Dítě zákonem: Bolest minulostí - první část

Anotace: Poslední díl příběhu o Ochráncích. Mezi Ochránce přijde nová osoba, ale Ochránci se bojí příliš jí důvěřovat.

Ta zpráva mě naprosto ohromila. Zapříčinila to, že jsem začal vzpomínat na věci, které jsem prožil před několika lety. Události minulých let mi naskakovaly v mysli jako na běžícím páse a byly doprovázeny pocity odvahy a odhodlání a zároveň i viny.
Moje manželka přišla domů a políbila mě na tvář. Už to bylo dvacet let, co jsme byli spolu a miloval jsem jí pořád se stejnou hloubkou a nadšením, jak ve chvílích, kdy jsme se setkali. Trvalo to dlouho, než jsme se dali dohromady, než jsem jí dokázal, že pro ní budu v životě mnohem lepším partnerem než muž, se kterým byla před tím. Vstal jsem a objal jsem jí zezadu okolo pasu, když vykládala nákup na kuchyňský pult.
„Slyšela jsi dneska zprávy?“ zeptal jsem se jí. Mírně zavrtěla hlavou, hnědé vlasy jí zlehka zatančily po zádech. Najednou jsem nevěděl, jak jí tu informaci sdělit. Jasně, pro ostatní to bylo jen zrušení nesmyslného tyranského zákona, ale pro nás to znamenalo, že nám naskočí myšlenky na minulá léta, na roky, kdy jsme nebyli spolu a kdy jsme bolestivě bojovali proti našemu státu a stupidnímu zákonu.
Když se na mně otočila, aby se mi podívala do očí, oněměl jsem. Místo toho, abych jí sdělil tu úžasnou novinu, jsem jí políbil.

*****
Naše morálka po smrti vůdce Ochránců dost polevila. Medvěd byl nejdůležitější osobu českých Ochránců od jejich vzniku a jeho ztráta způsobila všem jeho následovatelům obrovskou bolest a prázdnotu. A na některých se usadila i tíha, nepříjemná a dusící, ale zároveň plná pýchy a důležitosti. Já, Vlkodav, jsem se stal novým vůdcem, šéfem, velitelem Ochránců a tato důvěra, která mi byla ostatníma dána, nemohla být zklamána. Musel jsem se zhostit svého úkolu a dovést Ochránce až k vítěznému konci.

Po tom průšvihu ve Státní věznici, kdy vyletěla do vzduchu kancelář ministra Beneše vyhlásila vláda razii na Ochránce, a to o dost brutálněji, než tomu bylo v minulosti. Proto se nám nehlásili žádné netěhotné a my sami jsme se snažili o co největší utajení, vyslali jsme do světa netěhotné, které jsme ukrývali a tím naše poslání na čas skončilo. Trvalo to několik měsíců, než jsme se pustili znovu do práce.
Ale nebylo to z naší iniciativy, ještě jsme chtěli zůstat nějaký čas nečinní, když nás zkontaktovala nějaká zoufalá žena.
Zavolala na mobil přímo mně, to mě zprvu vyplašilo, ale nakonec jsem telefon vzal.
„Prosím vás, pokud mluvím s někým z Ochránců, věřte mi, že potřebuji pomoct. Potřebuji se někam ukrýt a změnit si identitu. Pomůžete mi?“
Její hlas byl zoufalý. Ale já jsem se poučil z chyb, kterých jsme se v minulosti dopustili a mluvil jsem s ní velmi krátkou dobu a velmi úsečně. Po její poznámce, že nám za pomoc může nabídnout něco velmi důležitého a podstatného, jsem souhlasil se setkáním.

