Poslední z rodu Liebhaber - Kapitola 1
Poslední z rodu Liebhaber - Kapitola 1
Již několik dnů nevysvitlo slunce. Sestry v nemocnici se tolik neusmívaly jako dříve a smutná nálada padala i na ně. Všem se chtělo spát a to bylo pravé poledne. Hodiny se vlekly a snad jen jedna dívka měla dobrou náladu. Seděla na své posteli, náčrtník s uhlem v ruce a kreslila. Kreslila hodiny a hodiny. Čas jako by se jí vůbec netýkal. Když byla hotova, zadívala se na svůj výtvor a přemýšlela, koho nakreslila a vlastně proč.
Měla sen, viděla tváře, slyšela pláč a smích. Probudila se ve tři hodiny v noci. Od té doby je vzhůru. Někdy nespí i více dní. Nemůže spát, nejde to. Ty sny se jí vrací, není možné na ně zapomenout, není možné jim utéct. A když nespí, vídá obrazy ve své hlavě stejně. Ale ve dne se to dá snést o dost lépe, na to potom není sama. Pronásledují ji vzpomínky na minulost a dokonce i na události, které se ještě nestaly.
Odložila obraz k ostatním, a že jich bylo požehnaně. Pak se zvedla a šla se projít na chodbu. Bylo to už třeba, nohy ji bolely a záda jakbysmet. Vystrčila hlavu ze dveří a rozhlédla se. Nikdo nikde. Oddechla si a vyrazila na krátkou procházku po oddělení otrav způsobených lektvary a bylinami. Menší nehoda a šup o patro níže. Ale aspoň je na chvíli někde jinde. Čtvrté patro zná jak své boty. Na oddělení trvalých poškození kouzly je už sedm let. Tak malá změna neuškodí.
Před pár dny někdo poslal na pokoj 14 voňavku pro jednu pacientku. Jenže to nikdo nevěděl, že to není voňavka, nýbrž nebezpečný lektvar. Susan měla pocit, že zažívá něco, co již dávno zažila. Zrovna, když vyběhla, aby sebrala lahvičku druhé pacientce z pokoje 14, lahvička se roztříštila a tekutina se rozlétla do všech stran a potřísnila obě ženy fialovým páchnoucím slizem. Susan zakřičela o pomoc…
Než přiběhla sestra zjistit, co se děje, dostal se sliz druhé ženě až do úst a zadusil ji. Susan stála nehnutě a potřísněné paže držela od těla co nejdál. Sestra zavolala léčitele a hned se začalo jednat. Druhou pacientku již nebylo možné zachránit, ale Susan ano…
A tak se vlastně ocitla o patro níže. Její rány po slizu se hojily velice pomalu, měla ovázané gázou obě předloktí a hřbet levé ruky. Mast, kterou léčitelé používali na hojení této velice nepříjemné a nakažlivé vyrážky, byla příjemně chladivá.
"Slečno Liebhaber, okamžitě se vraťte na pokoj!" Zahřměl hlas mladého léčitele.
"Dobrý den, jak se dneska máte?" usmála se dívka zářivě.
"Poklidný den mi kazí pacientky, které neleží v posteli. Tak pokud budete tak laskava a vrátíte se do postele, bude den mnohem krásnější." Odpověděl ironicky léčitel. "Snad vás nebudu muset přemlouvat."
Susan si povzdechla a vyrazila zpět do pokoje.
"Susan!" zvolal kdosi. Dívka se otočila a spatřila svého opatrovníka. "No to je dost, že ses ukázal," zamumlala, rozběhla se a skočila příchozímu kolem krku. "ale moc ráda tě vidím, Siiriusi!"
Komentáře
Měla sen, viděla tváře, slyšela pláč a smích. Probudila se ve tři hodiny v noci. Od té doby je vzhůru. Někdy nespí i více dní. Nemůže spát, nejde to. Ty sny se jí vrací, není možné na ně zapomenout, není možné jim utéct. A když nespí, vídá obrazy ve své hlavě stejně. Ale ve dne se to dá snést o dost lépe, na to potom není sama. Pronásledují ji vzpomínky na minulost a dokonce i na události, které se ještě nestaly.
Odložila obraz k ostatním, a že jich bylo požehnaně. Pak se zvedla a šla se projít na chodbu. Bylo to už třeba, nohy ji bolely a záda jakbysmet. Vystrčila hlavu ze dveří a rozhlédla se. Nikdo nikde. Oddechla si a vyrazila na krátkou procházku po oddělení otrav způsobených lektvary a bylinami. Menší nehoda a šup o patro níže. Ale aspoň je na chvíli někde jinde. Čtvrté patro zná jak své boty. Na oddělení trvalých poškození kouzly je už sedm let. Tak malá změna neuškodí.
Před pár dny někdo poslal na pokoj 14 voňavku pro jednu pacientku. Jenže to nikdo nevěděl, že to není voňavka, nýbrž nebezpečný lektvar. Susan měla pocit, že zažívá něco, co již dávno zažila. Zrovna, když vyběhla, aby sebrala lahvičku druhé pacientce z pokoje 14, lahvička se roztříštila a tekutina se rozlétla do všech stran a potřísnila obě ženy fialovým páchnoucím slizem. Susan zakřičela o pomoc…
Než přiběhla sestra zjistit, co se děje, dostal se sliz druhé ženě až do úst a zadusil ji. Susan stála nehnutě a potřísněné paže držela od těla co nejdál. Sestra zavolala léčitele a hned se začalo jednat. Druhou pacientku již nebylo možné zachránit, ale Susan ano…
A tak se vlastně ocitla o patro níže. Její rány po slizu se hojily velice pomalu, měla ovázané gázou obě předloktí a hřbet levé ruky. Mast, kterou léčitelé používali na hojení této velice nepříjemné a nakažlivé vyrážky, byla příjemně chladivá.
"Slečno Liebhaber, okamžitě se vraťte na pokoj!" Zahřměl hlas mladého léčitele.
"Dobrý den, jak se dneska máte?" usmála se dívka zářivě.
"Poklidný den mi kazí pacientky, které neleží v posteli. Tak pokud budete tak laskava a vrátíte se do postele, bude den mnohem krásnější." Odpověděl ironicky léčitel. "Snad vás nebudu muset přemlouvat."
Susan si povzdechla a vyrazila zpět do pokoje.
"Susan!" zvolal kdosi. Dívka se otočila a spatřila svého opatrovníka. "No to je dost, že ses ukázal," zamumlala, rozběhla se a skočila příchozímu kolem krku. "ale moc ráda tě vidím, Siiriusi!"
Komentáře
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk