Gamchetu: Oheň a zkáza (dovětek)

Anotace: nebyl jsem si jistý, kam bych měl tuto pasáž dát, tedy respektive jak ji nazvat, tak dostala přízvysko dovětek

Portál přenesl tajemného muže do světa Gamu. Na místo nekonečných pustin, kde byl jen kámen, kouř, lávové řeky a všudypřítomná smrt.
Touto krajinou se Tajemný vydal na pochod, i přes štiplavý kouř, ztěžující dýchání a viditelnost, což na místě, kde jeden špatný krok rozhodoval o životě a smrti bylo již tak riskantní. A to ještě více nahrávalo zdejším predátorům, lávovcům. Plazům obývajícím zdejší lávové řeky a lovící návštěvníky, kteří zde hledali vzácné byliny, rostoucí pouze v těchto podmínkách Za ně pak byli králové, čarodějové a jiní schopni dát i celé jmění, neboť výtažek z těchto rostlin dokázal vyléčit každou nemoc, stejně jako navrátit mládí.
Tajemný kráčel skoro hodinu tímto peklem, držíc přitom kámen démonů v rukou, jehož záře rozháněla kouř několika metrů kolem něho, stejně jako zaplašovala lávovce na lovu.
Muž šel podél pásu balvanů, který ho bezpečně dovedl k jednomu z mnoha lávových jezer, do něhož hluboko zasahoval výběžek, na kterém pak stál obrovský černý balvan.
Tajemný přistoupil ke kameni a vyslovil neznámé slovo, po kterém se balvan rozevřel a odkryl tak schodiště, do něhož muž vstoupil a začal sestupovat.
Schodiště tvořilo nejméně tisíc schodů a vedlo hluboko pod pustiny, do nitra tohoto světa, odkud na povrch proudila láva, stejně jako jedovaté plyny a kouř. Jeho konec se pak napojoval do jeskyně, osvětlené lávovou řekou, protékající středem, přes kterou vedl kamenný most, po jehož obou stranách stáli zkamenělí válečníci, třímající v rukou napřažené zbraně, připraveni zabít každého opovážlivce, který by chtěl projít kolem nich.
Tajemného však ušetřili a tak přešel most bez úhony a vstoupil do tunelu za mostem.
V celém tunelu byl nedýchatelný vzduch a stále sílící horko, které ještě zesílilo, když muž z něho vystoupil a ocitl se na římse, nad obrovským lávovým jezerem, přes které vedl most ke hradu z kamene, vytesaného do podpěrného sloupu, držícího strop.
Ve prostřed mostu pak hrdě stáli sochy dvou draků, jejichž zrak se teď upíral na Tajemného. A když došel až k nim, draci obživli. Sklonili hlavy a upřeli zrak na toho, kdo se je opovážil vyrušovat ze spánku. Jejich oči, dva velké rudé drahokami, teď probodávali tajemného a jakmile udělal další krok, zařvali. S mužem to však ani nehlo a dál pokračoval , dokud jej neobklopil plamených dech jednoho z draků. Pak rázným hlasem vyslovil slova moci a draci se vrátili do stavu bezesného spánku.
Potom tajemný pokračoval dál, k branám hradu, kde na něho již čekal zástup tří tuctů bojovníků, těžce ozbrojených a oděných v plátových zbrojí. Jakmile k nim došel, zastavil se a jednou rukou si sundal kápi z hlavy. Všichni před ním pak poklekli a jednohlasně zvolali: „Ať žije Drugha!“ Potom jej doprovodili skze bránu, kde na nádvoří bylo pět set dalších válečníků, jež měli všichni do jednoho na pravé tváři dlouhou jizvu, začínající u obočí a pokračující přes tvář, kde končila na bradě. I oni poklekli a provolali Drughovi slávu.
Ten na ně chvíli hleděl a pak beze slova vstoupil sám do pevnosti, stále držíc kámen démonů, pulzující obrovskou magickou silou, získanou z lidských duší, jež zanesl do nejspodnějšího patra svého sídla, do lávové komnaty.
V ní nebyla podlaha, jen bublající lává a lávoví golemové, kteří strážili největší poklady a tajemství Drughy.
Po jeho příchodu do komnaty vystoupali z lávy kamené desky, po kterých došel až do středu místnosti, kde položil kámen démonů na podstavec. Ten se posléze změnil v malý oblak energie, jež vystoupal ke stropu, kde se spojil s větším mrakem, v jehož středu se vznášela černá rukavice, která z mraku neustále čerpala magickou sílu a vstřebávala ji do sebe.
Drugha se na ni pyšně zadíval a pak se vrátil na nádvoří, kde na něho stále čekali jeho oddaní služebníci. Tam k němu přistoupil jeden z nich a uctivě jej oslovil: „Můj pane, co budeme dělat dál? Démoni nám nejspíš již nepomohou.“
Drugha se na něho lhostejně podíval a odpověděl: „Nejsou jediní, kdo umí získat magickou sílu z lidských duší...“