Takže jsem po několika měsících opustil úkryt. Setkal jsem se tou ženou v jednom parku, ozbrojený a připravený na případný útok. Ale ten nepřišel. Místo toho jsem spatřil mladou, poměrně pohlednou ženu, v brýlích a v dlouhém koženém kabátu. Na první pohled nevypadala zoufale, ale když přišla blíže, spatřil jsem v jejích očích strach a naléhavost.
„Pochopte, že nyní je naše situace dost nepříjemná, proto vám zatím nemohu poskytnout žádné konkrétní informace. Takže co kdybyste mi řekla, proč jste mě zkontaktovala a jak jste se dostala k mému číslu?“ Přikývla, začali jsme se procházet po parku.
„Jmenuji se Evženie a byla jsem zaměstnankyní vlády, konkrétně, pracovala jsem pod ministrem Benešem. A to doslova.“ Nejdříve jsem si myslel, že mu poskytovala fyzickou rozkoš, ale vzápětí své místo popsala přesněji. „Byla jsem laborantkou ve státní věznici.“ Na chvíli jsem se zastavil.
„Vážně?“
„Vlastně, prakticky vzato, pořád jí jsem.“ Šli jsme dál a ona pokračovala. „Nevědí o tom, že už se tam nikdy nevrátím, dostala jsem se odtamtud díky štěstí a díky tomu, že jsem se zbavila svého čipu.“ Natáhla ruku a vyhrnula si rukáv, tím odkryla malou jizvu na zápěstí. „Nemají mě jak najít. Zatím mě ani nehledají, ale až to přijde, potřebuji se někde ukrýt.“
„A proč zrovna u nás?“ zeptal jsem se.
„Protože vy jste zachránili už spoustu žen, jedna z nich je i mojí kamarádkou a před tím, než se odstěhovala, mi o vás pověděla spoustu věcí, jak jste jí pomohli a tak.“ To mě na chvíli zarazilo, protože všem ženám, které zachráníme, klademe na srdce, aby se nezmiňovaly nikomu o tom, že byly u nás. Kdyby se tyto informace dostaly do špatných rukou…Ale pravdou je, že málokterá z našich svěřenkyň věděla, kde jí skutečně ukrýváme.
„Navíc, jak už jsem naznačila v telefonu, mám pro vás určitou informaci na výměnu s mým ukrytím.“ Pohlédl jsem na ní, na její rudé vlasy, jak se leskly na slunci a hranaté dioptrické brýle, které nosilo už jen pár lidí, protože dnes operace očí stála pár peněz, a usmál jsem se.
„My zachraňujeme lidi zadarmo.“
„Já vím, ale díky svému povolání mám pro vás informaci, která vám může posloužit jako silná zbraň proti vládním složkám celého světa.“

Byla to ještě větší bomba, než jsem čekal. Zavedl jsem Evženii s černými brýlemi do našeho úkrytu a představil jsem jí ostatním Ochráncům, jako byli Karel, Světluška, Albert, Karásek a podobně a řekl Evženii, ať nám o všem poví. Seděla velmi způsobně a mluvila rychle, ale srozumitelně, sem tam použila nějaký odbornější termín, ale jejím slovům jsme všichni rozuměli.
„Takže existuje sérum, které dokáže omladit lidský organismus?“ Nikdo z nás tomu nemohl uvěřit, znělo to jak nějaký futuristický, utopický vtip.
„Ano. Samozřejmě, neučiní vás nesmrtelným, ale dokáže prodloužit život až o padesát procent. Před sto lety by to znamenalo o padesát let, nyní to je přibližně dvacet pět. Takže i přesto, že průměrný věk úmrtí v dnešním světě je padesát let, s užíváním Elixíru, jak se sérum jmenuje, to muže být téměř osmdesát.“
Jako první se ujal slova Karel. Bývalý policajt, který zabil jednoho z nás, ale i přesto mu Medvěd věřil a přivedl ho k nám. A i když to pro mě znamenalo nepříjemnosti ohledně mým pocitům k jeho ženě, musel jsem uznat, že náš bývalý vůdce udělal dobře. Karel se stal jedním z nás a přínosem naší věci a mé osobní pocity k němu musely jít stranou. Nebyli jsme přátelé a nikdy jimi nebudeme, ale respektuji ho.
„Jakto, že o tom víte? Počítám, že o Elixíru neví každý pracovník ve státní věznici…“ Evženie po téhle otázce sklopila oči. „Řekněme, že jsem byla nablízku panu ministrovi. A on mi důvěřoval.“
Na chvíli zavládlo nepříjemné ticho, ale já ho prolomil. „A jak to může pomoct nám?“
Evženie se pousmála, sáhla do vnitřní kapsy svého kabátu a vytáhla malou skleněnou lahvičku s průzračnou tekutinou.
„Mám tady tenhle vzorek. Můžete s ním naložit jak budete chtít, zkoumat ho, analyzovat ho, ukázat ho veřejnosti a donutit jí tak, aby se spikla proti naší vládě. Demonstrace by byly po celém světě.“
„A kdo Elixír vůbec vyrobil?“
„Nevím přesně, ale patrně Američani. Vytváří lék od té doby, co se snížil věk umírajících lidí. Ti si vždycky chtějí zachránit svojí prdel a tentokrát pomáhají i zbytku světa. Respektive, jen těm důležitým lidem, protože výroba Elixíru je drahá, dokáže to jen několik laboratoří na světě.“
Chvíli jsme všichni potřebovali vstřebat informace, které nám Evženie řekla. „Takže Elixír dostávají jen vládní představitelé? To by mohlo obyčejné lidi pobouřit, že ano? Možná by se to dalo využít jako prostředek k vyvolání povstání,“ navrhl Albert. Jenže mě se nad tímto pomyšlením zapotily ruce. „To je zatím hrozně riskantní. Pro začátek navrhuji, abychom Elixír prozkoumali a zjistili co nejvíce o jeho struktuře.“

