnoval moc pozornosti, a vyrazili do našeho bývalého úkrytu.
Snažil jsem se to nedat najevo, ale v té chvíli jsem byl dost nervózní. Když jsme procházeli místem, kde jsme léta pracovali a pomáhali lidem, stísněný pocit mě skoro celého ochromil. Ještě štěstí, že u vchodu do Hlavní místnosti Medvěd zavelel, aby tým jedna prohledal místnost vlevo.
Na konci chodby jsme zavřeli dveře.
„Vlkodave, ty dej bombu tamhle, ty Vlku tamhle,“ zavelel Albert, byl to náš pyrotechnik. Poslechli jsme ho.
„Podívejte se, jestli jsme tu něco důležitého nenechali!“ poradil jsem jim, mezitím už Tomáš vyťukával kód na otevření skrytých dveří.

Karásek už hodnou chvíli stál u našeho počítače a neustále kopíroval data na red right disk. Bylo mi ho líto, protože on celý náš systém sestrojil a nikdy nepočítal s tím, že se jednoho dne bude muset jeho valné části zbavit. Spoustu informací o nás a o našich operacích byly zavedeny přímo v základní paměti počítače a Karásek si byl jistý, že kdyby ho vláda objevila, dokázala by ty informace vytáhnout. A bohužel, počítač jsme jednoduše nemohli odnést pryč, byl přímo propojený s celým systémem našeho úkrytu. Už v té chvíli mi došlo, že příště musíme být více připraveni.
„Hotovo,“ hlesl Karásek a už vyběhl pryč tajným vchodem. My ostatní už jsme dávno umístili nálože na svá místa a Albert vše důkladně zkontroloval. Po zavření tajných dveří a po uběhnutí asi deseti metrů, zmáčkl Albert dálkové ovládání. Stěny se otřásly a chodbou se rozvířil prach.
„Sakra, nechal jsem tam telefon!“ zaklel Tomáš a při běhu si prohmatával kapsy.
„Na to se vykašli, stejně by jsi se sním asi už nikam nedovolal.“

Naštěstí už nějakou dobu jsme kopali a zařizovali další úkryty, Medvěd měl přístup ke spoustě potřebným věcem jako vrtacím strojům a podobně, technická četa se už starala o přívod elektřiny, osvětlení a vody.
Dorazili jsme až do jídelny a tam jsme snědli nějakou večeři. Takže akce se povedla.

Medvěd mě informoval jakmile přišel, prý se všechno povedlo jak mělo, nikdo už do té místnosti nešel a nezjistil tak, že tým jedna, jehož členi tam měli být v naprosto dezolátním stavu, tam vlastně nejsou. A druhý tým objevil falešné bomby, takže to skutečně vypadalo jako past na všechny přítomné.
„Těsně potom výbuchu jsem volal Tomášovi, ale prý jste měli s něčím moc práce nebo co. Každopádně to nijak nespěchalo. Jen jsem vám chtěl připomenout tu skupinu netěhotných, s níž se máme zítra sejít.“
„S tím počítám.“ Tomášova prupovídka o ztraceném telefonu při našem útěku se mi úplně vykouřila z hlavy.

O pár týdnů později prý někdo volal Medvědovi, že má ode mě číslo a že potřebuje pomoct. Sešel jsem se s ním a poprvé se tak setkal s Karlem Vojtěchem. Domluvil jsem se s ním na místě, kde pomůžeme jemu a jeho ženě. Ale on tam nepřišel.