Zakázané zamilování 5

Anotace: No tak 5. díl, už mi to ubec nejde, ale i tak pls pište komentáře, at vim co a jak :)

Chvíli sme tam tak stáli, ani jeden z nás se nehýbal. Pomalu jsem se začínala bát, aby se ten kluk neprobral, ale jediný pohled na Pettera mne ujistil, že i dkyby se to stalo, moc dlouho by při vědomí nebyl. Obrátila sem svojí pozornost tedy zpátky na "kořist" jak toho kluka nazval Petter a snažila se přemoct tu nezkrotnou chut si kousnout , ruce se mi třásli, měsíc mne nemilosrdně pálil do zad a nutil k činu.
,,No tak co bude Christin, nemáš náhodou hlad ?"
Vztekle jsem se na něho podívala a téměř zavrčela.
,,A hele ono se to zlobí" zasmál se, a jeho smích v tu chvíli vyzněl jako výzva, hrozba a urážka zároven.
Ač jsem nechtěla skočila jsem po něm a srazila jsem ho k zemi, čekala jsem, že ho během chvilky přeperu a potom zabiju, ale zřejmě jsem toho chtěla moc. Najednou jsem letěla dlouhým obloukem hodně vysoko nad zemí a dělala kotrmelec za kotrmelcem, asi to bude hodně bolet, až přistanu, zavřela jsem oči a přitiskla si kolena ještě pevněji k tělu, udělala poslední kotrmelec a natáhla se ve vzduchu, stihla jsem si všimnout, že pode mnou proběhlo něco jako stín a bum. Docela měkké přistání na to že jsem letěla tak dlouho a tak vysoko. Ozvalo se psí zaknučení a já otevřela oči, není divu, že mě nic nebolelo, v náručí mne držel vlkodlak.
A jéje, takže Petter je asi vlkodlak, to bude menší problém, měla bych ho zabít, pokud samozřejmě dřív nezabije on mě. Propla jsem nohy a nahnula se k nim, spadla jsem na zem, hned jsem se vymrštila na nohy a varovně před sebe natáhla ruce. Petter se zastavil a zmateně podíval, byl hodně vysoký a vypadal jak to číct, roztomile :)
Spustila jsem ruce podél těla, otočila se k němu zády a vydala se směrem k tomu klukovi, ten stále bez hnutí ležel na zemi a kupodivu ani nic neříkal. Když jsem k němu došla, klekla jsem si, vzala do ruky jeho hlavu a odkryla mu krk, když je Petter vlkodlak, asi mu může být jedno že sem upír a i kdyby ne, tak mě zabije, co s tim nadělám ?
Zaryla jsem zuby do klukova krku a na jazyk mi začala stékat teplá krev, pomalu jsem sála a polykala, cítila jsem, jak se mi teplo rozlévá po vychladlém těle a jak s sebou přináší příval energie a síly, tenhle pocit jsem měla nejraději. Když jsem dopila, ohlédla jsem se po Petterovi, ale nikdy jsem ho nezahlédla, položila jsem se tedy na zem vedle mrtvého kluka a čekala. Přibližně za 15 minut jsem zaslechla tichý šramot vycházející z lesa, posadila jsem se a podívala se tím směrem. Mezi větvemi se proplétal Petter už zase jako člověk, na hlavě kapucu a oči zaryté do země. Když přišel až ke mě, posadil se, kouknul na kluka a zase na mě, zakroutil hlavou a nadechl se k rozhovoru.
,, Takže co jsi zač ?"
,, No upír, to bys měl poznat"
,,Já se v tom zrovna extra nevyznám, a popravdě o to ani moc nestojim, zatim sem si žil v klídku a najednou přídeš ty a začneš mi pít lidi"
,, No nápodobně, asi z toho důvodu se naše 2 rasy od dávných dob nenávidí"
,,Aha, hele, já myslel že upíři mají jenom zuby, neuměj se měnit ani nic podobnýho "
,, Každý upír je něčím vyjímečný, jako vy, každý z Vás má něco navíc, no téměř každý, u nás se může upír budto měnit na nějaké zvíře, nebo je rychlejší než světlo, slyší lépe než netopír, umí číst myšlenky, cokoliv, někteří mají spojeno více schopností a těm se říká andělští, to jsem zrovna já, máme ještě jednu výhodu o které je nám zakázáno mluvit, jak mezi upíry, tak mezi námi navzájem, je opět individuální a může představovat výhodu stejně jako slabinu"
,, To bylo vyčerpávající "
,, No jo, to asi jo, ale vypadáš že nevíš téměř nic "
,, Popravdě nevím, myslel jsem si že upíři ani neexistujou " Podíval se do země a zlomil klacík, který celou dobu žmoulal v ruce. Já jsem se usmále a sebrala 2 poloviny klacíku.
Jen tak jsme tam seděli a dívali se do země, ani jeden z nás nepromluvil, ne že by se nám nechtělo, ale ono nebylo o čem.
Nakonec jsem se zvedla a chtěla se rozloučit, Petter bleskově vyskočil na nohy a postavil se proti mě, byl moc blízko, trochu jsem se zachvěla a zakymácela.
Přidržel mne a zvednul k sobě mojí hlavu...
,,Víš, nevím, jestli je to tím, že si taky jiná, nebo prostě a jednoduše jenom tebou, ale cítim se trochu, jak to říct, jinak, slvěle, si tady a já jsem štasný "
Usmála jsem se, ale chtělo se mi brečet, štěstím, cítila jsem to úplně stejně, jenom jsem mu to tak nedokázala říct, nechápu jak se to mohlo stát, měla bych ho nenávidět, vždyt je to můj nepřítel.
Nedovedla jsem to, jediný pohled do jeho očí z mého srdce vyhnal všechnu zášt, kterou jsem chovala k jeho rodu a zalil ho láskou.

Naklonil se ke mě, chytil mne v pase a přítahl si mne k sobě ještě blíž, téměř jsem přestala dýchat, něco zašeptal a dotknul se druhou rukou mých rtů. Potom přivřel oči a...
Pokračování příště