V místnosti velitele jsem se cítili pořád nesvůj, v křesle, které teď patřilo mně, vždycky seděl Medvěd a vypadal v něm mnohem lépe než já. S jeho smrtí jsem se pořád úplně nevyrovnal a už jsem musel rozhodovat co se získaným vzorkem zázračného léku. Pili jsme s Evženií kávu, já si do ní nalil rum, i když mi to takhle nikdy moc nechutnalo.
„Řeknu vám to takhle, nevěřím vám, že jste nám nabídla vzorek Elixíru jen kvůli tomu, abychom vás ukryli. Ale nebudu se ptát, proč to děláte, protože je za tím patrně nějaký soukromější důvod.“ Evženie mlčela. „Jen vás musím upozornit, že pokud nás zradíte, vyhledáme vás, protože zradíte naději na lepší svět.“
Žena přikývla, ale nic neříkala. Hádal jsem, kolik je jí asi tak let. Možná dvacet pět, třicet. „Použila jste ten Elixír?“ zeptal jsem se.
Zavrtěla hlavou. „Neměla jsem důvod. Je mi dvacet čtyři, ještě se nemusím uměle omlazovat,“ pousmála se.
„Je venku někdo, kdo ví, že jste u nás? Přítel, manžel… Potřebuji to vědět.“
Pomalu přikývla. „Nikdo to neví, jen přítelovi jsem řekla, že odjíždím na služební cestu.“
„Chcete se s ním setkat?“
„Raději ne, bylo by to složité.“ Evženie měla evidentně nějaké tajemství, o kterém nechtěla mluvit a já se jí na nic neptal. Mohl jsem jen doufat, že mluví pravdu, alespoň co se její důvěryhodnosti týče.

Odpoledne za mnou přišla Petra, její těhotenství bylo v nejpozdější fázi, bříško měla roztomile vypoulené a její tváře i nohy byly oteklé takovým tím milým způsobem příchozího nového života. S její přítomností ve mně rostla jak radost tak i nervozita, protože můj cit k ní za poslední týdny vůbec nezeslábl. Pocit míchaného štěstí a zároveň trápení díky tomu, že jsem si byl jist, že s touhle ženou nikdy nebudu moci být. Jediné, co mě uklidňovalo, byl fakt, že mi to nemůže nijak zabránit v mém poslání, v mém poslání změnit svět k lepšímu.
Nabídl jsem jí vodu a zeptal se jí, co potřebuje.
„Zajímalo by mě, jak to bude s porodem.“ Řekla to jasně a bez nějakých vytáček.
„Vlk pro tebe připravil sál, odrodil už několik dětí, i když není porodní doktor, nemáš se čeho bát. Pokud náhodou dojde k nějakým potížím, což určitě ne, budou u tebe další dva naši, kteří se vyznají právě v rození dětí, pokud se to tak dá říct,“ snažil jsem se mile pousmát, „také tu máme postýlku, sehnali jsme dečky, jídlo, všechno co bude tvé dítě potřebovat.“
Petra přikývla. „A co čip? Bude naším synem? Chci tím říct, mně a Karlovi jste změnili jména, tak pokud to uděláte i s Václavem.“
„Jak budete chtít vy. Albert je schopen dát vašemu synovi jakékoliv jméno, prázdných čipů máme dostatek.“
Petra s úsměvem přikývla, poděkovala a zvedla se k odchodu. Chtěl jsem jí požádat, aby ještě chvíli zůstala, ale raději jsem to neudělal. Je to těžké, milovat někoho, koho nemůžete mít.

Zašel jsem do naší laboratoře, ve které zkoumali někteří z nás vlastnosti Elixíru a jeho složení. Vlk se do výzkumu vyloženě hrnul, i když jeho lékařské zaměření bylo úplně někde jinde. Asi největším znalcem byl Daniel, který se nějakým výzkumům věnoval už před tím, než se přidal k Ochráncům, což bylo asi před čtyřmi roky.
„Vypadá to, Vlkodave, že ten Elixír vážně funguje. Například téhle myši jsme dali jednu kapku do její misky s vodou a její organismus začal mládnout, opotřebení veškerých životně důležitých orgánů se zacelilo o dvě procenta.“
Zavrtěl jsem pomalu hlavou. „To je neuvěřitelné.“
„Ani tak ne,“ oponoval Dan. „Když se nad tím zamyslíš, umíraní lidí v brzkém věku je prakticky nemoc, nemoc, jejíž důvod a příčinu nikdo neurčil, ale ti hlavouni z Ameriky zjistili lék. To je jako kdybys měl chřipku a nevěděl bys, jak jsi jí dostal, ale vezmeš si paralen a je to v klidu. Tohle je něco podobného, i když o dost složitějšího.“
„A víš, jak ho vyrobili?“
Dan si povzdechl a pročísl si blonďaté vlasy hubenými prsty. „Nemám tušení, některé složky…ani nevím odkud je vzali, možná od nějakého zvířete, možná z jiné planety, opravdu nevím,“ pousmál se. „Napadlo mě, že jeden z těch prvků by se možná hodil do chybějícího políčka v Mendělejevově tabulce. Ale nejsem si tím jistý.“
„Říkal jsi z vesmíru? To jako že nějaký mimozemský produkt?“
Dan se zasmál. „Mimozemský ano, ale ne ufounský. V posledních padesáti letech jsme se dostali ve vesmírném výzkumu dost daleko, Mars je skoro celý prozkoumaný, na vesmíru stojí první obytný prostor, bůhví kam se v tom vesmíru ještě lítá. Je spousta prvků a látek, které na Zemi nejsou. Najdeš třeba na Zemi měsíční prach? Těžko.“ To co mi tu Daniel říkal bylo fascinující. Na chvíli mě přemohl pocit, že toho víme víc, než většina lidí na světě. Zatím sice neznáme přesnou podstatu toho „víc“, ale je to určitě bomba. „A dokázal bys ten Elixír nějak rozmnožit?“
„Ne, to ti říkám rovnou. Potřebuju o něm vědět více informací. A když se nad tím zamyslím, jedinou naší možností je Evženie. Buďto se vrátí do té laboratoře a něco zjistí nebo nevím. Není jiný způsob, jak něco zjistit o přísně utajené výrobě omlazovacího léku.“

*****
Díval jsem se do jejích očí a přemýšlel o tom, co jsem jí chtěl s takovou radostí sdělit. I když to byla skvělá zpráva, báječná a úžasná, věděl jsem, že to v mojí lásce vyvolá pocit smutku a vzpomínky na minulost. Sice jsem se dočkal něčeho, na co jsem čekal skoro celý život, ale zároveň jsem si byl vědom toho, že to všem mým přátelům včetně mé ženy připomene ty čase, kdy jsme byly takovými idealisty a věřili jsme v lepší svět a v lidskou dobrotivost. I po tolika letech nás ta bolest úplně neopustila.
„Tak co bylo v těch zprávách?“ zeptala se mě. Bylo mi jasné, že se to stejně dozví, ale i přesto jsem chvíli váhal s odpovědí.
*****
„Myslíte, že byste se mohla vrátit na vaše bývalé pracoviště?“ zeptal jsem se Evženie.
„Možná,“ pronesla váhavě, „ale nebyla jsem tam čtrnáct dní, vypadala bych podezřele. Navíc nemám svůj čip.“ Na to jsem zapomněl. Sakra!
„A co kdyby vám Albert voperoval jiný, s vaším pravým jménem a po vašem návratu by se jméno na něm změnilo? Šlo by to?“
„Asi ano. Ale nejsem si jistá, jestli se mi podaří zjistit o Elixíru něco víc, nejsem přímo u jeho distribuce a navíc silně pochybuji o tom, že se dozvím něco o jeho výrobě nebo složení.“
Chvíli jsem o jejích slovech uvažoval. „Myslíte si, že ministr Beneš o Elixíru ví více informací než my?“
„Nepochybně. Mám takový pocit, že se možná podílí i na jeho výrobě, protože vím, že v souvislosti s Elixírem se nazývá geniálním. Ovšem nevím do jaké míry by byl sdílný.“ Zase jsem v jejích očích viděl ten smutek. Nebyl to strach nebo bojácnost, ale smutek.
„Pokud se vám do toho nechce, nemohu vás samozřejmě nutit.“
Zavrtěla hlavou. „Kdepak, slíbila jsem vám pomoc, takže dokud můžu, dokud mě nehledají za velezradu, jsem na vaší straně.“
Přikývl jsem. „Proč se u nás vlastně schováváte? Myslel jsem, že jste provedla něco, za co vás budou v nejbližších dnech hledat. A teď přijímáte mojí prosbu a chcete vyrazit do svého bývalého pracoviště.“
Povzdechla si. „Chtěla jsem utéct. Protože…protože jsem byla svědkem něčeho, o čem teď nechci mluvit, ale co mě donutilo odejít z vládní funkce. Bylo mi jasné, že se po mně začnou shánět, ale zatím jsem nebyla pryč tak dlouho. Navíc jsem si vzala měsíční dovolenou, abych měla náskok. Když se tam teď vrátím, spíše si u nadřízených téměř šplhnu.“ Vlastně si dělala srandu, ale ani koutkem nenaznačila úsměv, ani tón hlasu se jí nezměnil. Byla neustále smutná. Opravdu mě zajímalo, co se jí přihodilo před tím, než mým kontaktováním porušila zákon.

Albert Evženii voperoval přemazatelný čip s jejími pravými údaji a Karásek a Jaromír jí odvezli do centra Prahy. Já jsem si chtěl mezitím pročistit hlavu a popřemýšlet o tom, jak to bude s Ochránci dál, když jsem zaslechl nějaký křik. Na chvíli jsem dostal strach, že se děje něco vážného, ale po chvíli jsem rozuměl znění toho křičení. „Péťa rodí, honem, kde je Vlk, potřebuju doktora.“
„Zavolám ho Karle, doveď Petru na porodní sál!“ zavolal jsem do chodby a vytáhl z kapsy mobil. Samozřejmě, že Karel mohl udělat to samé, ale v tom rozčílení ho to patrně ani nenapadlo. Potkal jsem ho, když držel Světlušku za ruku a vedl jí okolo mě, obličej se jí kroutil bolestí, která doprovázela příchod na svět dalšího človíčka. Vytočil jsem Vlkovo číslo a informoval ho, aby se dostavil do porodní místnosti. Neodvážil jsem se na porodní sál vejít do té doby, než jsem zaslechl dětský křik. Vyčkal jsem ještě několik minut a poté jsem vešel dovnitř.

Venoušek byl už omytý a Světluška ho tiskla k sobě, vedle ní seděl Karel a držel jí okolo ramen, okolo stálo několik našich a usmívali se. Já se taky pokoušel o úsměv, ale i když jsem byl šťastný, že při porodu nedošlo k žádným komplikacím, ten pohled na čerstvého otce jsem dlouho nevydržel. Pogratuloval jsem a vyšel ze sálu. Byl jsem na sebe naštvaný, že ovládnout mé pocity mi dělalo takovou obtíž. Karel byl pro Ochránce přínosem a Světluška byla jeho žena přes deset let. Měl jsem být šťastný, že jsem se stal svědkem narození dítěte mezi Ochránci, prvního narozeného dítěte mezi Ochránci, také jsem byl, ale zároveň mé srdce svírala nepříjemná a závistivá bolest.

Evženie se vrátila druhý den.
„Byla jsem tam, ale nic nového jsem neobjevila. Sérum dostáváme přímo od Američanů, Česko dostává jen pár desítek ampulí a ty se dostanou jen k ministrům a prezidentovi. Nevím, jak chtějí za deset let veřejnosti vysvětlit, že všichni představitelé státu jsou starší než všichni ostatní lidé, ale zatím to řešit nemusí. Měla bych vás ale upozornit, že jsem potkala i Beneše a ten mě s radostí informoval, že jeho agenti jsou na stopě Ochránců.“
Nad tím jsem jen mávnul rukou. „To už jsou několik let a nikdy nás nedostali…tedy, jednou málem, ale to bylo kvůli zrádci.“
„Tvrdí, že má mezi Ochránci svého člověka.“
To mě zachmuřilo, ale snažil jsem se jeho slovům nevěřit. To přece už nebylo možné! Kdo, kdo by nás teď zradil?
„Počítám, že jeho jméno vám neřekl.“ Evženie zavrtěla hlavou. A až v tu chvíli mě napadl plán, který se až nápadně podobal událostem minulých let. Medvěd byl velitelem přepadového komanda a díky tomu jsme získávaly veškeré důležité informace. Evženie měla evidentně blízko přímo k Benešovi, takže by byla naší blízkou spojenkyní.
Nervózně jsem se opřel lokty o stůl a naklonil se k ní. „Teď vás požádám o laskavost, kterou asi nebudete chtít splnit, ale věřte mi, že vaše pomoc by se nám hodila naprosto nejvíce. Je možnost, že byste se vrátila do Státní věznice úplně?“
Evženie se na chvíli zarazila. „Jak to myslíte?“
„Byla byste náš spojenec, získávala byste pro nás nezbytné informace časem by se nám možná podařilo odhalit něco více o Elixíru a jeho dodávkách.“
Jenomže mladá ženě přede mnou zavrtěla prudce hlavou. „To nejde, už ten krátký návrat mi způsobil spoustu psychické…bolesti. Nechci se tam vracet na pořád, proto jsem se vám přihlásila, abych před Benešem utekla a skryla se u vás. A vy mě žádáte, abych se tam zase vrátila a sledovala ty hrůzy, které se tam dějí.“
„Jaké hrůzy?“
Evženie povzdechla. „To co dělají netěhotným…i těhotným ženám. Prosím, nenuťte mě o tom mluvit. Já…dobrá, vrátím se tam. Ale chci jen po vás, abyste mi dovolil odtamtud kdykoliv odejít, když už tam nebudu moct být.“
„Domluveno.“

Ani nevím, jestli ta provinilost, kterou jsem cítil, byla opravdová. Spíše jsem byl rád, že jsem Evženii zviklal, protože ona nám může hodně pomoct, to bylo jasné. A pokud se jí podaří objevit něco o Elixíru, přispěje tak k záchraně svobodných lidí, kteří se určitě po zjištění, že vláda uchovává lék na celosvětovou nemoc, vzbouří a postaví se proti vládním orgánům. Ale to jsem myslel moc dopředu, protože když budu realista, musí mi dojít, že za takových deset let přijde zima mého života. Možná jsem chtěl sérum i z trochu sobeckých důvodů, abych žil déle. Všichni Ochránci by žili déle a pomohli tak světu být lepší.